Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jiný příběh

15.04.2011 (16:15) • Zombichlerka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1672×

Jiný příběh

Vztekle jsem zavrčela a třískla dveřmi. Měla jsem v rukou jen bundu a na nohou papuče. Bylo mi to jedno. Jen jsem chtěla běžet… běžet…

Na nic nemyslet…

Teta mi říkala, že pro člověka je připraveno jen dané množství neštěstí. Pro každého stejně… Někdo si to vybere najednou, někdo postupně, ale každý stejně…

Tety jsem si hrozně vážila, ale v tohle mi lhala…

Udýchaně jsem doběhla k řece, dřepla si a opřela se o kameny. Za tohle mě doktor zabije. Zakázal mi dlouhý běh.

Zhluboka jsem dýchala a pak mě přepadl divný pocit. Jako by mě někdo pozoroval…

Začala jsem se šíleně smát. Šíleně. Můj smích se ozýval po celém lese a já bych se nedivila, kdyby se i zvířata vylekala.

Když mi docházely síly, zhroutila jsem se na zem. Měla jsem zavřené oči, dýchání se mi zpomalilo.

I srdce se zpomalilo a ztišilo natolik, abych slyšela dění okolo.

Nejdříve jsem slyšela zvířata. Nebyla ode mě daleko, ale ani ne tak blízko, že by ode mě utekla.

Poslouchala jsem tak dlouho, že mi tělo „zgumovělo“. Nechtělo se mi hýbat, ani otevřít oči. Byla jsem jako omámená.

Pak jsem uslyšela kroky. Lidské kroky.

Ztuhla jsem, ale jinak jsem se neprojevila. Nechtělo se mi…

To nemám žádný pud sebezáchovy, nebo co?! řvala jsem na sebe, protože se mi vážně vůbec nechtělo hýbat. Pohnout rty, abych toho člověka poslala někam…

Ale kroky se zastavily. Pak se ozvalo zašustění. A k nosu mi zavála krásná vůně…

„Jsi mrtvá?“ ozvalo se a já sebou trhla. To bylo opět vše. „Takže ne.“ Byl to muž.

Znovu to zašustilo a stín, který jsem měla díky zavřeným očím, ještě více ztmavl. Někdo se ke mně nakláněl.

Bála jsem se otevřít oči, ale takhle příjemný hlas…

Pomalu jsem otevřela oči. Nejdříve mě do očí uhodilo slunce, řezalo to, takže jsem ihned znovu zavřela oči a nehodlala se hýbat. Ale stín se pohnul.

Zaváhala jsem a pak se znovu pokusila otevřít oči.

Díval se na mě ten nejkrásnější zelený pohled na světě.

Zaklapla jsem deník a usmála se. Uslyšela jsem kroky a pak se mi kolem pasu objevily paže.

„Můžu si přečíst, jak to bylo dál?“ zašeptal Edward a políbil mě na ucho.

„No…“ zamumlala jsem a otočila se k němu. Usmíval se. „Renesmé je venku?“

Přikývl.

Vzdychla jsem a posunula deník k němu.

„Už jsem se bál,“ řekl a zmizel mi z dohledu. Pak se objevil celý a natáhl mi ruku. Najednou mě neřezalo slunce, ale pohled na něj.

Byl tak krásný…

„Jsem Edward.“ Natáhl ke mně ruku a nespouštěl ze mě pohled. Přijala jsem ruku k potřesení a ani se na ni nepodívala. Když jsem jeho ruku držela a nemluvila, zvedl obočí.

„Isabella.“ Ani mě nenapadlo říkat, že mám raději Bella.

„Isabella,“ vydechl a usmál se. Přikývla jsem.

„Jsem Bella,“ zamumlala jsem a vzápětí mi došlo, že už jsem to přece říkala…

„Edward,“ zašeptal a já se rozesmála. Konečně jsme prolomili ten trans a smáli se.

Když jsem se uklidnila, zadívala jsem se na nebe a znovu si lehla. Slunce zalezlo za pahorek, takže mě neřezalo do očí.

Edward si lehl vedle mě.

Nevěděla jsem co dělat. A tak jsem pomalu posouvala ruku, hledala tu jeho, ale on ji měl snad pod hlavou nebo co…

Konečně jsem narazila na něco měkkého, teplého a hladkého. Jeho ruka. Prsty…

Ani jsem si neuvědomila, že ho hladím, až když vzdychl a zvedl se.

„Promiň,“ zamumlala jsem a otočila se k němu zády. Bylo mi hrozně trapně…

„Mně to nevadilo. Akorát, že kdybys pokračovala, nejspíš bych zapomněl na své dobré jméno…“

Edward odhodil deník a objal mě. Líbal mě a já se smála. Teda, pokoušela jsem se smát. Jeho rty mi to ztěžovaly…

Motala se mi hlava, i když jsem byla upírka. Jemně jsem se od něj oddělila a zhluboka dýchala.

„Když sis ty skoro nic nepamatoval, musela jsem si to zapsat já…“

Edward se usmál a znovu mě chtěl objat, v očích mu jiskřilo.

„Ne, ne. Žádné takové! Dočti to!“ Zvedla jsem deník a podstrkovala mu ho pod nos. Zkroušeně vzdychl a naposledy mě políbil na nos. Pak se zase začetl…

Polkla jsem a vtom jsem se švihem zvedla. Zapotácela jsem se a Edward mě zachytil. Jemně jsem se mu vyškubla a nemotorně jsem se blížila k lesu, ze kterého jsem předtím vyběhla.

„Já… už musím jít… promiň…“  Poskakovala jsem, jak jsem si nasazovala boty, které jsem si nějak sundala, ani nevím jak.

Když jsem stála na umělém trávníku před domem, ohlédla jsem se. Když zmizel na druhé strany řeky, zdálo se mi, že zmizelo i slunce, které doteď lehce svítilo na obloze.

„Konečně aspoň trochu vím, co si myslíš,“ zamumlal Edward, s rty přitisknutými na mém krku.

„Edwarde,“ zakňourala jsem a pleskla ho deníkem po hlavě. Odtáhl se ode mě a vytrhnul mi deník z rukou.

„Je to ještě dlouhé?“ zavrčel a posadil se na postel.

„Jak dlouhý byl náš příběh?“ zašeptala jsem a provokativně ho políbila zezadu na krk.

„Tak já nemůžu a ty jo?“ vyjel na mě, ale opět se začetl.

Jak jsem si mohla myslet, že zavolá? Vždyť já kráva mu nedala telefon!  Ach jo… po kom jsem tak blbá?! vztekala jsem se a mlátila vidličkou do tvrdých špaget.

Za oknem pořádně lilo a nikdo nebyl doma. Opět jsem byla sama, stěny na mě padaly samotou… To ticho mi tlačilo na bubínky, skoro to bolelo…

Tak jsem si z plných plic začala zpívat písničku It´s my life a u refrénu jsem přidala.

Nic se nezměnilo. Ticho bylo stále stejně bodavé, a tak jsem třískla vidličkou a zvedla jsem se, až se židle setkala s podlahou.

Vyběhla jsem do pokoje a vztekle zaprskala. Zabodla jsem prst do nástěnného kalendáře, do dne 21. 11. Už je to tak dlouho…

„To už jsem byl upír. Pár dní…“ zamumlal Edward a zavřel oči. „Je to moc zajímavé, ty tvé zápisky… Aspoň trochu se mi otevře tvá mysl…“

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, až jsem nadskočila. Otočila jsem se za tím známým, ale přece neznámým hlasem a kniha mi vypadla z rukou.

Stál tam. Díval se mi do očí, jako poprvé. Vše bylo jako poprvé, až na ty oči, které mě propalovaly. Nebyly stejné. Ani zdaleka nebyly stejné…

Pomalu se ke mně rozešel. Dívala jsem se, jak se zastavil, když se zvedl vítr, ale když se zase vše uklidnilo, opět se ke mně vydal. Jeho zamračení se měnilo v úsměv…

„Já to nechápu. Vážně ne!“ zaprskal Edward a odhodil deník. Chtěla jsem se podívat, jestli se nějak nepotrhal, ale Edward mě nepustil.

Držel mě za ruce, děsivě váhavě, jak oby se drželi  prvňáčkové a díval se mi do očí, snažil se z nich číst…

Pak se ke mně naklonil a zašeptal: „Renesmé bude ještě chvíli pryč…“

Kurzíva je u skutečnosti, protože deník zabírá většinu povídky. Pro lepší čitelnost jsem to vyměnila.

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný příběh: