Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když se sny vyplní - I.

03.09.2010 (21:00) • Akkisek • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4011×

Pusť si písničku

„Co se stalo?“ vyhrkla nechápavě a vyděšeně na něj třeštila své křišťálové oči.

„Vystřelil po tobě...“ zachroptěl Veragin a namáhavě se opřel jedním loktem o zem.

„Proboha! Veragine!“ vykřikla náhle Aranis a přisunula se k němu blíž. „Zasáhl tě! Ten šíp tě zasáhl!“

Veragin přerývavě oddechoval, přičemž si sáhl na šíp, který měl zabodnutý pod pravým ramenem. „Nic to není...“

„Zachránil jsi mi život... vydrž, prosím,“ vzlykala Aranis a hladila ho po tváři.

„Jen klid... Aranis, uklidni se. Nic to není...“

„Dobře, dobře... Budeš v pořádku, že ano?“ uklidňovala se dívka s očima plnýma slz.

„Jasně... Jenom to trochu bolí,“ pousmál se křečovitě.

„To přejde... budeš v pořádku. Ach, proboha, Veragine, tolik jsem se lekla... bála jsem se... bála jsem se, že tě ztratím. To bych nepřežila... to ne...“ šeptala utrápeně a Veragin se jí ohromeně zadíval do očí.

„I když nemůžeme být spolu, neznamená to, že mi na tobě nezáleží,“ pokračovala a snažila se potlačit slzy. Pak potichu dodala: „Nil Alil, Veragin...“

Veragin na ni chvíli nechápavě civěl a pak se křečovitě rozesmál.

„Co – co to znamená?“

„No přeci... že tě miluju,“ usmála se láskyplně a otřela si slzy z tváře.

Veragin překvapeně zamrkal a pozoroval Aranis očima plnýma štěstí a úlevy. Konečně mu řekla, že ho miluje. Připadalo mu, že i když tu takhle leží se šípem v hrudi, je tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem.

„To je romantické,“ povzdechla jsem si. Přesně o tomhle jsem snila každičkou minutu svého života. Snila jsem o lásce, která vše překoná. Snila jsem o někom, kdo mě bude milovat... Ne si jen se mnou hrát.

Knihy byly můj život... Moje spása. Ráda jsem četla o štěstí jiných, avšak já sama jsem moc štěstí neměla. Za jeden den klidně přečtu celou knížku. Knihy jsem milovala a nic jiného jsem ve svém volném čase nedělala, než četla.

Vždycky jsem snila o klukovi, který je hodný, milý, pozorný a romantický... Jenže znáte to. Takový kluk prostě neexistuje.

„Alice, pojď dolů.“ Slyšela jsem za dveřmi a máma mě vytála z mého snění.

„Už jdu.“ Otevřela jsem dveře a seběhla po schodech.

„Kam se dneska chystáš? Jedu s tatínkem do města na jednání a nevím, jak dlouho se tam zdržíme,“ řekla a začala připravovat oběd.

„Asi jen do knihovny.“ Sedla jsem si na židli a mamka přede mě přisunula talíř s toasty.

„Zase? Ty se učteš k smrti, Alice.“ Už zase začínala. Pokaždé, když jsem se zmínila o knihovně, řekla mi, že se učtu k smrti. Nevadilo mi to. Bylo to spíš komické, jelikož ona četla taky... A často.

„Díky,“ poděkovala jsem za toasty a s chutí se do jednoho zakousla. To, že se učtu k smrti, jsem nechala bez komentáře.

Asi tak po druhé hodině jsem si sbalila vypůjčené knížky a průkazku a šla do knihovny. Knihovna nebyla moc daleko. Byla na náměstí vedle kavárny. Často jsem tam chodila na kafe.

„Ahoj, Alice. Tak co potřebuješ?“ usmála se milá paní. Už mě znala.

„Jdu vrátit tyhle knížky a kouknu se, co tu máte.“ Mrkla jsem na ni a položila knížky i s průkazkou na stůl. Pak jsem odešla k prvnímu regálu. Vzala jsem nějakou knížku, jenže jsem vrazila do jiných knížek a ty popadaly na zem. Sehnula jsem se a začala se sbírat. Najednou se ale někdo sehnul vedle mě a začal mi pomáhat. Zvedla jsem hlavu a uviděla neuvěřitelně krásného kluka... Počkat! Kluk a v knihovně? Já myslela, že tyhle typy už dávno vymřely.

„Ahoj, jsem Jasper. Včera jsem se přistěhoval s bratry Emmettem a Edwardem,“ usmál se a narovnal knihy zpět do regálu.

„Ehm... Alice... Díky.“ Zrudla jsem jak rajče a věřím i tomu, že jsem světélkovala jako světluška. „Kluk a v knihovně? To se moc často nevidí,“ rychle jsem se vzpamatovala.

„No jo, já vím. Emmett má taky kvůli tomu pořád nějaké narážky,“ zašklebil se. Jen jsem se zasmála, vzala knihu a rozloučila se s ním.

„Páni,“ vzdychla jsem a narazila do nějakého šutru nebo co to bylo.

„Dávej bacha,“ obořila se na mě horda svalů.

„Neměl jsi tu stát!“ zasyčela jsem a byla rudá vzteky.

„Holčička je naštvaná?“ zasmál se a zašišlal. Já mu jednu natáhnu!

„Jdi se vycpat...“ Zarazila jsem se, jelikož jsem nevěděla, jak se to jmenuje.

„Emmett,“ zatvářil se, jako kdybych byla z ústavu pro psychicky narušené.

„Jdi se vycpat, Emmette!“

„Mimochodem. Vezmi si příklad ze svého bratra! Trocha mozkových buněk navíc by ti neuškodila,“ dodala jsem, navztekaně si dupla a odkráčela. Slyšela jsem ještě, jak říká něco ve stylu: „Dračice.“ Já mu dám dračici, to bude koukat!

Doma jsem byla během patnácti minut. Rodiče už byli pryč a přivítat mě přiběhl akorát můj pes Lex. Ptáte se, proč má tak divné jméno? Máme ho od mých pěti let a já jsem tehdy neuměla vyslovit R.

„No jo, šmudlo,“ řekla jsem a podrbala ho za uchem. Došla jsem do kuchyně, vzala si pití a sedla si do obýváku na pohovku. Lex... No dobře, tak Rex... Ihned přiběhl a lehl si vedle mě. Byl to německý ovčák, a i když byl menšího vzrůstu, asi si dokážete představit, jak velké místo zabíral.

Vzala jsem si knížku, ze které vypadl lísteček. Bylo na něm napsáno: „Když se červenáš, jsi úžasná.“ Okamžitě jsem zase zrudla. Musel to být Jasper. Nestihla jsem ani otočit stránku a najednou někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem je a zase jsem nabrala nebezpečně červenou barvu... Hrozilo, že vybouchnu.

„Ahoj, nesu ti průkazku… Nechala sis ji v knihovně,“ usmál se Jasper. Emmett za ním se jen poškleboval a Edward (nejspíš) se neudržel a začal se šíleně smát.

„Ehm... D-Díky... Půjdete dovnitř?“ zeptala jsem se a ustoupila ze dveří. Když byl Jasper i Edward vevnitř, vstoupila jsem mezi dveře a řekla Emmettovi: „Bouda je vzadu za domem.“

„Ha ha ha! Strašně vtipné.“ Dal si ruce v bok. No fajn... Ustoupila jsem ze dveří a obecenstvo za mnou začalo tleskat a smát se.

„Jo a, Emmette? Jsi fenka, nebo pes? Já jen, že jestli jsi pes, tak bacha na Rexe!“ dodala jsem a ukázala na Rexíka, který všechno sledoval od křesla. Jasper i Edward se zase začali šíleně smát a řekla bych, že Emmett zčervenal.

Posedali jsme si na pohovku a já zapnula televizi. Povídali jsme si o všem možném. Já si samozřejmě nenechala ujít příležitost Emmetta znovu ztrapnit, ale Emmett mi to oplácel. Celou dobu jsme se tam pošťuchovali, až to skončilo polštářovou válkou.

„Děcka, klid!“ zasáhl Edward a rozdělil nás od sebe. Párkrát to ještě stihl schytat do hlavy.

„Tak jdeme. Emmette? Jazzi?“ Ukázal na ně prstem a Emmett na mě vyplázl jazyk. Jaspera musel Emmett doslova odtáhnout k domovním dveřím, aby se pohnul.

„Díky,“ zašeptal mi Jasper mezi dveřmi, když Emmett s Edwardem nastupovali do auta.

„Za co?“ nechápavě jsem se zeptala, protože jsem vážně netušila, o co jde.

„Za tebe,“ usmál se a vtiskl mi pusu na tvář.

„A ta červená ti sluší,“ dodal. Zrudla jsem ještě víc. Pak odešel a ještě se na mě stihl usmát, než ho Emmett vtáhl do auta.

„Něco mi říká, že tohle není konec,“ řekla jsem si pro sebe a zavřela dveře s šíleným úsměvem.

Už nemusím snít. Mám toho nejúžasnějšího kluka na světě. Už nemusím číst knížky o lásce a přátelství. Mám ty nejlepší kamarádky pod sluncem. Edward si našel Bellu a Emmett Rose. Upřímně Rose lituju. Musí snášet Emmettovy každodenní narážky a řeči. Jasper je naprosto úžasný kluk... Tak přeci existuje.

Psáno od srdce. :)

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když se sny vyplní - I.: