Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I want you back

hhg


I want you backTrochu jsem se rozepsala. UPSV se mi nechtělo psát. Proto jsem napsala tohle. No já teď napsala jen při stránky z čtyř. Začátek má uložený v počítači už hodně dlouho. No doufám že se to bude alespoň trochu líbit. Hrozně mně to bavilo psát. Jen doufám že se vám bude líbit. Možná napíšu volný pokračování. Doufám že se takhle žádná povídka nejmenuje.

„Bello, pojď dolů. Máš tu návštěvu,“ křikl na mne Charlie.

„Už jdu,“ zavolala jsem. Doufala jsem že je to můj anděl, že se konečně vrátil. S nadějí jsem šla pomalu ze schodů. Nebyl to on, stál tam Jacob.

„Ahoj Bells,“ pozdravil mně nadšeně.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu.

„Nechceš jít ven?“ zeptal se mne.

„Musím se učit,“ nemusela jsem, ale nechtěla jsem nikam chodit.

„Jak myslíš,“ řekl Jacob a otočil se k odchodu.

„Ahoj,“ bylo mi ho v té chvíli líto.

„Měj se Bells,“ rozloučil se. Nechtěla jsem aby chodil, ale nechtěla jsem mu kazit den. Dívala jsem se za ním, s čím dál se zvětšující touhou zavolat na něj a jít s ním někam. Nakonec, odešel úplně z mého dohledu. Vešla jsem do domu a zaklapla dveře. Měla bych si nafackovat.

„Co chtěl Bells?“ zavolal na mne z kuchyně Charlie.

„Ale nic,“ odpověděla jsem mu smutným tónem.

„Tak proč sem chodil?“ Nechtěla jsem se o tom bavit, proto jsem šla rovnou do svého pokoje. Pustila jsem si počítač a procházela fotky z oslavy mích osmnáctých narozenin. V té době jsem si ještě myslela, že Edward mně vážně miluje. Kdybych ovšem věděla jak jsem naletěla. Byla jsem jen malé zpříjemnění jeho věčnosti. Musel mít legraci z toho, jak slepá jsem byla.

„Proč, jsi mi to udělal?“ zašeptala jsem zoufale do prázdného pokoje. „Proč si mně vodil za nos a sliboval mi lásku?“ v tu chvíli jsem dostala nápad. Sbalila jsem si jen to nejnutnější a samozřejmě také notebook, v kterém byly všechny naše fotky. Počkala jsem si až bude noc a jakmile Charlie usnul, vyšla jsem z pokoje. Můj cíl byl jasný, chtěla jsem je najít. Když už ne on, tak určitě Alice ráda bude. Bylo mi jedno kam a jak dlouho budu cestovat chtěla jsem je alespoň zahlédnout.

Nasedla jsem do svého náklaďáčku a když s hrozivých rachotem nastartoval, vyjela jsem rovnou k jejich domu. Doufala jsem že alespoň jedno auto tam nechali. S náklaďáčkem bych asi daleko nedojela. Chyběl už jen kousek a byla bych u jejich domu. Náklaďáček však přestal pracovat. Když se mi ani po deseti minutách, nepodařilo nastartovat ho, rozhodla jsem se jít pěšky. V návalu zlosti jsem ještě stihla kopnout do pneumatiky. Její kusy se rozlétly do všech stran. Vyděsila jsem se, takovou sílu jsem nikdy neměla. Dívala jsem se stále na to co z té pneumatiky zbylo. Po pominutí počátečního šoku, který trval, no já ani nevím jak dlouho, sem zase měla možnost volně přemýšlet. Vzpomněla sem si proč tady vůbec jsem. Vzala sem si proto batoh a utíkala k jejich domu. Naštěstí tam jedno auto zůstalo. Patřilo Carlislemu. Mělo plnou nádrž, proto jsem nemusela nic shánět v garáži. Rychle jsem vyjela a než jsem se nadála, za sebou jsem měla Forks i La Push. Zastavila jsem na letišti. Měla jsem dost peněz na to, abych odletěla do Londýna.

„Dobrý den, budete si přát?“ zeptala se mne paní ve středních letech, sedící za přepážkou.

„Prosím, jednu letenku do Londýna,“ řekla jsem jí medově. Když jsem zaplatila popsala mi cestu a s přáním krásného dne se mne zbavila. Čekala jsem půl hodiny na let a když ho konečně ohlásily, rychlým krokem jsem se šla odbavit, i když jsem neměla co. V letadle jsem si sedla a netrpělivě čekala až vzlétneme. Když se tak stalo spokojeně jsem se zavrtala do křesla. Let proběhl v klidu, celou dobu jsem přemýšlela co bych dělala, kdyby v Londýně nebyly. Když jsme přistály, byla jsem mezi prvními, kteří vystupovaly. S pomocí taxíku, jsem dojela ke krásnému domu, v kterém jsem se rozhodla bydlet. Byl v lese, také patří Cullenům. Alice mi o něm vyprávěla, prý mají v Londýně dva domy, tenhle a další uprostřed Londýna. V tomto nebydleli, používaly jen ten druhý.

Kdybych vám měla povídat o třem měsících které jsou už za mnou, Asi by vás to už přestalo bavit. Ale asi bych vám měla říct jednu věc. Jsem těhotná a s Edwardem. Ne, nevrátil se ke mně, ani o tom neví a já doufám že se ani nedozví. Stalo se to ještě před jeho odchodem. Podrobnostmi vám zdržovat  nebudu. Chybí mi, všichni z Forks. Ale teď zpátky k vyprávění.

Jako každý den mně zbudil zvonek u dveří. Věděla jsem kdo to je, sic jsem ho neznala jménem, ale každý den ke mně chodil. Donášel mi zvířecí krev. Na nic se nikdy nevyptával, já za to byla vděčná. Někdy se zdržel a já si s ním chvíli povídala. Jenže to jen když jsem měla náladu a tu jsem většinou neměla. Kolébavou chůzí jsem se pomalu došourala ke dveřím.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, aniž bych se podívala. Dlouho nikdo nevešel, tak jsem se podívala nahoru a málem jsem se složila. Stála tam Alice s Jasperem a podle jejího výrazu jsem pochopila že nic nechápe. Dívala se na mé hodně viditelné břicho. Začala jsem vnímat chvíli před ní, už jsem se chystala zavřít dveře. Pochopila co chci udělat a než jsem se nadála držela mně v náruči.

„Bello, tak ráda tě vidím,“ připadalo mi že kdyby mohla, brečela by.

„Chyběla jsi mi,“ potlačovala jsem vzlyky.

„Ty mi taky,“ zašeptala, tak abych to slyšela.

„Jak jste mně našli?“ zeptala jsem se jich po chvíli.

„Ptaly jsme se lidí,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Je s vámi i… on?“ nemohla jsem to jméno vyslovit, stále to bolelo.

„Ne nebydlí s námi, když tě opustil odjel. Někdy přijíždí, ale dlouho se nezdrží,“ bylo mi to divné, odešel od nich? Kvůli mně. Vždyť mně nemiluje, proč? Já můžu za to že od nich odešel. Esme musí trpět. Když jsem si představila Esme jak trpí, sevřelo se mi srdce žalem.

„Musíš jít s námi,“ řekla mi Alice. „Rádi tě uvidí. I Rosalie.“

„Nemůžu, už jsem vám dost ublížila,“ odpověděla jsem jí.

„Musíš, kdybys nešla ublížíš nám víc,“ zatvářila se trochu naštvaně. „Prosím.“ Udělala psí oči.

„Tak dobře, ale slib mi že tam on nebude,“ rezignovala jsem.

„Neslibuji nic, co nemůžu splnit,“ usmála se na mně.

„Alice,“ chtěla jsem rychle vybruslit. Ovšem předběhly mně. Jasper který nenápadně vklouzl do domu, právě vycházel a v rukou držel mé kufry.

„Jaspere,“ sykla jsem na něj naštvaně. „Vy jste se snad předem domluvily,“ vzdychla jsem si. Jen jsem to dořekla a už bylo vidět že ano.

„Jedeš?“ zeptala se mně Alice. Jako by to nebylo jasné.

„Jo,“ pípla jsem co nejtišeji jsem dokázala, ale slyšely to. Alice mně hned táhla k autu.

„Bude se ti u nás líbit,“ měla nadšený tón. „Už jsme ti vybavily pokoj.“

„Jen pro mě nestačí,“ řekla jsem a pohladila si bříško.

„Místa pro kolíbku je tam dost,“ odpověděla mi zamyšleně.

„Děkuji,“ šeptla. Oba se na mně jen usmáli.

„Tak já budu teta,“ to jí to tak dlouho docházelo?

„Jo,“ odpověděla jsem jí uvolněně.

„Konečně něco krásného do té věčnosti,“ zasmála se.

„Kde teď žije,“ zeptala jsem se, zajímalo mně to.

Okamžitě pochopila na koho se ptám, „Někde ve Skotsku. Nevíme kde přesně, neřekl nám to.“ Jen jsem zakývala hlavou že rozumím.

Podle mě jsme jely celou věčnost, přestože se s toho nakonec vyklubala jen hodina. Nervozitou jsem si málem přihodila infarkt. No když si řeknete fakt, že jsem těhotná, tak by to nebylo zrovna dobré. Nakonec jsme dojely na místo. Zastavily u velkého domu, který jako by z oka vypadl tomu ve Forks. Bylo na něm poznat že ho dělala Esme. Když jsem chtěla vystoupit, ozvala se mi v hlavě Alicina slova. Někdy se u nich zastaví, co když je teď tady? Můžu jen doufat že ne. Nadechla jsem se a otevřela dveře. Všichni už stály na schodech, všichni až na něho. Oddechla jsem si, jenže dítě asi ne. Koplo mně do břicha, naštěstí ne tak silně jak bývávalo někdy zvykem. Přesto jsem potichu sykla. Alice se na mně podívala trochu vyděšeně. Rukou jsem jí naznačila, že je vše v pořádku. Dítě se těšilo že ucítí táty, no asi bylo zklamané. Se všemi jsem se uvítala, byla na nich vidět radost i na Rosalii. Zvláště na Esme a Carlisleovi, přecijen budou mít vnouče. Alice mi ukázala pokoj a hned plánovala co nakoupí dítěti. Všichni se o mne staraly a já jim za to byla vděčná, za pár dní jsem se totiž jen velmi těžko sama pohybovala. Pomáhaly mi až do chvíle kdy přišel porod. S nej si vlastně nic nepamatuji, přestala jsem vnímat hned na začátku. Jediné co si odpadu velmi dobře pamatuji je přeměna. Nikdy jsem nic takového nezažila, Edward mi o ní vyprávěl, sama jsem ji povrchově zažila, ale tohle bylo horší než předtím.

„Za pět minut se probere,“ uslyšela jsem Alice. Cítila jsem jak se ta bolest začala stahovat jen do srdce. Bylo jako splašené, měla pravdu, za chvíli budu jako oni. Moje srdce právě zabylo ještě jednou. Pak už bylo jen ticho.

Otevřela jsem oči. Vše bylo tak ostré, viděla jsem každou částečku prachu. Vše co mi připadalo tak obyčejné, bylo teď tak krásné. Nemohla jsem tomu uvěřit. Hlasitě jsem zalapala po dechu. Ne že bych to potřebovala, ale zvyk, je zvyk. Až teď jsem si uvědomila že mně někdo drží za ruku. Rychle jsem se zvedla, otočila a nahrbila do obrané pozice. To vše v jedné vteřině. Ten kdo mně držel za ruku byl Edward, Alice mu musela zavolat. Zavrčela jsem tak hlasitě až jsem se sama lekla. Sama se sebou jsem se hádala. Jedna moje polovina ho chtěla zabít, ta druhá mi říkala že to není dobrý nápad. Byla jsem sice jako novorozená větší sílu než on, ale sama sobě bych tím ublížila. V klidu čekal co se bude dít. Rozhodla jsem se, ta druhá půlka má pravdu. Narovnala jsem se a čekala jestli ke mně půjde nebo ne. Doufala jsem že ano, byla to jeho volba. Usmál se na mně a udělal ke mně krok. Čekal, rozmýšlel se jestli může. Nehýbala jsem se, asi to vzal jako souhlas protože u mě ve vteřině byl a políbil mně. Byl to hladový, polibek plný vášně. Moc mi chyběl. Byla jsem ráda že je se mnou.

Pohádky mají vždy dobré konce. Tohle sice nebyla pohádka, ale někomu se to tak zdát může. Život mi nemohl dát nic lepšího nežli mé děti a milujícího manžela. Jak jsem již před chvílí řekla pohádky mají vždy dobré konce. Jenže jak které.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I want you back:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!