Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Já, sebevrah 2/2

Embry


Já, sebevrah 2/2Pokračování první části povídky, která je o mně. Ne o Caiovi, ale o osobě skrývající se pod touto přezdívkou. Snad se Vám bude líbit. Budu hodně vděčný za jakékoliv komentáře! Beru i kritiku. ;)

Já:

 

Zavřel jsem oči, naklonil se dopředu a padl jsem do volného prostoru. Následoval tvrdý náraz, při kterém jsem ztratil vědomí. Ještě předtím, než jsem se propadl do sladkého nevědomí, jsem však ucítil na každičkém místě svého těla agonizující bolest.

Z bezvědomí mě probrala další šílená bolest, tisíckrát horší, než jakou jsem poznal při dopadu na tvrdý asfalt. Celé tělo jsem měl v jednom ohni. Cítit tu bolest bylo nesnesitelné, nebylo kam utéct, nebylo kam se schovat. Chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem, chtělo se mi otevřít oči a podívat se, co se to se mnou děje, ale nemohl jsem. Neovládal jsem své tělo. Pálení se nemilosrdně stupňovalo, když už se zdálo, že agónie dosáhla vrcholu, znovu gradovala. Čas se stal relativním, jedinou konstantou, na kterou jsem byl schopen myslet, byla bolest.

Po nekonečném utrpení se začaly odehrávat změny, které neustále zesilovaly. Mé myšlení se změnilo, rozrostlo, mohl jsem myslet i na něco jiného než na oheň, který mě spaloval. Začal jsem pozvolna vnímat svět kolem sebe. Všechny mé smysly jakoby se čím dál více zostřovaly. Stále zřetelněji jsem slyšel zvuky lesa, cítil vůni jehličí. Občas jsem kolem sebe zaslechl sotva slyšitelný pohyb. Někdo tu se mnou je!

Za další čas se odehrála další změna. Oheň se stahoval z končetin, které poté zůstaly příjemně chladné. Mučivé plameny se stahovaly velice pomalu, nakonec se usídlily v srdci, které rozžhavily do běla. Můj tep byl tak vysoký, že by jistě vyděsil každého lékaře. Srdce tohle nemohlo déle vydržet a poté, co oheň strávil vše hořlavé, vydalo poslední škobrtavý zvuk, než utichlo navždy. Poslední plameny, udržující mé srdce v chodu, zmizely.

Zůstal jsem ležet, oči zavřené.

Mozek mi pracoval na plné obrátky. To, co jsem právě zažil, mohlo to znamenat jen jedno. Proměnu. Ne, to není možné! Upíři přece neexistují! Kdybych to nezažil, myslel bych si, že to všechno byl jen příliš živý sen. Ale ta bolest byla skutečná!

Odhodlal jsem se otevřít oči. Vyrazilo mi to dech. Viděl jsem… všechno. Ležel jsem v suchu na jehličí pod tlustým kmenem stromu, nade mnou se skláněly větve letitých smrků. Bylo šero, svítalo.

Sotva, co jsem pomyslel na to, že vstanu, už jsem byl na nohou. Udivila mě ta rychlost. Cítil jsem se zmateně, zaplavovalo mě obrovské množství nových vjemů - zvuky, pachy, barvy, o nichž jsem neměl ani tušení, že existují.

Vyšel jsem na sněhem pokrytou mýtinku, která se prudce svažovala dolů. Uprostřed ní stála zády ke mně žena sledující rudé slunce deroucí se nad horizont. Dlouhé, tmavě hnědé vlnité vlasy jí splývaly přes ramena na záda. Musela mě slyšet, přesto nijak nezareagovala.

Závan větru ke mně přinesl její pach. Mé tělo na přítomnost upíra prudce zareagovalo. Instinktivně jsem se přikrčil do obranné pozice a z hrdla se mi vydralo varovné zavrčení.

Pomalu se otočila, její karmínové oči na mne se zájmem pohlédly a koutky plných rtů se jí zvedly v pobaveném úsměvu. Od třpytící se kůže se jí odrážely první paprsky vycházejícího slunce.

Narovnal jsem se a nevěřícně jsem na ni zíral. Byla úchvatná. Bylo z ní cítit cosi divokého, jako kdyby v sobě ukrývala rozbouřený živel, zároveň její oči prozrazovaly moudrost, cit a pochopení. Takhle tedy vypadaly bohyně z Olympu!

Pozorovali jsme se navzájem.

„Ta nová košile ti vážně sluší,“ promluvila po chvilce jemným, rozvážným hlasem.

Poprvé jsem si všiml, že mám na sobě čisté, suché oblečení. Po krvi ani památka. Ovládl mě úžas, když jsem na sebe pohlédl. Všechen přebytečný tuk spálil oheň, zůstaly jen svaly, rýsující se pod mramorovou kůží. Tělem mi pulzovala čirá energie. Ta síla! Připadal jsem si, že mohu všechno, připadal jsem si, že jsem bůh! Zvedl jsem oči k ní, ohromen stále novými a novými poznatky.

Usmála se.

„Jmenuji se Brigid,“ řekla.

„Co se to se mnou stalo?“ poprvé jsem promluvil. Můj hlas byl téměř stejný, ale zároveň o tolik jiný.

„Nyní jsi upír,“ odpověděla prostě.

Mlčeli jsme. Čekala na mou reakci.

„Mám tisíce otázek,“ řekl jsem do ticha.

„To já taky,“ usmála se. „Nejdřív ale půjdeme lovit, otázky počkají. Jistě už máš žízeň.“ Zvedla ke mně pohled v očekávání.

Při tom slově mi v hrdle vypukl požár. Stiskla rty k sobě, zadržujíc úsměv. Nepochybně věděla, co svými slovy rozpoutá.

„Pojď se mnou,“ řekla.

Neměl jsem na výběr. Společně jsme se rozběhli zasněženou krajinou. Započal můj první lov! Snad se mi nepřiplete do cesty někdo známý, prolétlo mi hlavou chvíli předtím, než mě plně ovládly instinkty.

 

Brigid:

 

Od jeho proměny uběhlo jedenáct měsíců. Síla vlastní krve jej již téměř opustila. Už měl dostatečné sebeovládání na to, aby neskočil po prvních lidech, které potká. Začínal být soběstačný. A toho jsem se bála. Bála jsem se, že mě opustí.

Byli jsme přátelé, ne smečka, ale přátelé. Měli jsme vztah založený na přátelství, na emocích, na společných zážitcích a ne na výhodách plynoucích z počtu. Sice pro něj bylo zpočátku těžké potlačit instinkty, ale nakonec to zvládl. Přátelé. Doufala jsem, že časem budeme i něco víc. Nebyl to Naoghas, ale stejně jsem si ho svým způsobem zamilovala. Propadala jsem jeho kouzlu každým dnem hlouběji. Nakonec se pro mě stal drogou.

Na svůj věk byl neobvykle tichý, přemýšlivý, sečtělý – to byl lidský aspekt jeho života, který se pozoruhodně přenesl i do jeho nového bytí. Ale z druhé strany to byl novorozený a ti jsou mnohdy jako děti. Musela jsem s ním mít trpělivost.

Byla jsem překvapená z toho, jak snadno a lehce přijal nesmrtelnost. Na některé věci se ani neptal. Jako by je odněkud znal. Nakonec jsem se dozvěděla příčinu. Twilight sága. Ony knihy o upírech, které Volturiovy tak rozzuřily. Únik informací o nás samotných. Naštěstí, jak se zdá, je nikdo nebere doopravdy vážně. On sám jim také nevěřil, než se stal jedním z nás.

Okamžitě po jeho proměně jsme zmizeli z Evropy. Evropa je, co se týče podezřelých zmizení, poněkud pečlivější. Novorozený, byť informovaný o zákonech našeho světa, by mohl snadno napáchat nenapravitelnou škodu. A Volturiovi nedávají druhé šance. Proto jsme zamířili do necivilizovaných částí Asie.

Zdálo se, že tento život je pro něj jako stvořený. Užíval si jej plnými doušky. Byl unešen z moci, síly a svobody, které se mu dostaly. Byl mladý, věčnost před sebou, chtěl objevovat svět, cestovat. O tom mohl v předchozím životě jen snít.

Poslední dobou byl však zachmuřený. Nechtěla jsem se ho vyptávat, čekala jsem na chvíli, kdy mi to řekne sám. Tušila jsem, oč jde.

O několik dní později se to stalo. Bolelo mě u mého tisíce let nebijícího srdce, které jsem za poslední rok znovu nacházela, neboť jsem věděla, že ho budu muset nechat jít.

Letěli jsme tichým hájem. Skrz koruny stromů na nás dopadalo zelené světlo. Bosé nohy nám hladila jemná vlhká tráva. Najednou jsem za sebou uslyšela, jak zpomaluje, až se úplně zastavil. Otočila jsem se k němu a pohlédla mu do očí. Mé obavy se naplnily.

Jeho božský obličej byl vážný, v hlubokých rudých očích jsem zahlédla lítost. Čekala jsem.

„Brigid,“ oslovil mě pomalu, „musíme si promluvit.“

Přikývla jsem a přistoupila blíže k němu.

„Musíš odejít,“ konstatovala jsem bezbarvým hlasem.

„Musím si urovnat svůj lidský život. Má rodina, přátelé už rok neví, co se mnou je. Kdybych byl mrtvý, pochopili by to, ale ta nejistota…“ Upřel na mě úzkostný pohled.

Jen jsem přikývla.

„Dále jsou tu dluhy, které musí být splaceny,“ dodal zlověstně. Rudé duhovky na okamžik ovládla čerň. Nepochybovala jsem, co to znamená. Dluhy budou vyrovnány, až budou prolity potoky krve.

„To chápu. Při vyřizování mých účtů padla celá vesnice. Jen si dávej pozor, ať neporušíš zákon.“

Mlčeli jsme. Na chvíli byly slyšet jen zvuky lesa.

„Vrátím se,“ řekl.

Přikývla jsem.

„Za rok na tomto místě. Sbohem, Brigid.“ Přistoupil ke mně a vtiskl mi váhavý polibek na rozloučenou. Náš první polibek obsahoval příslib návratu a snad i něčeho dalšího. Otočil se a byl pryč.

„Budu na tebe čekat,“ zašeptala jsem do ticha.

Mé srdce zůstalo v tom věčně zeleném háji. Za rok jej tam znovu naleznu, nebo tam zůstane již navždy.

 

Já, sebevrah 1/2

 


Aalex napsala podobnou povídku, též o své vlastní přeměně v upíra. Doporučuji přečíst.

Reálná přeměna

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Já, sebevrah 2/2:

 1
07.04.2014 [14:31]

Caiusgossipgirl
Ahoj, škoda že na tebe není kontakt, napsal bych ti, jinak doufám, že si to přečteš.
Díky za tvůj komentář, i po takové době mě to dokáže potěšit :-) I já s odstupem času vnímám svoje povídky jinak, lecos bych tam pozměnil a podobně. Rád vzpomínám na dobu, kdy jsem psal, ale byla to jen taková určitá životní fáze. Twilight mám pořád rád, ale už jsem zase někde trošku jinde. Je fakt divné, že už to jsou 4 roky...
Pokud bys mi chtěla napsat přímo, tak z uvedených kontaktů v profilu mi už funguje jen email ;-)

2. gossipgirl
05.04.2014 [15:36]

Ach, Caie... Podnikám si tak nostalgickou návštěvu svého o 4 roky mladšího já, když na svém shrnutí zahlédnu Tvou přezdívku a i hned se mi vybavila tahle povídka. A neodolala jsem přečíst si ji znovu, už poněkolikáté Emoticon
A upřímně jsem ráda, že jsem to udělala. Troufám si říct, že jsem si z toho vzala mnohem víc, než když jsem to četla tenkrát, přesto, že jsem v mnoha ohledech pořád stejná. Ale mám zas něco víc za sebou, mám už i docela odstup od TS, ovšem zas dojmy z jiných velmi dobrých děl a to mi pomáhá vnímat Tvou povídku zase trochu jinak. Ale pořád se mi líbí, neboj, možná ještě víc. Emoticon Emoticon
Je v tom všechno. Tak trochu zpověď, z kouska sen a přece jakoby realita, jen snad ne uskutečněná a je v tom beznaděj a přece naděje, a je to zoufalé a přece nádherné... Je to konec a přece začátek.

Chci číst víc takových děl, surových, přímých, co mě zasáhnou a nepustí a budou tak dobrá, že si na ně, sakra, vzpomenu i po 4 letech a budou mi znovu a znovu stát za přečtení. Díky za Tebe! A díky, že jsi byl tak odvážný a tohle přidal... Je to klenot. A Ty jsi talent. Emoticon Emoticon

P.S.: Píšeš ještě někde?

03.09.2011 [20:19]

dcvstwilighttak teď jsi mě dostal. Neřekla bych, že by někdo mohl napsat něco takového... takového... úžasného, nádherného. Oslovilo mě to a div se, či ne, už se mi v hlavě rýsuje povídka o mé vlastní přeměně. Zahjímalo by mě, kdy to všechno chci psát Emoticon Píšeš nádherně, škoda, žes skončil... každopádně jdu číst další povídky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!