Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I don't hate you

08.01.2011 (16:00) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2012×

Seděla jsem v obývacím pokoji. Sama. Od té doby, co se tady zase objevila ta zrzka pitomá, se každý ochomýtal jenom kolem Belly. Jako by byla to jediné, co je zajímavé. Už mě to unavovalo. Začala si s Edwardem, prosím, ať si pokračuje. To mi bylo jedno, hlavně, že nehrozilo prozrazení. Málem umřela při oslavě narozenin, to mě také nezajímalo. Edwardův odchod od ní. Nepopírám, že jsem nebyla ráda. Jen kdyby tím nerozvrátil rodinu. Pak ten telefonát, jak jsem mohla sakra vědět, že je naživu? Nejsem Alice. Ale vděčná jsem jí byla. Zachránila ho. Ale vracet se k ní nemusel. A teď? Snažila jsem se k ní být od jeho záchrany milejší, ale prostě jsem to nedokázala. Nechápu, co jí to přelítlo přes nos. Dobrovolně se chce vzdát svého lidského života, copak nechápe, čeho se tím vzdává? Dala bych cokoliv za to, abych mohla být jako ona. Člověk. Křehké stvoření, které nemá potuchy o tom, že něco jako upíři existuje. Který stárne, mění se, může mít děti. Ano, hlavně o to mi šlo. Vždy jsem chtěla mít děti. A milujícího manžela. Jenže se mi to nepovedlo. Já už to nemohla změnit. Ona ano. A vybrala si špatně.

„Je jen vymknutá. Zahojí se to rychle,“ vytrhl mě z přemýšlení Carlisleův hlas. Podívala jsem se směrem odkud přicházel. Tiše jsem si odfrkla. To mě mohlo napadnout. Upír nemohl mít nic vymknutého. Právě obvazoval Belle ruku. Zaslechla jsem blížící se kroky. Emmett s Jasperem šli rovnou za Bellou.

„Zase sis zakopla o nohu, Bello?“ zeptal se Emmett a sedl si na poloviční stěnu oddělující kuchyň s obývákem. Jistě. Celou svoji pozornost věnoval jenom Belle. Na mě se ani očkem nepodíval. Jistě, proč by se na mě díval. Mě vidí každý den. Nic na tom nemění ani to, že jsem jeho žena.

„Praštila jsem vlkodlaka,“ odpověděla mu Bella. Aha. To mě taky mohlo napadnout. Snažila jsem se to začít ignorovat a dala si noviny před sebe. Alespoň si přečtu nějaký novinky.

„Drsňačka,“ pokýval Emmett hlavou. Jistě, podporuj ji v tom. Mlácení vlkodlaků je dobrá zábava. Když se tak k sobě hodíte, ožeň se příště s ní. Ani jsem si neuvědomila, že už na ně zase zírám.

„Bude z tebe pěkně tvrdej nováček,“ dodal. Zadržovala jsem zavrčení. Tohle mi snad dělá schválně. Ví, jaký k tomu mám postoj.

„Dost tvrdej, abych tě srovnala,“ odpověděla Bella s úšklebkem. To už na mě bylo moc. Klidně ať si dál mluví o tom stejným, ale beze mě. Odhodila jsem noviny a odešla na balkón. Ačkoliv jsem to nepotřebovala, dostala jsem hroznou potřebu nadýchat se čerstvého vzduchu a roztřídit si myšlenky. Opřela jsem se o zábradlí a podívala se do dálky. Vítr si pohrával s mými vlasy. Všude kolem vládlo ticho. Byla noc, vše spalo. Nikdo z těch spáčů neměl žádné starosti. Tak jsem jim záviděla. To byla další věc, která mi byla s upírstvím odepřena. Spánek. Chvíle, ve které máte možnost dostat se do vlastního vymyšleného světa. Světa bez potíží.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Nemusela jsem se ani otáček. Kroky, které se blížily, nemohly patřit upírovi. Bella. To jí nestačí, že mě rozčiluje v pokoji? To mě musí pronásledovat i do venkovního klidu? Je jak obtížný hmyz. Můžete ho odehnat, nebo mu utéct, ale stejně si vás za chvíli zase najde.

„Blábol si jinde o radosti stát se novorozenou,“ zasyčela jsem na ni, ale neotočila se. Cítila jsem její pohled na zádech. Zabodával se do mě jako milióny malých jehel. Povzdychla si tak potichu, že kdybych byla člověk, neuslyšela bych to. Jenže já člověkem nebyla.

„Hele, Rosalie, nechápu, co jsem udělala, abys mě musela tak nenávidět,“ začala s dialogem. Nenávidět? Ona nechápe tolik věcí, v tolika ohledech se plete a ani o tom neví.

„Tak to není. Nijak se mi nelíbíš, ale…,“ váhala jsem. Pokud to řeknu nahlas, nebude cesty zpět, budu jí to muset říct. Nadechla jsem se, měla by to vědět. „… Bello, já ti závidím.“ Závidím ti to, že jsi člověk. Že máš na výběr. Závidím ti v tolika ohledech.

„Cože? To je nesmysl,“ odpověděla. Jak může být někdo tak nechápavý? Ona to nechápe. Mohla jsem to tušit. Neví, o co přichází.

„Ne, není. Ty máš na výběr. Já neměla. Nikdo z nás neměl, ty máš a zvolila sis špatně. Je mi jedno, jak zoufalý je lidský život.“ Nemohla jsem to v sobě už držet. Copak může být tak slepá? Příjde tím rozhodnutím o tolik věcí.

„Můj život není zoufalý,“ odpověděla a přiblížila se ke mně. „Ani dokonalý. Život není dokonalý,“ dodala. Tak moc se plete. Lidský život je to nejdokonalejší, co můžete mít. Ta myšlenka mě popadla tak náhle, měla by to vědět. Nikdo z nás nebyl proměněn jen tak ze srandy. Carlisle k tomu měl důvod. I když v některých případech, jako třeba u mě, udělal věc, kterou zachráněný nemá rád. Měla bych mu být vděčná, ale copak to jde?

„Můj byl. Absolutně perfektní. Tolik věcí jsem ještě chtěla. Vdát se, mít hezký dům a muže, co mě políbí až příjde domů. Mít vlastní rodinu.“ Nemohla jsem to stopnout. Musím jí svůj příběh doříct. „Royce King byl nejpřitažlivější svobodný mládenec ve městě. Stěží jsem ho znala, ale byla jsem mladá. Zamilovaná do představy lásky. O poslední noci svého života jsem se vracela od kamarádky. Bylo to kousek od domova. Jeden blok od mého domova jsem potkala Royce. Nebyl sám. Byli s ním jeho kamarádi a všichni do jednoho byli nalití. Royce si mě všiml. Zavolal na mě. Nechtělo se mi za nimi, ale když mě k nim odtáhl, nebránila jsem se. Chlubil se mnou…“ Vzpomínky byly tak kruté, v očích mě štípalo. Brečela bych, kdybych mohla. Přesto jsem pokračovala. „Ve chvíli, kdy mě hrubě políbil a poté začal, za popichování kamaráda, svlékat, jsem toho začala mít dost. Vytrhla jsem se mu. Nechtěla jsem být hrubá. S mírně roztřeseným hlasem jsem se s ním rozloučila. Měli jsme se další den setkat. Otočila jsem se na odchod, ale on se nemínil vzdát. Stáhl mě zpátky, začala jsem se bránit. Co mi síly stačily, ale nestačilo to na jejich sílu. Hrubě si mě vzali,“ dopověděla jsem. Podívala jsem se na Bellu. S lítostí mě pozorovala. Rozhodla jsem se pokračovat. „Nechali mě na ulici. Mysleli si, že jsem mrtvá. Věř, že jsem chtěla být. Carlisle mě našel. Ucítil krev. Myslel, že mi pomáhá.“

„To je mi líto,“ ozvala se Bella. Z tónu jejího hlasu se dalo vyčíst, že to myslí upřímně. Bezděky jsem se usmála. Jako bych od ní mohla čekat něco více. Přesto mi to nedalo. Začala jsem svůj příběh. Proč jej i nedoříct?

„Pomstila jsem se jim. Jednomu po druhém. Royce jsem si nechala naposled, aby věděl, co ho čeká. Požádal o osobní ochranu. Před vstupem do jeho pokoje hlídali tři ozbrojení strážci. Bylo mu to k ničemu. Zbavila jsem se jich za pár vteřin, ani vůně jejich krve mě nezvyklala. Chtěla jsem dokončit pomstu. Snažili se po mně i střílet. Nic jim život nezachránilo. Navždy si budu uchovávat svoji vzpomínku na to, jak se Royce vyděšeně krčil v rohu pokoje, když jsem do něj vstoupila. Byla to moje poslední a zároveň nejhezčí vzpomínka na něj,“ usmívala jsem se. Pomsta, tu část jsem jako jedinou měla ráda na své minulosti. „Byla jsem tehdy trochu teatrální,“ dodala jsem. „Zlepšilo se to, když jsem potkala Emmetta. Ale vždycky budeme takoví zamrzlí. Nikdy se nepohneme vpřed. To mi chybí nejvíc. Tvé možnosti. Moci sedět na lavičce na verandě. Emmett se šedivými vlasy vedle mě. Obklopeni našimi vnoučaty. Jejich smíchem,“ nemohla jsem se usmívat. Jen pomyšlení na to, že bych mohla mít děti, vnoučata. Být šťastná v kruhu rodinném. Každý rok přemýšlet nad tím, čím blízké na Vánoce potěšit. Užívat si každý moment svého života po boku Emmetta, protože by mohl kdykoliv skončit.

„Chápu, proč tohle všechno chceš. Ale já už nikdy nebudu chtít nic víc, než Edwarda,“ odpověděla. Zakroutila jsem hlavou. Stále to nechápe? Copak mé vyprávění jí nestačilo? A navíc. Plete se. Tak jako v mnoha jiných ohledech se plete.

„Zase se pleteš,“ řekla jsem nahlas svoji předchozí myšlenku. „Po proměně bude jedna věc, kterou budeš chtít víc. Pro kterou budeš zabíjet. Krev.“ Nemohla jsem tam dál být. Mohla jsem jen doufat, že o tom bude přemýšlet. Že si nakonec vybere život člověka. Že si vybere správně. Vešla jsem do domu a vydala se do pokoje. Cestou jsem potkala Edwarda. Šel za Bellou, jakmile mě zahlédl, zamračil se. Musela jsem. Nechci, ať k ní cítím cokoli, aby si vybrala špatně. Poslala jsem mu v myšlenkách. Nekomentoval to. Byla jsem za to ráda.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I don't hate you: