Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Kde je můj pianista? - část druhá

29.10.2012 (07:00) • AntjeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 3126×

Oblohu protínaly blesky a okna bičoval déšť. Celou ložnici osvětlovaly jen pouliční lampy a blesky lítající za okny. Bella a Edward dnes spali každý na své půlce. I po sedmnácti letech to bylo ojedinělé. V zimě Belle sloužila Edwardova hruď jako polštář a i v těch výjimečně horkých dnech, když se od sebe museli oddělit, byli tváří v tvář a co nejblíž u sebe. Dnes ale, stejně jako posledních pár dnů, ne. Jinak se na jejich chování nic nezměnilo, snažili se kvůli dětem, aby nebylo poznat, že mají menší krizi. Jakmile se za nimi zavřely dveře ložnice, stali se z nich cizinci. Edward dnes nemohl spát. S otevřenýma očima ležel bez hnutí na kraji postele a odolával touze otočit se a obejmout svou Bellu. Věděl, že má právo být naštvaná, on by asi na jejím místě taky byl.

Zítra odjíždí i s dětmi do Forks, což znamená, že ji týden neuvidí. Přesto, že s nimi Edward jet nemůže, tak se Bella rozhodla, že za dědečkem a babičkou pojedou. Přemýšlel, jak celou situaci napravit, ale nic ho nenapadalo. Několikrát se jí omlouval, přinesl jí květinu, bonboniéru, ale stejně na něj byla naštvaná.

Řekl si, že nemůže nic ztratit, a tak se otočil a obejmul ji. Cítil, jak se jí změnilo dýchání a jak se napnula. On dnes ale nehodlal ustoupit. Zvedl svou hlavu a zabořil nos do jejích vlasů. Jak se mu po té vůni stýskalo.

„Chybíš mi,“ zašeptal jí stroze. Necítil potřebu v té konkrétní chvíli říct cokoli víc. Bella se uvolnila a zvažovala, jak má zareagovat. Edward ucítil příležitost a kul železo, dokud bylo žhavé.

„Strašně, neuvěřitelně moc mi chybí tvůj úsměv.“ I když na něj byla naštvaná, tak na to chtěla reagovat.

„Co ještě?“ zamumlala do polštáře.

„To, jak mě ráno budíš polibkem,“ improvizoval.

„Co ještě?“ Rozhodně mu nic nemínila dát zadarmo.

„Tvá ruka hladící mou tvář.“ Užíval si to, že jí teď může být na blízku, a snažil se udělat vše proto, aby si to vyžehlil.

„A co ještě?“ Nechtěla si to přiznat, ale už ji skoro měl.

„Tvé sladké rty.“

„A ještě něco ti chybí?“

„To, že ti nemůžu pořád dokola opakovat, jakej blázen do tebe i po těch letech jsem a jak neuvěřitelně šťastným mě děláš.“ Bella byla ticho a Edward netrpělivě čekal na její reakci. Po chvíli se v jeho náručí uvolnila, přitulila se k němu a svou ruku položila na tu jeho, která objímala její pas.

Pondělní ráno Edwarda a Belly probíhalo přesně tak, jako předchozích několik let. Bella budila Edwarda a své tři děti se vší láskou, co v sobě měla, a zase okrádala svého muže o loupák.

„Tak mě napadlo, že když vy odjíždíte v pondělí, tak já bych se v tu středu sbalil a přijel za váma a pokračovali bychom v původním plánu. Co říkáš, Bello? Aspoň si tě Charlie a Sarah pořádně užijou,“ ptal se Edward s nadějí na lepší časy.

„No, to není špatný nápad. Možná to bude i lepší, protože jsem si tak říkala, že jenom vyhodit ty tři naše poklady u táty a zase odjet by asi nebylo nejlepší, a všichni bychom se tam nevešli,“ usmála se na něj.

„Má to jenom jednu chybku… Budeš mi chybět,“ pousmál se na ni a díval se jí hluboko do očí.

Po snídani vzal Edward děti do škol a sebe do práce. Těch posledních pár dnů to tu začal nenávidět. Bylo to hlavně kvůli tomu, že mu odmítli dát volno, a tak mu ohrozili manželství. Teď už byl rád, že se snad všechno vrátilo do normálu. Přesto už měl pro Bellu vymyšlenou maličkost na usmířenou. Přešel chodbu a zalezl si do své kanceláře. Dnes byl na pořadu dne začínající konkurz na generálního ředitele společnosti. Spíše to byla jen oficialita, ale zabralo to dost času. Hlavně Edwardovi. Všichni z firmy věděli, že to opět vyhraje David Laner, dosavadní ředitel. Dřív Edward uvažoval o tom, že to taky zkusí, ale už dávno ztratil iluze, co se týče této společnosti. I když by měla pomáhat spravedlnosti, aspoň jak si to Edward představoval, tak tu byl téměř každý výše postavený člověk zkorumpovaný a o klientech, kteří si jejich služby objednávali, se nedalo smýšlet zrovna v dobrém.

Ale to už se Edward nějakým způsobem naučil nevnímat. Sice mu to vadilo a příčilo se mu to, ale vydělával tu dost peněz, a tak si jeho rodina mohla užívat luxusu a to bylo to, na čem mu záleželo nejvíce. Přestat tu pracovat kvůli tomu, že vedení a klienti nejsou podle jeho představ a tak obrat rodinu o pár pěkných penízků mu přišlo víc než sobecké.

Vrhl se do práce, aby co nejdříve mohl sehnat překvapení pro Bellu a dostat se domů. Až teď mu plně došlo, jak moc svou rodinu, a Bellu především, miloval. I když by pro něj asi měly být na prvním místě děti, bral to trochu s rezervou. Ano, co se týkalo zajištění a bezpečnosti, měly první místo ony. Částečně i z toho důvodu, že Bella by se o sebe uměla postarat sama – jak to i chtěla. Ale v srdci měla číslo jedna právě ona. Protože si uvědomoval, že děti jednou vyletí z hnízda a že nakonec zestárne s Bellou, jak si přál. Proto se snažil především o to, aby jejich manželství neupadlo do stereotypu, i když se to někdy tak mohlo zdát, aby si nezevšedněli. Proto se chvílemi choval jako puberťák. On s Bellou opravdu plánoval zůstat v dobrém i zlém až do konce života. Ne-li déle. Po chvíli přemýšlení zakroutil hlavou, pousmál se a začal konečně pracovat.

„Něco pro tebe mám,“ řekl Belle, když se konečně dostal domů. Začal sahat po krabičce, kterou měl v kapse u saka. „Je to jenom taková maličkost. Abych ti odčinil to trápení, co se mnou máš.“ Položil jí otevřenou krabičku do ruky. Zářily tam dvě krásné zlaté náušnice.

„To je nádherný. To jsi nemusel, broučku,“ rozplývala se.

„Musel. Občas se chovám jak idiot,“ zakroutil hlavou a předklonil ji.

„Já taky. Každej normální člověk,“ zasmála se a chytla ho za bradu, aby se mu mohla podívat do očí. Pohladil ji po vlasech a usmál se na ni jeho pokřiveným úsměvem, který z něj dělal toho sedmnáctiletého středoškoláka, který ji kdysi naprosto očaroval. Políbila ho a objala. Držela ho pevně, tiskla ho k sobě, když se mezi ně procpala Lizí.

„Zlatíčko, máš už sbaleno? Už musíme jet,“ ptala se Bella své dcerky.

„Ještě nemám Pecháčka,“ vzpomněla si najednou a utíkala zpátky do pokoje.

„Pecháčka?“ ptal se zmateně Edward Belly.

„Tak přece pojmenovala toho plyšáka, co jsi jí koupil k narozeninám,“ vysvětlila mu s úsměvem.

„To si chudák nezasloužil,“ naoko se zakřenil.

„Ani nevíš, jak mi budeš chybět,“ posmutněla Bella a Edwarda k sobě přitiskla ještě blíž a hlavu si opřela o jeho hruď.

„Vím… Ty mi totiž budeš chybět mnohem víc.“ Svůj nos ponořil do jejích vlasů, plně si užíval jejich vůni a pak jí do té nádherné, lesklé, kaštanové řeky vtiskl polibek. Malá Elisabeth se vracela z pokoje, a tak se Bella odtrhla od Edwarda, vzala jí kufřík, který si zabalila a zavolala na Carlislea a Charlieho, kteří seděli na gauči se svými kufříky a čekali na svoji sestru. Edward vzal Bellin kufr a konečně mohli vrazit.

Původně si pohrávala s myšlenkou, že by jela autem, ale i když to nebylo daleko, nechtěla jet s dětmi sama. Zarezervovala tedy čtyři místenky v autobuse a domluvila se s Edwardem, že je hodí na nádraží. Z jejich bytu to bylo nedaleko a tak netrvalo dlouho a přišla doba loučení.

Edward naskládal všechny kufry do zavazadlového prostoru v autobuse a neohrabaně se postavil před Bellu. Ta ještě jednou políbila svého manžela a sladce mu zašeptala „přijeď co nejdřív“, otočila se a následovala své děti do autobusu. Když si sedla na své místo, ještě viděla svého manžela, jak stojí na zastávce. Zamávala mu a usmála se na něj. Edward jí poslal vzdušný polibek, počkal, než autobus odjel a pak se vrátil ke svému autu.

***

Charlie už stepoval na Forkském nádražíčku, když konečně zahlédl přijíždějící autobus. Moc se těšil na svá vnoučata a byl rád, že s nimi konečně bude moct strávit trochu více času. Už přichystal matraci a dva spacáky pro kluky do Bellina starého pokoje. Přiběhl k právě dojíždějícímu autobusu a hned, jak z něj Bella vylezla, chytl ji do náručí. Jako stádo klíšťat se na něj nalepil i Carlisle, Charlie a v závěsu se držela Lízinka.

„Já se na vás těšil jak malej na Vánoce,“ smál se Charlie.

„A jak se těší malej na Vánoce?“ ptala se Líza roztomile.

„Moc, zlatíčko, strašně moc,“ usmál se a pohladil ji po vláskách. Bella si pomyslela, že od té doby, co žije se Sarah, se vůbec nezměnil. Jenom mu přibyly šedé vlasy a vrásky. „Tak, rychle jedeme k nám, babička nám celej den vařila moc dobrý jídla,“ namlsával děti.

Brzo dorazili k tomu již značně oprýskanému domu, ve kterém Bella prožila značný kus života. Přišlo jí to jako včera, když si tu tenkrát dávali ještě nevinné polibky na rozloučenou. Často se ho ptala, jestli mu nevadí, že za celý život prožil všechny své intimní zážitky jen s ní, že nemá zkušenosti i odjinud. Vždy jí ale odpověděl, že nepotřebuje jiné, když to nejlepší už dávno má. Edward už prostě za ta léta věděl jak na ni.

Sarah už čekala na verandě, na tváři jí pohrával úsměv, a jakmile se její nevlastní vnoučata přiblížila, tak si podřepla a otevřela svou náruč a láskyplně je objala.

„Jak jste se celou tu dobu měli, vy raubíři?“ ptala se jich, když je pustila.

„Dobře, babi,“ odpověděl Carlisle.

„A vůbec se vám po nás nestýskalo?“ řekla naoko smutně.

„Mně se stýskalo!“ přihlásila se o slovo Lizi.

„To mně taky,“ usmála se a pohladila ji po vlasech. „Tak pojďte dovnitř, už na vás čeká večeře,“ vstala a ukázala směrem do domu. V předsíni všem třem pomohla se svlékáním a zouváním a vedla je do jídelny. Bella a Charlie se ještě pořád odstrojovali.

„Jak to, že Edward nakonec nepřijel?“ ptal se Charlie opatrně.

„Vždyť jsem ti to říkala… Má moc práce.“ Nakrčila obočí a snažila se, aby se jí nezlomil hlas. Byla pravda, že se už na Edwarda nezlobila, ale pořád ji to velmi mrzelo.

„Jo, to jsi říkala. Já jenom jestli… v tom nebylo něco jinýho,“ usmál se na ni lehce.

„Ne, neboj, je prostě nenahraditelný,“ zasmála se.

„Tak pojďte, vy dva opozdilci,“ volala na Charlieho a Bellu Sarah z jídelny.

„Hned tam jsme, miláčku,“ zacukřil Charlie a přesunuli se o pár místností dál.

„To vypadá nádherně, Sar,“ vypadlo z Belly, když spatřila stůl téměř celý obložený jídlem. Bylo na něm všechno možné, od moučníků přes hranolky až po zeleninu – aby se neřeklo.

„Děkuju,“ usmála se na ni a nabrala si trochu salátu.

„Máte s náma něco v plánu?“ zeptala se Bells po chvíli ticha.

„Ano, vykrmit a upéct,“ řekl klukům výhružně Charlie.

„Tati!“ okřikla ho Bella lehce.

„No co?“ zeptal se jako andílek.

„Neděs je!“

„Já je přece neděsim, že ne, děti,“ usmál se na ně zeširoka.

„A jinak s váma žádný plány nemáme. Možná jestli byste se chtěli podívat po městě nebo by Charlie mohl vzít kluky na ryby,“ odpověděla Sarah.

„To by nebylo špatný,“ pousmála se. „A co Cullenovi? Jak ti žijí?“ vzpomněla si náhle.

„Cullenovi se odstěhovali pár měsíců po vaší svatbě, ty to nevíš?“ divila se Sarah.

„O tom opravdu nevím,“ smála se. „A kam se přestěhovali?“

„Těžko říct, moc to nerozšiřovali. Ale snad někam na sever,“ tápala v paměti. Bella jenom lehce přikývla a věnovala se jídlu. „Až se najíme, tak si půjdete nahoru vybalit a pak vymyslíme, co dál,“ usmála se Sarah na děti.

***

Edward seděl v křesle a díval se doblba, nebyl schopný se pořádně soustředit. Podíval se na monitor na lištu a zjistil, že je už šest hodin. Zvedl se, začal se zpomaleně balit, ale přitom se domů vůbec netěšil. Bez Belly a bez dětí to nebylo ono. Ještě zůstal chvíli stát a pak vytáhl z kapsy mobil, s lehkým úsměvem začal vytáčet číslo.

„Ano?“ ozval se její hlas na druhé straně.

„Ahoj, lásko, to jsem já,“ odpověděl medovým hlasem, šťastný, že ji slyší.

„Miláčku,“ vzdechla šťastně. „To je tatínek, Lizí,“ řekla potichu.

„Pozdravuj ty naše raubíře,“ zasmál se a sedl si.

„Budu, neboj. Jak je v práci?“ zeptala se.

„Pracovně… A doma bez vás smutně,“ stěžoval si.

„Nám tady taky chybíš…“

„Už jenom dva dny a jsem u vás jak na koni,“ usmál se.

„Nemůžu se dočkat…“ Připadala si zase jako puberťačka, jako kdyby se vrátila o pěkných pár let zpátky.

„Já už vůbec ne,“ souhlasil. „Copak jste dneska dělali?“

„Táta vzal kluky a Lizi na stanici a já jsem relaxovala, pak trochu pomáhala Sarah,“ vyprávěla s lehkým úsměvem na rtech.

„To museli být nadšení,“ zasmál se.

„Promiň, broučku, ale budu muset končit, máme večeři.“

„Tak dobrou chuť, strašně moc se na vás všechny těšim.“

„Děkuju… My na tebe taky, broučku… Miluju tě,“ hlesla.

„Miluju tě,“ odpověděl a pořád držel mobil u ucha. Po chvíli se ozvalo pípání o ukončení hovoru, a tak ho se zatrpklou náladou zasunul do kapsy u kalhot.

Vzal všechny věci, zhasl a zamkl za sebou.

„Tak co, Masene, jak žiješ?“ ptal se ho Samuel, jeho dlouholetý kolega, na chodbě.

„No, momentálně spíš přežívám,“ zasmál se.

„Nešel bys na jedno?“ zeptal se po chvíli.

„Dobře, přemluvil jsi mě,“ zasmál se a lehce ho bouchl do ramene. „Seš tu autem?“ zeptal se ho.

„Ne, dneska výjimečně ne, proto se ptám, jestli půjdeš na pivo,“ zasmál se.

„Tak fajn, já to svoje odvezu domu. V okolí je pár dobrejch hospod.“

„Dvakrát dvanáctku,“ houkl na číšníka Samuel.

„A co vůbec u tebe? Ještě jsi s Rebeccou?“

„Kdepak, před měsícem jsme se rozešli,“ přiznal.

„Nekecej… Po pěti letech? Proč?“ vyzvídal.

„Protože mi, podle ní, byla práce milejší než ona,“ zasmál se nevesele. Edwardovi to něco připomínalo…

„A jak to zvládáš?“

„Tak, znáš mě, mě jen tak něco nerozhodí,“ zasmál si a přiťukli si právě přineseným pivem.

„Tebe to v práci ještě nesere?“ zeptal se Edward po chvíli přemýšlení.

„Zrovna teď ne… Zjistil jsem, že ani moc nemám co dělat, kromě tý naší práce,“ zasmál se nevesele.

„Kolikrát mám chuť s tim praštit. Kdybych nemusel živit rodinu, tak se na nějakýho Lanera z vysoka vyseru a jdu dělat jinam…“ vylejval si vztek z poslední doby.

„Slyšel jsem, že jsi měl doma peklo, protože tě nepustili na dovolenou,“ kýval Samuel.

„Dřu jako debil a pak mě ani na tejden nepustí na dovolenou. Chápeš to?“

„Tak si založ vlastní advokátní firmu, ne?“

„Nevim, sám si na to nevěřim,“ kroutil hlavou nesouhlasně.

„Neříkej mi, že zrovna tebe pořád baví sedět za stolem a dělat jenom papírování. Kdy jsi naposled někoho hájil před soudem?“ smál se.

„Jo, to už bude nějakej ten pátek…“

„Takže co ti z toho vyplívá? Vyser se na nějakou velkofirmu, kde se před soud dostaneš tak maximálně, až tě obviní z korupce a při první příležitosti si založ vlastní firmu,“ nabádal ho.

„Možná kdybys měl na starosti tři děcka, tak budeš mluvit jinak.“

„Nebo taky ne… Zamysli se nad tim,“ radil mu.

***

Bella právě prožívala rodinnou idylku. Charlie podpaloval klacíky na táborák, Sahar nařezávala špekáčky a Bella se dívala po svých spokojených dětech, jak běhají po zahradě. Kdyby tady byl Edward, tak jí nic nechybí. Už se těšila, až si půjde lehnout do postele. Protože to bude znamenat, že až se probudí, tak ho bude moct konečně obejmout.

Vzala nůž a šla hledat nějaké větvičky, na které by si mohli napíchnout buřty. Velkému Charliemu se povedlo rozhořet táborák a Bella už měla nasekaných šest dlouhých větviček, seřezala jim hroty a šla s nimi k ohni a jednu tam na chvíli strčila.

„Co to děláš?“ smál se Charlie.

„No… Přece se dávaj do ohně… Kvůli dezinfekci ne?“

„Jo, to jo, ale jenom ty železný tyče,“ smál se a vytáhl větev z ohně a chvíli s ní třásl, aby zhasl plamínek, který plápolal na druhém konci. „Už jsem myslel, že jsi z tý nešikovnosti vyrostla,“ zasmál se.

„Z tý asi nevyrostu nikdy, jak tak koukám,“ smála se a šla napíchnout jeden buřt na neopečenou větvičku. „Kdo chce jít opíkat?“ ptala se Bella dětí.

„Jááá!“ zakřičeli všichni tři synchronně.

„Dobře, tak chvíli vydržte.“ Zase se otočila ke stolku, vzala další dva a zase je napíchla. Když pak ty její ratolesti přiběhly, tak každému dala jednu větvičku a sledovala, jak běží k ohni.

„Ahoj, miláčku,“ řekla s úsměvem do telefonu, když vběhla do obýváku. Byla celá načichlá od kouře po těch čtyřech hodinách.

„Ahoj, zlato,“ odpověděl sklesle.

„Copak se děje?“ Cítila, že se něco pokazilo, a tak nakrčila obočí a začala si kousat nehty.

„Víš… Mám špatné zprávy,“ říkal pomalu a nejistě.

„Ty nepřijedeš, viď?“ Bella se ani tak moc neptala. Už to vytušila.

„Ne,“ šeptl.

Zůstala sedět se zeširoka otevřenýma očima a koukala do prázdna. Cítila se tak… méněcenná. Přišlo jí, jako kdyby mu na ní už nezáleželo. Odsunul svou rodinu před prací. Hrdlo se jí sevřelo a žaludek stáhl. „Promiň,“ hlesl nešťastně. Bella si odtáhla mobil od ucha, poslepu zavěsila a položila ho na gauč vedle sebe. Připadala si jako husa, která naletěla podomnímu prodejci. Oči ji pálily, jak se v nich začaly dělat slzy. Pevně je stiskla a dala si hlavu do dlaní.

Mobil zapípal a oznámil novou esemesku. Bella vzhlédla zpod slz, a i když tušila, co v ní bude, tak ji otevřela.

Lasko, promin, moc, strasne moc me to mrzi. Ale kdybych tu nezustal, tak me vyhodi. Omlouvam se, prosim, odpust mi…

Z očí se jí vyvalily další slzy, které si razily cestu po jejím ztrápeném obličeji. Chtělo se jí řvát na celé kolo, do něčeho kopnout… Nebo něco kopnout do sebe. Hřbetem ruky setřela slzy z obou stran a zhluboka se nadechla, aby nabrala sílu, odvahu. Zvedla se ze sedačky a vyrazila ke dveřím. Byla ráda, že děti už spí. Charlie se Sarah byli stále na zahradě. Došlo jí, že by jim měla říct, že jde pryč. Otočila se směrem ke schodům a vyšla do koupelny. Opláchla si obličej, aby se trochu probrala a zděsila se svých rudých očí a vrásek okolo úst a mezi obočím. Lehce si po nich přejela a snažila se koutky rtů zvednout aspoň do neutrálního výrazu. Rozhodila si vlasy a mířila po schodech k zadním dveřím na zahradu.

„Já půjdu do města, jo?“ snažila se zeptat bezvýrazně.

„V tolik hodin? Proč?“ Divil se Charlie.

„Psala mi Angela, víš? Spolužačka ze střední, že je tu taky a jestli se nechci sejít,“ lhala pohotově. Za ta léta se to trochu naučila, takže už nepůsobila tak křečovitě.

„Dej na sebe pozor,“ řekla Sarah s obavami.

„Mějte se,“ rozloučila se Bella a přemohla se na úsměv.

„Užijte si to,“ popřál jí Charlie přesto, že mu došlo, že lhala. Rudých očí z pláče si nešlo nevšimnout a navíc Angela do Forks už dlouhou dobu nejezdí. Věděl ale, že mu Bella stejně nic neřekne, a tak to nechtěl rozpitvávat.

Bella se otočila, obula, oblékla do kabátu a vyšla do ulic. Doufala, že ten bar, který si pamatovala, ještě funguje a bude mít otevřeno. Kráčela rychle po prázdných ulicích a modlila se, aby už někam zapadla.

Nakonec se dočkala dveří, které hledala. S obavami vešla dovnitř a zamířila rovnou k baru. Objednala si panáka vodky a hned ho do sebe kopla. Trochu se jí ulevilo, ale ještě to nebylo ono. Objednala si tedy ještě jednoho, ale ten upila jenom do půlky.

„Měla byste brzdit, slečno. Aby vás pak někdo v opilosti nezneužil,“ zasmál se muž, který seděl naproti.

„Paní… už hodně dlouho,“ pousmála se nešťastně a kopla do sebe zbytek vodky.

„To nezní moc vesele a spokojeně,“ usmál se a podíval se jí do očí.

„Taky teď nejsem moc veselá a spokojená,“ konstatovala jednoduše.

„To je hřích, aby taková krásná žena, jakou bezpochyby jste, seděla u vodky, neveselá a nespokojená v zaplivanym baru,“ řekl už vážně a upřel na ni modré oči.

„Děkuji za kompliment. Ale myslím, že to taková tragédie zase není…“ řekla a mávla na barmana, aby jí nalil ještě jednoho.

„A jaká tragédie se stala vám?“ pokračoval. I když by bylo Belle obvykle takovéto vtírání neskutečně protivné, teď potřebovala s někým mluvit.

„Nic hrozného, jenom si můj manžel radši sedí v práci, než aby si se mnou užil pár pěkných dnů…“ odfrkla si a zase se napila.

„Máte pravdu, to není hrozné. To je přímo příšerné,“ nakrčil obočí a přesedl si k ní. Bellu ovinula příjemná vůně a zrychlil se jí tep. Nevěděla, jestli se bojí nebo je vzrušená. Asi od obojího trochu.

„Asi máte pravdu…“ zamračila se a sklopila pohled do klína. Neznámý muž ji lehce a pomalu chytl za bradu a její hlavu otočil směrem k sobě.

„Neměla byste se mračit. Nesluší vám to,“ usmál se a pustil ji. „Žádný muž nestojí ženě za to, aby si kvůli němu přidělávala vrásky,“ řekl jí svůdně. Belle začal stoupat alkohol do hlavy a postupně jí opadávaly všechny zábrany.

„Ale co když takový je?“ zeptala se.

„Takový by vás k slzám neměl dohnat. A když, tak se mu to musí pořádně vrátit,“ řekl se smíchem.

„A víš, že zrovna na to mám chuť?“ pronesla s myslí zatemněnou alkoholem a začala se k němu přibližovat.

„A nebude mu to vadit?“ zeptal se vážněji.

„O to přece jde,“ řekla a chystala se spojit jeho rty se svými.

Jestli jste se dostali až sem, tak jsem strašně, strašně moc ráda. S tímhle dílem upřímně moc spokojená nejsem, ale snad s ním budete spokojení aspoň vy. :)

Moc se chci omluvit za to, jak dlouho mi pokračování trvalo, doufám, že poslední díl tu bude coby dup. :)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kde je můj pianista? - část druhá: