Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » If you love me...

26.12.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2003×

Věnováno TwoFaceLady – za nápad a podporu. Díky moc.

Charlie:

Končil jsem svou dnešní objížďku mého „revíru“. Všude byl klid, za což jsem byl vděčný. Moje myšlenky se automaticky stočily k Belle. Doufám, že je taky v pořádku a že je s Edwardem tak šťastná, jak si vysnila. Líbánky. Při tom pomyšlení jsem se musel usmát. Vlastně jsme s Renée ani žádné pořádné neměli. Tenkrát jsme nebyli právě při penězích, ale s ní se člověk nemohl nudit ani doma.

Vzápětí jsem si trochu překvapeně uvědomil, že snad poprvé mě při té vzpomínce nezabolelo u srdce. A ještě jednu věc jsem si uvědomil. Aniž bych o tom přemýšlel, moje ruce automaticky stočily volant směrem k La Push. Okamžitě jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že je to jen proto, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku i tam…, a možná taky proto, že se mi po těch dvou až příliš krátkých letech s Bells nechtělo vracet do studeného a osamělého domu k mým „oblíbeným“ vajíčkům. Rozmazlila mě, moje malá holčička. I když jsem si to nerad přiznával, odvykl jsem za tu dobu svým pokusům o vaření, nebo neustálé pizze.

Cestu jsem sledoval jen mimoděk, a když jsem přejel odbočku k Billyho domu, stiskl jsem volant pevněji. Nebyl to ani můj nejlepší kamarád, kdo mě sem momentálně táhl. Mohl jsem si sice namlouvat, že je to hlavně Sueina kuchyně, ale kdesi hluboko uvnitř jsem věděl, že jen proto ji vidět nechci.

Sue byla úžasná žena – vždycky. Krásná, chytrá, veselá… to až časem jí tvář častěji než úsměv zdobil tvrdý výraz odhodlání. Protože na ní závisely další životy. Obdivoval jsem její úsilí a odhodlání zvládnout všechno sama. Její děti nevěděly, co v ní mají. Povzdechl jsem si – ale tak je to asi běžné. Ty, které milujeme, o svých kvalitách jen tak nepřesvědčíme, když se rozhodnou je přehlížet.

Opět se mi do mysli drala vzpomínka na Renée. Násilím jsem ji zaplašil, protože tahle by bolela i po letech. Byla to vzpomínka na její odchod. Místo ní jsem dovolil do mysli vstoupit Belle. Taky mě svým způsobem opustila. Ale to jsem aspoň mohl pochopit. Nebo spíš musel.

Se Sue nás toho spojovalo tolik – nejen vzpomínky na Harryho, ale i podobné osudy. Oba opuštěni těmi, které jsme milovali. Věděl jsem, že si Sue dělá starosti o děti stejně jako já, i když to zřídkakdy dávala najevo. Milovala je, ale neměla potřebu strkat své city pod nos každému, kdo se chtěl dívat. Možná proto si o ní spousta lidí myslela, že je to bezcitná žena. Ledová královna. Pro mě ale ne. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo proto, že mě pustila do svého života víc, nebo jsem se jen nebál podívat, co skrývá pod povrchem. Každopádně jsem byl rád za to, co jsem tam našel. Nádhernou ženu, toužící po lásce. Klidnou, vyrovnanou, logicky uvažující… a v neposlední řadě výbornou kuchařku.

Sue:

Když jsem zaslechla zvuk přijíždějícího auta, usmála jsem se. Nemusela jsem ani vyhlížet z okna, abych věděla, kdo to je. Charlie. Poslední dobou se stalo pravidlem, že jsme se jeden nebo druhý jako by náhodou stavili na oběd, večeři nebo aspoň kávu. Když jsme vynechali, chybělo mi to. Sobě jsem to přiznat mohla. Charlie zaplnil volné místo v mém životě. Byl spolehlivý jako slunce, dobrosrdečný, férový… Pohledný chlap, o kterého se žena mohla opřít.

Znali se s Harrym od puberty. Tehdy byl dost divoký, ale jakmile se zamiloval do Renée, změnil se. Když se pak rozvedli a Renée s Bellou ho opustily, viděli jsme na něm, jak strašně se trápí. Z toho veselého kluka, na kterého se holky jen lepily, nezbylo skoro nic. Jestli čas všechno zhojí, ten jeho utíkal příliš pomalu. Jako by ho začal léčit až od doby, kdy se vrátila Bella. Za to jsem jí byla vděčná. Ne, že bych ji neměla ráda, ale… stejně jsem z ní měla smíšené pocity. Jak taky mít bezpodmínečně rád někoho, díky komu se začaly vaše děti měnit ve vlky? Samozřejmě to nebylo tak úplně kvůli ní, ale konec konců. kdyby tu nebyla, neobjevili by se tu znovu upíři a... Ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Co se stalo, nedá se odestát.

Od smrti Harryho bylo všechno jiné. Složitější. Děti zvlčily… vlastně doslova, já musela převzít Harryho povinnosti ke kmeni a navíc tu byl smutek. Ten, který jsem na veřejnosti nikdy neukazovala… Jak jsem byla vděčná, že se nemusím přetvařovat aspoň doma. Možná bylo lepší, že Seth s Leah byli celé noci na hlídkách. Jediný, kdo mě tak viděl, byl Charlie. Poznal to na mně - vždyť jsme se znali léta. Vždycky jsem věděla, že je dobrý čtenář povah. Ostatně jeho povolání to nepřímo vyžadovalo.

Byl tu se mnou a pro mě. Dovolil mi, abych se o něj starala. Abych mu vařila, sem tam poklidila… abych vymetla z jeho domu ten staromládenecký nános, který se na něm usadil, jen za Bellou zapadly dveře. Měl kvůli tomu špatné svědomí, že mě tak zneužívá, ale já byla ráda. Znovu jsem se cítila využitá. Znovu mě někdo potřeboval. A rozumněl mi. Stačilo vidět, jak se dívá. Seděli jsme vedle sebe a věděli jsme, že nám oběma někdo chybí. Harry, Bella, Renée, Seth, Leah…

Když lehce zaklepal na kuchyňské dveře, otočila jsem se a spatřila ho, jak si s rozpačitým výrazem ve tváři pohrává s čepicí v rukách. „Ahoj, Sue. Přijel jsem se jen podívat, jestli je všechno tak, jak má… Neruším?“

Usmála jsem se. „To víš, že ne, Charlie. Posaď se, zrovna chystám večeři. Dáš si?“

Charlie se sice snažil pro formu protestovat, ale žaludek ho zradil právě ve chvíli, kdy ze sebe vyloudil téměř přesvědčivou větu o tom, že nedávno jedl. Zakručelo mu v břiše tak výmluvně, že se bez dalších řečí s omluvou a povzdechem složil na židli. Potěšeně jsem kývla, a až když jsem začala ze skříněk vytahovat pánev a další potřeby na vaření, uvědomila jsem si, že se pořád usmívám. To u mě nebylo zvykem. Jen pro jistotu – pro pocit, že jsem to nezapomněla – jsem si nasadila masku přísnosti, která byla poslední měsíce mou stálou společnicí, a začala se věnovat přípravě jídla.

Charliemu ticho obvykle nevadilo. Vždycky říkal, že je radost dívat se na koncert jednotlivých ingrediencí a poslouchat zvuky toho, jak se mění v něco úplně jiného, božsky chutnajícího. No řekněte, odolali byste takovým lichotkám? Rty se mi znovu proti mé vůli roztáhly do lehkého úsměvu a já už nenašla odvahu ani důvod ho rušit.

Zatím co jsem opékala maso, vrhla jsem se na krájení zeleniny. Chtěla jsem si právě podat papriku, která se mi zakutálela trochu dál. Když jsem však po ní sáhla, dotkla jsem se místo ní Charlieho ruky. Zřejmě nevydržel a chtěl se také zapojit. Milé gesto. Milé a nečekané. Věděla jsem, že když zvednu oči, ruku odtáhne. Já si ale právě nebyla jista, jestli je to to, co chci, a tak jsem se jen dál dívala na naše dotýkající se ruce a užívala si teplo, které se z místa, kde se spojovaly, šířilo do té mé.

Špicovala jsem uši a čekala, co udělá. Slyšela jsem, jak na okamžik zadržel dech a po chvilce zašeptal zvláštně zjihlým hlasem: „Sue.“

Chytil mě za ruku a sevřel ji v dlani. Konečně jsem našla odvahu podívat se mu do tváře. Věděla jsem, že můj pohled bude odrážet mé pocity, a doufala jsem, že je pochopí. Dívali jsme se na sebe a najednou bylo všechno jasné. Nebylo potřeba mluvit, nebo něco dělat. Ten nepatrný dotek jako by vše zjednodušil.

Jeho oči zářily a já si byla jista, že jen odráží lesk těch mých. Chytil mě i za druhou ruku a obě si přitáhl ke rtům. Nespustil při tom ze mě oči a donutil mě se začervenat jako patnáctku. Bože, opravdu se to stalo? Dva lidé po čtyřicítce si tu beze slov vyznávají lásku, jako by se báli, že tuhle jedinečnou chvíli zničí neopatrným pohybem nebo hláskou?

Maso na pánvi začalo prskat a snažilo se tak naznačit, že potřebuje otočit. Charlieho žaludek se znovu ozval a to uvolnilo atmosféru. Lehce jsem osvobodila jednu ruku, a než jsem ji poslala na cestu za pánví na sporáku, neodolala jsem a pohladila ho po tváři, kde začínalo bujet druhodenní strniště.

„Nakrmíme vás, šerife Swane.“

Bála jsem se, že když se od něj odvrátím, kouzlo pomine, ale Charlieho tón mě vyvedl z omylu. „Využíváte toho, že takovému rozkazu se nedokážu bránit, krásná paní Clearwaterová.“

Rozesmál mě. Rychle jsem upravila jídlo na talíře a přešla s nimi ke stolu. Charlie se ihned zvedl a zasunul židli spolu s tím, jak jsem dosedala. Připadala jsem si jako v romantické telenovele z minulého století. Takhle galantní ke mně už léta nikdo nebyl.

Čekala jsem, že se Charlie vrhne na jídlo, ale místo příboru se opět chopil mé ruky. Díval se na mě a já měla pocit, jako by chtěl, abych mu četla myšlenky. Mluvení nikdy nebylo jeho silnou stránkou, ale v tu chvíli jsem věděla, že nic nepotřebuju slyšet. Možná přece jen nemusíme všechno zvládnout sami. Máme přece jeden druhého. A ať už nám život přinese cokoli, tohle je jistota, která nás bude provázet. Láska má spoustu podob… a ta naše nám dovolí zahnat stíny minulosti tam, kam patří. Ať je světlem našich životů a nenechá nás bloudit.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek If you love me...: