Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jessica Stanley Volturi 1/ 2

belledward


Jessica Stanley Volturi 1/ 2Jessica, sobecká falešná mrcha z Forks. Co se stane, když se naše Jess po maturitě rozhodne cestovat po Evropě a na jejím seznamu je i Itálie? Samozřejmě se z ní stane upír! Ale nevezme to nijak kladně aspoň z počátku. Proč ji Aro přeměnil? V čem bude Jessica vynikat?

Slunečná Itálie! Právě teď Slunce nesvítilo, bylo pod mrakem, ale to nevadí! Miluji to vše! Krásy starého kontinentu, památky, které jsou staré několik tisíc let. Na mém seznamu míst, která si nesmím nechat ujít, právě stála Volterra. Stála jsem na náměstí, když přišla žena a zvala pár cizinců na prohlídku hradu. Už od přírody jsem zvědavý tvor a toto si stoprocentně nenechám ujít! Okamžitě jsem se k ní připojila. Vypadala dokonale, čímž mi připomněla Cullenovi. Možná to je jejich vzdálená příbuzná? Třeba doktora Cullena? Nechala jsem to být a přestala ji propalovat pohledem.


Zavedla nás přímo do obrovského sálu. Tady by se mi líbilo. Podívala jsem se na tři divné muže, kteří seděli na trůnech. Jeden z nich vypadal, že neumí do pěti počítat a ten další vypadal, že je velký fanda peroxidu. Ten, co seděl uprostřed, zavolal na tu ženu, která nás přivedla.

„Heidy, přiveď mi tu dívku." Žena mě silně chytila za ruku.

Její ledový stisk mi působil mrazení a nejen to. Bála jsem se, všech jsem se bála. Muž mě chytil za krk, nemohla jsem dýchat, dusila jsem se. Dívala jsem se do jeho krvavých očí. Co jsou zač? Uslyšela jsem výkřiky smrti, které mě obklopovaly. Zmateně a ještě víc vyděšeně jsem se dívala na toho muže. Povolil své sevření, přitáhl si mě blíž k sobě a pak jsem ucítila kousnutí na mém krku. Vyjekla jsem stejně, jako všichni ostatní, kteří sem se mnou přišli. Najednou jsem ucítila, jak padám na tvrdou zem.

„Aro? Proč si ji nezabil?" Byl to hlas té ženy.

„Už mě nebaví ten stereotyp. Přijdou, my je sníme a konec. Dlouho tu nebyl novorozený, bude zábava!" zatleskal ten psychopat. Otočil se na nějakého vysokého muže.

„Felixi, vezmi ji a odnes ji do svého pokoje. Proč musí přeměna trvat tři dny? Nesnáším to čekání."

 

Jaká přeměna? Co mi to udělal a proč to tak bolí?! Ucítila jsem něčí ruce na mém těle, jak mě zvedají a odnášejí pryč.

 

Ty dny byly nekonečné. Bolest byla má jediná myšlenka a jediný pocit, který procházel mým tělem. Najednou se mé srdce zrychlilo a bušilo, jako o závod. Až přestalo a už se znovu nenahodilo, bolest zmizela. Nahradilo ji silné škrábání v krku. Cítila jsem se zvláštně. Otevřela jsem oči a uviděla toho chlapa, který to celé zavinil. Prudce jsem se zvedla do sedu a vrazila mu facku. Muž odletěl na druhou stranu pokoje a narazil do zdi. Vyjeveně jsem se na něj dívala. Odkdy mám takovou sílu?

„Jessico? Mohla bys mě nejdřív vyslechnout a až potom bít?" mluvil na mě ten muž, když se zvedl ze země.

„Jak znáte mé jméno? A, co jste to se mnou udělal?"

„Pěkně popořadě. Já jsem Aro. Udělal jsem z tebe něco naprosto dokonalého a obdivuhodného."

„To mi říkal i plastický chirurg a stejně to byla lež." Aro se usmál a pokračoval:

„Já nejsem plastický chirurg, jsem upír, který žije celkem dost dlouho."

„Upír?! Chci důkaz."

Najednou se objevil přede mnou. Byl neskutečně rychlý. Vzal do ruky nůžky, které byly na stole, a vrazil si je do hrudi. Nůžky se zastavily o jeho hruď a zdeformovaly se. Vyjeveně jsem to celé sledovala.

„To není samozřejmě vše, je toho víc."

„A já jsem taky upír?"

„Cítíš to škrábání v krku?"

„Ano, cítím. Myslím, že se z toho zblázním."

„To škrábání, je tvá touha po krvi."

„Já nechci krev!" křikla jsem na něj. Nejsem žádná krvelačná stvůra. Natáhl ke mně ruku.

„Co chceš?"

„Dokážu ti, že mám pravdu."

Váhavě jsem jeho ruku přijala. Dovedl mě do sálu, ve kterém se mi to stalo. Znovu tu byli lidé. Nebylo jich tolik, jako předtím, když šli se mnou. Má žízeň se ještě víc prohloubila. Otočila jsem se na Ara.

„Poslouchej své instinkty," pošeptal mi do ucha a šel do středu sálu. Vybral si mladou ženu a kousl ji do hrdla.

Já ho napodobila. Mám se řídit instinkty. Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Šla jsem k muži, který mi voněl nejlíp. Chytila jsem ho a zakousla se do jeho krku. Sála jsem a sála. Krev byla skvělá, nepopsatelný pocit, když vámi koluje tato tekutina. Když jsem uznala, že toho z něj víc nevycucám, vyhlédla jsem si dalšího. Tak to pokračovalo, dokud jsem si nepřipadala přepitá.
Jako bych se probrala, spatřila jsem ty mrtvá těla kolem sebe. Aro měl pravdu, chci krev, toužím po krvi. Naštvaně jsem se podívala na Ara. Spokojeně se na mě usmíval. Z mé hrudi se ozvalo zavrčení. Rozběhla jsem se a vystartovala na něj. Narazila jsem na nějaké tělo. Byl to vysoký muž, byl to ten samý, co mě odnesl předtím ze sálu. Zvedl mě ze země a svíral ve svém medvědím objetí. Byl jak nějaká hora.

„Odveď ji do mé pracovny, hned tam přijdu," rozkázal mu Aro.

Po cestě jsem se mu snažila vyvléknout, marně. Byl neskutečně silný, nakonec jsem to vzdala a doufala, že mě pustí. V pracovně mě usadil do křesla, jak malé dítě. Za chvilku dorazil i Aro. Sedl si naproti mně, na rozdíl od toho muže, který mě ocelovým stiskem na mém rameni držel v křesle.

„Jess, líbí se mi tvůj temperament a překvapuje mě tvé, sice ne moc velké, ale i přesto neočekávané sebeovládání. Jak ti chutnala krev?"

Místo odpovědi jsem zavrčela.

„Myslím, že ti toho budu ještě hodně, co vysvětlovat. Kde jsme to skončili?"

„Jak to, že znáš mé jméno?" štěkla jsem na něj.

„Mám dar, když se tě dotknu, uvidím každou myšlenku, která ti prolétla hlavou. Ne, každý upír má dar. Můžou být, jak fyzické, tak psychické. Díky svému daru jsem zjistil, jak se jmenuješ a že jsi měla tu čest poznat Cullenovi." Usmál se ďábelským úsměvem a já dostala znenadání strach.

„Ty znáš Cullenovi?"

„Ano, jsou stejní, jako my. Jsou to upíří, akorát s tím rozdílem že se živí zvířecí krví."

Věděla jsem to! Věděla jsem, že za tou jejich krásou musí být něco nadpřirozeného.

„Jsem stejně krásná jako oni?" Moje otázka Ara a toho druhého muže rozesmála. Aro se podíval na toho muže a mrknul na něj. Muž si mě přehodil přes rameno a vlekl pryč.

Bušila jsem do jeho zad, jak nejvíc jsem mohla. Bylo to, jako bych ho lechtala, žádný účinek, kromě jeho smíchu. Vešli jsme do pokoje, ve kterém jsem se předtím probrala. Postavil mě před zrcadlo.

Vypadala jsem dokonale. Žádná chybička, která by mě kazila. I předtím jsem byla nádherná, ale teď jsem byla nepřekonatelně úchvatná. Otočila jsem se na toho muže, který mě sledoval.

„Na, co tak čumíš?" vyštěkla jsem na něj.

„Na tebe."

„To si nezvykej a vypadni!" křikla jsem na něj.

„Toto je můj pokoj, takže pokud mě chceš vyhazovat, tak si nejdřív pořiď vlastní pokoj."

Uraženě jsem odkráčela pryč na chodbu. Nevěděla jsem, kam dál. Neznám to tu. Rozhodla jsem se jít vpřed. Došla jsem do toho sálu. Pomalu ho začínám nenávidět. Byl tam nějaký muž, ještě jsem ho tu neviděla. Připadám si, jako v nějakých kasárnách, všude chlapi.

„Ty jsi ta nová, že?" zeptal se mě a přitom se na mě koketně usmál. Měla jsem sto chutí kopnout ho do rozkroku.

„Jo, jsem. Jmenuji se Jessica a ty?“

„Demetri, potřebuješ s něčím pomoci?"

„Hledám toho vašeho šéfa, Ariel nebo Aro, tak nějak se jmenuje, ne?"

„Aro, to je jeho jméno. Radši si ho zapamatuj."

„A, co když si ho nezapamatuji?" zeptala jsem se sarkasticky.

„Pak umřeš," prohodil, jako by se nechumelilo. Na sucho jsem polkla. Nabídl mi rámě. Já ho přijala a dovedl mě za Arem.

 

 

„Copak naše nové poupátko potřebuje?"

„Pokoj!"

„Felix tě nechce? A to ses mu líbila."

Znechuceně jsem si odfrkla. Nikdy se s nikým tady nezapletu! Nikdy!

„Co bude s tím pokojem?" zeptala jsem se otráveně.

„Demetri? Běž pryč, budu si muset tady s Jess promluvit o samotě." Tón jeho hlasu mě vyděsil.

Sakra, já umřu! Demetri odešel a já si sedla do křesla. Aro ke mně došel a zadíval se do mých očí.

„Ty jsi opravdu ďáblovo kvítko, Jessico."

„Když myslíš," prohodila jsem ledabyle.

„Budeš mi vykat!" křikl a já sebou leknutím trhla.

„A co když ne?"

„Vidím, že jsi statečná a hloupá zároveň. Nikdo se neodvážil mi odporovat, kromě tebe. Jelikož jsi novorozená s výborným ovládáním a bavíš mě, tak ti to prominu, ale je to naposled."

„A co jsi čekal?! Teda jste čekal?! Vzal jste mi můj život a myslel jste si, že vám za to budu děkovat? Ne, budu vás za to trápit a dohánět k šílenství!"

„Ne, to teda nebudeš! Já ti ho zachránil. Předtím jsi byla ubohá lidská loutka, potrava pro nás! Teď jsi jedna z nás a budeš se tak chovat! Klidně si dělej, co chceš. Buď protivná, vzteklá a nezkrotná, ale pokud půjde o mě, tak budeš krotká jako beránek. Každé mé slovo, můj rozkaz uposlechneš, je ti to jasné?!"

„A ostatní?"

„To mi je jedno. Chovej se k nim, jak chceš, ale ke mně budeš chovat respekt!!!" zakřičel mi přímo do obličeje.

„Ano, pane." Má odpověď ho potěšila. Vrátil se zpátky za stůl a mně pokynul, abych se vytratila. Pořád jsem se nedozvěděla, jak to bude s mým pokojem, ale nechtěla jsem ho víc dráždit.

 

 

O rok později

Rok uplynul, jako voda a ze mě se stala právoplatná členka gardy. Neměla jsem žádný speciální dar. Za to jsem měla nadání na zabíjení. Učila jsem se rychleji než ostatní. Felix a Demetri mě prohlásili za jejich nejlepšího žáka. Učila jsem se zabíjet a bojovat všemi způsoby, jak to jen šlo. V tomto směru jsem byla neporazitelná. Jediné, co mě mohlo zničit, byly dary. I když jsem žádný neměla, jak už jsem řekla, učinil mě Aro členem gardy. Byla jsem na to místo pyšná. Bylo to jediné, čeho jsem si zde vážila a ještě Ara. I když mě musel pár měsíců krotit a učit, jak se mám k němu chovat. Našel si ke mně cestičku a já k němu. Často si mě k sobě volal a dlouhé hodiny na mě mluvil. Byla jsem jeho vrba. Věděl, že nikomu nic neřeknu. S nikým jsem se nebavila, neudržovala jsem žádné přátelství nebo jiný druh vztahu. Věděl, že se chovám vůči ostatním chladně a povrchně. Vybudovala jsem si zde pověst ledové mrchy, která nemá slitování, což mi vyhovuje.

 

V tuhle chvíli jsem trénovala v tělocvičně společně s Felixem. Demetri byl u Ara a nikdo jiný, kromě Felixe, nemá odvahu se mi postavit. Po pěti minutách hraní jsem ho dostala na lopatky. Někdo za mými zády zatleskal. Otočila jsem se a spatřila úplně cizího upíra. Byl stejně vysoký, jak Felix. Usmál se na mě a podal mi ruku, abych se mohla zvednout z Felixe, který ležel pode mnou.

„Jste výborná bojovnice, Jessico."

„Nějak jsem přeslechla vaše jméno a lichotky si nechte pro někoho, kdo to ocení," pustila jsem se jeho ruky a pomohla Felixovi. Ten se podíval na toho druhého upíra a kývnul na pozdrav.

„Rád tě znovu vidím, Oriene." [oryjene]

„Taky tě rád vidím, Felixi. Vidím, že máte novou posilu."

„Ano, Jessica je výborná bojovnice, možná by tě porazila."

„Jen možná? To jsi mě, Felixi, trochu podcenil, nemyslíš?

„Stoprocentně bych ho porazila," odvětila jsem na adresu Felixe.

„Chceš to vyzkoušet?" nabídl mi Orien.

„Že váháš!"

„Nebuď si sebou tak jistá," pošeptal mi Felix do ucha a odešel pryč.

Idiot! Nesnáším, když mě někdo podceňuje!!! Přestala jsem sledovat Felixova vzdalující se záda a začala se soustředit na Oriena.

„Jsi připravená, krásko?" zeptal se mě pobaveně.

Místo odpovědi jsem se na něj vrhla, Uhnul. Byl neskutečně rychlý. Náš souboj byl vyrovnaný, připadalo mi, že bojujeme dny. Ani jeden to nechtěl vzdát, ani jeden nedokázal prorazit obranu toho druhého. Začínalo mě to dovádět k šílenství, až jsem se přestala ovládat. Toho Orien využil a použil to proti mně. Během chvilky jsem ležela na zemi. Naštvaně jsem se podívala do jeho tváře. Nebylo v ní žádné pohrdání, nebo vítězství. Bylo v ní ohromení a uznání. Znovu jsem uslyšela potlesk, ale byl silnější. Otočila jsem se, v tělocvičně byl skoro celý hrad.

„Konečně ti někdo nakopal prdel, co Jess?" zakřičel Demetri, který se pobaveně usmíval.

„Nenakopal jsem jí prdel, Demetri. Využil jsem její duševní nerovnováhy," odpověděl mu Orien. Došel až ke mně a zvedl mě ze země.

„Pokud budeš chtít, naučím tě toho víc a taky tě naučím, jak ovládat své pocity."

„Budu poctěna, děkuji."

„Jessica někomu poděkovala! To jsou mi dneska divy!“ zakřičel znovu Demetri. Došla jsem k němu a vrazila mu pěstí, až jsem mu zlomila nos. Otočila jsem se na Oriena, který mě pobaveně sledoval.

„S tím ovládání začneme, co nejdřív," křikl na mě, když jsem odcházela z tělocvičny.

 

 


Chtěla bych poděkovat SamMoore za její ochotu mi pomoci. Děkuji. Dále bych se chtěla zeptat, jestli se vám nápad líbil. Komentáře by mě potěšily, dík moc. Váš Simiik.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jessica Stanley Volturi 1/ 2:

 1
15.07.2015 [22:57]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

19.06.2011 [18:23]

NeyimissPlastický chirurg, Ariel, mno prostě skvělé... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!