Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ještě že tě lásko mám

19.12.2009 (20:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3781×

další moje povídky

Nebylo těžké lhát Renesmee, když jsem neměla na výběr a chyběla mi v těle krev, která by mě prozradila, a přesto to bylo nejtěžší v životě.

Prohlížela jsem si obrovské letadlo, které ladně stoupalo do nebe a odváželo mého malého andílka.

Složitější bylo vysvětlit celou tu záležitost Jacobovi, který mě prokoukl v prvních vteřinách. Nedokázala jsem jeho nátlaku odolávat, ostatně, jako vždy.

V tuhle chvíli seděli v kovovém ptáku na cestě za oceán. Malý vánoční dárek ode mne a Edwarda. Zařídit, aby naše dcera byla co nejdál od Connora a zároveň byla v naprostém bezpečí a nevědomí. Jak lehce si nechala namluvit, že Connor změnil plány a nemíří k nám.

Jen ten Jacob mi dělal starosti, protože věděl, co se děje. To odpoledne před třemi dny, jsem musela s pravdou ven, když na mě uhodil…

„Tak co se děje, Bells?“ Vybafl v okamžiku, kdy jsem se toulala v myšlenkách po místních lesích. Bála jsem se vyběhnout jen tak a sama. Connor tam někde byl a čekal. Na co? Na koho?

„Co by se mělo dít? Vůbec nic. Vše je v pořádku, ne?“ Hlas se mi netřásl, krev se nehrnula do tváří, a přesto jsem měla pocit, že celá hořím a třesu se.

„Tak znovu. Co je?“ zatínal ruce v pěst. Neuběhla ani půl hodina od setkání v obývacím pokoji, když jsme Renesmee říkali tu šťastnou novinku, že Connor změnil směr. Všichni se usmívali a Alice vystřihla dokonalé divadlo. Šťastná lživá novinka.

„Prokoukl jsem tě. Nelži. Ani jako upír to neumíš. Mluv, honem. Je tady, já u toho byl. Nezměnil přeci názor jen tak.“ Valil na mě slova Jacob a mě přemáhal pocit, že mám na čele nápis – lhář.

„Co by ne? Prostě jsme mu nepřišli zajímaví.“ Krčila jsem ramena a snažila se vypadat nenuceně.

„Bells, vypadám, že žeru seno?“ Jacob si položil ruce v bok a zamračil se.

„Měl bys?“ Zkusila jsem to obrátit v žert, ale místo toho na mě můj nejlepší přítel zavrčel.

„Dobře!“ rezignovala jsem. Hlasitě jsem vzdychla a posadila se na poslední schod verandy. Jacob stál ještě chvíli ve dveřích.

„Tak sedneš si? Nebudu to na tebe hulákat. Nechci, aby to slyšela.“ Vrčela jsem vztekle, protože jsem podlehla.

„Blíží se ten den, kdy má přijít a já tady nechci mít Renesmee. Chci, aby byla co nejdál. Shodla jsem se na tom i s Edwardem, tak jsme se rozhodli lhát. A jelikož jde Connor nejspíš po tvé osobě, jedeš taky.“ Dodala jsem nekompromisně a doufala, že můj výraz říká vše.

K mému úžasu souhlasně kývl.

„Dobře. Stačí říct. Nehodlám tu nechat Ness, jako volavku a pokud vážně věříte tomu, že když tu nebudeme, bude to lepší, odjedeme.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

„To je vše?“ vyhrkla jsem a stále čekala na křik.

„Žádné dohady? Žádné hrdinství, nebo výhružky? Protesty? Nápady?“ jmenovala jsem vše, s čím jsem počítala, jako jeho reakcí.

Překvapil mě.

„Vyrostl jsem. Už si nemyslím, že největší hrdinství je vrhnout se po hlavě a hlavně,“ odmlčel se na pár sekund, „věřím vám.“

Zářivě se usmál a já z domu zaslechla pohrdavé odfrknutí. Nejspíš Emmet.

„Věříš nám.“ Zopakovala jsem jeho poslední slova v šoku.

„Ještě něco mi chceš říct?“ ptal se, se spokojeným úsměvem.

Kývla jsem. Vzpomněla jsem si na malý černý batůžek, který ležel přes deset let v mé skříni. Obsahoval dva pasy, rodné listy a dopisy, které jsem den předtím upravila do novější podoby.

Jacob a Vanessa Wolfovi. Měla jsem až moc v živé paměti poslední událost, která mě k tomuhle přinutila, ale v tuhle chvíli jsem to viděla jako jediné možné řešení. Edward se ke mně přiklonil, když koupil dům na Renesmeeino, tedy Vanessino jméno v Riu. Vytvořil účty v pěti bankách a každý z nich zásoboval nemalou částkou. Zabezpečeni byli. Oba.

Batůžek jsem měla připravený v pokoji, protože Nessie měla s Jacobem odjet za tři dny do Prahy. Ani nevím, proč jsme vybrali zrovna to město v Evropě. Vždyť jich existovali mraky. Jenže co mohlo být lepší, než nenápadné město kdesi ve středu Evropy? Tam začínala jejich okružní cesta. Po Praze Paříž, Oslo a nakonec hurá do Asie. Dárek se nám tetelil v podobě letenek v ložnici v šuplíku.

Vánoce byli za dva dny… posledních pár hodin jejich přítomnosti a pak…?

„Jacobe, kdyby to nevyšlo, chci, aby ses o ni postaral a vše jí vysvětlil, prosím. Víš, nikdy mě nenapadlo, že se bude minulost tak často vracet. Jen chci vědět, že ať to skončí jakkoliv, budete v bezpečí.“ V krku mě pálily slzy, nebo alespoň cosi, co je připomínalo.

Jakobovi zamrzl úsměv na tváři. Lekla jsem se, když ke mně natáhl ruku.

„Bells, dopadne to dobře. Ani nemysli na to, že nás tu necháte. To neberu. Taky chci slávu a čest.“ Ušklíbl se.

„Vyjde to, uvidíš.“ Pohladil mě po rameni a nakonec mi omotal své ohromné ruce kolem krku, aby mě objal.

„Nepočítej s tím, že se mě tak lehce zbavíš, kotě.“ Zasmál se dušeně, protože k mému překvapení se mu do očí draly slzy.

„Hej, Jacku, nechceš brečet, že ne?“ Odtáhla jsem se a praštila ho pěstí do ramene.

„Vlci nepláčou. Nebo jsi spíš vlče?“ Dobírala jsem si ho, abych odlehčila tuhle situaci. Usmál se a otřel oči.

„Jen do mě, zasloužím si to. Hele,“ usmál se na mě, „jdeme dál dělat, že se nic neděje, jo?“ mrkl a vstal ze schodu. Vytáhl mě na nohy a strčil do dveří domu…

Bylo zvláštní na to vzpomínat teď, když se letadlo čím dál víc vzdalovalo. Neodlétal jen on, můj vlčí přítel, ale odlétala i Renesmee, kus mého těla, mého srdce, mého já.

Objala jsem Edwarda kolem pasu a on si mě přitiskl pevněji k boku.

„Vrátí se, neboj.“ Šeptal mi do vlasů. Vždycky věděl, co říct. Měl na to talent. Dokázal mě pokaždé přesvědčit. Bez nejmenších obtíží. Naučila jsem se, nedívat se mu do očí, pokud jsem chtěla vyhrát, jenže, kdo dokáže odolat pohledu anděla…?

„Vidím, že tě něco trápí, lásko. Co ti můžu splnit, aby ses usmála a prozářila můj den?“ měl smutné oči a nádherný úsměv. Hladil mě po tváři a pátral v mém pohledu po malinkatém náznaku přání.

„Jsem v pořádku, Edwarde. Nic nepotřebuju, vážně.“ Jak jen mu říct, že nevěřím v úspěch našeho boje proti Connorovi?

„Rveš mi srdce, že se trápíš sama.“ Smutnil a tiskl si mě k hrudi.

Leželi jsme v naší malé chaloupce na podlaze ložnice, protože naše touha nás překvapila dřív, než jsme se stihli přemístit. V tuhle chvíli nás kryla jen Edwardova roztrhaná košile, a přesto jsem si připadala, jako v bavlnce. Opírala jsem se mu bradou o hrudník a sledovala jeho onyxový pohled.

„Jde o Nessie.“ Vyhrkla jsem, protože sama už jsem nedokázala snést ten stres.

„Ohledně Connora? Víš, napadlo mě, poslat ji pryč. Někam daleko.“ Pokračoval tiše, protože Renesmee spala vedle v pokoji od té doby, co jsme se vrátili z Voltery. Jacob odjel na čas k Billymu do rezervace.

„Hodně daleko.“ Přikývla jsem a cítila neskutečnou úlevu, že se mnou souhlasí.

„Mám strach. Víš, kdyby to špatně skončilo, co s ní bude?“ snažila jsem se pokračovat, ale nešlo to. Jak říct, že chci, aby měla kam jít, až budeme mrtví?

Edward sáhl po telefonu ve svých kalhotách, ležících kus od našich těl a vytočil číslo.

Chvilku bylo ticho, než se ozval hlas.

„Tady Edward Cullen, vytipujte mi dům v…“ odmlčel se a tázavě se na mě podíval.

„Riu?“ nadhodila jsem a Edward mě pohladil souhlasně po klíční kosti.

„Riu v Brazílii. Cena nerozhoduje a zařiďte mi pět účtů v různých bankách po celé jižní Americe. S pravidelnou výplatou z každého z nich. Tři na jméno…“ Opět hledal pomoc, což mě potěšilo. Když jsem jména vyslovila, bodlo mě u srdce.

„Jacob a Vanessa Wolfovi.“ Kývl

„Vanessa Wolfová a dva na Jacoba Wolfa. Dům napište na dívku. Papíry pošlete do dvou dnů.“ Hlas v telefonu panikařil. Jenže Edward se odbít nenechal.

„Jsem si jistý, že to zvládnete. Jednu kopii pošlete do Forks a druhou na denalijskou adresu. Jména stále stejná, jako vždy. Odměnu vám pošlu, jakmile to obdržím. Pokud to stihnete v čas, dostanete dvojnásobek obvyklé částky.“ Edward mluvil klidně a rozhodně. Nikdo nemohl pochybovat o jeho autoritě. V jeho hlase byl tichý rozkaz a nátlak a přesto měl člověk pocit, že to pro něj chce udělat „pro jeho modré oči,“ jak se říká.

„Samozřejmě, že chci, aby dům byl v obvyklém stylu.“ Zvýšil poprvé hlas a zvuk z telefonu se začal omlouvat.

„Krásné svátky a sbohem.“ Zaklapl telefon a usmál se na mě.

„To by mělo stačit. Nebo máme koupit ještě jeden? Pro jistotu?“ vyzvídal, ale já mu přiložila prst na ústa a zavrtěla hlavou. Po dlouhé době jsem byla konečně klidnější…

V kapse mě pálil dopis od mé malé princezny. Vylévání srdíčka, jak to uměla jen ona. Nikdy nebyla na vyjadřování verbálně. Měla raději na tváři nasazený úsměv a útrapy se starostmi vyprávěla dotykem, nebo písmem. Tentokrát její nespavost, vyprodukovala pěti stránkový dopis. Ke konci bylo vidět, že už nad papírem usíná a sama neví, co píše, a přesto mě to potěšilo, protože jsem věděla, že nic neví. Ten hrozný okamžik lží byl za námi a její dušička mohla v klidu spát, protože nic netušila, což bylo nejdůležitější…

„Není to skvělé?“ Tleskala radostně Alice. Já se krčila za Edwardem, aby mi Renesmee neviděla do tváře.

„Co má být skvělé, teto?“ vyzvídala Ness.

„Změnil plány, jde jinam. Nevím kam, ale už sem nemíří. Nejspíš zjistil, že nejsme tak lehký oříšek.“ Smála se Alice. Musela jsem ji obdivovat. Takhle zahrát divadlo a ještě si to užívat.

„vážně nelžeme, Renesmee. Je to tak.“ Usmál se Edward a nejspíš odpověděl na Nessiinu správnou domněnku, že lžeme.

„Mami?“ ach ne! Proč já? Vykoukla jsem nenápadně na dceru a ušklíbla se.

„Proč se schováváš?“ krčila obočí v podezřelém pohledu.

„Protože nechci, aby mě viděla Alice, jak se jí směju, ale dík, že si mě práskla, zlato. Jsi poklad.“ Zvedla jsem žertovně palec a doufala, že tahle průhledná lež, ušitá horkou jehlou, nevyvolá podezření.

„Co?“ sykl rychle a nechápavě Edward. Bylo to tak rychlé, že to nemohla Renesmee zpozorovat. Naštěstí zrudla a pokrčila rameny.

„Promiň, já si myslela, že se schováváš, abych to neprokoukla.“ Omlouvala se.

„Není co prokouknout, srdce naše.“ Uklidňoval ji Edward a mě sevřel pevně ruku.

Emmeta jsme preventivně vypustili do lesa, aby tuhle frašku nepokazil. Toulal se momentálně s Rosalie a Jasperem po lesích a lovil.

„Takže je klid?“ Vyptávala se Nessie a stále vypadala, že tomu nevěří.

„Naprostý.“ Přitakávala Alice. Jacob mě provrtával pohledem. Zbaběle jsem se zase nepatrně ukryla za Edwardova záda.

„Můžete klidně chystat vánoce.“ Pobízel Nessie a Alici Edward. Alice opět vyskočila z opěrky křesla a zavýskala radostí. Ness tak nadšená nebyla. Jacob se na mě sekl pohledem. Bylo mi jasné, že to celé prokoukl.

„Teď mlč.“ Sykl Edward tiše. Neohradila jsem se, protože mi došlo, že to pařilo Jackovi a ne mě…

Tři dny jsem si s Renesmee užila, jako nikdy. Přes den jsme chystali dárky a výzdobu, obcházeli hřbitov, abychom podarovali mrtvé a navštívili spousty známých v La Push, Forks a Port Angeles. V noci jsem sedávala u její postele, pokud jsem nebyla s Edwardem, a pozorovala, jak spí a sní. Když bylo natolik zima, že se ven nedalo jít, pro její zdraví, seděly jsme u klavíru a poslouchali Edwarda, jak hraje. Občas nám Alice zazpívala s Rose nějakou koledu, nebo jsme si pobrukovaly samy, ale přesto to byli nejkrásnější chvíle.

Letadlo zmizelo mezi mraky a my, pokud jsme nechtěli být za hlupáky, jsme museli odejít.

„Bude to zase dobrý, uvidíš, lásko. Až se vrátí, bude tu opět bezpečno, slibuju.“ Tiše jsem ho vzala za slovo, protože jsem upřímně doufala, že má pravdu.

„Pojď, zajdeme si na štěpánskou večeři.“ Zasmál se a vedl mě k autu. Já jen povytáhla obočí při představě prostřeného stolu uprostřed lesa s živou srnou na podnose.

„A pak?“ rýpla jsem si s lepší náladou.

„Pak si dáme milování za svítání.“ Zašeptal mi něžně do vlasů a přitiskl si mě těsně k boku, když nedočkavě zrychlil krok. Konečně jsem se uvolněně zasmála. Rozhodla jsem se využít každé krásné chvíle do doby, než se budu muset postavit té zrůdě – Connorovi.

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě že tě lásko mám: