Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hvězdný anděl - 1. část

22.06.2011 (16:00) • twilightyna • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1366×

Edward:

Otevřel oči a pohlédl na temné nebe zasypané zlatými hvězdami. Měl pocit, že se na ně dívá zblízka, jako by u nich stál, jako by na jedné hvězdě seděl. Natáhl ruku, aby se vedlejší hvězdy dotkl. Jediná byla stříbřitá, ne zlatavá jako všechny ostatní. Poznal, že je to jeho hvězda. Pálila, ale on bolest necítil. Jeho ruka začala přirůstat k zářící hvězdě. Sám se stával zářícím. Pomalu prst po prstu se stával bledým a zářícím. Jako by se jeho překrásný sen rozplynul a stal se noční můrou. Nemohl se pohnout, přirůstal k hvězdě. Hvězda byla jím a on byl hvězdou.

Isabella Swannová

Zaklapla blankytný deník. Ležela na zádech u rodinného sídla a zírala na okouzlující modrou oblohu. Do ucha jí zpívali ptáci. Dlouhé hnědé vlasy si rozhodila jako vyhaslou svatozář kolem hlavy. Šaty měla upravené pro letní období. Základ šatů byl hedvábný, ale zbytek tvořila látka podobající se pavučině. Celé šaty byly ušity a vyšity do tvaru obráceného fialového tulipánu. Pavučinová látka na vrchu šatů jejich tvar ještě podtrhla tučnou čarou.

Ani se nezamyslela nad tím, že si ty šaty nejspíš zamaže, když bude stále takto ležet a pozorovat hvězdy. Hvězdy ji přitahovaly, chtěla se jich dotýkat. Hlavně té jedné. Té, pro kterou se modlila. Té, pro kterou by zemřela, jen aby se jí mohla dotknout. Před dvěma dny se objevila. Ta krásná stříbřitá hvězda.

Pozorovala ji už třetí večer. Stále tam byla a zářila. Vypadala, jako by byla poskládáná z tisíce ledových střípků. Byla nejjasnější ze všech hvězd vesmíru. Měla duši a žila, přežívala ve vesmírném vzduchoprázdnu. Kéž by ji mohla zachránit a přínést ji na zemi. Žádná svíce by se jí nevyrovnala. Zářila by přesně nad jejím domem a oslňovala kolemjdoucí ve dne i v noci. Zářila by pro ni. Už teď pro ni byla cennější než samotné slunce. Fascinovala ji. Sirkou lehce zapálila bílou svíci, kterou si přinesla. Vytvořila si svou malou soukromou hvězdu. Chvíli své oči zabavila zkoumáním plamínku svíce. Nemohl se hvězdě vyrovnat.

„Isšabello!“ ozvalo se ze stinné terasy.

„Madame!“ potichu vypískla, aby ji neslyšela. Došlo jí, že venku spát nemůže.

„Už běžím!“ zavolala hlasitě, i když doufala, že ji Madame neslyšela.

Její matka žila daleko odsud v chudším sídle, než bylo jejího otce, ve kterém s ním Isabella žila. Ale nebyla jím vychována, byla vychována madame Lucy, které směla říkat pouze Madame, takže se to stalo jejím novým křestním jménem.

Madame Lucy najmul otec, když cestoval ve Francii. Měla hrozný přízvuk. Jejich sídlo bylo velmi přepychové, téměř královské. Hlavní prosklenné dveře lemovaly dva antické sloupy, štít byl jemně zlacený a pokrytý motivy listů a květin. Mramorové schody byly do oblouku a vedly k malé terase před vchodem.

„Kolikrrrát jsšem vám řšíkala, še...“ začala Madame.

„Ano,“ vzdychla Bella.

Byla unavená a rozhodně neměla chuť zkazit si náladu nesmyslnou hádkou ve francouštině. Zamířila do pravého křídla, kde byly její komnaty. Otevřela mohutné dveře a vešla do obrovského pokoje. Lehla si na rudou lenošku a hodlala usnout. Za zavřenýma očima jí už běhali beránci, když zaslechla tu bolestivou ránu. Věděla, co se stalo. Její srdce pumpovalo místo krve bolest. Vyskočila k oknu. Přes větve starých stromů i přes obrysy ptactva hleděla na stříbrnou záři. Její hvězda vybouchla.

…

Ráno se probudila mírně pomatená, ale téměř okamžitě si vzpomněla na to, co se stalo.

„Má hvězda,“ vydechla a tiše se rozplakala.

Chvíli jen tak seděla, ale pak si uvědomila, že s tím nic nenadělá, a šla do koupelny. V zrcadle zahlédla příšerný obraz. Pod očima měla velké namodralé kruhy, po kterých stále stékaly slané slzy. Její vlasy se proměnily v malé uzlíky neštěstí. Provedla, co musela, a za hodinku vylezla z teplé vany. Jakmile se oblékla vykročila k jídelně. Po snídani otevřela velké těžké hlavní dveře a vkráčela na prosluněnou zahradu. Hlavu stále stáčela k nebi a sledovala místo, kde kdysi byla její milovaná hvězda. Stála a zírala na neposkrvrněné modré nebe. Napadl ji, na tu dobu, velmi šílený a nevychovaný nápad. Zula si boty. A rozběhla se po měkkoučké zelené trávě plné rosy. Běžela jak nejrychleji uměla. Vítr jí za běhu čechral vlasy. Bývala by běžela dál, kdyby ji něco neřízlo do bosého chodidla.

„Au!“ zasykla a posadila se na orosenou zem.

Na chodidle měla poměrně krátkou tržnou ranku, zato pěkně hlubokou. Zamlaskala při pohledu na nohu a vzpomínala, co jí Madame říkala o tržných ranách. Naštěstí si vzpomněla vcelku brzy. Domů by to trvalo déle než k malému potůčku v koutě zahrady, proto zamířila k němu. Musela nohu schladit, aby jí krev neproudila příliš rychle a rána tolik nekrvácela. Sedla si na břeh potoka. Pomalu vložila krvácející nohu do ledové křišťálové vody.

Edward:

Jak dlouho tu bude? Jak dlouho ji bude muset pozorovat, aniž by se jí směl zblízka zahledět do tváře, aniž by na ni mohl promluvit? Sledovala ho, jeho jako hvězdu. Každým dnem své oči upírala k němu. Začalo v něm cosi vřít. Chtěl za ní! Hořel... a pak vybuchl...

…

Otevřel oči. V tom okamžiku mu vzplálo hrdlo. Copak již nevybuchl? Jak může hořet stále? Začal vnímat měkkou trávu pod ním a čisté modré nebe plné mlžných beránků. Chytl se za hrdlo. Musí se napít. Zamířil k potoku, kterého si právě všiml. Do překvapivě bledých a zářících dlaní nabral vodu. Počkat... zářících? Pohlédl na sebe, byl nahý a... zářil. Sluneční paprsky se odrážely od jeho kůže. Ale on má žízeň!

Nechtěl váhat ani minutu a zhluboka vypil obsah dlaní. Nic... prudké šplouchnutí a... nic. Slyšel, jak se voda uvnitř jeho těla odráží od stěn čehosi v něm. Ale žízeň neuhasila. Napil se znovu. Voda je dobrá. Pomyslil si a napil se potřetí. Voda pro něj byla stále lákavější. Nakonec dosáhla stupně kdy maličko, ale opravdu maličko začala chladit jeho neustupující žízeň. Pak do vody pohlédl. Byla růžová.

Jak může být voda růžová? Krev. Ve vodě je krev! Řekl mu jeho instinkt. Ve vodě je lahodná krev! Lahodná? Jak může být krev lahodná. Krev je lahodná jen pro... upíry. Ale ne upíři jsou vymyšlení. Jemu přeci nemůže krev chutnat! Září, je bledý, chutná mu krev... .

„Ne!“ vykřikl zděšením.

Hloupost! Vždyť je to hloupost. A pak to ucítil – vůně. Určitě u pramene té krve. Rozběhl se k jejímu zdroji. A uviděl - ji! To je ona! Ona se na něj dívala. Ji po těch třech dnech miloval. Ale teď ho lákala její krev. Chtěl ji! Obě! Krev i ji! Ohlédla se, pohlédla mu do očí a vykřikla. Vzpomněl si, že je nahý a září. Jak to, že ho nepoznala? Moment, on byl vlastně hvězda.

„Ty jsi... ty jsi... ty jsi anděl?“ vykoktala ze sebe směšnou otázku.

Zavrtěl hlavou.

„Tak jsi ďábel?“ zeptala se vystrašeným hlasem.

„Možná,“ odpověděl krásným hlasem a přistoupil k ní blíž. Stále neodvracel pohled od jejího krvácejícího chodidla.

Autor: twilightyna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdný anděl - 1. část: