Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I mrtví milují, Demetri!

24.12.2009 (14:00) • Nikol18, anamor8 • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4617×

Vypravěč:

Náš příběh začíná v Itálii. V jejím hlavním městě, v Římě. Psal se rok 1532, život v té době nebyl nejlepší, ale lidé si nestěžovali. A právě v ten den se narodila jedna holčička místními obchodníkovi. Chtěl své dceři zajistit šťastnou budoucnost. A proto se dohodl se svým přítelem  Giovannim Fabbrim, že až jeho dceři bude osmnáct, provdá se za jeho syna Demetriho, který měl díky bohatství svého otce již budoucnost zajištěnou a nemohl proti dohodě jako dvouletý nic namítat.

Léta plynuly. Děvčátko dostalo jméno Elisa a již od dětství byla připravována na svoje manželství s Demetrim. Hlavně na to, jak se k němu chovat a hlavně milovat. Jenže to ji ani učit nemuseli, protože ti dva si k sobě cestu našli. Ani dohoda jejich otců nemohla změnit tu velkou lásku, která se mezi nimi od dětství rodila.

Oba dva se skvěle doplňovali, ale malý Demetri si už od dětství všímal, že má zvláštní nadání, že je jiný než ostatní. Vždy když si hrál s jinými dětmi na schovávanou, věděl, kde je hledat. Cítil je, přesněji jejich mysl, jakoby ho volala. A ne jen mysl kamarádů, ale vždy když někoho hledal, přesně věděl kam za ním jít.

Vše probíhalo dobře, až do dne kdy se stala tragédie. Elisiina otce zabili loupežníci, když vezl zboží do jiného města. Fabbriovi se o Elisu a její matku starali, ale její matce se to nelíbilo, že se o ní starají. A po čase si našla nového muže. Také to byl obchodník, ale rozhodně nebyl jako její zesnulý muž. K malé Elise se nechoval dobře, bral jí jako přítěž. A tak se o Elisu začal Demetri více starat. Jejich láska byla velká a všichni to věděli. I když byl její otec mrtvý a Giovanni mohl porušit dohodu, věděl, že to nejde, jelikož ti dva se milovaly  už teď, i když to byli stále jen děti. Děti, co věděli jak naloží se svou budoucností.

I když se to nezdálo, čas utíkal jako voda. Elisa a Demetri, rostli neuvěřitelně rychle, stejně jako jejich láska, která se, čím byli starší, jen utvrzovala, sílila. Nezměnilo to ani, když Demetri ve třinácti letech nastoupil jako pomocník představeného otce z kaple sv. Petra, kam jej poslal otec do učení. Vždy, když Demetri měl chvíli čas, našel si svou Elisu. Nemusel od ní dostávat dopisy. Prostě použil svoje nadání, aby s ní zase mohl být. Nebál se jí o něm říct. Elisa ho brala takového jaký byl a za to ji miloval ještě více. Nedokázal si bez ní představit svůj život, tak jako ona bez něj.

Demetri hledal Elisu takto skoro každý den, díky tomu čas utekl ještě rychleji a Elise mělo být už za pár dní osmnáct. Už se nemohla dočkat na svou svatbu z mužem kterého miluje – Demetrim. Těšila se na svou budoucnost a až bude jen jeho. Viděla tu krásnou budoucnost s Demetrim v růžových barvách. Jenže to ještě nevěděla, co jí potká. Její otčím jí sice nikdy neměl rád, ale naše Elisa vyrostla v krásnou dívku. Dalo by se říct, že byla nejkrásnější v okolí. Měla krásné hnědé vlasy, které se jí vlnili do půli zad a křišťálově modré oči. Demetri byl pyšný na to, že bude jen jeho. Ale otčím to viděl malinko jinak. Byl to, no... na rovinu, děvkař.

A hodlal si nepřipsat na svůj seznam i Elisu. A proto se jednoho večera vkradl do jejího pokoje, kde ji znásilnil. I když se bránila, nebyla dost silná, byla to jen křehká dívka. V tu chvíli si přišla poskvrněná. Nečistá a věděla, že pro někoho jako Demetri, který byl hodný, milý, udělal by pro ní vše, už není dost dobrá.

Zbytek noci proplakala a jakmile její matka s otčímem vyrazili do města, sbalila si pár nejnutnějších věcí, napsala dopis Demetrimu, u kterého prolila další potoky slz, ale nechtěla, aby ji ještě někdy viděl. Ne po tom co se stalo. Nezasloužil si, aby se jeho ženou stal někdo tak poskvrněný a zneuctěný. Na to ho příliš milovala. Věděla moc dobře, že jakmile Demetri najde dopis, pokusí se ji najít. To nemohla dopustit. Vzpomněla si, že jí jednou vyprávěl, že jeho nadání působí na vzdálenost dvaceti kilometrů a přesně tuto vzdálenost se rozhodla překonat, než její milovaný najde dopis.

Měla známě ve městě Volterra. Bylo to krásné město a jako malá tam byla jednou u tety. A právě tam se rozhodla, jelikož bylo dál jak dvacet kilometrů. Rychlým krokem se vydala na kraj města. Pracoval tam u jednoho sedláka její bratranec a ten denně vozil věci do Volttery. To byla její šance, aby se dostala rychle daleko, tak daleko, aby jí Demetri nenašel. Sice jí to bolelo, velice ho milovala, ale nehodlala dovolit, aby se po tom stala jeho ženou. Kdyby se to někdo dozvěděl, byla to ostuda. Pochybovala, že by jí poté chtěl a raději odešla rovnou sama, než aby dostala bolestivé odmítnutí. A tak jí bratranec odvezl směr Volterra.

Chudák nic netušící Demetri byl v kapli sv.Petra a jako každý den pomáhal. Myslel si, že jeho Elisa je doma a chystá přípravy na svatbu, která měla být za pár dní. Byl tak šťastný, že se to nedalo správně popsat a jakmile dokončil svoji práci, vyběhl z kaple, aby mohl jít za svou milovanou. Zastavil se venku a nasál vzduch. Chvíli takto zůstal, ale nic se nedělo. Opět nasál vzduch a… nic. Prostě nic. začínal být zoufalý. Rozběhnul se a znovu a znovu nasával vzduch, jenže nikdy necítil Elisinu mysl. Rozhodl se proto, že půjde k ní domů, protože právě tam ho to táhlo. Měl však stále divné tušení, že se něco stalo. Hlavně ne dobrého.

Vpadl do Elisina domu jako velká voda. Nebyl už zoufalý, ale šílený strachy, co se stalo jeho milované. Doběhl do jejího pokoje, kde našel na posteli dopis. V tu chvíli mu v hlavě zazněli varovné zvonečky, že není vážně něco v pořádku. Lačně skočil po dopisu na němž bylo jeho jméno, ale proklínal se, že ho někdy otevřel, protože slova napsána Elisinou rukou byla horší než kdyby mu někdo probodl srdce. Tohle bylo tisíckrát horší. Vzteky dopis roztrhal. Proto ji nemohl cítit. Byla moc daleko. Proklínal se za svou hloupost. Rychle přemýšlel, kde by mohla být a jak by se tak rychle dostala z města. Okamžitě mu padla myšlenka na jejího bratrance, o kterém mu často vyprávěla. Nechal dopis dopisem a s bušícím srdcem běžel na kraj města, kde Elisin bratranec pracoval. Měl přijatelné povolání, pracoval u sedláka.

Jakmile tam doběhnul, nikde neviděl sedlákův povoz, ale sedláka naštěstí ano. Optal se ho zda-li tu neviděl Elisu. Horečně přikývnul s tím, že odjela se svým bratrancem. Ale prý bylo už ráno. Takže jsou už daleko. Sedlák byl dobrý a hodný muž, a tak zoufalému Demetrimu půjčil koně. Ten neváhal ani minutu, nasedl na koně a hnal se směr Volterra. V hlavě mu stále běhala slova z dopisu:

Za pár dní má být náš sňatek a já si právě teď vše uvědomuji. A hlavně si uvědomuji t,o že nejsem pro tebe dost dobrá. Omlouvá se Demetri, ale o ženu jako jsem já nestojíš, věř mi. Nejsem pro někoho jako jsi ty, dost dobrá. A právě proto musím odejít. Bude to tak lepší. Zapomeň na dohodu mého otce s tvým a najdi si ženu, která pro tebe bude dobrá a ne jako já.

Miluju tě, Tvá Elisa

Pořád se mu to opakovalo do kola. A pokaždé ho bolela. Neuměl si život bez ní představit. Bolelo ho to. Byla pro něj vším, co mohl chtít. Nemohl pochopit, jak na něco takového mohla vůbec přijít. Vždyť byla anděl. Krásný anděl, kterého miloval. Nemohl si představit nikoho lepšího než ona. To spíš on pochyboval o tom, že je pro ní ten nejlepší. Hnal koně kupředu, co to šlo. Nehodlal se své Eli vzdát. Jelikož věděl že by poté umřel a jeho srdce zaniklo. Tak jako květina zahyne bez vody a slunce. To přesně byla pro něj Elisa. Jeho voda a světlo, to co mu dávalo chuť žít.

K večeru dorazil k branám Volterry. Srdce mu bušilo jak splašené, stejně jako jeho koni, který se sotva držel na nohách. Demetri z něj seskočil a vedl ho do města, kde by ho nechal napojit a konečně se mohl dát do hledání Elisy. Stačila malá chvíle a ustájil koně u jiného sedláka a než se sedlák stačil rozpovídat, byl Demetri pryč. Běžel do hlubin města a nasával vzduch, z něhož by mohl nasát Elisinu mysl. Povedlo se mu. Srdce mu poskočilo radostí a vydal se po stopě jako pes. Nedíval se nalevo napravo, nezajímalo ho nic jiného. Pořádně si ani neuvědomoval kam jde, když mu zastoupila cestu nádherná žena s dlouhými hnědými vlasy a nepřirozeně bledou pletí. Přívětivě se na Demetriho usmála, a pak promluvila naprosto okouzlujícím hlasem: „Ztratil ses?“

„Ne!“ odpověděl jí Demetri nevrle, protože mu stála v cestě. Soustřeďoval se pouze na stopování Elisy, a teď mu nějaká žena vstoupila do cesty, k tomu ho nesmyslně zdržovala.

„Tak co tady hledáš?“ zeptala se sladkým hláskem.

„Ztratila se mi snoubenka,“ promluvil Demetri zcela konsternovaně při pohledu na ženu. Něčím ho mátla. Znovu se na ni zadíval a nedokázal proniknout do její mysli, prostě to nešlo.

„Tak to jsi narazil na správnou osobu, mladý cizinče. Ukážu ti, kde ji najdeš.“

Něco mu říkalo, že mu říká pravdu, a proto se rozhodl jí následovat. Pokynul hlavou a žena se otočila a šla dál. Tiše jí následoval. Šla přesně po stopě Elisi,  po které chtěl jít taky. Něco mu ale nehrálo. A dostal velký strach o Elisu. Záhadná žena ho dovedla až k velkému hradu. Byl překvapen, jelikož ho nenapadalo nic, proč by tam Elisa chodila. Ale stále cítil Elisinu stopu, tak nic nenamítal a následoval ženu dovnitř. Byla tam spousta lidí. Všichni byli krásní a zvláštně bledí jako ona. Nechápal, kde se to vlastně nachází. Žena ho klidně vedla dál útrobami hradu, který byl velký a honosný, o takových se mu mohlo jen zdát a teď v jednom byl. Ale tyhle myšlenky nechal ihned plavat, raději se soustředil na Elisu.

Byl překvapen, že po ní stále jdou. Strach se s každým krokem zvětšoval, ale ne o sebe, ale o jeho lásku. Nevěděl, co může čekat, nevěřil moc té ženě ani lidem okolo. Něco jako instinkt ho varoval, aby utekl, ale on musel najít Elisu.

Záhadná žena ho dovedla až do obrovského kulatého sálu. Kde se na druhém konci tyčily tři židle jako trůny. A na nich seděli tři muži, kteří měli také mrtvolně blednou plet. Vedle mužů staly dvě děti. Malá blondýnka a hnědovlasý klučina. Byli si podobní, takže sourozenci. V sále se našlo ještě pár lidí, ale nikde mezi nimi neviděl svou vyvolenou. I když cítil její mysl, nikde nebyla.

Žena šla až k mužům, ale Demetri se raději zastavil o něco dál. Muž který seděl uprostřed a měl delší černé vlasy vstal a žena se uklonila.

„Konečně si přivedla naší návštěvu drahá Heidi,“ řek muž s úsměvem a podíval se na chudáka Demetriho, který nevěděl co ho čeká.

Nevěděl totiž, že když byl na cestě sem, Elisu sem již dávno dovedli. Původně měla být jako večeře, ale když se jí Aro dotknul a viděl její vzpomínky a hlavně to, co dokáže Demetri, byl uchvácen a rozhodl se jí ušetřit, zatím.

„Kde je Elisa?“ zeptal se už naštvaně Demetri. Chtěl jí vidět a to hned. Chtěl ji už držet ve svém náručí, kde by byla v bezpečí. Měl ze všeho divný pocit a strach kde je. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se jí mohlo stát. Aro se jen usmál a šel k němu blíž. Chytil ho za ruku. Aby mohl slyšet jeho myšlenky. Všecky kterého kdy napadly, vzpomínky vše, listoval si v jeho mysli jako v otevřené knize. Viděl jak jeho dar funguje a to ho zaujalo a také tu velkou lásku k Elise. Podle Ara byl Demetri stvořen pro něco většího a to, že má talent už teď, to jen dokazovalo. Jen se musel přesvědčit, že si to ta dívka nevymyslela. Bylo mu jasné, co udělá.

„Neboj se, je v pořádku. Ale tvůj dar mě ohromil.“

Demetri tušil, že se bude něco dít a dostal strach. A teprve tehdy si pořádně prohlédnul Ara. Měl karmínově rudé oči. Bylo mu hned jasné, že není člověk. Hlasitě zalapal po dechu a chtěl se Arovi vytrhnout, ale ten mu to nedovolil. Jen se usmál.

„Jsi stvořen pro něco většího, drahý Demetri,“ usmál se Aro. A poté se mu zakousl do hrdla. Sál jeho krev, ale po chvíli se odtáhnul, aby začala jeho proměna. Ano udělal z něj upíra jako byl on a ostatní na hradě. Otřel si ze rtu jedinou kapičku krve, která mu tam ulpěla.

Demetri vykřikl bolestí, a poté se skácel k zemi. Děsivá přeměna začala. Tři dny bolesti které ho čekají a poté věčný život jako upíra. Aro byl potěšen, jelikož měl další talent do své sbírky.

Felix odnesl Demetriho do pokoje, kde byl celé tři dny. Jeho tělo bylo jako v ohni přál si zemřít, ale ještě předtím najít Elisu. I přes tu bolest a vše okolo se o ní bál  a pořád na ní myslel. To jediného ho dokázalo držet při smyslet po celou tu dobu. Čím více se blížil konec, tím více ho spalovala neuvěřitelná bolest, která se stahovala k jeho bolavému srdci. Srdci, co stále volalo po Elise.

Konečně se slyšel křičet. Takovou bolest nikdy necítil. Horkost se mu vlívala do srdce a do žil jako láva. Snažila se ho spálit zevnitř. Myslel si, že každičkou chvilkou shoří, ale nestalo se tak. Stále slyšel svůj křik a šílený tlukot svého srdce. Měl dojem, že mu každičkou chvíli vyskočí z hrudi a nebude ho již nikdy dát své milované Elise. Pořád se opakovalo rychlé rytmické bušení jeho srdce, které se pomalu zpomalovalo až se ozval poslední úder…

Demetri:

Moje srdce se naposledy ozvalo, a pak se odmlčelo, navždy. Myslel jsem si, že jsem mrtvý, ale něco mi to vyvracelo. Cítil jsem kolem sebe podivné vůně a slyšel všechno. Naprosto všechno. Pomalu jsem otevřel oči, které jsem musel okamžitě přivřít, protože okolní světlo mi připadalo neuvěřitelně silné. Jako bych se díval přímo do slunce. Chvíli jsem mrkal, než se oči přivykly světlu.

Pomalu jsem se posadil, ale připadalo mi to jako kratičký mžik. Pouhé mrknutí oka. Chvíli jsem vstřebával všechno kolem sebe. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nebyl jsem mrtvý, ale ani živý. Moje srdce netlouklo. Nechápal jsem to. Vzpomínal jsem, co se dělo před tím vším. Matně jsem se rozpomínal. Šlo to velmi těžko, ale přesto.

Elisa!

Ona tu někde byla! Musel jsem ji najít. A to bezpodmínečně. Byla v ohrožení, protože ten muž, který byl se mnou v té místnosti nebyl člověk. Musel být něčím jiným a nebyl jsem si jistý čím. Stál jsem u něj, a pak mě kousnul! On mě kousnul! Pak to šílené pálení. Nedávalo mi to vůbec smysl.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla strohá a obyčejná. Jen dřevěné lůžko na němž jsem ležel a velké okno po mé pravé ruce. Po levé byly velké, ručně vyřezávané dvoukřídlé dveře, které se zrovna otevřeli a vešel do nich ten velký muž. Felix.

Změřil si mě od hlavy až k patě. Nepatrně přikývnul, ale nic neřekl. Nervózně jsem polknul, ale to jsem neměl dělat. Nepříjemně mě škrábalo v krku. Opět jsem polknul a doufal, že to zmizí, ale nezmizelo, bylo to snad ještě horší, čím více jsem polykal, tím se to zhoršovalo. Přiložil jsem si ruku na hrdlo, což Felixe potěšilo.

„Vidím, že jsi připraven Demetri. Můžeme vyrazit. Aro již čeká.“ Natáhnul ruku a ukázal na dveře. Bleskově jsem vstal. Nepůsobilo mi to žádné problémy. Dlouhými kroky jsem vyrazil ke dveřím. Chůze mi připadala naprosto přirozená. Nepůsobila mi problémy, ale až na chodbě jsem si uvědomil, že za celou dobu jsem se ani nenadechnul. Vlastně jsem to nepotřeboval, což mě děsilo ještě více.

Felix vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel. Vyrazil chodbou. Následoval jsem ho. Na rozhlížení nebyl čas, za krátký čas se přede mnou otevřely další dvoukřídlé dveře do jiného sálu než jsem byl naposledy. Stálo v nich spousta lidí a samozřejmě ten muž, co mě kousnul. Usmíval se, za ním postávali další dva muži. Jeden s téměř bílými vlasy a průsvitnou pokožkou a druhý s tmavými vlnitými vlasy. Měl obdobnou pokožku jako oba muži. Tedy pokud to muži byli.

„Náš Demetri, jsem tak rád, že jsi tady. Přišel jsi včas na večeři.“ Rozpřáhl ruce a ukázal na lidi. Jen při tom pohybu mě začalo v krku tak nepříjemně pálit, že se to nedalo téměř snést. Proti své vůli jsem se nadechl. Ucítil jsem něco naprosto neuvěřitelného. Nebylo to jako s mým darem. To jsem cítil mysl, ale tohle bylo něco úplně jiného. Cítil jsem krev. Krev po níž jsem toužil. Krev, která by zaplašila tu neuvěřitelnou bolest, která mi svírala hrdlo. Ani nevím jak se to stalo, ale ani jsem s tím nebojoval. Rozběhnul jsem se vstříc ječícímu davu lidí. Jako lovec a kořist. Já byl tentokrát lovec. Lovec jemuž nemůže kořist uniknout.

Bleskově jsem doběhnul k jedné ženě a popadnul ji do náručí. Přitáhnul si ji k sobě, odhalil jí krk a zcela instinktivně se jí zahryznul do krku. Do hrdla se mi začala řinout příjemně horká tekutina, která hasila to šílené pálení. Nikdy bych nevěřil, že by mi krev tak zachutnala. Nebojoval jsem s tím, nechával jsem se unášet voláním své žízně, která se s každým douškem zvyšovala. Odhodil jsem mrtvé tělo té ženy. Najednou jsem neviděl a neslyšel. Popadl jsem další děvče, odhalil mu krk, do kterého se zakousnul. Děvče se hodně zmítalo a kopalo, ale přitáhnul jsem si ji blíže. Sál jsem a sál tu lahodnou krev, po které jsem tolik toužil. Když jsem najednou uslyšel tak známý hlas, který jsem miloval.

„Miluju tě Demetri,“ vykřikla Elisa. To mě probudilo. Odtrhl jsem se od její ho hrdla. Ale už bylo pozdě.

Její srdce naposledy udeřilo, bezvládné tělo se mi zhroutilo v náručí. Nemohl jsme uvěřit tomu co jsem to jen udělal jaká jsem zrůda. Přepadla mě obrovská bolest. A i sní jsme se skácel k zemi. Odkryl jsme vlasy z její tváře. Díval jsem se do jejího andělsky krásného obličeje. Byla pořád tak krásná i když už byla mrtvá, na tváři měla mírný úsměv. Mim tělem procházela obrovské vlna bolesti a vzteku. Vzteku na sebe že jsem to udělal.

„Miluju tě Eliso, odpust mi,“ a poté jí políbil na její mrtvé rty. Z hrudi se mi začaly drát vzlyky. Tiskl jsem si její tělo ke své hrudi. Pokoušel jsem se zcenit tu bolest v mojí hrudi ale věděl jsme že je to marné jelikož tam bude navždy. Moje Elisa byla mrtvá a to mou vinou.

Až mě s mojí derílie  probudilo cizí hlas.

„To byla tvá milá Demetri?“ optal se mě ten muž. Aro. Překvapeně jsem se po něm otočil.  Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel, dělal si ze mě legraci? Věděl, že jí hledám. Zvedla se ve mně obrovská vlna vzteku, viděl jsem rudě. On za to mohl, držel jí tu a mě kousnul. On ze mě udělal tohle monstrum. Chtěl jsem jen jediné, pomstít ji. Mojí milovanou Elisu.

Opatrně jsem položil její tělo, a poté tak rychle až to nikdo nečekal, se vrhnul na něj. Na zrůdu, která za to vše mohla. Skočil jsem po něm takovou silou až jsem s ním doletěl na druhý konec místnosti. Držel jsem ho pod krkem a tisknul ke zdi. Nenávistně jsem vrčel. Viděl jsem jak rukou pokyvuje strážím, že je to dobré. Chytil mojí ruku a chvíli se díval do dálky. Nakonec se usmál a podíval se na mě.

„Nemohu za její smrt. Tvůj osud byl se k nám přidat a její zemřít,“ můj stisk ještě víc zesílil,  stejně tak i vrčení. „Nikdy by se k tobě navrátila. Ne poté, co se jí stalo. Nikdy bys s ní nebyl,“ tohle mě dopálilo. Začal se za ním dělat prohlubeň ve zdi. „Nemohla být pro tebe dobrou ženou a byla si toho vědoma. Proto tě opustila. Nemohla být nikdy jen tvá, když už si jí vzal její otčím,“ vykulil jsem na něj oči a nevěřícně se na něj díval, co mi to tu povídá.

„Lžeš,“ procedil jsem skrz zuby.

„Já nikdy nelžu milý Demetri. Stejně jako, že ty jsi byl pro tohle určen. Tvoje schopnost tě předurčovala, aby ses stal jedním z nás. A její osud byl zemřít. Sama by se zabila, měla to v plánu. Nechtěla žít bez tebe, ale nemohla ani s tebou poté, co jí znásilnil otčím.“ Vykuleně jsem se na něj podíval a nevěřil tomu, co to vše řekl. Co, že se stalo mému andělovi. Nevěřil jsme tomu. Přitvrdil jsme stisk. Jak to mohl věděl.

„Jak to víš,“ vrčel jsem.

„Vidím vše na co člověk pomyslí vše, co viděl, když se ho dotknu, viděl jsem i vše, co se stalo tobě, na co vše si pomyslel. Není to moje vina ani tvoje,“ pustil jsem ho a skácel se na kolena.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Tak proto Elisa odešla. Nemohl jsem uvěřit, že by někdo mohl něco tak odporného udělat tak krásnému andělovi jako byla Elisa. Podíval jsem se na ní, byla pořád krásná i když bez života. Pomalu jsem se zvednul a došel k ní. Vzal jsem její křehoučké tělo bez života opatrně do náruče, přitiskl jsme si jí k sobě. A podíval se na Ara.

„Mohu jí pohřbít?“ to jediné jsme pro ní mohl udělat a anděl by neměl nemít hrob. Aro se na mě dlouze podíval. „Na zahradě pro ní najdi místo a můžeš,“ řekl v klidu a rukou pokynul abych mohl jít. Felix šel za mnou a vedl mě na zahradu. V klidu jsem šel za ním. Došli jsme na zahradu ven. I počasí se cítilo jako já jelikož pršel. Nesl jsme svou Elisu dál a hledal krásné místo pro ní. Až jsme ho našel o něco dál byli růže, obloukem se prošlo do áleje růží a uprostřed byl alrán.  V zadu v rohu kde byl plod s křoví bylo krásné místečko a všude okolo rostly krásné růže jako byla  moje Elsa. Aby nemokla tak jsem jí položil do altánu. Felix mi podal lopatu a já začal kopat její hrob. Hrob pro mou osobní královnu a bohyni. Jedinou ženu kterou budu navždy milovat.

Když byla jáma hotová opatrně jsme vzal její tělo a položil jí dovnitř. Trhlo mi to moje srdce které teď už nebylo jako to její. Naposledy jsme jí políbil a podíval se na její krásnou andělskou tvář. A poté jsme jí opatrně zasypával. Když se tak stalo našel jsme ty nejkrásněji růže všech barev které tu byli a položil jsme ho na místo kde navždy bude odpočívat. Stále pršelo a kapky deště nahrazovaly moje slzy.

Zvednul jsem hlavu k obloze, která se zamračila ještě více. Začali z ní metat blesky. Rozhodl jsem se. Pomstím se. Pomstít Elisu.

Vrátil jsem se do hradu za Arem, který čekal již v sálu, kde mě kousnul. Stál jsem tam před ním jako před otcem představeným. Začal mi všechno vysvětlovat. Kdo je a kdo jsou ostatní, že on a i teď já jsme upíři. Což jsem sám poznal. Smutně jsem přikývnul. Vysvětlil mi, že můžeme na slunce, to nás nespálí, ale nechodíme na něj, protože by prozradilo, že jsme jiní. Na slunci se třpytíme. Klidně jsem přikývnul a tiše poslouchal všemu, co mi vyprávěl. Trvalo to celý den a celou noc a pozdě odpoledne druhého dne skončil se svým vyprávěním.

„Teď víš o nás vše Demetri. Máš nějaké otázky?“

„Můžu se pomstít?“ zeptal jsem ho. Usmál se.

„Když tě nikdo neuvidí a uklidíš po sobě… klidně.“ přikývnul jsem a okamžitě se vydal na cestu.

Blížil jsem se k městu. Nic jiného mě nezajímalo než pomsta. Chtěl jsem krev. Chtěl jsem vidět Elisyna otčíma mrtvého. Po tom co mi Aro všechno vysvětlil jsem si připadal silnější a odhodlanější než kdy dřív. Hlavně mě zaujalo to vyprávění o tom, co dokážeme. Hodlal jsem využít své síly, svého upírství, abych zabil toho zrádného otčíma, abych ho mučil. Prostě, aby z toho nevyšel z toho tak snadno.

Už byla tma, když jsem vklouznul do města. Všude bylo relativně ticho, ale moje bystré upíří uši slyšely naprosto všechno. Bleskově jsem se propletl ulicemi města a dostal se až k domu mé milované Elisy, kde byla její matka, které podle zvuků v ložnici plakala. Začichal jsem a využil svého daru a našel jejího otčíma, jenž seděl v kuchyni. Podle pachu pil nějaký alkohol. Neslyšně jsem se vplížil do domu. Byl jsem tak tichý, že ani sebe jsem neslyšel, natož otčím. Bez varování jsem vrazil ze dveří a popadl otčíma za krk, stáhnul ho zpátky ke dveřím a vytáhnul ven, nestačil ani vykřiknout.

Venku se na mě díval jako bych byl přízrak. „Demetri?“

„Jste snad překvapen?“ vyštěkl jsem na něj.

„Co to máš s očima chlapče?“ ukázal na moje oči, ale okamžitě jsem mu ruku zkroutil za zády, až kosti zapraštěli. Vůbec jsem si neuvědomoval svoji sílu. Jenom tlumeně vykřiknul.

„Promiňte,“ zašeptal jsem mu posměšně do ucha. „jenže tohle je jenom začátek, protože já se pomstím za Elisu a za to, co jste jí provedl. Kvůli vám je teď mrtvá!“ více jsem ho zmáčknul. Zapraštěli další kosti. Zřejmě žebra, ale to jsem mu už držel ruku na ústech, aby se jeho křik nenesl po ulicích.

Nechtěl jsem lidi dál trápit jeho křikem. Přitáhnul jsem si ho k sobě blíž. V jeho očích jsem viděl vlastí odraz. Měl jsem podivně potěšený výraz, ale hluboko pod ním byl vztek a bolest, která byla za Elisu a to, co jsem se chystal udělat bylo také za ni. Vzal jsem jeho hlavu do dlaní a prudce trhnul. Ozvalo se zapraskání. Jeho tělo se mi zhroutilo k nohám.

Vyprávěč:

Hleděl na jeho tělo. Tělo toho, kdo mohl za tolik neštěstí za posledních několik dnů. To on mohl za to, co se stalo jeho andělovi, on jí ublížil, a proto utekla. Otočil se od jejího otčíma, od té zrůdy a šel zpátky za Elisou.

To bylo jediné, co ho zpět do Volterry táhlo. Ona, nic jiného ani Arovy sliby a jiné. Doufal, že díky jeho smrti se mu uleví, ale nestalo se tak. Ne, on si to stále vyčítal, možná i víc. Měl jí víc ochraňovat. Ale kdo mohl tušit, že to udělá i jí. Jeho andělovi. Byl odsouzen k věčnému životu, ale bez osoby kterou miluje. Odsouzen k věčnému osamění, smutku. A tak se sám vydal zpět do Volterry za svým osudem, jak řekl Aro.

Stal se z něj osamělý a nevrlý muž, jelikož jeho láska byla zbytečně zabita. Odmítá lásku a jiné city, jelikož jediné co cítí je stále vina a smutek.  Nikoho si už nepustil k tělu, jediný kdo ho zná je Felix, jeho kamarád a partner v gardě.

Shrnutí anamor8

Shrnutí Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), anamor8, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I mrtví milují, Demetri!: