Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Když Alice prášila

23.01.2011 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2672×

Emmett s jiskřičkami v očích zavrtěl hlavou: „Bože, Alice, ty už jsi jako Edward. Křišťálově čistá… bez poskvrnky. Dokážeš ty vůbec ještě lhát?“

Všichni se na něj překvapeně otočili a každý z nich začal vzpomínat, kdy naposled lhali. Nejen Alice, ale i oni ostatní necítili už nějakou dobu tuhle nutnost. Jejich život byl už pár let dokonalý – všichni měli své partnery, navíc Nessie a Jacoba, na obloze jejich životů se nerýsoval sebemenší mrak.

Alice ohrnula ret: „Ne každý má nutkavou potřebu lhát, Emme. Pro tebe je to sport, zatímco já lžu, jen když je to nutné.“

Emmett se uculil: „Vážně? A není to spíš omluva pro lenost? Zakrní ti mozek, sestřičko…“

Myslel si, že je připravený na útěk, ale Alicina rychlost ho zaskočila. Než se nadál, seděla mu za krkem a kroutila mu ušima. Pak z něj seskočila a mrštným hmitnutím paže ho kotrmelcem poslala na zem. S potutelným úsměvem prohlásila: „Byla by z tebe pěkná předložka, bratříčku. … Možná tě to naučí dávat si pozor na pusu.“

Zatímco Emmett vstával, oprašoval se a hudral, Alice začala přemýšlet. Emmett měl pravdu. Opravdu už si docela dlouho nic nevymýšlela. A přitom v tom byla dřív nejlepší. Příběhy, které vymyslela, byly vždycky brilantně vybroušené. Chtělo by to ale pořádný námět.

* * * * *

Několik hodin si lámala hlavu. V duchu procházela stovky možností, ale žádná jí nepřipadala dost dobrá. Nakonec to vzdala – deprese nad ní zvítězila. Možná měl Emmett pravdu. Možná opravdu zakrněla. Její mozek už nebyl schopen vymyslet žádný opravdu dobrý nápad.

Aby se rozptýlila, sešla zpátky do obýváku a nespokojeně sebou plácla do křesla. Konverzace kolem ní plula, aniž by ji pořádně vnímala. Dál se utápěla v představách stále se zmenšujícího mozku, jež nakonec skončí s velikostí prvoka.

Z černých myšlenek ji vytrhl až dotek na ruce. Překvapeně zvedla hlavu, a když spatřila Bellinu tvář, přestala se mračit. Tázavě zvedla obočí a Bella se usmála: „Tys mě nevnímala, viď?“

Alice se zatvářila provinile a Bella rychle svou otázku zopakovala: „Jen mě tak napadlo… Jednou se Edward zmínil, že sis překládala slova hymny do korejštiny. Kde ses to naučila?“

Alicina tvář se rozzářila jako vánoční stromeček. Tohle byla příležitost, na kterou čekala. Stačily jí dva nádechy a měla příběh vymyšlený.

Když si ostatní všimli, jak září, zbystřili a po prvních slovech se jim na rtech usadil spokojený úsměv. Stará Al byla zpátky. Tenhle příběh bude stát za vyslechnutí.

„Nevím, jak moc jsi dávala ve škole pozor, ale mezi roky 1950 a 1953 probíhal v Koreji vojenský konflikt. Nedlouho předtím jsme se s Jasperem přidali ke Cullenům a i díky tomu jsme se chtěli přestěhovat. Když jsme se rozhodovali, kam to bude, Korea se jevila jako prima příležitost. Dost daleko od kohokoli, kdo nás znal, lékařů se nedostávalo a mládí hrálo spíš pro než proti nám. Carlisle měl skvělá doporučení, a tak jsme se sbalili. Bylo to stěhování na lehko.“

Střelila pohledem po ostatních, aby se ujistila, že se baví a nehodlají Belle její výmysly vymlouvat. Spiklenecky se na ně zazubila a pokračovala.

„Věř, že nikdy potom už to takhle rychle nešlo.“

Rose si pobaveně přisadila: „To je fakt. Tehdy ještě Alice neměla šatník velikosti cirkusového stanu. Tenkrát se musela spokojit s několika částmi uniformy jako všichni ostatní.“

Bella napjatě poslouchala. Nic takového ji nenapadlo ani ve snu. O tom, jestli je to pravda, nepřemýšlela. Příběh ji zcela pohltil.

„Naše nemocnice měla označení MASH 5088 a příjezd tam byl drsný. Všude bláto, spousta raněných, které nestíhali ošetřovat, ani když pracovali dvacet čtyři hodin denně... Počasí pod psa. Carlisle byl vítán jako hrdina a my ostatní se ke spáse blížili tak, jak jen upíři můžou.“ Sáhla si na čelo: „Svatozář, kterou nám při příjezdu nasazovali, mi málem uřízla hlavu. … Esmé nastupovala jako vrchní sestra, já s Rose jako instrumentářky, Edward byl pomocný chirurg, Emmett měl pilotovat záchranný vrtulník…“

Al si dopřála rychlý pohled k Emmovi, který jí nenápadně ukázal zdvižený palec, a usmíval se jak měsíček na hnoji.

„…no a Jasper skončil jako patolog. Vábení krve pro něj bylo příliš silné, a tak jsme ho nemohli nechat operovat. Mrtvoly mu ale problémy nedělaly, a když poprvé zavítal na pooperační a začal si povídat se zraněnými, objevil svůj talent. Vojákům rozuměl jako nikdo – vždyť byl jedním z nich. A hrůzy války (i když upírské) znal až příliš dobře. Dokázal těm klukům zvednout náladu a nasměrovat jejich myšlenky jiným směrem. Pozitivnějším. Dokázal to i u těch, nad kterými vojenský kaplan zlomil hůl. Nabídl jim naději.“

Pohladila svého drahého pohledem a on jí s úsměvem stiskl ruku.

„Nedělali jsme rozdíly mezi americkými a korejskými vojáky. Zvlášť proto, že tu byli i Jihokorejci. Tlumočníků bylo málo, a když nepotřebuješ spát, jde ti i učení velmi odlišné řeči rychle.“

Emmett poťouchle prohodil: „Měla jsi slyšet Jasperovo zoufalé vytí. Když pochopil, že si s Al neurve ani minutu, než se naučí korejsky, raději jí s tím pomohl.“

Všichni se rozesmáli.

Bella je zamyšleně přejela pohledem: „A víte, že si to docela umím představit? Rozhlas hlásí: Všichni zdravotníci se připraví, vrtulníky právě přivážejí raněné. Esmé s holkama sprintuje k nosítkům, Edward se připravuje na posuzování vážnosti zranění, Carlisle čeká na operačním sále, až mu je začnou nosit. Jasper se zatím, co by duchovní opora, snaží zmírnit napětí, které je na všech patrné. Emmett s vrtulníkem dosedá a s úsměvem se dotkne letecké kukly jako němý pozdrav Rose.“

Alice jí skočí do řeči: „No jo, Rose… ta si z nás užila nejvíc. Korejci byli po těch jejích blond vlasech jako pominutí. Jakmile se k nim přiblížila, chtěli se jich dotýkat. Nakonec musela začít nosit turban. Namluvili jsme jim, že jí díky nemoci vlasy vypadaly a ona se teď za to stydí.“

Když všechny přešel záchvat smíchu, Bella chytila Edwarda za ruku a vědoucně se uculila: „A jak to bylo doopravdy?“

Al překvapeně otevřela pusu, pak ji zase sklapla a usmála se: „Emmett měl pravdu. Asi mi zakrněl mozek. Už nedokážu být přesvědčivá.“

Bella se na ni usmála: „To bych neřekla, jen vás už po těch letech trochu znám…“

Alice přikývla a za všeobecného veselí pokrčila rameny: „Pravda je ve srovnání s Mashem tááák nudná.“

Emmett přikývl: „U Alice naprosté klišé. Prostě narazila na tvorbu mladého korejského návrháře a chtěla se s ním domlouvat jeho řečí,“ ušklíbl se.

Alice se zazubila: „Když máš motivaci, je učení snazší. Bae byl opravdu milý,“ odmlčela se a trochu se zasnila.

Edward šeptl k Belle: „Jasper na něj pěkně žárlil a to se ani neviděli. Alice si s ním jen psala a volala. Naštěstí za čas zkomerčněl natolik, že se Al raději zaměřila na osvědčené značky - dřív než došla Jazzovi trpělivost.“

Zřejmě nebyli tak tiší, jak si mysleli, protože Jasper při zaslechnutí toho jména temně zavrčel. Alice se k němu okamžitě přitulila. „Ale miláčku, vždyť přece víš, že láska mého života jsi ty a to se nikdy nezmění.“

Dvojice si vyměnily chápavý pohled. Takhle to měli všichni. Do konce existence.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Když Alice prášila: