Jen na tváři měla spokojený úsměv... • STMÍVÁNÍ.eu

Měla jsem pohřební náladu a potřebovala jsem něco napsat. Jenže do Pč se do nehodilo, takže z toho vznikla jednorázovečka. Je smutná. je z doby, kdy Edward opustil Bellu. Vím vám nepovím, ale byla vych ráda za komentíky a kritiku. Přeju hezké počteníčko.

18.12.2009 (17:30) • Mispulka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1501×

Opět jsem ležela na své posteli s fialovým prostěradlem a světlým povlečením. To ano je teď mouj nejlepší kamarádkou. To ona slyší všechny moje problémy, ona vsakuje všechny mé hořké slzy, které mi každý den tečou proudem a nejdou zastavit. Vdechuji její vůni, která mi připomíná jeho.

Probudila jsem se po dalším otřesném snu. Nemohu už dál spát, bojím se těch snů, zabíjí mě. Už nechci spát. Berou mi všechnu mou sílu, kterou jsem několik dní v sobě střádala na nějaký lepší okamžik, ale jaký? Co jiného mě může potěšit nebo utišit? Vím co. On. Jeho jemné, lásky plné objetí. Jeho vůně, která mi každý večer uspávala a ráno mě vždy vítala s otevřenou náručí v očekávání krásného dne. Jeho hebké, dlouhé polibky, jeho studené rty, které vždy drtili mé malé, křivé rty.

Nenáviděl mě. Ale nemám mu to za zlé. Jsem zrůda. Ošklivka, která se na něho pořád lepila a otravovala ho.

Sešla jsem pomalými, tichými kroky do kuchyně. Dřív jsem se vždy vyřítila z pokoje a radostně dupala po schodech, ale teď nemám ani sílu jít, natož dupat.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj tati.“ Dřív jsem svůj smutek zakrývala ve falešném úsměvu a dělání, že vše je v pohodě. Ale nic v pohodě, vše je pryč a já tu slabá zůstala sama.

Prošla jsem kolem Charlieho a vydala se směrem k ledničce. Musela jsem pořádně zabrat, abych tu velkou, bzučící věc otevřela. Pohled na jídlo mi obrátil žaludek a já ledničku rychle zavřela a rozhodla jsem se, že toto bude mé další ráno bez snídaně.

Otočila jsem se chtěla jsem se odploužit do koupelny, abych si vyčistila zuby. Ale zastavila mě Charlieho chladná, pevná ruka. Chtěla jsem se mu vykroutit, ale on mou bílou, slybou ruku stiskl a přinutil mě podívat se na něj. Velmi neochotně jsem se na něj podívala. Vím, co bude následovat.

„Bello, stráčíš se mi před očima. Den ode dne jsi hubenější a bledší. Musíš jíst. On už se nevrátí. Musíš žít.“ Poslední slova na mě zařval.

„A proč bych měla žít bez něho?“

„Notak Bello, takhle nemluv, máš mě a mámu.“

„Já ale bez něho nechci žít.“

Pustil mě a na tváři se mu mihla bolest, ale já jsem byla tolik zaslepená tou svou, že jsem jí nevěnovala větší pozornost a odlezla jsem do koupelny. Takhle probíhala naše každodení konverzace a byly tam pořád stejné věty.

Vlezla jsem do koupelny a zavřela za sebou dveře. Charlie vyhodil všechny žiletky a nože dal do šuplíku, který zamknul. Když něco krájím, stojí nade mnou a kontroluje mě.

Je tak ohleduplný. Bojí se, abych si něco ve své smutné náledě něco neudělala.

Podívala jsem se do zrcadla a nahnula jsem si odfrkla. Taková zrůda jsem. Jediné, co jsem v koupeně dělala, bylo čištění zubů a koupání. Proto jsem také tak vypadala. Moje malé čokoládové oči na mě zapadle hleděli. Pod nimy se rýsovaly tmavé kruhy, jako kdybych celé noci nespala. Ty se velmi vyjímaly na mé bledé pokožce, která každým dne ztrácely barvu. Vzala jsem do ruky kartáček a vyčistila jsem si zuby. Pak jsem našla hřeben a podívala jsem se na stav mýchvlasů. Zanedbávala jsem je dlouho, proto se mi mastnotou lepily na hlavu a ty chuchvalce mi znemožňovaly rozčesávání. Boj s vlasy jsem vzdala a sepnula jsem si je do culíku, ve kterém jejich stav byl méně znát.

Šla jsem do pokoje, kde jsem na sebe džíny a nějaké triko, nahmatala jsem školní tašku a vydala se do školy. Když jsem si oblékala bundy, zakřičela jsem na Charlieho pozdrav a vkročila do podzimní krajinky. Ještě ve dveřích mě chytla za zápěstí něčí ruka a vtáhla mě dovnitř. Byl to Charlie.

„Kam jdeš Bello?“

„No do školy.“

„Je sobota. Jdi si lehnout, stávala jsi brzy.“

Zavřel za mnou dveře a já se rozběhla do svého pokoje. Na mé neštěstí jsem uklouzla a padla jsem si na ruku. Projela jí ostrá bolest. Do očí mi vrhly slzy bolesti. Ale já se i navzdory jí zvedla a utekla jsem do svého pokoje, protože jsem za zády cítila Charlieho pohled. I jeho mučilo mé trápení.

„Nebo Charlie, brzy tě ho zbavím.“

Doběhla jsem do pokoje, zdravou rukou jsem zamkla a padla na mojí nejlepší přítelkyni. Slzy se valily proudem. Moc to bolelo, ale zahánělo to bolest v srdci. Můj mozek se soustředil na mou, asi zlomenou, ruku a já si vychutnávala pocit ostré, palčivé bolesti, kterou zlomenina přináší.

Bolest mi připomněla Jamese, když mi zlomil nohu. To mi připomnělo jeho. To on mě zachránil. A teď, kde je? Pryč. Teď už mě od mého plánu neoddělí.

Ještě několik minut jsem máčela postel slzami, dokud mi oči nevyschly a nenahradilo je jen vzlykání. Námahou z pláče jsem usnula.

Probudilo mě zaklepání na dveře.

„Dále,“ houkla jsem rozespale, ale pak jsem si vzpomněla na zamčené dveře a tak jsem vstala a otevřela jsem.

„Bello, jedu s Billym na ryby. Vrátím se někdy večer. Nedělej žádné blbosti, ano?“

Když jsem nic neodpovídala, zeptal se ještě jednou.

„Ano?“

„Hm.“

„tak se měj, zlatíčko.“ A políbil mě na čelo.

„Sbohem, tati.“

Naposledy jsem cítila jeho rty na svím čele, naposledy jsem viděla mizet jeho za dveřmi. Zavřel za sebou a bylo ticho, které na chvilku prořízlo vrčení jeho motoru.

Zůstala jsem zase sama, ale teď už mám konečně místo, abych zosnovala svůj plán.

Vstala jsem z postele a začala jsem hledat dopisní papír.

Můj milovaný tati,

je mi líto, že Tvoje poslední vzpomínky na mě nejsou zrovna veselé, ale já nemohu jinak. Budeš mě možná proklínat nebo oplakávat. Svůj plán už plánuji delší dobu a nechci od něj odstoupit. Bude to pro nás oba lepší. Neboj, přeneseš se přes to a tvůj život bude zase normální. Nerada Tě tu nechávám samotného, ale on je můj život. Když odešel, nemá cenu žít.

Vzpomínám si, jak jsi si se mnou hrál na písku, stavěli jsme spolu bábovičky a ohromně jsme se u toho smáli. Byli jsme šťastní. Jenže já jsem už vyrostla a pochopila jsem, že život není jen smích, ale je to boj, který já vzdávám.

Opatruj se tati, už mě nezastavíš a já jsem si vědoma svého činu. Vyřiď Jakovi, že ho mám moc ráda, pozdravuj Billyho. Polib za mě mámu a řekni jí, jak moc jí miluju.

Sbohem tati

Líbá tě Tvoje

Bella

Neubránila jsem se slzám. Někdy je mé písmo rozpité, ale já už to nechci přepisovat. Nemám čas.

V šuplíku jsem vyhrabala bílou obálku. Dopis jsem do ni vložila, zalepila jsem ji. Na rty jsem si nanesla rtěnku a obálku jsem políbila. Bylo v tom vše, má bolest, ale i touha po vysvobození.

Na obálku jsem ještě napsala Charlie, nejlepší táta. Položila jsem ji na stůl. Naposledy jsem se podívala po kuchyni. Všimla jsem si mojí fotky s tátou. Vzala jsem jí do ruky a pohladila jsem ji ukazováčkem. Nakonec i na ni jsem vtiskla svůj polibek, rozhlédla jsem se po kuchyni a snažila jsem se zapamatovat si každičký detail.

Rychle jsem se oblékla a obula, popadla jsem klíče. Zamkla jsem. Klíče jsem schovala pod rohožku a nastartovala jsem svůj náklaďáček.

Celou cestu do Port Angeles jsem brečela. Pře závoj slz jsem skoro neviděla, ale mě bylo jedno, jestli nabourám. Chtěla jsem se jen dostat na to místo.

Zaparkovala jsem asi před deseti patrovým panelákem. Opřela jsem si hlavu o volant a znovu jsem se rozvzlykala. Vzpomínky se na mě valily. A já je chtěla vypnout, jenže to nešlo. Musím to udělat.

Vylezla jsem z auta. Klíčky jsem si vzala k sobě. Měla jsem na nich pověšený talisman o Jacoba. Pohladila jsem svůj náklaďáček, jako by byl zvíře a vydala jsem se ke vchodu do bytovky.

K bytovce jsem žádný zvláštní vztah něměla, ale její barva mi připomínala cullenovy a barva jejích dveří byla jako Edwardovy vlasy.

Stiskla jsem kliku a pomalu vplula dovnitř. Bylo tu šero. Chvíli jsem zůstala stát, abych si mé oči přivykly na méně světla. Hřbetem ruky jsem si otřela uplakané oči a vstoupila jsem do výtahu. Zmáčkla jsem nejvyšší patro a rezavý výtah se dal do pohybu, až s prudkým škubnutím zastavil.

Byla jsem v desátém patře a dál už vedly jen schody. Vydala jsem se na střechu bytovky.

Když jse otevřela staré, rezavé dveře, ocitla jsem se na holém prostranství. Vyšla jsem ze dveří a hned mě do obličeje uhodil studený, podzimní vítr. Zachumlala jsem se ještě více do své teplé bundy a vydala jsem se pomalými, ale jistými kroky ke kraji střechy. Teď už mě nikdo nezastaví.

Vzpomínala jsem na všechny své přátele a rodinu. Vzpomněla jsem si na svou roztržitou mámu, její věčně pomatené otázky a rychlé, až neočekávané pohyby. Pře této vzpomínce jsem se zase rozplakala. Slzy mi nic neulehčovaly.

Další vzpomínka byla na moje kamarády, Angelu, Jessicu a Mika. Měla jsem je ráda, ale oni už na mě asi zapomněli. Odehnala jsem je od sebe. Ale je to pro ně lepší, nebude pro ně moje smrt tak těžká na strávení.

Charlie, můj táta. Teď jsem s ním prožila poslední dny svého i tak mizerného života. Měl se mnou trpělivost, když jsem utíkala za Edwardem, ale i když jsem v noci vřískala ze spaní. Jeho otcovská náruč mě vždy s upřímností a ochotou přivítala.

Pamatuji si ještě Jacoba. Dlouho jsem v La Push nebyla, ale Jacob je pořád můj dobrý kamarád a opouštím ho s těžkým srdce. Jeho úsměv mě vždy ujistil o tom, že jeho srdce je doma.

A nakonec ten, kvůli kterému nechci dál žít. Moje celoživotní láska. Edward Cullen. Můj anděl, který mě z Ráje svrhl jedním pohybem do pekel. Nechal mě tu samotnou a doufal, že se mi nic nestane a že na něj zapomenu. Jenže opak je pravdou. N něj nejde zapomenout. On jediný zasáhl nejvíce do mého lidského života a udělal v něm velkou změnu. Jenže se svým odchodem si vzal mé bijící srdce a díra se pořád zvětšuje a pořá bolí. Já už to dál nevydržím.

Už smířená s osudem jsem stála na kraji střechy. Vzpomínala jsem na vše a slzy mi tekly proudem.

Nebreč Bello, křičela jsem sama na sebe. Vítr mi osušoval mé slzičky, až je vysušil úplně. Moje vzlyky si vzal s sebou a teď už jsem tu stála jen já.

Rozhlédla jsem se po Port Angeles, protože je to můj poslední pohled. Můj pohled na svět.

Zaklonila jsem hlavu a dívala se na mraky zataženou oblohu. Z nebe se začaly spoštět malé, drobné vločky jako mrazivé polibky. Dopadaly na můj uplakaný obličej a jedna z adruhou se rozpouštely jako moje naděje.

Na povzbuzení jsem v ruce stiskla klíče s Jacobovým talismanem.

„Promiň, tati. Promiň Renné,“ žašeptala jsem.

Teď už jsem nebrečela. Byla jsem... šťastná. Smířená. Mojím tělem vládl pokoj a klid.

„Miluju Tě Edwarde,“ zakřičela jsem, zavřela jsem oči a udělala krok do prázdna.

Padala jse pomalu k zemi, vzduch se kolem mě míhal a já cítila, jak zrychluju a pomalu se přibližuji k zemi. Celou cestu jsem si broukala Edwardovu ukolébavku. Celou dobu jsem měla na rtech úsměv, na srdci klid, v ústech jeho ukolébavku a na mysli jeho.