Přináším vám pokračování jednorázovky: I já mám právo na štěstí..., ale tentokrát se jedná o sad end, tedy smutný konec. Jak to tedy s Nancy a s Heidi dopadne? Zemře i někdo jiný?
Zanechte prosím komentíky.
22.03.2011 (19:45) • Werunecka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1480×
Její křik začal slábnout. Aspoň ji nikdo neuslyší.
Odešla jsem z pokoje, stále existovala možnost, že bych se na ni vrhla.
Na schodech jsem se střetla s Demetrim.
„Aro tě volá,“ oznámil mi.
Hned jsme se vydali do síně, kde bylo již uklizeno.
„Kam zmizelo to malé děcko?“ udeřil na mě a já věděla, že musím s pravdou ven.
Jenom jsem mu podala svoji ruku. Věděla jsem, že pokud bych chtěla něco říct, nedostala bych to přes rty.
Chytil moji ruku a pevně ji stiskl.
„Měl jsem tušení, ale doufal jsem, že máš větší úctu k zákonům Volterry,“ ozval se po chvilce a já se začala bát.
„Omlouvám se,“ hlesla jsem.
„Budu vás obě muset zabít,“ řekl jen tak a já poraženecky sklopila hlavu.
Ale potom najednou změnil názor.
„Velice rád tě doprovodím do pokoje,“ oznámil a já se vydala ke dveřím.
Došli jsme až do místnosti, kde na posteli ležela Nancy. Byla celkem v klidu, až na mírné kňourání a orosené čelo.
„Uděláme dohodu, Heidi.“ Otočil se na mě, ale pohledem stále visel na maličké.
„Pane?“ nechápala jsem.
„Pokud to ta malá přežije a pokud bude mít nějaký dar, ušetřím život oběma,“ prozradil mi své záměry.
„Ale jak chcete obejít vlastní zákony?“ nechápala jsem znova.
„Někam ji ukryjeme. Ale pokud nebude mít dar, nebude mít právo na život ani jedna!“ dokončil svoji myšlenku a já uviděla malinkatou naději.
„Děkuji,“ řekla jsem štěstím bez sebe.
Aro odešel a já si začala uvědomovat, co mi právě řekl. Pokud bude mít Nancy nějaký zajímavý dar, budeme žít. Ale pokud… pokud nic nebude, náš život je v trapu.
To jen kvůli mně jsme v této pozici, kdybych si ji nezamilovala v první okamžik, co jsem ji uviděla, nemuselo se to stát.
Nic jiného mi nezbývalo, než doufat. Doufat, že bude něčím výjimečná.
Celý den jsem seděla u sebe v pokoji a koukala na uzlík na posteli. Musím uznat, že Nancy zaujala Ara. Nikdo se nepokusil přeměnit dítě, neboť by porušil Volterrský zákon a dotyčný by byl potrestán, stejně jako to nebohé dítě, smrtí.
Seděla jsem tam už druhý den a rozhodla se, že bych mohla zajít na lov. Přeci jenom byli všichni bez jídla dva dny, jenom pro to, že se Aro rozhodl, že mám zůstat v pokoji.
Ruku jsem měla na klice, když se cosi ozvalo.
„Ma-mami?“
Ale ne, je to moc brzo. Přeměna trvá tři dny. Ale co když u dětí je to pouze dva? Ne to není možné.
„Mami?“ ozvalo se znova tím nejkrásnějším hláskem na světě.
„Nancy?“ Otočila jsem se a uviděla, jak ta malá stojí jenom krůček ode mne.
Stála jsem jako zmrazená a ještě víc jsem ztuhla, když mě objala. Měla jsem strach, že mě zabije, hned jak se probudí, ale toto jsem vážně nečekala. Chtělo se mi brečet radostí a štěstím. Konečně mám to, co mi chybělo, svého malého andílka.
„Pálí mě v krku, maminko,“ zašeptala mi do ucha.
Jak jsem mohla zapomenout?! Ona má hlad!
„Nancy, andílku, počkáš tady? Dojdu ti pro něco k snědku, dobře?“ optala jsem se své dcerky a ona přikývla.
Došla k posteli a sedla si. Není taková jako normální novorození, pomyslela jsem si.
Vyběhla jsem z hradu a hledala někoho, kdo by stál za kousnutí. Nakonec jsem našla mladého muže, kterého jsem byla nucena omráčit. Dobrovolně by se mnou nešel.
Vydala jsem se zpátky, ale když jsem chtěla vstoupit do pokoje, dveře byly dokořán otevřené. Tělo muže jsem nechala ležet tam, kam dopadlo a se strachem začala hledat maličkou.
„Heidi, to děcko zabilo Aleca!“ oznámil mi Felix, když mě zadržel.
„Cože? Kde je?“ nechápala jsem.
Felix mi nic neřekl, jenom mě pevněji chytil, abych se mu nemohla vykroutit, a vlekl mě do síně s trůny.
Dostala jsem strach, ne o sebe, ale o mojí maličkou.
Když jsme došli, všichni se otočili k nám, ale já si toho nevšímala. Pohledem jsem hledala Nancy.
Ano, našla jsem ji. Demetri ji křečovitě držel a ona jako správný novorozený, kousala a kopala všude možně.
„Má přítelkyně, musím ti oznámit, že tvůj zločin nemá žádný dar,“ usmál se na mě Aro.
Než jsem stačila cokoli říct, přistoupil k Nancy a podíval se jí do jejích karmínových očí.
„Ne!“ křičela jsem, ale nepomohlo to. Jediným prudkým pohybem mé malé dcerce, mému andílkovi, utrhl hlavu.
S jejím posledním výdechem skončila moje sebemenší naděje na přežití. Přestala jsem vzdorovat a jen se poraženě snesla na kolena.
„Teď se podívejte, jak skončí někdo, kdo poruší zákony!“ křikl Caius a proťal mě očima.
Aro ze mě udělá odstrašující případ, honilo se mi hlavou, ale jinak mé poslední myšlenky, mé kamenné a chladné srdce zmizelo společně s novým životem Nancy.
Skoro vůbec jsem nevnímala, když ke mně přišel Demetri a chytil mě za druhou ruku. Aro taktéž přistoupil a chytil mě za hlavu.
„Za mého bratra!“ zašeptala Jane a pak už jsem nic necítila. Byla jsem s Nancy.
Příjmu jakýkoli komentík, od kritiky po chválu. Prosím zamechte jej, ať vím, zda má cenu psát Happy End.
Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek I já mám právo na štěstí... Sad End:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!