Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kdyby aneb mohu za to jen já

15.08.2010 (16:00) • Vesna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2265×

Kdybyste se mě před mými osmnáctými narozeninami zeptali, zda se chci stát upírkou, odpověděla bych, že ano a byla bych velmi potěšená, kdyby se mi tento sen mohl okamžitě splnit. Kdybyste se mě ale zeptali nyní, už bych si tak jistá nebyla. Přitom to vypadalo všechno tak nevinně.

Hlava mi třeštila a pod očima jsem měla obrovské fialové kruhy. Dosud jsem se nemohla vzpamatovat ze svého snu. Byl pro mě tak děsivý. Hodiny odbíjely půl šesté. Skoro celou noc jsem se jen převalovala a pak se mi zdál sen o tom, že já jsem stařena a Edward je pořád sedmnáctiletý. Teď na mě stres z toho všeho musel být notně znát. Kdo by také mohl usnout, když by věděl, že už za necelých 24 hodin se stane navždy starším než jeho láska. Ano. Edwarda Carlisle přeměnil, když mu bylo sedmnáct. A já měla dnes oslavit své 18. narozeniny. Byla jsem nešťastná a všem jsem dopředu zakázala cokoliv o mých narozeninách říkat, přát mi a podobně.

I přesto si to Charlie neodpustil. „Ahoj Bells, tak všechno nejlepší k narozeninám!“ řekl hrdě a podával mi dárek. Na tváři se mi objevila bolestná grimasa.

„No, tak já jdu, zatím si to rozbal,“ řekl poněkud rozpačitě, když viděl, jak se tvářím.

Dárek jsem položila na noční stolek a šla jsem se obléknout. Vzala jsem si černý svetr a k tomu džíny – to aby Alice viděla, že mé 18. narozeniny mi radost nedělají a nechtěla pořádat oslavu. Bohužel mi to nebylo moc platné. Edward na mě čekal před domovními dveřmi se svým Volvem.

Než stačil cokoliv říct, zarazila jsem ho: „Ne, nic neříkej, Edwarde!“

Byl zamračený. „Snad ti mohu alespoň popřát k narozeninám!“

Celou cestu do školy jsme se o tom dohadovali. Alice stála na parkovišti a zářila. Ihned se ke mně přihnala a popřála mi.

„Řekla jsem – žádné narozeniny!“ Byla jsem vzteky bez sebe. Copak nechápou, jak mě zraňuje to, že jsem teď starší než Edward? Kdo ví, kolik narozenin budu ještě muset slavit, než konečně Edward svolí a promění mě. Upřímně jsem doufala, že jich bude co nejmíň. Nepřála jsem si nic jiného, než stanout po jeho boku jako jemu rovnocenná – jako upírka.

Ani nevím, jak jsem přežila den ve škole, kde mi všichni moji přátelé přáli k narozeninám. Nejhorší to bylo s Mikem, který se mě při vší té hrůze ještě snažil pozvat na rande. Nicméně nakonec jsem vítězoslavně opustila školu a nejistě doklopýtala až k parkovišti. Chtěla jsem nasednout do svého náklaďáčku a odjet co možná nejdříve domu dřív, než mi bude zase někdo přát. Místo toho jsem se ale dozvěděla pro mne smutnou zprávu.

„Bello, nezapomeň, v šest hodin u nás! Bude oslava!“ křičela na mě vesele Alice z Rosaliiného auta.

Edward přede mnou stál se zákeřně rošťáckým úsměvem na rtech a jen konstatoval, že se Alice nedala zastavit.

„Já na tom, že slavím 18. narozeniny, nevidím nic dobrého. A když už mám ty narozeniny, tak je slavit nechci!“ pronesla jsem vítězoslavně a ve skrytu duše doufala, že oslavu zruší.

Edward se ale jen ještě víc začal usmívat a řekl: „Já vím, ale Alice moc ráda pořádá oslavy. Tak jí aspoň nekaž radost. Na tvých 18. narozeninách pracovala opravdu dlouho a dala si obzvlášť záležet.“

Doma jsem se tedy převlekla, ale nevzala jsem si nic, co by vyjadřovalo nějakou radost a vůbec pozitivní emoci. Pro mě to opravdu nebyla žádná šťastná událost.

„Bello, musím ti koupit nové auto. V tomhle přece nemůžeš jezdit. Není to pro tebe bezpečné,“ rýpal Edward.

„Já jsem se svým náklaďáčkem spokojená. Máš pravdu, bylo by to pro mě bezpečnější, kdybys mě už konečně přeměnil!“ odsekla jsem mu zbytečně hrubě.

Zkusil to tedy z jiné strany. „No dobře, ale ani to rádio ti pořádně nehraje.“

„Mně to stačí!“ Můj tón byl trochu klidnější.

Ale to už jsme stáli před domem Cullenových. Všude okolo byly rozvěšeny lampióny, pentle, krepový papír a jiné ozdoby.

„Všechno nejlepší, Bello!“ přáli mi všichni.

„Tak, začni s rozbalováním dárků,“ nabádala mne Alice.

Trochu neochotně jsem vzala do rukou první balíček a otevřela ho. Byl prázdný. Jasperovi a Edwardovi se na tváři objevil škodolibý úsměv.

„To je náš dárek pro tvé auto. Nové rádio, Emmett ho právě instaluje. Opravdu, ani jsem si nevšimla, že tu Emmett není.

Usmála jsem se, ale už jsem chtěla mít celý den za sebou. Aby to šlo rychleji, začala jsem ihned otevírat jiný dárek. Na mém prstě se objevila kapka krve - řízla jsem se.

„Ó ne. Krev,“ řekla jsem a myslela si, jak jsem nešikovná.

Potom se všechno seběhlo tak rychle. Jen kapka mé krve ukápla na koberec, jen setina sekundy stačila a já jsem ucítila, jak mne chytly dvě velké silné paže, srazily mě na zem. Kdosi se naklonil k mému krku a už jsem jen ucítila drobné píchnutí. Cítila jsem se ale čím dál slabší. Znenadání jsem uslyšela ostré vrčení a rozmazaně viděla, že ten, kdo načal mou tepnu, už mi nesaje krev. Z mého hrdla se ozvalo chrčení. Prudká bolest mě naprosto sžírala. V krku mne pálilo a měla jsem pocit nesnesitelné žízně. Matně jsem slyšela rozhovor mezi zděšeným Edwardem a Carlislem.

„Carlisle, dělej přeci něco!“

„Bohužel, už nemůžu nic udělat. Zareagovali jsme příliš pozdě. Jasper sál krev moc dlouho.“

„Ale to nemůže být pravda! Musí být ještě jiná cesta!“ trval Edward na svém.

„Není, můžeme být vůbec rádi, že to přežila. Teď potřebuje klid.“

Víc jsem už nevnímala. Hrdlo mě pálilo. Oheň procházel celým mým tělem, uvědomovala jsem si ho až v konečcích prstů. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažila.

„Bello, Bellinko,“ šeptal Edward.

Prudce jsem otevřela oči. Malá zrnka prachu se vnášela ve vzduchu, viděla jsem daleko více barev, vše bylo pestré a daleko živější než dřív. Mé srdce zalil příjemný pocit radosti. Nadechla jsem se, ucítila jsem jemnou šeříkovou vůni a – spalující žízeň. Bolestně jsem zavrčela.

„Bello, jsi teď upírkou.“

„Co? Cože? Jak se to stalo?“ zeptala jsem se, ale ihned jsem se rozvzpomněla.

„Je mi to líto, je to moje vina. Promiň mi to, odpusť mi to…“ Hroutil se přede mnou a topil se v lítosti.

Do dveří vrazil Carlisle. „Bello, bude to teď pro tebe to nejtěžší období v životě. Omlouvám se, že jsme něco takového dopustili. Ale už se nedalo nic dělat,“ smutně poznamenal.

„Já,“ řekla jsem nejistě, „vše je najednou tak ostré, průzračné, jiné.“

„Ano,“ usmál se Carlisle. „To se nedá popsat slovy.“

„Edwarde, společně to zvládneme. Musíme teď Belle hodně pomáhat, aby nový start měla co možná nejjednodušší.“ Esme šeptala Edwardovi konejšivá slova.

Přišli i ostatní, aby se na mne podívali. „Wau, to je kočka!“ volal nadšeně Emmett. Rosalie jen nevrle zavrčela, ale bylo na ní vidět, že jsem jí dost překvapila.

„Tak, Bello, cítíš nutkavou palčivost v hrdle, že?“ podotkla Alice.

„Ano,“ odpověděla jsem sklesle.

„Nu, je čas vyrazit na lov,“ zavelel otcovsky Carlisle.

„Dobře, jdu s ní.“ Edward už se trochu sebral a tak jsme vyrazili.

V lese bylo tolik nového k vidění. Tedy nového pro mé nové oči. Ty byly bystré, viděly sebemenší pohyb a vše dosud jim ukryté bylo najednou tak blízko a tak jasné. Edward se na mne snažil dávat pozor, ale už z vyprávění jsem věděla, že kdybych chtěla, přeperu ho raz dva. Oba jsme zachytili pach srnky a vydali se jí na stopu. Edward mi ji chtěl velkoryse přenechat a já ji chtěla s díky přijmout, když jsem ucítila omamnou vůni. Hned se mi začaly sbíhat sliny. Má mysl už neovládala mé tělo. Mé tělo a jeho potřeby teď ovládaly mou mysl. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Edward mi byl v patách, ale já byla daleko rychlejší a silnější. On byl ale mazanější, a proto mne po chvíli dostihl. Chtěl mi něco říct, ale já jsem ho prudce udeřila do obličeje a běžela dál. Už jsem byla jen kousek, malý kousíček.

Na cestě jsem uviděla člověka. Byl otočený zády a jeho krev krásně voněla. Nic jiného jsem necítila. Vrhla jsem se po něm a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, prokousla jsem mu krční tepnu a vysála mu z těla všechnu krev. Chutnala lahodně. Edward ke mně došel. Byl jako omráčený. I mé smysly už byly ve střehu a já si uvědomila, co jsem udělala.

Edward otočil mrtvolu a mně se naskytl strašlivý pohled. Kdybych mohla zvracet, udělala bych to. Místo toho jsem začala vzlykat, ale z mých očí netekly žádné slzy. Mé srdce zasáhla těžká rána, smutek, bolest a sebelítost mi tepaly ve spáncích. Byla jsem sama sobě odporná. Jak jsem to mohla udělat? Měla jsem ho přece poznat! Tolik jsem toužila po krvi, že jsem se na svou oběť ani pořádně nepodívala. Teď tady ležel mrtvý můj otec.

„Bello. Nemohla si nic dělat. Mohu za to já. Měl jsem tě líp hlídat, měl jsem předpokládat, že mne praštíš a říct ti, že je to tvůj otec dřív, než si to udělala. Hlavně si to nedávej za vinu,“ slyšela jsem Edwarda.

„Co to vůbec říkáš?! Uvědomuješ si to?! Já si nemám dávat za vinu, že jsem zabila vlastního otce? Čí by to byla vina? Koho jiného? Já to udělala! Já ho měla poznat!“ vřeštěla jsem.

Otočila jsem se na Edwarda – právě zamazával stopy. „Co to děláš?!“ osopila jsem se na něho.

Mlčky se na mne zahleděl. Je kvůli mně schopný všeho. Když byl hotov, vzal mě do náruče a za chvíli jsme byli u domu. Alice už všechno viděla ve své vizi. Všichni měli zase ten svůj výraz typu „mně je to tak strašně líto“. Nenáviděla jsem je za to, nenáviděla jsem sebe.

Jasper se mi ještě toho dne omlouval za to, že se neudržel a proměnil mě.

„Vím, jak je to těžké, se udržet. Asi se v mém případě nedalo ničemu zabránit,“ řekla jsem po chvíli.

„Ale kdyby to nebylo tak silné, nikdy bych to neudělal a ty bys nikdy nezabila svého otce.“

Bylo to pro mě ještě horší, když to vyslovil nahlas. „Nebudu říkat, že za to nemůžeš, ale je to moje vina. Neměla jsem sem chodit, neměla jsem si s Edwardem nic začínat a už vůbec jsem se neměla chtít stát upírkou.“

„Ale Bello, nesnaž se být šlechetná. Jak by si za to mohla? Čím si se provinila? To já jsem selhal,“ řekl a opustil místnost. Tušil, že nemá cenu se mi omlouvat.

Za dveřmi jsem ale slyšela, jak se na něho vrhá Edward. „Proč si to neřekl!? Proč si neřekl, že to nevydržíš? Nikdo by tě nenutil, abys byl na té oslavě!“ křičel.

„Já to nevěděl, promiň, Edwarde. Nikdy bych si to nepomyslel,“ kajícně se omlouval Jasper.

Přidala se do toho Rosalie. Samozřejmě byla proti mně. „Jasper za to nemůže, Edwarde. Můžeš si za to sám. Měl sis začít s Tanyou a ne s touhle cuchtou! Byla jen obyčejnou smrtelnicí, teď je z ní upírka, která se podle toho chová. Je normální, že novorozenec se neovládá!“

„Jenže já ji miluju, Rosalie! Tanyu ne!“ křičel Edward.

„Musím odejít. Nesnesu pomyšlení, že mohu za smrt člověka. Nesnesu to, že jsem Belle zničil život, nechci si to pořád připomínat a mít tu vzpomínku každý den na očích,“ řekl Jasper a odešel. Alice šla přirozeně s ním. Sice se se mnou rozloučila, ale cítila jsem, že smýšlí proti mně. Bylo jí líto, že se Jasper neudržel, ale souhlasila s tím, že za smrt otce mohu já. A měla pravdu.

Rosalie byla vzteky bez sebe a každý den mi to dávala najevo. „Tak vidíš, máš, co chceš! Zničila si naší rodinu!“ křičela. Emmett se ji snažil uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo. Byla den ode dne nenávistnější. Ani já jsem nemohla žít s myšlenkou, že jsem zabila člověka sobě tak blízkého a zapříčinila rozpad rodiny Cullenových.

Mučila mne představa, že se každé ráno probudím a všechno mi tu hroznou událost bude připomínat. Zraňovalo by to všechny. Věděla jsem, že by nedovolili, abych i já odešla, ale na to jsem od nich povolení nežádala. Každému z nich by se po mém odchodu určitě ulevilo. Mohl by se vrátit i Jasper s Alicí, Cullenovi by byli zase rodina a na mne by jistě dřív nebo později zapomněli, nalhávala jsem si.

Bylo to pro mne to nejtěžší v mém dosavadním upířím životě. Sbalila jsem si své věci a jednoho deštivého rána opustila Forks. Opustila jsem svou životní lásku Edwarda, svou novou rodinu, místo, kde jsem se zamilovala. Bylo to velmi bolestivé a smutné, ale také plné touhy po novém lepším začátku, touhy po tom, vše překonat. Teď na všechno budu sama. Už o mně nikdo z rodiny Cullenových nikdy neuslyší. Tak přísahám, jako že se Bella Swanová jmenuji.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kdyby aneb mohu za to jen já: