Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jsem Cullen, Edward Cullen III.

21.04.2015 (07:15) • Sabienna • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 3151×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Táhnula jsem překvapeného Edwarda směrem k pláži, kde jsem věděla o jednom místu, které se mi v tuhle chvíli opravdu velmi hodilo. Edward nic nenamítal, právě naopak. Pochopitelně. Rychle se s nadšením zařadil po můj bok, za který si zahákl svoji ruku a chvíli co chvíli po mě blbě pošilhával. Bylo mi fajn, líbilo se mi to, ale nevěřila jsem mu a hodlala jsem mu to dát pěkně sežrat. Došli jsme na místo, kde jsme vešli do krásného dřeveného altánu s pohodlnou dvojlůžkovou válendou s několika měkoučkými polštáři a nadýchanými přikrývkami. Nacházel se kousek od našeho apartmá, a byl přípustný pouze pro některé hosty, takže jsem si nemusela dělat zbytečné obavy, že by někdo z těch absolutně ožralejch a nadrženejch lidí došel až sem a využil ji před námi. Nebo ještě hůř, přímo před námi. Určitě ne, protože po cestě sem jsme potkali několik vzdychajících párů. Dokonce i skupinek. Holt pravidla jsou pravidla. Edward se očividně těšil na to samé a ani se nepokoušel to nějak skrýt. Usadila jsem se ho na netknutou postel a obkročmo jsem se posadila na něj, přičemž se mi ultra krátké šatičky vyhrnuly vysoko nahoru, takže jsem měla zadek v podstatě na půl holý. Edward mě okamžitě zajal svýma zvědavýma rukama, kterýma se rozhodl zmapovat si moje poloobnažené tělo. Usmíval se na mě zeširoka a oči mu svítily radostí. Nemohl se dočkat. Jako malé děcko o Vánocích…

Položila jsem mu dlaně na jeho široká ramena a dívala se mu do jeho roztoužených očí. Viděla jsem na něm, s jakou urputností se ovládá, aby si mě nevzal hned teď, což mi neskutečně lichotilo, ale v plánu jsem to doopravdy neměla. Přesto jsem si chtěla ještě trochu užít. Po delší době, když jsem se dostatečně nabažila jeho žhnoucích očí, jsem se k němu sklonila, abych opět spojila naše rty, jelikož ty Edwardovy ke mně vysílaly velmi lákavé signály a už jsem jim nedokázala nadále odolávat. Jeho vášnivé a nenasytné polibky mě přiváděly k šílenství. Naplňovaly mě neodbytnou touhou po něm a má kůže byla skoro jako v ohni, i kvůli jeho horkým dotekům, pod kterými jsem se pokaždé vzrušeně zachvěla, jakmile se mě dotkl. Tiskl mě na sebe a zároveň sobě do klína, tak silně a naléhavě, že jsem ho povalila na postel, abych se tím oprostila od toho tlaku. Přestávala jsem se soustředit a nechala jsem se otupovat jeho sladkým omamným jedem. Proto jsem se od něj neochotně odtáhla, ale nezrušila jsem spojení s jeho neobvykle jemnou pokožkou. Putovala jsem kradmými a lehkými polibky přes jeho ostře tvarovanou bradu až ke krku, kterému jsem se nějakou chvíli věnovala. Přejížděla jsem mu po sametové kůži jazykem, skousávala jsem ji opatrně a vždycky s nějakou jeho ozvěnou. Buďto mě pevněji stiskl nebo se trhaně nadechl. Vyjela jsem dlaněmi od jeho pasu až ke košili, kterou jsem mu chvatně začala rozepínat a každé odhalené místečko jsem prozkoumala rty, až do té doby, dokud mi to moje pozice dovolila. Jeho tělo bylo vzrušením napnuté a plně vnímalo moje doteky, což mě zaplavovalo pocitem jistého docenění a důležitosti. Letmo jsem sjela očima po jeho hrudníku a unešeně jsem zalapala po dechu. Ale doopravdy, může být někdo takhle sexy?! Tohle je fakt absolutní zkouška síly mé vůle!

 Vrátila jsem se k jeho rtům, které jsem už jen tak nepatrně laskala. Jenomže to mu nestačilo, a tak vzal můj obličej do dlaní a narazil si mě prudce na sebe, aby se mohl neomezeně vedrat do mých úst a opětovně svádět nekonečný souboj s mým jazykem. To jsem znovu nehodlala podstupovat nebo bych mu už nedokázala odolat. Proto jsem se rukama zapřela o jeho svalnatou hruď a snažila se vymanit jeho hladovým rtům, avšak zcela marně, protože o ten můj aktivní odpor jeho sevření o to víc zesílilo. A pak se najednou vyhoupnul a stočil si mě pod sebe, takže se mi nevítaně tlačil mezi roztažené nohy. Tak to jsem v koncích. Dál okupoval moje rty svými, a aby si zajistil moji povolnost, chytil si mě za zápěstí a ruce mi vysunul vysoko nad hlavu a naprosto mě dostal tím, že záhy sklouznul dlaněmi do těch mých a propletl naše prsty do jednoho. Jeho polibky byly čím dál divočejší a já jsem jeho tempu začínala vcelku nestíhat. Každopádně to vedlo k dalšímu levelu a k tomu rozhodně nesmělo dojít. Mačkal moje tělo na svoje, až mě to kolikrát zabolelo, když na sebe vzájemně tlačily kosti či klouby. Choval se poněkud hrubě, násilně a dravě, ale přitom dokázal být tak něžný a ohleduplný. Vzrušoval mě jako nikdo předtím, ale přesto jsem si to potěšení musela upřít. On mě nemá jistou a musí to poznat! Nejsem jako ostatní!

Nechala jsem ho křečovitě mačkat má odhalená stehna, kterýma jsem objímala jeho pas, což mě příjemně bolelo, ale na druhou stranu jsem mu to vracela tím, že jsem ho tahala za ty jeho rozcuchané pačesy. V tom se odtrhl od mých úst a tentokrát se odhodlal putovat on po mém těle. Já jsem zcela vnímala jeho vlhké polibky a dráždivé pohyby, kterými na mě sem tam narazil a každou chvíli se mi z hrdla vydral sten nebo vzdech. Tlačila jsem si ho k hrudi, kam mi doposud uštědřoval sladké pusinky, které mi dávaly zabrat snad víc než ty jeho žhavé francouzáky.

„Edwa…Edwarde…P-počkej,” mluvila jsem s odmlkami, protože tahle chvíle mě zaměstnávala něčím úplně jiným. Přesto si to tahle situaci vyžadovala. Okamžitě vyzdvihl hlavu nahoru a díval se na mě poněkud vyděšeně.

„Stalo se něco?” strachoval se starostlivě a sjel mě celou pohledem, aby se přesvědčil, že jsem v pořádku. Pousmála jsem se na něj, abych ho účinně uklidnila. Trošku se napřímil, aby mi viděl líp do obličeje.

„Já… Víš, chci, aby to bylo víc speciální nebo…to alespoň ještě trochu ozvláštnit,” svěřila jsem se mu s podbízivým tónem a naschvál jsem si přejela jazykem po rtech.

„Jak?” dožadoval se nějakého příkladu. Skvělé.

„Nech se překvapit, hm. Skočím si pro něco na pokoj a… zastavím se ještě na baru. A mohli bychom se třeba i vykoupat, co?” vyjmenovala jsem a především u posledního nápadu, jsem si dala záležet, abych vypadala, že zrovna tohle si obzvlášť přeju.

„Ty se nezdáš,“ pronesl uznale a záludně se na mě usmál. V ten moment jsem tála jak zmrzlina a topila se v hloubce jeho jiskřivých očí. Vzpamatovala jsem se, až když ze mě začal pomalu slézat, ale dál jsem ho uchváceně pozorovala. Malou chvíli jsem setrvala ve své pozici, než jsem se dovtípila, že před ním ležím s mírně roztaženýma nohama a vhrnutými šaty, takže díky tomu se dost těžko bránil pohledu na mé krajkové spodní prádlo. Kvapně jsem nohy stáhla k sobě a šoupala se po posteli na kraj a hodně rychle, protože jsem začala ve tváři nemilosrdně rudnout. Stoupla jsem si nohy, stáhla si šaty do původního vzhledu a ještě jsem se krátce podívala na Edwarda, abych uviděla jeho uslintanou tvář směřující na můj zadek.

„Vydrž tu, ano? Nebudeš litovat,” navnadila jsem ho a chtěla jsem už kvapit pryč, jenomže on mě zachytil za pas a stáhnul si mě znovu k sobě na postel. Vrhnul se na mě s takovou vervou, až jsem získala neodbytný dojem, že už se nikam dneska dál nedostanu. Pak mě přece jenom pustil, ale z úst si ten hříšný úsměv ukrást nenechal. Uuuf, tak to bylo o fous…

„Zatím se můžeš zchladit ve vodě,“ směrovala jsem ho k moři, protože bez toho by mi tohle všechno bylo k ničemu. Zaculil se na mě a pošilhával oním avizovaným směrem, ale to už jsem pomalu cupitala bosky pryč, protože černé koktejlky jsem nechala u postele. Mělo to tak dodat mému záměru větší důvěryhodnosti. A taky spontánnosti. Za křoviskem jsem se lstivě schovala a pozorně jsem sledovala, co bude dělat. Ještě že je tma, jinak by mě určitě viděl. Díkybohu že kolem jsou plápolající pochodně, protože to bych neviděla já na něj. Hmm, Swanová, ty seš nechutně prohnaná.

Netrvalo to dlouho a Edward se rozkoukal. Zjistil, že nikde nikdo, a tak se začal vysvlíkat a hnedka pospíchal na adama do vody. Dřív než tam doběhl, tak jsem vyrazila vpřed, a s nejvyšší obezřetností jsem sebrala jeho oblečení a tryskem jsem pádila pryč. Nedokázala jsem se ubránit smíchu, takže než jsem doběhla na pokoj, skoro jsem brečela. A teď čekej, Bello. Že já jsem neřekla někomu, ať to natočí. Doufám, že cestou potká, co nejvíc lidí. Aby z toho měl švandu taky někdo jiný a nejenom já!

***

Zrovna jsem se převlékla do věcí na spaní, když se pokojem rozneslo netrpělivé bušení na dveře. Edward je doma! Docela mu to trvalo, že by ho někdo zdržel? Hned na mě přišel nával smíchu, který jsem jen tak tak ovládla. Nějakou chvíli jsem ho nechala si dřít pěst o dřevo, když jsem se nad ním smilovala a hodlala jsem promluvit. Na otvírání je příliš brzo. Zatím nevím, v jakém psychickém rozpoložení se momentálně nachází, takže by to byl poněkud zbrklý krok.

„Ano?” zašveholila jsem nevinně, jako že nemám nejmenší ponětí, kdo by to mohl být.

„Swanová! Okamžitě mi otevři!” zařval na mě rozhořčeně z chodby. Smíchem jsem se ošila a přistoupila jsem blíž ke dveřím, ale s úmyslem si ho zatím pěkně vychutnat.

„A kouzelné slovíčko?” utahovala jsem si z něj a tónem hlasu jsem se mu doslova vysmívala. Patří mu to, prevítovi!

„Seš jako malá pitomá puberťačka! Okamžitě mi otevři ty dveře! Dělej!!“ vztekal se skoro až nepříčetně. No, jestli bych neměla počkat, než vychladne. Docela se ho bojím. Já ho pustím dovnitř a on mi v tom běsnivém zatmění něco provede. Spousta vražd vzniká v afektu a já jsem moc mladá na to, abych zemřela takovou ošklivou smrtí.

„A neuděláš mi nic, že jo?” ujišťovala jsem se bázlivě, ale stejně jsem se mu stále hlasitě pochechtávala.

„Isabello!” vyjekl téměř až zoufale a zas zabušil rázně na dveře.

„No dobře,” zabručela jsem otráveně a váhavým pohybem jsem pootevřela bránu jeho spásy. Samozřejmě se ihned nacpal dovnitř, takže jsem to málem neustála a ztratila jsem rovnováhu, ale to v tuhle chvíli jsem měla větší problém. Edward na mě totiž opravdu děsivě hleděl. V očích měl nepopsatelné rozzuření a pomstychtivost. Naštěstí a naneštěstí ke mně hbitě přiskočil a popadl mě bolestivě za paže, takže jsem nestačila shlédnout jisté partie jeho těla. A že to pokušení bylo vážně ohromné. Aspoň se podívat, když už nic jinýho.

„Jaau! Nebuď takovej surovec! Vždyť to byl jenom vtípek,” mírnila jsem jeho hněv, jenomže na něj to vůbec nezabíralo. Spíš opačně. Zuřivě nabral vzduch nosem do plic, až se mu chřípí nebezpečně zachvělo a jeho oči se zdály být téměř až pomatené. No kruciš, já ho tím musela ale fest vytočit…

„Řekl si, že mi nic neuděláš!” připomněla jsem mu odvážně až vzbouřeně a dokonce jsem se na něj nesouhlasně zamračila.

„Tys mi taky řekla, že se vrátíš a pak sem tě už neviděl! A navíc si mě nechala běhat nahýho mezi lidma! Tohle jsou fakt debilní vtipy!” prskal kolem sebe síru a sem tam se mnou zatřásl. Vyjeveně jsem se dívala do jeho uražené a ponížené tváře. To mě i přes ty obavy, že by se přece jenom neovládl a jednu mi vrazil, rozesmálo. Prostě jsem se mu na tvrdo vysmála.

„Tyyy,” zasyčel podrážděně a jeho stisk mých útlých paží o něco zesílel. Neudržela jsem se a zasyčela jsem bolestí. Páni, on se nezdá, ale opravdu má pořádnou páru… Neočekávaně si mě mírně nazvedl, aby se mnou mohl smýknout na dveře, o které jsem se s tupým zvukem zastavila. Na ně mě přirazil svým nahým tělem, což mě zabolelo o to víc. A jakýmsi nevysvětlitelným způsobem mě to i vzrušilo. Zalapala jsem po vzduchu, jak ryba na souši, a vyvalila jsem na něj zmateně oči. Ty mé starosti o tom, co mě mělo čekat po jeho návratu, byly evidentně zcela oprávněné. U něj jeden nikdy neví. On je vlastně naprosto nevypočitatelný.

„Nemůžeš se tomu zasmát jako já? No a co, tak pár lidí vidělo tvůj bílej zadek. Vždyť nahota je krásná věc,” dobírala jsem si ho skoro až neslušným způsobem, ale jemu to pořád vtipné nepřišlo.

„Co kdybych tě teď taky vykopl nahatou na chodbu?” napadlo ho a s pokřiveným úsměvem a zákeřným zablyštěním v očích ke mně pohodil hlavou.

„Vzhledem k tomu v jakém světle jsem měla tu čest tě poznat, bys mě nahou nikam nepustil,” pokračovala jsem v popichování jeho již tak chabých nervů. Když si nechal projít hlavou moji poznámku, jeho obličej pojal klidnějšího rázu a po povysunutí levého koutku jeho chutných rtů, bych nejraději svoji větu vzala okamžitě zpátky. Snad mě nevzal vážně…

„O co ti jde, Swanová?” zavrčel mi do ucha a nosem se probíral mými vlasy. Celá jsem se napnula, skoro až k prasknutí a vnímala jsem jeho nahé tělo, jak se tlačí na to moje, též skoro nahé a jak jeho tlukoucí srdce proráží až k tomu mému, který tomu jemu okamžitě vyráželo naproti. Prekérní situace, ale já jsem stejnak vzrušená! Asi se mnou není něco v pořádku.

„To já se můžu zeptat na to samé,” odvětila jsem mu otázkou, abych ho tím odvedla od jeho nebo vlastně mého nápadu. Podle toho, jak se do mě zabodl svým uhrančivým zrakem, kterým mě zřejmě proklínal, jsem opravdu jeho pozornost odvedla kýženým směrem.

„Ty to víš,” pronesl se samozřejmostí a frustrovanou trpkostí. Asi jsem ho tím veřejným faux paux nemálo poznamenala. Mně taky uškodilo na cti, že se se mnou chtěl jenom vyspat!

„Tak to bys měl asi vědět, že se mnou si zahrávat nebudeš!” informovala jsem ho chladně a odtažitě a dávala jsem si záležet, aby moje oči ukazovaly maximální odhodlání a také jisté varování. S ním to ale vůbec nic neudělalo. Dál na mě pouze dopáleně a uraženě civěl, špulil vzdorovitě rty a před očima si asi představoval, jak mě zabije a někde zakope. Jejda, já jsem si to asi ale ošklivě zavařila.

„V tom případě bys měla vědět, že já vždycky dostanu to, co chci,” odsekl necitelně a zabodl se do mě chladným pohledem plným zlosti a nemilosrdnosti. To už mě všechny srandy přešly a v ten osudový moment, kdy mě nelítostně popadl a vlekl mě k posteli, mi v hlavě zasvítila oslnivě červená. Na druhou stranu mi asi pořád naplno nedocházelo, co se přesně dělo, protože jsem se i teď potýkala spíš s příjemnými pocity. Když mě ovšem Edward pohodil na postel a na to mě bez zaváhání zalehl, moji mysl ovládla panická hrůza a taky nepřijatelný příval adrenalinu, který mě nežádaně ochromil.

„Co to děláš?” vytlačila jsem ze sebe ustrašeně a sledovala jsem jeho ruce, jak se blíží k mému skromnému oblečení, aby následně chytil látku saténového županu a odhalil si pro sebe moje krajkové spodní prádlo, které jsem si zatím nestihla převléknout. Nespouštěla jsem oči z jeho urputně zaujaté tváře, která si se zájmem prohlížela linie mé vypracované postavy. Nikam dál jsem se neodvažovala pohlédnout. Po celou tu dobu jsem nepravidelně dýchala, protože jsem se každou chvíli zapomněla nadechnout, jak jsem byla vyděšená.

„Dokončíme, co jsme načali, ne?” navrhl mi s takovou zvráceností a zhýralostí, že jsem opravdu pochybovala o tom, že jsem ho přece jenom původně odhadla dobře.

„Edwarde, ne!  Přestaň s tím!” zvýšila jsem hlas, protože se ke mně začal až moc přibližovat. Rukama mě chytil za kolena, které následně prudce roztáhl od sebe, aby se mohl dostat do požadovaných míst. To už jsem měla doopravdy strach a rozhodně jsem se ho nesnažila zakrýt.

„Děláš jako bys to nechtěla,” zavrčel s posměchem a zavrtěl krátce hlavou, jako že mě nebere vážně. Za pár vteřin mě raději umlčel svými rty, načež jeho polibky byly takové surové a lhostejné, že jsem se pod ním začala štítivě cukat, abych se tomu nějak vyhnula. Diametrálně odlišné od těch, kterými se mi věnoval na pláži. Moje zoufalá obrana ale nijak nepomohla a on v tom trýznění nadále pokračoval. Nevěděla jsem jak dál, a proto jsem ho ve vhodný okamžik nenávistně kousla do rtu. Stáhl se s bolestivou grimasou a jeho ruka vystřelila vstříc mé tváři. Čekala jsem facku, a tak jsem se natočila směrem od ní, abych tak zmírnila sílu dopadu, ale nic se nestalo. Zmateně jsem se podívala na něj a to, co jsem uviděla, mě nefalšovaně překvapilo. Jeho tvář byla v zajetí zděšení, nepochopení a vlastního znechucení. Oči měl doširoka otevřené, stejnak jako ústa. Duhovky se nepřítomně zastavily a leskly se pod nepatrným zaslzením. Odvrátila jsem se od něj, protože jsem to prostě nevydržela a jen jsem se modlila, aby tohle znamenalo, že se vrátil opět do režimu normální Edward.

„J-já… Já,” zakoktal se, protože i tohle na něj bylo zřejmě příliš. A pak ze mě pomalinku slezl dolů. Všechno s takovým otřeseným strnutím. Nevnímala jsem ho, na to jsem byla moc šokovaná tím, co se právě odehrálo. Přitáhla jsem si levou nohu k té pravé, která mě nepříjemně pulsovala, protože mě jí Edward bezcitně prsty drtil a zahalila jsem se tím rozkrytým županem, který mi div neroztrhl. Posbírala jsem se a vytáhla jsem se výš na posteli. Vlastně co nejvýš, takže jsem se nakonec opírala o vysoké křídlo královského lože. Co možná nejdál od něj. Edward zatím zmizel v koupelně a po chvilce se spustil proud vody. Pořád jsem nebyla schopná se z toho vzpamatovat. On mě chtěl znásilnit! On mě chtěl prostě a zcela vážně znásilnit! No ty kráso… Takže poučení pro příště - nezesměšňovat a neprovokovat Edwarda, když je nahý!

Zalezla jsem si pod peřinu a zkoušela jsem se pod ní ztratit. Předstírat, že nejsem. Vůbec jsem netušila, jak bych se po tomhle měla k Edwardovi chovat. Vlastně to byla svým způsobem i moje vina, ale on to dohnal až za veškeré hranice únosnosti. Vážně jsem neměla ponětí, že se dokáže rozčílit až do takovéhle ohavné nepatřičnosti. Omlouvat se mu ale rozhodně nebudu. Až si to v té své pošahané hlavičce srovná, snad si to nenechá pro sebe. Tak na tuhle tu spolupráci jaktěživ nezapomenu. Každopádně se tímhle Edward ukázal v naprosto jiném světle, což všechno mění. Můj postoj k němu. Ještě aby ne. Nejdivnější na tom všem bylo to, že jsem se na něj vůbec nezlobila. Vyděsil mě, také mi to i ublížilo, ale přesto jsem nepochybovala o tom, že by takhle konal s čistou myslí. Taky jsem to přehnala. No, vlastně, vždyť ho ani neznám. Co když je opravdu takový…maniak? Jak bych to měla vědět?

***

Hned co jsem se ráno probudila, to první, co jsem ucítila, byl strach z toho, jak to mezi námi dvěma bude pokračovat. Nějaká zatýkací akce mě kupodivu ani přinejmenším netrápila. Ale za to Edward ano. Jak se k němu chovat? Jak se na něj dívat? A co bych mu měla říct? Měla bych vůbec něco říkat? A jak se cítí asi on?

Vytáhla jsem se do mírného sedu a vykoukla jsem zpod peřiny jen očima, abych se rozhlídla po místnosti. Gauč zel prázdnotou a vlastně celé území, které si předtím zabral, bylo uklizené a prázdné. Vyhrabala jsem se ven a jako smyslů zbavená jsem běžela ke koupelně, jestli neuslyším něco, co by prozradilo Edwardovu přítomnost. Nic se neozývalo. Další můj zběsilý úprk mířil k terase, ale ani tam jsem Edwarda nikde nenašla. On je pryč! Ještě jednou jsem projela detailně celou místnost a nakonec jsem spatřila u pohovky jeho cestovní tašku. Pečlivě zabalenou a plnou, tak jako když přijel. Vracela jsem se loudavým tempem k posteli, když jsem zahlídla na stolečku pohozený papír. Hned jsem se k němu přihnala a brala lísteček do rukou. Byl popsán z obou stran, kostrbatým, ale přesto úhledným psacím písmem. Jako by se mu třásly ruce…

Bello, rád bych se ti omluvil z očí do očí, ale nemám na to dost odvahy. Nevím, co to do mě vjelo a nedokážu ani popsat, jak moc mě to mrzí. Já nejsem takový. Bude pro nás pro oba lepší, když se už neuvidíme. Obzvlášť pro tebe. Snad mi to někdy odpustíš. Rád jsem tě poznal, Edward.

Tupě jsem zírala na ten čtvereček papíru a přehrávala si ta slova znova a znova v hlavě. Jeho slovům jsem poněkud slepě věřila a dokonce mě jeho nepřítomnost zamrzela. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Edward pro mě přeci jen asi znamenal něco… víc. I když udělal to, co udělal. Beztak ve mně zanechal jakousi hlubokou stopu své jedinečné osobnosti. Bylo v něm víc, než byl kdy ochotný ukázat. Tím jsem si byla jistá. A já jsem to chtěla poznat. Jaký skutečně je. Tak nějak se ve mně všechno mlelo, a tak jsem se usadila ke stolu a nechala se unášet svými pocity, dokud se neusadí nějakým konečným směrem.

A najednou se v našem apartmá objevil hlouček lidí, který mě měl připravit na dnešní večer. Se vším všudy. To už bylo ale pár hodin po poledni a já vlastně ještě ani netušila, jak to všechno mělo probíhat, což jsem se záhy dozvěděla v sáhodlouhé přednášce, a taky jak při různých situacích postupovat. Jedni mě líčili, další mě česali, další mi ukazovali šaty, které jsem měla možnost si obléknout a já je pořád nějak nedokázala jednoznačně vnímat. Myšlenkami jsem putovala k mému uprchlému kolegovi. Moje chuť se na něj zeptat rostla s každou sekundou závratně nahoru.

„A co Edward? Co je s ním?” proťala jsem hluk a chaos pokoje svým ostrým hlasem, který se neprodleně dožadoval odpovědi.

„Bude na akci dohlížet,” uslyšela jsem někde zleva a ani jsem se nemohla otočit na tu osobu, protože mi zrovna pacifikovaly moje nepoddajné vlasy do nějakého sofistikovaného tvaru. Ta věta mě dostatečně uklidnila, ale stejně bych chtěla, aby tu byl. Cullene, co si mi to provedl?!

Za pár hodin už jsem seděla v luxusní limuzíně společnosti, která poskytovala zámožným nezadaným podnikatelům drahé společnice na jeden večer, a cestovala do nápadně přezdobené vily samotného Escorcy. Napjatá, vystrašená a ohromně načančaná, až jsem sama sebe v zrcadle nepoznávala. Na rozdíl od jiných podobných akcí, jsem se necítila vůbec dobře. Taková špatná předtucha na mě dopadala ze všech stran. Tísnila mě a svazovala mě. A pořád jsem se nemohla zbavit myšlenek na Edwarda. Když na mě má dohlížet, tak odkud?

Večer probíhal jako obvykle spořádaně a podle plánu. Escorca na mně mohl nechat oči, ani na chvíli ze mě nesundal ty svoje tlusté malé ruce a všem mě významně představoval. Jménem, který si pro mě vymyslel. Bianca. Příjmení jsem si nebyla schopná zapamatovat. Beztak se mi nelíbilo. Já jsem se přetvářela, jak nejlíp jsem uměla, ale popravdě se mi z toho všeho dělalo zle. Ti nafoukaní a nepřirození pracháči konverzovali o tématech, která nikoho doopravdy nezajímala, ale tak se to přeci v dobré společnosti dělává, ne?  Mezitím jsem celým večer proplouvala spíš laxně a apaticky. Escorcovy upomínky, že bych se měla sebrat a začít se chovat vhodněji, jsem šikovně ignorovala. A když se ples chýlil ke konci a zbohatlíci začínali mít poměrně dost, přišel můj čas. V hlavě jsem si vše zhruba naplánovala a dokonce se mi podařilo vytěsnit i Edwarda. Pro moje vlastní dobro.

„Smím se vás na něco zeptat?” promluvila jsem, když jsem usoudila, že je vhodná doba. Jeho ohavný obličej se na mě natočil a pokynutím mě vyzval, ať se neostýchám. Nuceně jsem se na něj usmála, tak jak jsem to dělala celý večer.

„Co kdybych nebyla se svojí současnou prací spokojená? Slyšela jsem, že byste mi mohl v téhle záležitosti hravě pomoct,” vybalila jsem na něj na rovinu. Trochu riskantní, ale vzhledem k tomu, že mi téměř zobal z ruky, jsem to považovala za nejlepší krok. Žádné dlouhé rozhovory a přihlouplé dotazy. Neměla jsem náladu se s tím jakkoliv pitvat.

„Ale ale, tak tobě tohle nevoní?” divil se až pateticky, což mě akorát utvrdilo v nápadu to mít už za sebou. Já už se na ten jeho xicht dívat nemůžu!

„Neříkám, že to není dobrá práce a že mi to nevynáší spoustu peněz, ale…”

„Chtěla bys víc. Rozumím,” doplnil za mě, když už jsem naznačovala posunky.

„Jsi velmi půvabná a okouzlující. Pro tebe by se zajisté našlo něco snadno,“ přemýšlel na hlas a pořád mě hltal tím svým slizkým pohledem. Já vím moc dobře co, ty prase!

„Samozřejmě byste nevyšel škodný. S tím já počítám,” snažila jsem se působit seriózně a mile, přestože se mi chtělo z toho všeho bezmála zvracet.

„No, dobrá,” svolil již přesvědčený, že mi ,pomůže‘. Obdařila jsem ho zářivým úsměvem, abych mu ukázala, jak moc mě tím potěšil a netrpělivě jsem očekávala, co se bude odehrávat dál.

„Tak s tím něco uděláme hned,” pronesl zádumčivě a i se mnou, jelikož jsem byla neustále zaháknutá za jeho rámě, se rozešel pryč z anticky laděného sálu. Dovedl mě k limuzíně, která stála v postraní veškerého dění a kterou by mě za běžné situace podle pravidel zavezl na neutrální místo, kde bych se už postarala sama o sebe. Ale takto jsem neměla ani já tušení, co má za lubem, a ani můj tým, který všemu přihlížel akorát podle skrytého odposlechu a minikamery v ozdobě ve vlasech. Fakt jak z bondovky. Někdy mi přijde, že se mi to všechno spíš zdá. Otevřel mi dveře od jeho obrovského, určitě i neprůstřelného Rolls-Royce a gentlemansky vyčkával, až nasednu dovnitř, do čehož se mi ale opravdu nechtělo. Zvlášť, když mi pořád říkal, že jsem krásná a kdo, ví, co ještě. A pak se stalo něco, co úplně jakože v plánu nebylo. Před námi se vynořil asi tucet těžkooděnců a hlavní agenti včele s Edwardem. Zůstala jsem němě stát na místě a jako nečinný divák jsem všemu pouze přihlížela. Nebyla jsem totiž vůbec ničeho schopná.

„Alfredo Escorco, zatýkám vás za ilegální obchod s bílým masem, obchod s drogami a prostitutkami. Ruce nahoru, ať je vidím! A ty vaše gorily taky!” Překvapeným tichem se rozburácel hromový hlas Edwarda, který na mého dosavadního společníka mířil nabitou Berettou a tvářil se přitom drsně a neoblomně. On je tak zatraceně sexy!

„To ty jedna malá děvko?” docvaklo mu ihned, pohotově mě popadl do znehybňujícího chvatu a strčil si mě před sebe jako svůj ochranný štít. Skvělý! Vždycky to byl můj největší sen se stát něčím rukojmím a dělat mu zdánlivě neprůstřelnou vestu. Já se samozřejmě neměla šanci bránit, protože jsem byla plně zabraná do pozorování mých kolegů na druhé straně, čehož Escorca pohotově využil a i jeho osobní stráž. Okamžitě vytasili bouchačky a ohrožovali tím ty na druhé straně. Pokud by se něco semlelo, byl by to neuvěřitelný průser. Tak opatrně hlavně. Vážně se mi ještě nechce umírat.

„Bello!” vykřikl vyděšeně Edward a jeho zatím zatvrzelý postoj o něco ochabl. A já jsem se během pár vteřin ocitla uvnitř limuzíny, která uháněla pryč od toho kompromitujícího dostaveníčka. A já jsem v pěkný kaši. Ne, já jsem byla doslova v p*deli.

„Patříš k nim?” dožadoval se rozzuřeně Escorca a jeho oči nabraly zlověstného a morbidního rázu. Zachvěla jsem se strachem a raději jsem ani neodpovídala. „Měla ses rozloučit,” podotkl zastřeně a tajemně, načež mi žaludek udělal kotoul. Předtím se mi chtělo zvracet pouze domněle, ale aktuálně to bylo nepochybně reálně.

„Oni mě najdou! A vy…” nedala jsem se, ale to on mě chvatně chytl pod krkem a hrubě mi drtil ohryzek. Cítila jsem, jak přicházím o cit ve tváři a jak se mi nedostává kyslíku. „…máte to spočítaný,” dořekla jsem, i když mě to nesmírně bolelo a můj hlas spíš chropěl.

„To ty taky,” zasmál se moji upřímnosti obludným a padouchovským smíchem, a vzápětí jsem ucítila tupou ránu do hlavy a pak už vše pouze postupně pohasínalo.

***

Mátožně jsem se probírala za spolupráce cizí osoby, která se mnou jemně a opatrně třásla, abych se vzbudila. Když se mi konečně podařilo odlepit slepené řasy od sebe, od toho neustálého pláče, který po celou tu dobu, co mě Escorca zajal a zavřel kdesi v kobce jeho sklepení, nechtěl ustat. Měla jsem oči opuchlé a bolavé, a proto se mi nedařilo přesně rozeznat mého zachránce, protože jsem měla vidění značně zamlžené. Jakmile se mi začal obraz sjednocovat, postupně jsem spatřovala ostře rýsovanou a mírně vysunutou bradu, úzké plné rty, rozcuchané měděné vlasy a v neposlední řadě elektrizující bleděmodré oči. Edward Cullen. Zprudka jsem vydechla, až jsem se zakuckala, poněvadž se mi z krku stalo mezitím struhadlo a otevřela jsem oči doširoka.

„Bello? Bello!” poutal mě k sobě svým vábivým a vlídným hlasem, a když už jsem ho viděla nerušeně a zřetelně, přestala jsem po něm tolik zběsile mrkat. Vydala jsem ze sebe nějaký zvuk, aby pochopil, že jsem v rámci možností v pořádku.

„Už je to dobrý. Všechno je v pořádku. Dostaneme tě odsud a všechno bude zase při starým. Je to za tebou,” konejšil mě pokojně a pomohl mi sednout si. Nepotřebovala jsem žádná slova útěchy, stačilo mi, že byl někdo u mě. A zrovna on. Byla jsem prostě šťastná.

„Můžeme… c-co nej…rychleji?” dostala jsem ze sebe ochraptěle a lámaně, protože můj hlas byl ochablý tím nářkem a pláčem, který zaplňoval drtivou většinu mého pobytu zde. No jo, holt nejsem až takový hrdina, ačkoliv dělám na tajňačku. Edward mi kvapným přikývnutím slíbil a už mi pomáhal na nohy. Byla jsem slabá a bez energie. Jeho ruce mě k němu připoutaly a byly natolik silné, že ani moje klopýtání s jeho stiskem nic neudělalo. Vedl mě podzemními studenými a špinavými chodbami, kde ten tyran skrýval dívky před světem a před těmi, kteří je hledali. Nechal je hladovět, bez vody a bez základních hygienických podmínek. Připoutané na dlouhém řetězu s roubíky v ústech a na lehké dece, na které trávily chladné noci. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale nebyla jsem ani uvázaná ani umlčená roubíkem.

Edward mě usadil do auta, kde se bez zaváhání posadil vedle mě a přitiskl si mě na svoji ochranitelskou hruď. Asi čekal, že se rozpláču, ale já jsem si všechny zásoby slz vyčerpala na mnoho měsíců dopředu. Do konce života spíš. Stejnak jsem se k němu sama od sebe natiskla a vstřebávala jsem jeho hřejivou blízkost. Vydechoval mi do vlasů a opíral se bradou o moji hlavu. Jeho paže mě celou objímaly a dlaně přejížděly po kousku mé odhalené špinavé kůže, až kam dosáhly.

„Děkuju,” šeptla jsem a zabořila jsem obličej do jeho voňavé košile. Nechávala jsem do sebe vsakovat jeho přitažlivou vůni, jeho starostlivost a poklidnost. Nic dalšího jsem nepotřebovala…

„A já se moc omlouvám,” svěřil mi s takovým teskným a sebeobviňujícím tónem. Zvedla jsem k němu nechápavě hlavu a snažila se vyčíst něco z jeho zkroušené tváře, která se bránila té bolesti, která z něj přesto nezvratně vycházela.

„Za co?” vyslovila jsem nechápavě.

„Že jsem přišel takhle pozdě a že jsem to vůbec dopustil. Vlastně tak nějak za všechno,” vysvětlil mi a zatnul pevně čelisti, což mi jasně naznačilo, jak moc ho to uvnitř drásá.

„Tohle není tvoje vina,” vyvedla jsem ho okamžitě z omylu. Ani na chvíli jsem na nic takového nepomyslela. Obviňovala jsem možná tak akorát sebe. A za hodně hloupostí, které jsem ledabyle provedla.

„Jak to můžeš říct? Vždyť o tom ani nic nevíš,” nesouhlasil se mnou horlivě a pořád měl na tváři ten nepřístupný a nevymluvitelný výraz. Netázala jsem se nahlas, jenom očima.

„Když jsem slyšel váš rozhovor, než tě chtěl posadit do auta, prostě jsem zpanikařil. Bál jsem se, že se ti něco stane a proto jsem rozkázal k tomu nedomluvenému zásahu a… podělal jsem to. Takže je to moje vina. Kvůli mně tě unesl a věznil tě tady. Nebýt mě, dopadlo by všechno určitě jinak… Sám se divím, že potom všem mi rovnou nezakroutíš krkem,” divil se se sebekritickým pohledem a s hořkým podtextem se bokem ušklíbl.

„Jsem ráda, že jsi tu,” řekla jsem mu to nejdůležitější, co jsem měla na srdci. To jediné mi přišlo nejpodstatnější. Nezajímalo mě, že se nějakou částí přece jenom na mém pobytu tady přičinil, ale přednější bylo, že jsem z toho byla venku a že se o mě dobrovolně a ochotně staral sám Edward.

„Tím mě trochu děsíš,” odlehčoval situaci s takovým šarmem, že jsem to velmi ráda přijala.

„Tak to jsme si kvit,” nezahálela jsem a usmála se. Hlavu jsem nechala zase dopadnout na jeho rameno a zavřela jsem oči. Tlukot jeho srdečního svalu mě dokonale uspával, takže když se auto rozjelo pryč z tohohle proklatého místa, stalo se pro mě takovou kolébkou.

Když jsem se probudila, ležela jsem v tom samém autě, ale už úplně samotná. Edward opět v tichosti zmizel a tentokrát po sobě nezanechal ani písmenko. Kdesi uvnitř jsem doufala, že ho ještě potkám, než odjedu zpátky do toho zapadákova jménem New York. No, dobře. Nebýt tam, tak nejsem tady. Ale stejně, co tam budu dělat, když budu myšlenkami tady? Na Mallorce? A nebudu schopná se soustředit na něco jiného než na… Ne! A dost! Z toho bych se měla ale urychleně vzpamatovat, když mě to přivedlo až téměř na pokraj smrti! Šmarja! Proč mám pořád takový tendence všechno hrotit? Edward je Edward a ten je pryč. A já budu brzo taky…

Vylezla jsem ven a rozhlídla jsem se kolem sebe, jestli neuvidím někoho od nás anebo od jeho jednotky. A protože jsem nikoho nepostřehla, osmělila jsem a vešla jsem do té budovy, která mi svým zevnějškem nic neříkala. Vevnitř vládl čirý zmatek, ale tváře už jsem konečně začala poznávat. V tom si mě někdo odchytl, vzal si mě kolem ramen a já záhy zjistila, že je to naše počítačová expertka Simone.

„Ááá, tady je naše statečná superstar!” žertovala celá nadšená, že mě vidí. Cloumala se mnou ze strany na stranu, ale já jsem se na ni jenom křečovitě usmívala a očima jsem hledala… Ano hledala jsem.

„Nebude vadit, když to úplně vynecháme? Nechci o tom mluvit,” zamítla jsem zaraženě a nechala se jí vést do kanceláře hlavního mozku našeho ústředí. K Peterovi.

„Ovšemže,” přistoupila na mou žádost, ačkoliv posmutněle, ale určitě protože mě litovala a ne že bych nechtěla mluvit o jedné z nejhorší věci, co jsem kdy zažila a ona by si o tom tak ráda pokecala. Zaťukala místo mě na dveře kanceláře a se mnou v objetí vešla dovnitř.

„Tak tady ji máte špíčku,“ vzkřikla s tím jejím ztřeštěným hláskem a strčila mě před něj.

„Jsem moc rád, Swanová, že jste v pořádku,“ sdělil mi radostně, ale pořád s tím profesionálním přístupem, který si zachovával opravdu v každé situaci.

„Děkuju. Nebylo to zase tak hrozný,“ dělala jsem hrdinku, ale v určité době mi bylo vážně mizerně.

„Takže tím pádem jsme tady skončili. Escorcu a jeho partu čeká soud s jistým trestem. Krom vás jsme tam našli dalších osm děvčat a při prohlídce domu se ještě něco zcela jistě najde. Za to vděčíme jen a jen vám, Swanová. Sice to nebylo v plánu, ale dopadlo to dobře. Vyznamenání vás nemine,” vychvaloval si neostýchavě a pokyvoval si nade mnou a mojí prací spokojeně hlavou. Neměl by ale zapomínat, že to nejsou pouze zásluhy mého týmu. Ale raději si to prozatím nechám pro sebe, poněvadž Edwardův tým nás prý do toho průseru navedl, takže bych nerada upozorňovala na cokoliv negativního.

„Vracíme se zpátky?” zopakovala jsem si pro sebe bezradně, ale jemu to beztak neuteklo. Náš šéf má totiž zbystřené smysly jako nějaký superhrdina. Možná i proto se dostal na svoji pozici za celkem krátké údobí.

„Večer odlítáme.” doplnil mi chybějící informaci.

„A co Cullenův tým? Co je s nimi?” neudržela jsem se a zajímala jsem se rádoby netečně, ale uvnitř hlavy mi ta otázka třeštila sem a tam.

„Ti už se taky sbalili. Nějakou chvíli jsou na cestě,” zchladil veškeré moje naděje. Sbohem Edwarde. Zklamaně jsem vzdychla a ramena se mi samovolně svěsila dolů. Tak teď už opravdu nechci nic jiného než domů. Šéf mě usadil na židli, aby ze mě vyloudil nějaká další fakta ohledně mého únosu. No, zpětná komunikace poněkud vázla.

***

Přerovnávala jsem svoji knihovnu, protože jsem si nakoupila nějaké nové knihy do zásoby, s čímž jsem rozumně uvážila, že by nebylo špatné udělat si v ní pořádek. Od té doby, co jsem se vrátila z Mallorcy, jsem si tak nějak dělala pořádek ve všem a se všemi. A líbilo se mi to. Vyrovnávala jsem svazky knih na stolek a se zálibou jsem si je prohlížela. Ne nadarmo se říkává, že nesuď knihu podle obalu. Ale někdy je knížka stejně tak dobrá jako její obal. Zrovna ta moje knížka s tím nejhezčím obalem byla podle mě nejvíc na houby. Ani jsem ji nedočetla. Právě když jsem jí tak se zálibou pozorovala, rozezvonil se mi mobil. Nutno podotknout, že ten pracovní. Ano, jako agentka FBI jsem musela mít pracovní mobil. Neochotně jsem se odtrhla od té knížky a pospíchala jsem pro rozeřvaný mobil od mé oblíbené rockové skupiny. Stiskla jsem zelenou ikonu a přiložila jsem si telefon k uchu.

„U telefonu Swanová. Co se děje?” ozvala jsem se lehce otráveně a čekala jsem na odezvu. Ale nic krom hlubokého nádechu se nestalo. To mě pochopitelně otrávilo o to víc. Nesnáším hovory tohoto typu.

„Haló? Kdo je tam?!” dožadovala jsem se nějaké odezvy od osoby, která se rozhodla vytočit moje číslo, ale naprosto marně. Takovýhle přístup vytáčí pro změnu mě. Nečekala jsem na nic, a chtěla jsem hovor položit, když vtom jsem uslyšela někoho se pousmát. To mě donutilo si počkat o několik sekund déle. Ještě že tak…

„Jsem Cullen, Edward Cullen,” A moje srdce poskočilo samým štěstím.  

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Cullen, Edward Cullen III. :