Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jednou to přijít muselo

14.09.2011 (15:15) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 3541×

Bylo to už pět let, co jsem odmaturovala. Pět let od té události, která mi změnila život. Vlastně ty nešťastné události byly dvě. Odešla moje životní láska a já se na pár měsíců stala chodící mrtvolou. Pár měsíců jsem chodila jen do školy a po návratu se zamykala v pokoji a brečela nad ztrátou smyslu života.

Přesně rok po tom se u nás stavil Jacob a já zase začala žít. Vídala jsem se s ním skoro každý den, chodila jsem k němu domů, povídala si s jeho otcem Billym a prvních pár měsíců jsem u Blacků prakticky bydlela. Charliemu to nevadilo, byl rád, že jsem zase šťastná. Celou noc jsme si povídali, smáli se, pošťuchovali se, povídali si o vlkodlacích, jeho smečce, ale nikdy mezi námi nebylo nic víc. Byli jsme jen nejlepší přátelé. Dva roky po mém znovuzrození se Jacob otiskl a já se znovu zhroutila. Myslela jsem si, že když se otiskl, už se se mnou nebude chtít přátelit a bude chtít trávit více času s ní. Mýlila jsem se. Dívka, do které se otiskl, byla velice krásná, chytrá a hodná. Jake jí řekl, co jsem si prožila, a tak věděla, jak moc jsem na něm závislá. Vůbec jí nevadilo, když jsem s ním trávila čas já. Nevadilo jí, že jsem do kina chodila s nimi a nevadilo jí, když jsem u nich někdy přespala. Rok nato se ty dvě spřízněné duše vzaly.

Svatba to byla věru krásná a já brečela jako želva. Kate, Jacobova manželka, byla moc krásná a Jake vypadal šťastně. Pár měsíců bylo vše v nejlepším pořádku, ale pak se vše zkazilo. Charlie měl infarkt a zemřel. Kate otěhotněla a pár týdnů nato měla nehodu a o miminko přišla. Jacob se se smrtí svého nenarozeného dítěte nechtěl smířit a ze všeho obviňoval chudinku Kate. Vše se vyřešilo na pohřbu mého otce. Všichni kolem mě plakali, jen já jsem tupě zírala na rakev, ve které ležel můj tatínek. Už jsem neměla sílu na to brečet. Byla jsem tak zoufalá a nešťasná, že jsem neuronila ani slzu. Jacob a Kate se rozvedli a poprvé v existenci La Pushské smečky se povedlo vlkovi zvrátit kouzlo otisku. Zdrcená Kate odjela a já už o ní neslyšela. Jacob plánoval odjet a já věděla, že ve Forks už štěstí nenajdu, tak jsem se rozhodla odjet s ním. Odstěhovali jsme se do dalekého Jacksonvillu za mou matkou. Koupila mi byt blízko jejího domu a já se o něj chtěla podělit s Jacobem. Ten měl ale jiné plány, a tak jsme se po pár týdnech rozloučili a on odjel studovat. Setkávali jsme se pravidelně každé Vánoce, narozeniny a svátky. Po pár měsících mi napsal, že si našel novou lásku a bude se podruhé ženit. Já jsem studovala, tudíž jsem se na jeho svatbu nedostala, ale věděla jsem, že je šťastný. To pro mě bylo nejdůležitější.

Když jsem dostudovala, našla jsem si dobře placenou práci a za dva roky jsem si vydělala dost na to, abych mohla cestovat. Rozhodla jsem se navštívit Jacoba a jeho druhou ženu. Vypadali spokojeně a šťastně. Lucy vypadala mile a byla moc hezká. Byla těhotná a moc jí to slušelo. Strávila jsem s nimi pár dní a poté jsem odjela poznávat další místa. Navštívila jsem Itálii, Brazílii, Austrálii, Nový Zéland, Afriku a nakonec jsem si nechala Londýn. Město to bylo opravdu krásné a mně se tam tak zalíbilo, že jsem si na pár měsíců pronajala byt. Byl hned pod pekařstvím, takže jsem měla každé ráno čerstvé pečivo.

Po třech měsících jsem se rozhodla, že prozkoumám město podrobněji. Ráno jsem vsala, šla se umýt a obléct. Když jsem snídala, měla jsem takový divný pocit. Stejný, jako když jsem před pár lety přijela domů a Edward si se mnou chtěl promluvit. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem ráno dojížděla do školy a v poledne mi volali, že Charlie už nežije. Stejný pocit, jako když mi Jacob řekl, že Kate potratila. Nevěděla jsem co, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že se dnes něco stane. Stane se něco, co změní můj dosavadní život. Umyla jsem po sobě nádobí, utřela ho a vrátila ho na svoje místo. Z věšáku jsem si vzala bundu, obula se a vyšla ze svého bytu. Na ulici bylo mnoho lidí a všude byl slyšet živý hovor.

„Ahoj, Bello!" Otočila jsem se za hlasem volající mé jméno a uviděla Emiliu, pekařku pracující v obchůdku pod mým bytem. Kývla jsem jí zpátky na pozdrav a vydala se na cestu.

Byla jsem překvapená z toho, kolik jsem toho ještě neprošla. Všude bylo hodně lidí a malých dětí. Objevila jsem kouzelný park, knihovnu, velký obchod s potravinami a obchod s čaji. Vešla jsem do něj a nemohla uvěřit svým očím. Kolem mě byly skleněné lahve a v nich byly různé druhy čajů. Krásně voněly a já dostala chuť nějaký si koupit a doma si ho s chutí vypít.

„Dobrý den, mohla bych vás poprosit o malou radu?” Má otázka byla mířena na prodavače, ketrý byl sehnutý k velkým bednám s čaji a nejspíš si ani nevšiml, že obchod je plný lidí, kteří potřebují pomoct s výběrem čaje. S hlasitým výdechem se ke mně prodavač otočil a já zůstala stát s otevřenou pusou. Stál přede mnou ten, koho jsem z hloubi duše nenáviděla. Stál přede mnou ten, koho jsem si přála z hloubi duše nenávidět, ale mé srdce ho pořád neodvolatelně milovalo. Dívala jsem se do těch zlatých překvapených očí a viděla v nich tu lásku, kterou jsem tam vídávala každý den, kdy jsme byli spolu. Díval se na mě tak, že se mi ruce svezly podél těla a já uslyšela dutou ránu, jak má kabelka dopadla na zem. Pořád jsme se jeden druhému dívali do očí a beze slov si vyznávali lásku.

On sice tvrdil, že mě nemiluje, ale já jsem mu nevěřila. Věděla jsem, že mě pořád miluje a dělá to jen kvůli tomu, abych prožila dlouhý a šťastný život.

Otočila jsem se zády k němu a vyběhla z obchodu. Narážela jsem do lidí, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem do parku, sesunula se na nějbližší lavičku a na tvářích jsem cítila slzy. Za sebou jsem slyšela Edwardův dokonalý hlas volající mé jméno. Než jsem stihla cokoliv udělat, seděl přede mnou, ve svých dlaních držel mou hlavu a s láskou se mi díval do očí.

„Bello. Nevěřil jsem, že tě ještě někdy uvidím. Vím, že nejsem hoden toho, abych ti to říkal, ale jsi krásná. Bože, Bello, jsi ještě krásnější než si tě pamatuju. Ach, jak jsem mohl být tak hloupý a nechal tě odejít ze svého života. Pořád tě miluji. Tak moc, že jsem dva roky po tvé ztrátě nežil. Tam moc jsem si to všechno vyčítal. Bello, miluji tě a už si tě nenechám odejít!"

Dívala jsem se na něj a nemohla uvěřit svým uším. Opravdu to řekl? Nebyl to jen výplod mé fantazie? Nezdá se mi to?

„Taky tě miluji, Edwarde. Už dávno jsem ti odpustila." Slyšela jsem, jak se Edward šťastně zasmál a jak se blíží k mému obličeji a chystá se mě políbit.

„Navždy tě budu milovat," řekl a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl obejmout a znovu políbit.

„Navždy tě budu milovat," zopakovala jsem po něm a viděla jeho šťastný úsměv. V jeho očích jsem viděla svůj odraz a nemohla uvěřit svým očím. Měla jsem v očích jiskřičky, na tváři mi hrál šťastný úsmev a po tvářích mi tekly slzy. Přitáhla jsem si Edwarda blíž k sobě a věděla, že teď jsem celá. Teprve teď jsem začala žít.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou to přijít muselo: