Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jane, nepotřebuji tě!

09.03.2011 (20:45) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 3783×

Pohled Jane

Dnešní ráno bylo jako každé jiné, ale v něčem výjimečné. Jako každé ráno jsem seděla na okně a četla si knížku. Když v tom někdo zaťukal.

„Dále.“ Ve dveřích se objevila hlava Demetriho.

„Volá tě Aro,“ řekl.

Odložila jsem knížku, zavřela okno, vzala si svůj černý plášť a šla za Demetrim. Ve velkém sále byli všichni nastoupeni. Stáli v půlkruhu kolem trůnů.

„Má drahá Jane, konečně jsi dorazila,“ zvolal Aro.

„Co potřebujete, můj pane?“ Aro vstal z trůnu a pomalu se blížil ke mně. Nelíbilo se mi to. Něco bylo špatně. Podívala jsem se na svého bratra Aleca. On se podíval na mě. Tvářil se jinak než obvykle. Možná znepokojivě, jen ne nadšeně jako vždy.

Aro už byl u mě, jako vždy jsem mu podala ruku. Vytušil mé zmatené myšlenky.

„Nemusíš se znepokojovat, Jane, nic se neděje.“ Tentokrát jsem mu nevěřila.

„Proč jste pro mě poslal, můj pane?“

Aro pustil mou ruku a odcházel zpátky k trůnům. „Chtěl bych ti někoho představit, má drahá Jane.“

V tom se otevřely dveře a vešla jedna upírka. Po jejím boku kráčel Afton a Felix. Ta upírka byla neskutečně půvabná. Štíhlá, vysoká, dlouhé hnědé vlasy se jí vlnily do půl zad. Na sobě měla dlouhé černé kalhoty, fialové tílko a černé sáčko. Nesmím opomenout páskové boty na vysokém podpatku. Hodně vysokém. Na můj vkus až příliš. Tvářila se vysloveně samolibě a vypadala namyšleně. Prostě „člověk“, který dostane vše, oč žádá a „lidé“ se mu plazí u nohou.

Pohled Ara stál za to. Vypadal jako by k němu kráčel poklad nevyčíslitelné hodnoty. Marcus vypadal jako vždy znuděně a Caius byl…

No, počkat! On se tvářil nadšeně a nedočkavě.

Konečně Aro promluvil. „Toto je Katherine.“

Kdože? Nikoho takového neznám. Že by Aro zase lovil talenty? Ale proč o tom nevím? Podívala jsem se na Eleazara, který se zase k nám připojil. Pokyvoval hlavou na souhlas. Takže tato upírka má nějaký talent? Možná tak umí muže vtáhnout do postele. Co na to řekne Sulpicia? Aro na záletech? Tomu jsem se musela zasmát.

„Katherine má velice cenný dar,“ řekl Aro. „Jako ty umí způsobit bolest pohledem, ale je to o moc silnější.“

„Jak silnější?“ ptala jsem se.

„Umí způsobit bolest všem v této místnosti naráz oproti tobě, ty dokážeš jen jednomu.“

„Ale proto máme Aleca!“ zakřičela jsem. „Dokáže ostatní odříznout od jejich smyslů.“

„Ale neprojde přes štít,“ zašeptal Aro.

„A ona snad ano?“

„Nikdo nedokáže porušit štít!“ znovu jsem křičela. Už mi to vážně lezlo na nervy. Dokáže snad tato upírka porušit štít? Jestli ano, pak už mě Aro nepotřebuje. To je důvod proč jsem tady?

Nevěděla jsem, jak blízko pravdě jsem.

„Ano, ona dokáže porušit štít. Je to jedna z nejmocnějších upírek na světě,“ znovu mluvil Aro.

Tak je to pravda. Aro mě chce vyměnit za nějakou… upírskou běhnu, která při přeměně náhodou získala mocný dar.

„Co bude dál?“ ptala jsem se. Měla jsem toho dost. Nejraději bych Ara přesvědčila o mém daru na vlastní kůži. Proč jenom má tu Renatu?

A Aro začal svůj předpřipravený proslov. „Myslím, že byste spolu v jednom hradě nijak moc nevyšly a také, proč mít dva podobné dary, když můžu mít jen ten jeden. Ten mocnější.“

„Propouštíš mě?“ Nehodlala jsem mu už vykat a oslovovat ho pane. Moc Chelsea ze mě už opadávala.

„No, myslím, že by to nebylo vhodné,“ začal opatrně Aro. Asi už moc nevěřil v Renatin štít. A rozhodl se být opatrnější. Dělá dobře.

„Tak co se mnou uděláte?“ zavrčela jsem na něj.

„Je mi to opravdu líto, Jane, ale jinak to opravdu nejde.“

„To mě jako chcete zabít?“ No, samozřejmě. Přeci by mě jen tak nepustil, chlípník jeden…

Nesmíme také zapomenout na naše milé „přátele“ Cullenovi. Mohla bych se k nim přidat a potom s nimi Volterru sesadit. Aro se bojí o svou moc. Ano, jemu jde jen o moc.

„Bohužel, Jane, nemám na vybranou, je mi to líto.“ To sotva, myslela jsem si. Bude rád, že se mě zbavil. O jeden hladový krk méně.

Poté se to seběhlo rychle. Aro kývl na Demetriho a Felixe. Můj bratr začal křičet. „Néééé, Jane, nééé.“

Pokusil se Demetriho a Felixe oslepit, ale Liliana ho zastavila. Má totiž psychický štít. No jo, po souboji s Culleny si Aro také pořídil štít.

Ke mně se hodně rychle blížil Felix s Demetrim. Pokusila jsem se jim předvést, že můj dar ještě také funguje, ale zapomněla jsem na Lilianu. Ta má snad oči i vzadu!

No, tak teď se budu muset spoléhat na umění boje bez mého daru. Všichni si myslí, že jsem nikdy nebojovala bez daru. Ale pletou se, Aro má vše pojištěno a nenechá si jen tak zabít jedno ze svých „čarodějných dvojčat“ ano, tak nám lidé říkají. Musela jsem se učit bojovat i bez mého daru, sice se mi to nelíbilo. Ale když pán přikáže, Jane splní.

Felix s Demetrim zaútočili, šli mi po hlavě. Asi to chtějí mít rychle za sebou. Uhla jsem.

Také by mě zajímalo, jestli jim nevadí, že musí zabít jednu z nich. Známe se pár set let.

Asi to stejně moc dlouho nevydržím, přece jenom namakaný obr Felix a čtrnáctiletá holka, i když se sílou upírky. Nestačí to.

Je mi líto Aleca, bude mu tu smutno. Bude se trápit. Vždyť je to můj malej bráška. Na všechny jsem byla dostatečně hnusná, používala na ně svůj dar. Pro všechny jsem byla ledová královna, které je lepší se klidit z cesty. Jen Alec věděl, jaká doopravdy jsem. Mám ho ráda, nechci, aby trpěl.

Teď na mě běží Felix, uskakuji, Demetri z druhé strany.

„Aáááááááááhhh!“ Utrhl mi nohu.

Budu se muset se světem rozloučit. A rekapitulace by taky neuškodila. Můj lidský život za nic nestál, když se u mě projevil můj dar a já ho nechtěně použila na svého spolužáka. Lidí nás nařkli z čarodějnictví. A chtěli nás upálit. Kdyby tam nepřišla garda Volturiových, asi bych už byla s mým bratrem mrtvá. Možná by to tak bylo lepší, protože jako upír jsem si taky moc neužila. Ani pravou lásku jsem nepoznala. Párkrát jsem si vyšla s Demetrim, ale nic z toho nebylo. A teď se mě tu snaží zabít. Aro z toho má podívanou a ostatní? Co říct…

Sbohem světe, za nic jsi nestál. Doufám, že mě po tomhle všem něco čeká. Ještě zbývá poslední věc.

„Sbohem Alecu, mám tě moc ráda.“ Stačila jsem už jenom říct.

Pak ke mně přiskočil Felix a se slůvkem „promiň“ mi utrhl hlavu.

Nastala jedna velká prázdnota.

Pohled Aleca

Už od rána jsem tušil, že je něco špatně. Když si nás Aro zavolal, aby nám představil tu novou upírku, bylo zle. Jak řekl, jaký má dar, došlo mi, proč tady není má sestra. Pak pro ni Aro zavolal. Demetri ji přivedl. Dívala se na mě a pohledem se ptala, co se děje. Pak to začalo nabírat obrátky. Když Aro (ten starý bídák) řekl, že ji musí „bohužel“ zabít, myslel jsem, že já zabiju jeho. Chtěl jsem tam běžet a ochránit mou sestru, ale Afton mě držel. Aspoň jsem na ni křičel. Když se Felix s Demetrim rozběhli, pokusil jsem se je oslepit, ale Liliana mě zastavila. Blbej štít!

Začali kolem sebe kroužit, Felix a Demetri kroužili nad mou sestrou jako supi nad křistí. To jim nevadí, že mají zabít jednu z nás? Natož pak sestru jejich kamaráda? Měl jsem toho plné zuby, poslouchat Ara, oslovovat ho pane. Divím se, že Aro nechtěl, abych Jane zabil sám. Bylo by mu to dost podobné.

Pak, když ji Demetri utrhl nohu, myslel jsem, že zešílím. Snažil jsem se jim vykroutit, ale železný stisk Aftona nepovolil, Liliana také držela pořád svůj štít.

„Sbohem Alecu, mám tě moc ráda.“ Zakřičela Jane.

Pak ji Felix utrhl hlavu.

„Néééééééééééé,“ zakřičel jsem, ale Jane už mě nemohla slyšet.

Už nebyla mezi živými.

Chtěl jsem se vzepřít a zabít Ara, ať dostane, co zaslouží!

Ale cítil jsem, jak mě Chelsea svazuje ocelovými lany ke gardě a ještě silnějšími k Arovi, Marcovi a Caiovi.

Chelsee nikdo nedokáže vzdorovat.

Ale já to dokážu, jednou to dokážu.

Jsem Alec Volturi a jednou tě pomstím, má sestro!

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jane, nepotřebuji tě!: