Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když kočka není pes - Příběh Pearl

10.11.2010 (18:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2204×

„Zlatíčko, kdepak je schovaný jar na nádobí?“ dožadovala se máma a můj obličej ovanul alkoholový závan. Už zase.

„Nevím,“ lhala jsem a všemožně se bránila, abych nezabloudila pohledem k odpadkovému koši. V její lahvi od jaru byla vodka. Měla to poschovávané všude a já sváděla marný boj s démonem zvaným alkohol.

„Lžeš! Hned mi to řekni, nebo tě zmaluju, že si čtrnáct dní nesedneš!“ řvala vzteky a neustále si mnula dlaně. Těkala očima po kuchyni a lovila ve skříňkách.

„Vážně to nevím,“ ujišťovala jsem ji a chtěla odejít. V tu chvíli mi kolem hlavy proletěla váza ze stolu. Lekla jsem se a přikrčila se k zemi.

„Ty parchante! Kam jsi ji dala!“ vřeštěla. „Pošlu tě do děcáku, jestli mi okamžitě neřekneš, kde je!“

„V koši,“ kuňkla jsem rezignovaně a začala brečet.

„No vidíš, srdíčko,“ uculovala se máma, když obrátila odpadky vzhůru nohama a řádně si lokla ze saponátu. „Jdi si pěkně hrát,“ pobídla mě a uvelebila se u kuchyňského stolu. Odplížila jsem se po čtyřech do chodby, kde jsem se teprve zvedla. Zase jsem prohrála. Před očima jsem už viděla, jak to bude pokračovat. Jednou dojde na dno té lahve a bude chtít víc. Celá scéna se bude opakovat s jejím parfémem, který se už deset let nevyrábí, ale má ho stále plný. S čističem oken, podlahy, nádobou na jed pro krysy… a pak, až to vypije, stejně mě zbije.

„Pearl!“ Přikrčila jsem se. To už to vypila? Vždyť jsem nedošla ani na podestu schodiště! „Pearl! Kde je jed na krysy! Ty smrade zákeřnej!“ ječela a já práskla do bot. Vběhla jsem do pokoje, zapnula si rádio a přetáhla si deku přes hlavu. Až moc dobře jsem slyšela její bušení do dveří.

„Měla bys mít ke mně úctu! Trpím tu s tebou! To kvůli tobě nás fotr opustil! Zdrhl s mladší! Kvůli tobě! Zničila jsi mi postavu a on odešel!“ vytýkala. Spolkla jsem slzy. Kvůli mně? Omyl. Táta nás opustil kvůli jejímu pití.

Když mi bylo dvanáct, měla máma nehodu. Dostávala se z ní půl roku, ale její bolesti byly větší a větší. Zaháněla je nejprve prášky a posléze je začala zapíjet. Nejdřív sklenička denně, pak dvě. Nakonec lahvička. S tátou se kvůli tomu pořád hádali. Když ho začala bít, odešel. Nechal mě tu s ní a ani nemrkl. Milující rodiče.

„To nebylo kvůli mně!“ zaječela jsem z bezpečného úkrytu pod dekou.

„Ještě mi budeš odporovat?“

„To nebylo kvůli mně!“ zopakovala jsem a slzy mě přemohly. Zpočátku jsem jí to věřila. Hltala jsem každé její obvinění, ale to teď skončilo. Bylo mi sladkých šestnáct a dnes jsem měla narozeniny. Už dávno se to nebralo jako slavnostní den.

„Vylez, ty parchante!“ křikla a já slyšela její nárazy do dveří.

„Ne!“

„Dělej, nebo ti podpálím dveře!“

„Ne!“

„Pearl!“

„Nech mě být!“ prosila jsem a tiskla k hrudi deku.

„Smrade,“ sykla a náhle bylo ticho. Polkla jsem naprázdno a vylezla z peřin. Po špičkách jsem došla ke dveřím a přiložila na ně ucho.

„Dělej!“ zaječela a třískla do dveří. Nadskočila jsem a v uchu mi nepříjemně tepalo. Bolelo to. Mnula jsem si lalůček a doufala, že to pískání brzy přejde. Pak bylo opět ticho.

Hodinu, dvě…

Troufla jsem si pootevřít dveře. Chyba. Vyjekla jsem leknutím, když mě chytila pod krkem.

„Ty se naučíš poslouchat,“ vrčela a svírala mé hrdlo.

„Mami, pusť. Dusíš mě,“ sípala jsem vyděšeně.

„Jsem tvoje matka! Ty budeš dělat, co ti řeknu, rozumíš?“ poroučela dál.

„Mami,“ prosila jsem.

„Parchante,“ sykla.

„Pusť!“ vykřikla jsem z posledních sil a zkusila ji odstrčit. Máma zavrávorala a já s ní. I přesto, že padala na znak, stále mě držela. Musela jsem udělat několik kroků s ní. Chytila jsem se zábradlí schodiště a přitáhla se, když jsem viděla tu jámu za jejími zády. Mámy sevření zmizelo. Hrdlo mě pálilo od škrábanců. Zamávala rukama ve vzduchu a vytřeštila oči. Chmátla jsem po ní, ale netrefila jsem se. Zřítila se po schodech dolů. Přimkla jsem se k zábradlí a hlavu otočila na druhou stranu, když jsem slyšela uširvoucí křupnutí.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když jsem se pohnula, stále ležela pod schody v divné poloze. Vběhla jsem do pokoje a vytočila číslo.

„Spadla ze schodů. Já… Spadla, leží tam… Ona… Přijeďte,“ koktala jsem do sluchátka a hodinu poté jsem prvně viděla černou dodávku pohřební služby.

Měla bych brečet. Ano, měla. Pro milující matku, kterou kdysi byla. Pro její dar, který mi dala, když jsem se narodila. Tak proč jsem tu stála, sledovala odjíždějící auto a na tváři měla úlevný pohled?

Táta mě nechtěl.

Sociálka mě přidělila po ročním pendlování do malého městečka na severu Kanady. Nová škola, nové tváře a nový život. Alkoholickou matku jsem nechala snít její věčný sen a otce, který se mě zřekl, jsem prohlásila v duchu za mrtvého s ní.

Nikdy jsem neměla ráda cizí prostředí, ale v téhle škole mi bylo zvláštně příjemně. Procházela jsem chodbou a sledovala tváře kolem sebe. Pár lidí se po mně otočilo. Bylo to příjemné.

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem hlavu a civěla na hezkou dívku. Měla zvědavý pohled a sjela mě od kořínků vlasů k patám. „Jsem Madison. Jsi nová?“ dodala.

„To je to tak vidět?“ špitla jsem.

„Nedáš se přehlédnout,“ zasmála se a okamžitě se do mě zahákla. Vedla mě chodbou a očividně si užívala místo na výsluní.

„Jak ti říkají?“ nadhodila. Parchant, zmetek, hajzl…

„Pearl,“ odpověděla jsem s potlačovaným smíchem.

„Fajn. Takže, Pearl. Ukážu ti kouzlo téhle střední školy,“ mrkla na mě a zahnula za roh. Začínala jsem se bát. Vedla mě kamsi do středu budovy. Sledovala jsem zdi a pokoušela se nezapomenout, kudy jsme šly. Přeci jen to budu potřebovat.

„Tady je matika, hudební učebna, tady za rohem je vchod do tělocvičny…“ ukazovala a já sála informace jako houba. „Ach můj bože!“ vyjekla tiše a začala si upravovat oblečení. Svraštila jsem čelo a sledovala její počínání. „Támhle jsou diamanty školy, holka. Vidíš je?“ ukázala před nás. Civěla jsem na zdi a hledala vitrínu.

„Ty jsi tele, támhle koukej,“ otočila mi hlavu správným směrem. Měla jsem pocit, že mi vrazila pěstí do žaludku.

„Kdo to je?“ vyhrkla jsem.

„To jsou Chris Eve a Daniel Black,“ zašeptala a já ji slyšela jako ve snu. Vzdáleně, tiše, rozmazaně… viděla jsem jen jeho tvář a v tu chvíli jsem věděla, že tenhle kluk, který je nejspíš synem samotného Dia, je můj Osud.

Mé shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - Příběh Pearl: