Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jedna nemoc vše změní

18.06.2010 (15:30) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3682×

V nemocničním pokoji leží dívka po autonehodě. Ztratila vše, na čem jí záleželo. Matku i otce. Oba v jedné minutě. Bez rozloučení, bez čehokoliv. Na dveřích jejího pokoje stojí napsáno: Isabella Swan. Vytrpěla si toho hodně. Noci probděla a jen plakala. Vždyť ti, které milovala, odešli a ji zde nechali. Samotnou a zničenou. Její hrozné nálady se změnily ve chvíli, kdy potkala krásného Edwarda. Prozradil jí, že je upír. A  to přesně den předtím, než se dozvěděli onu hroznou zprávu. Její život byl s Edwardem zase krásný a plný naděje pro další dny. Proč vždy, když je někdo šťastný, musí tuhle atmosféru něco překazit? Toho dne měla odjet z nemocnice. Podle  dohody s Edwardem pro ni měl  přijet a dovézt ji k nim domů. Měli se o ni starat, do chvíle dovršení jejích osmnáctin, které se kvapem blížily. Už jen dva měsíce ji čekaly a byla by volná. Ona je ovšem opustit nechtěla a ani nemohla. V den odjezdu na něj čekala oblečená na křesle. Byla to jen chvilka, ale jí to připadalo jako věčnost. Dveře se otevřely a její láska vešla dovnitř. Jeho tvář byla stažena do bolestné grimasy a oči měl  plné smutku.

Bella:

Mezi těmito bílými stěnami ležím již přes tři měsíce. Po té zrádné nehodě jsem přišla o rodinu. O otce a matku. Nikoho jiného, kdo by mi byl blízký, jsem neměla. Byla jsem jediný žijící člen mé rodiny. Žila jsem zde sama. Celý měsíc po té nehodě jsem nepromluvila, všichni si mysleli, že je to důsledek otřesu mozku. Nebyla to ovšem pravda, já mluvit nechtěla. Doktor Cullen ke mně chodil každý den a vyprávěl mi o své rodině. Snažil se, abych se naučila mluvit. Mluvit jsem ovšem nezačala. Byl bezradný, a tak to zkusil přes svého syna. Edwarda. Mého Edwarda. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Otevřely se nemocniční dveře a já se jako obvykle ani nepohnula. Vedle mého lůžka zavrzala židle. Nereagovala jsem. Pohnula jsem se, až když se ozval neznámý nádherný hlas.

„Ahoj,“ pozdravil. Otočila jsem se udiveně. Myslela jsem si, že všechny z nemocnice už znám. U lůžka seděl nádherný, asi sedmnáctiletý hoch s bronzovými vlasy, rozčepýřenými na všechny strany. Něco se ve mně pohnulo a já prostě odpovědět musela.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Cukla jsem sebou, za tu dobu co jsem nepromluvila, jsem zcela zapomněla, jak můj hlas zní.

„Takže mluvíš. To je dobře, alespoň si nebudu povídat sám se sebou. Poslal mě sem můj otec. Carlisle. Jmenuji se Edward,“ usmál se a napřáhl ruku k potřesení.

„Bella,“ představila jsem se. Musel vědět, že se tak jmenuji. Když jsem se dotkla jeho ruky, jako by mi celým tělem projel elektrický proud. Bylo to příjemné. Okamžitě jsem věděla, že tohle nezůstane jen u jedné návštěvy. A také že ne. Od té chvíle za mnou chodil denně. Pověděl mi o sobě vše - i to, že je upír. Fascinovaně jsem poslouchala a neskákala mu do řeči. Domluvili jsme se, že jakmile přijde den, kdy mě propustí z nemocnice, odveze si mě k sobě. Ten den právě nastal.

Vzbudila jsem se brzy ráno a ihned se začala oblékat. Měl sice přijít až za dvě hodiny, ale já chtěla být v předstihu. Sedla jsem si na křeslo, které bylo pod oknem, a hypnotizovala ručičky na hodinách. Ne a ne se zrychlit. Nesvítilo slunce, ale na obvyklé počasí ve Forks bylo krásně. Rozhodla jsem se dobalit si ještě nějaké věci. To mi zabralo hodně času, a tak jakmile jsem se zase posadila, uslyšela jsem blížit se dvoje kroky. Otevřely se dveře a já se usmála. Vešel Edward, smutek v očích a obličej stažen do bolestné grimasy. Úsměv mi na rtech pohasl. Něco se muselo stát. Vešel do pokoje a za ním Carlisle. Tvářil se stejně.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem. Edward se podíval zmučeně na Carlislea a pokynul mu.

„Bello,“ začal Carlisle. „Včera jsme ti při závěrečných vyšetřeních nelezli na plicích nádor. Říkala jsi, že tvůj táta kouřil. Ty, jako pasivní kuřák, jsi byla vystavena většímu množství látek v hořících cigaretách. Nádor v tvých plicích se rozšířil za poslední tři měsíce tak moc, že jsi v nejhorší fázi rakoviny. Léčbou ti můžeme prodloužit o trochu život, ale nezbavíme tě toho úplně,“ řekl. Přestala jsem vnímat vše okolo.

„Bello, jsi v pohodě?“ třásl se mnou vyděšeně Edward.

„Můžete mě přeci proměnit,“ řekla jsem.

„Můžeme, ale Edward tohle odmítá,“ odpověděl Carlisle.

„Ty nechceš, abych s tebou byla navždy?“ zeptala jsem se Edwarda. Slzy se draly ven.

„Dokud je jiná možnost léčení, tak jsem proti tomu. Kdyby to jinak nešlo, udělal bych to.“

„Kolik mám času?“ zeptala jsem se roztřeseně.

„Půl roku nanejvýš,“ odpověděl.

„Když se budu léčit?“ zeptala jsem. Přikývl.

„Budu,“ rozhodla jsem se.

„Odvezu ji k nám,“ ozval se Edward. Carlisle přikývl, a tak jsem se vydali před nemocnici. Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Dojeli jsme k domu a seznámila jsem se se zbytkem rodiny. Esme mi připravila jídlo. Všichni už to věděli. Povídali jsme si do večera, a když jsem zívla, Edward mi ihned ukázal můj nový pokoj. Byl hned vedle toho jeho. Chtěl odejít.

„Prosím, zůstaň,“ poprosila jsem ho. Přikývl a lehl si vedle mě. Usnula jsem mu v náručí. Každý den jsme spolu chodívali, jak s oblibou říkal, na naši louku. Bylo to to nejkouzelnější místo na světě. Celé dny, které jsme na ní strávili mi vyprávěl různé legendy. Většina byla o upírech, ale v několika se vyskytovali i vlci z La Push. Byli to lidé, kteří se měnili kdykoli chtěli na veliké vlky. Byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě a také jsem si zcela uvědomovala, co by s ním udělalo, kdyby mě nestihl přeměnit. Byla jsem v těch chvílích, kdy jsem o tom přemýšlela, ráda, že mi nedokáže přečíst myšlenky. Nebyl by rád, kdyby věděl o tom, co se mi honí hlavou. Přesto to pokaždé dokázal nějak vycítit. Snažil se mě tedy stále více rozptylovat.

„Na to nemysli. Já tě stihnu zachránit,“ říkal vždy přesvědčivě. Věřila jsem mu, ale přesto ten hrozný červíček pochybností hlodal. Možná to nestihne. Kdyby se tak stalo, budu ho nahoře hlídat a postarám se o to, aby nepřišel jeho život nazmar.

Tři měsíce uplynuly jako voda a já se začala pomalu chystat na chemoterapii. Nechtěla jsem na ni. Bála jsem se, ale prodlužovala život. O to mi šlo. Být co nejdéle s Edwardem. Jeho by moje smrt zasáhla nejvíce, ale ostatní taky. Už kvůli nim se nevzdávám.

Nastal den D. Den mé první chemoterapie. Netěšila jsem se. Nechtělo se mi vstávat. Nejenom proto, že jsem nechtěla na chemoterapii, bylo mi celkově špatně. Jakmile jsem se pokusila vstát, zamotala se mi hlava a já klesla zpět do postele. Chvíli jsem počkala a znovu to zkusila, tentokrát jsem byla schopna dojít do koupelny. V polovině cesty se mi zhoupl žaludek a já se pozvracela. Nebylo na tom nic divného, v posledních dnech se mi to stávalo často. Rozhodla jsem se nejdříve umýt a až pak to uklidit. V klidu jsem se vykoupala a oblékla se. Ve chvíli, kdy jsem se dooblékala, se mi zase udělalo špatně a já začala znovu zvracet. Tentokrát i krev. Tohle už nebylo normální. Začala se mě zmocňovat panika. Tak rychle to nemůže skončit. Já ještě chci chvíli být s Edwardem. Bez rozloučení ho neopustím. Neustávalo to. Kašlala jsem krev a stále hůř se mi dýchalo. Sípala jsem.

Popošla jsem pár kroků a snažila se dostat alespoň do pokoje. U dveří mě nohy přestaly poslouchat a já se skácela na zem. Uhodila jsem se přitom do hlavy o vanu. Musím se rozloučit. Ztěžka jsem se nadechla a zašeptala:

„Miluji tě, Edwarde.“ Zmocňovala se mě pomalu temnota. Bojovala jsem s ní, chtěla jsem ještě jednou zahlédnout jeho obličej. Objevil se vedle mě. Sevřel mě v náručí. Ztěžka jsem se usmála. Jakou lepší smrt chci? Poslední vydechnutí v náručí své lásky. Cítila jsem stále větší pachuť krve v ústech. Přestávala jsem s temnotou bojovat. Vykašlala jsem krev a zavřela oči. Tohle je konec.

„Promiň,“ slyšela jsem vzlyknout svého anděla a něco mi v té chvíli prořízlo kůži na krku.  Nechala jsem vyhrávat temnotu. Ta mě pohlcovala a já nechtěla bojovat. Prohrála jsem. Ucítila jsem oheň. Začal mě spalovat zaživa. Taková je tedy smrt. Bolestivá, zničující? Měla jsem raději bojovat. Oheň se rozšířil z konečků prstů do celého těla. Nic tak bolestivého jsem v životě nezažila, všichni říkají, jak je smrt bezbolestná. Nemají ani potuchy o tom, jak bolí.

Začala jsem cítit své tělo. Oheň se začal soustředit jen na jediný orgán v mém těle. Na srdce. Buch, buch, buch… a ticho. Slyšela jsem vše, jen ne mé srdce. Jsem mrtvá? Otevřela jsem oči a posadila se. Bylo to hrozně rychlé, jen jsem pomyslela na to, že sedím a událo se to. Zmateně jsem těkala po pokoji, který vypadala jako ten, který mi patří u Cullenů. Ti mě obezřetně sledovali z jednoho rohu pokoje. Oni jsou andělé? Vždyť jsem mrtvá. Nebo nejsem? Umírala jsem. V té chvíli mi to došlo. Oheň spalující mé tělo, něco mi prořízlo před koncem kůži na krku.

„Kdo?“ zeptala jsem se. Doufám, že Edward.

„Já, promiň,“ odpověděl Edward zničeně.

„Promiň? Děkuji,“ usmála jsem se a objala ho.

„Au,“ sykl. Pustila jsem ho.

„Promiň,“ sklopila jsem tvář.

„To nic. Časem se to uklidní,“ usmál se a spojil naše rty. Užívala jsem si tento okamžik. Elektřina, která kolem nás vždy proudila, byla najednou jakoby viditelnější.

„Pardon, že ruším. Slíbil jsi, že jí můžu jako první ukázat, jak vypadá,“ ozvala se Alice. Odtáhli jsme se od sebe. Podívala jsem se na ni. V ruce třímala zrcadlo. Vykročila jsem k ní. Podívala jsem se do zrcadla a vydechla úžasem. Tohle jsem opravdu já? Jsem nádherná. Vykuleně jsem se dívala na odraz v zrcadle a nedokázala se pohnout z místa. Byla jsem jako přikovaná.

„Ježiši, další Rose,“ ozval se Emmett. Bezprostředně poté jsem uslyšela, jak dostal facku.

„Půjdeme na lov,“ usmál se Edward. Otočila jsem se na něj.

„Dobře, vysvětlíš mi to?“ zeptala jsem se. Přikývl. Vydali jsem se spolu na lov. Můj první z mnoha lovů s ním.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna nemoc vše změní: