Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jamesův příběh

25.05.2011 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1519×

1791, kdesi v lesích Severní Ameriky:

Byl jsem na sebe tak hrdý, dokázal jsem úplně sám ulovit pumu. Byl to samec a vypadal úchvatně. Seděl na větvi a z přikrčení pozoroval dění pod sebou. Stačilo jen si vybrat kořist a zaútočil by. Trochu se mi třásly ruce, když jsem mířil, ale moje střela byla přesná. Puma spadla a zůstala ležet bez hnutí. Chvilku jsme počkali, než mi táta dovolil jít ji zkontrolovat. Stál jen kousek ode mě a zasáhl by, kdyby se něco nepovedlo, ale nebylo to potřeba. Kulka mu vnikla rovnou do hlavy. Zvládl jsem to a to mi bude příští měsíc teprve jedenáct!

Lov jsem miloval. Táta mě bral do lesa, co jsem začal chodit a jakmile jsem bral rozum, učil mě rozeznávat stopy, nacházet důkazy přítomnosti jiných tvorů a chovat se tak, abych je vyplašil. Pokládat pasti jsem uměl pomalu dřív, než jsem se naučil jíst nožem a vidličkou. To, co jsem tátovi neřekl, bylo, že jsem se občas spíš než jeho radou řídil jakýmsi hlasem uvnitř sebe a nikdy jsem neprohloupil.

I proto jsem se teď zarazil, když mi napověděl, že je něco špatně. Chytil jsem tátu za rukáv a co nejtišeji zašeptal: „Tati…“

Podíval se na mě a pak dopředu, kde mezi stromy prosvítalo prostranství porostlé travou a chráněné stromy, na němž jsme měli srub. Vedle něj tekla řeka. Bylo to ideální místo k životu, plné klidu, lásky a bezpečí, teď mi však všechno říkalo, že není dobré. Něco tam bylo, nebo možná někdo. Hlas uvnitř mě křičel, abych se otočil a utíkal pryč, jenže jak, když mám tam na louce matku?

Otec si dal prst na rty a ukázal, abych vylezl na strom. Byla to naše taktika – když mě na lovu nechtěl vystavovat nebezpečí, ale zároveň mě potřeboval něco naučit, vyhlédli jsme si pěkně vysoký strom a já měl pak přehled. Pěkně z bezpečí jsem dokázal ohlídat, aby se k otci nepřiblížilo nebezpečí ještě z jiné strany.

Otec vycítil nebezpečí stejně jako já a chtěl mít jistotu, že jsem v pořádku, zatímco on půjde zjistit, o co jde. Ujistil se, že jsem si vybral silný strom, počkal, dokud jsem nedolezl k prvním větvím a pak teprve zmizel k planině. Lezl jsem výš a výš - na zem už jsem skrze větve nedohlédl, což bylo vlastně dobře, protože díky tomu jsem byl pro ty pod sebou neviditelný. Sám jsem ale pořád neviděl, a tak jsem se posunul ještě výš, abych si zajistil rozhled.

V tu chvíli se ozval uširvoucí výkřik mého otce a vzápětí indiánský pokřik. Nejprve jen jeden, ale vzápětí ho následovaly další. Zkameněl jsem. Proboha živého, co se to tam děje? Kde se u nás vzali indiáni? Nikdy jsem tu žádného neviděl. Měli svá loviště daleko od nás…

Otce jsem už neslyšel, ale indiánský pokřik neustával. Chtěl jsem slézt a připlížit se blíž, hlas v mojí hlavě mě však nabádal, abych počkal do tmy a pak utíkal tak daleko, jak jen dokážu. Třásl jsem se strachy a nedokázal ho neposlechnout.

K mému štěstí tu noc zakryly mraky, měsíc i hvězdy. Slezl jsem asi dvě hodiny po setmění a běžel jsem, dokud mě síly neopustily. Musel jsem urazit nejméně patnáct kilometrů - a to jsem se kus cesty brodil potokem. Doufal jsem, že pokud ráno najdou mé stopy, nedokážou je sledovat. Nevěděl jsem ani přesně kam utíkám, dokud jsem nenarazil na skály. Pamatoval jsem si, že nedaleko je jeskyně, kde jsme s otcem nejednou při loveckém výletu nocovali. Byla lidskému oku neviditelná – narazil na ni kdysi víceméně náhodou. Vylezl jsem do ní a teprve, když jsem se zabalil do deky, kterou jsme přikrývali dřevo, aby nezvlhlo a bylo připravené k podpálení, dolehlo na mě poznání. Zůstal jsem sám. Otec ani matka nežijí. Už nikdy je neuvidím. Musím se o sebe postarat. Ke srubu se už nesmím vrátit. Desetiletý James dnes dospěl!

* * *

Londýn, o 100 let později:

Znovu jsem ucítil tu vůni. Zcela jistě to byla ona – upírka s rudými vlasy, kterou jsem toužil najít. Už několikrát jsem ji téměř chytil, ale ona mi vždy dokázala na poslední chvíli vyklouznout. Už jsem z toho začínal šílet. Já jsem přece nejlepší lovec, jakého kdy tenhle svět nosil. Nikdy mi má kořist neunikla, ani jako člověku. To mě prostě uráželo!

Čtrnáct let jsem dokázal přežít v divočině navzdory predátorům, kteří se mi snažili můj život zkrátit. Podařilo se to až tomu nejlepší z nejlepších - upírskému nomádovi. Narazil jsem na něj náhodou a moje štěstí bylo, že nebyl žíznivý. Nějakou chvíli mě sledoval a prý ho zaujala moje schopnost stopovat, tak se rozhodl, že mi daruje nový život. Po přeměně mi vysvětlil základní pravidla a navrhl mi, abych pro začátek využil svých schopností k pomstě. Touha po ní ve mně plála ještě po letech a byla stejně silná jako nově objevená touha po krvi. Díky ní, naprosté chladnokrevnosti, síle a rychlosti jsem to dokázal. Pomstil jsem smrt svých rodičů a nakrmil se v irokézské vesnici. Bylo mi jedno, koho zabíjím, neodlišoval jsem muže, ženy ani děti. Oni zabili mé drahé, proto zaplatili stejně.

Ten hlas uvnitř mě přeměnou ještě zesílil. Lov se pro mě stal prvořadou zábavou. Krmení mi brzy přišlo neskutečně fádní. Bylo nutné, samozřejmě, ale já toužil po dobrodružství. Chtěl jsem, aby se má kořist snažila utéct. Snadným úlovkům jsem se vyhýbal... a právě proto jsem tolik toužil po té rusovlasé! Ne kvůli potřebě nebo pocitu ohrožení, ale kvůli zábavě.

Trávil jsem honem na ni už dobré dva měsíce. Jestli si myslela, že mě to přestane bavit, spletla se. Naopak, vydráždila mé smysly na nejvyšší možnou míru. To, co se změnilo, byl ale fakt, že už jsem ji netoužil zabít. Proč ji vraždit jako kořist, když bych si ji mohl ochočit? Možná bych s ní dokázal vydržet. Možná bych z ní mohl udělat svou partnerku. Život s ní by nemusel být tak zoufale nudný.

Na takové myšlenky je ale brzy. Nejdřív ji musím dostat. Tentokrát to dokážu. Musím být rychlý, rychlejší než kdy dřív… a prohnaný. Musím na ni nastražit past, nebo spíš celou soustavu pastí. Běžel jsem po její stopě, nasával tu vůni a v duchu plánoval. Brzy se stala intenzivnější, doháněl jsem ji. Mou tvář rozzářil úsměv. Už jsem věděl, jak na to! Bude má!!!

* * *

O tři hodiny později jsem ji celým tělem tiskl na zeď temného tunelu podzemní dráhy. Dokonale pasovalo do toho mého a ke slovu se začaly hlásit i jiné smysly a orgány. Potěšeně jsem se usmál, když jsem viděl, jak jí tmavnou oči touhou. Chtěla mě stejně jako já ji.

Jednou rukou jsem si namotal její vlasy a zatáhl jsem, až musela zaklonit hlavu. Přejel jsem jí rty přes čelist až na krk a lehce jsem ji škrábl zuby. „Konečně tě mám, divoško.“

„Jmenuji se Victoria.“

Její rezervovaný hlas byl zdrsnělý a já se chtěl vsadit, že je to víc vášní než strachem o život. Ta má vzrůstala každým okamžikem. Pustil jsem její vlasy, sklonil jsem se k ní a znovu vdechoval její vůni. Zašeptal jsem: „Dobře, Victorie. Tak co s tebou provedu?… Hm, vlastně - máš dvě možnosti.“

Victoria na mě upřela svůj temný zrak, přimhouřila oči a svůdně našpulila rty. „Vážně?“

Hrála si se mnou? Jestli ano, tak se jí to dařilo. Každopádně byla jiná než kdo druhý. „Bavíš mě. Ještě nikdo mi nedokázal tak dlouho utíkat. Jsem totiž vážně nadaný, víš?“ dodal jsem sebejistě.

Victoria se zasmála a koketně naklonila hlavu na stranu. „Opravdu? A proč ses mě snažil ulovit?“

Pod koketností jsem uslyšel náznak zloby, a tak jsem se rozesmál. Měla kuráž. Sklonil jsem se k jejím rtům a zašeptal jsem: „Protože jsem zlej kluk… a protože mě to baví!“

Vzal jsem si její rty a ucítil jsem, jak její tělo zvláčnělo. Victoria se do polibku vášnivě zapojila a já si byl náhle jistý. Neuteče mi – hodíme se k sobě jako dvě strany jedné mince. Společně se nemáme čeho bát… ani nudy.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jamesův příběh: