Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hranice

Cullenovi po 20 letech


HraniceTahle povídka je trochu z jiného soudku, než je u mých jednorázovek zvykem. Pojednává nejspíš již o spoustakrát omílaném tématu, ale doufám, že i tak si zaslouží nějaký ten komentář.
Edward odešel a Bella se s tím vypořádala po svém - začala ho nenávidět. Jenomže přišla Victoria a udělala naší hlavní hrdince čáru přes rozpočet. Nečekejte žádný sáhodlouhý popis vnitřně rozervané Belly a její zdrcenost a bůhví co ještě z Edwardova odchodu. Ne, tady půjde o něco ždibec jiného. Vaše Gemm =)

 

„Počkej. Jak-jak to myslíš?“ vykoktala rudovláska. Překvapeně ode mě odstoupila a začala si mne měřit nechápavým výrazem. Nemyslím si, že je to bláznovství. Protože k čemu je život v samotě zahalené hořkou pachutí pomsty? Na rtech se mi vyrýsoval lehký úsměv spojený s absurditou téhle situace.

„Tak, jak to říkám. Uděláš to pro mě? Ber to jako moje poslední přání – můžeš si za odměnu nechat moje oblečení,“ zavtipkovala jsem chabě a bez jakéhokoliv respektu se zadívala do jejích obrovských rudých očí, jenž na mě shlížely v naprostém nepochopení. Kamenné dlaně pevně obtočené kolem mého krku a ramen zmizely a Victoria se zamyšleně postavila krok ode mě. Ruce jí volně splývaly kolem nehybného těla a hlavu měla lehce vystrčenou dopředu.

„Proč bys chtěla, abych ho zabíjela?“ zeptala se téměř apaticky. Zamračila jsem se, tohle se mi totiž vůbec nelíbilo.

„Nikdo jiný to pro mě neudělá. A kromě toho, v pekle budu mít aspoň příležitost si to s ním rozdat jako rovný s rovným.“

„Ne, ne, to nedává smysl,“ odmítla razantně Victoria. No a ve mně pomaličku začínal vybublávat vztek. Proč – proč by to nemělo být smyslné? Proč? Je snad nezákonné chtít zabít upíra? Zrůdu, která o sobě sama tvrdí, že je tvor bez duše. Edward mě nechal v lese jako ten nejpodřadnější odpad, jako kus starého hadru mě od sebe odhodil bez ohledu na mé pocity.

Milovala jsem ho. Samozřejmě že jsem ho milovala, jak by taky ne? Jeho dokonalé způsoby chování, jeho způsob vyjadřování, jeho styl oblékání, chůze, pohyby, úsměvy a pohledy… Mělo mě napadnout, že když není chyba na povrchu, bude někde jinde.

Až když vám někdo z obličeje násilím strhne ty odporné růžové brýle, tak až pak vidíte tu hnusnou realitu. Edward nebyl nic víc než kus šutru, který si ani nezasloužil chodit po tomhle světě. A jeho rodina? Ta ho v tom ještě vesele podporovala. Alice jsem měla opravdu ráda, než mě tady nechala, a ještě si dupla do bahna, aby mě jím mohla ohodit.

„Nebudu tě zabíjet,“ vydechla Victoria, jako by sama překvapená významem těch slov.

„Proč?“

„Není to správné. Chceš pomstu, máš ji mít,“ odvětila zmateně. Ty ledové kostnaté prsty se během okamžiku vrátily zpět na můj krk, až mi unikl překvapený sten. Podlomila se mi kolena a bolestivě jsem upadla na kamenitou zem.  Ale to, co přišlo po tom, bylo tisíckrát horší. Radši bych se do krve rozdírala o ostré hroty kamenů celý den, než to, co přišlo doopravdy.

Bolestí jsem zaječela, než mě pohltila rudá tma. Takže o přeměně nelhal - fakt to bolí.

 

Šum větru v korunách stromů sílil každou sekundou. Stával se výraznějším, barvitějším a rozdílnějším. Z jednolitého šumu se stávaly konkrétní zvuky. Severní vánek otírající se o plochu mokrých lístků letitých dubů, vítr odrážející se od silných kmenů stromů a skal a ten, který měl to štěstí, že mu v cestě nestála žádná překážka, se bez nejmenších problémů se svištivým zvukem přenesl přes louku dál.

Oheň ustoupil z mého těla, zanechávajíc po sobě jedinou památku v podobě suchého vyprahlého krku. Otevřela jsem oči.

„Dobré odpoledne.“ Postavila jsem se a z hrdla se mi vydralo divoké zavrčení zapříčiněné tím, že se mé tělo postavilo jinak. Příliš rychle, ještě dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Pohlédla jsem na ženu postávající ode mě na vzdálenost několika desítek metrů. Ale slyšela jsem každý její lehký nádech i výdech. Victoria. Okamžik jsem vzpomínala, co tam dělá, ale pak se mi všechno vybavilo.

Byla jsem na louce, stejně tak jako každé páteční odpoledne po škole. Ona tam přišla s úmyslem pomstít Jamesovu smrt a já… já ji poprosila, aby se mnou zabila i Edwarda.

„Přeměnilas mě,“ obvinila jsem ji. Ona s výrazem – rádo se stalo – zlehka přikývla. „Proč?“

„Chtělas pomstu, máš pomstu. Nakonec mi to vyjde líp, než jsem původně plánovala. Zničit jednoho Cullena? Dokonalé,“ zakřenila se takovým podmanivým způsobem, který ve mně vyvolal šílený vztek. Zavrčela jsem a pocítila vlnu síly, která se rozlévala celým mým novým tělem a rozvibrovala konečky prstů. Znovu jsem zasyčela a nechala sílu proudit pryč.

Fyzicky jsem se nehnula z místa, ale najednou jsem si připadala podivně všudypřítomná. Všechna zákoutí mé hlavy jsem dokázala přesně zmapovat až na detail, že nebyly v mé hlavě… Viktorie zničehonic zakřičela a její tělo se odmrštilo přes celou louku dozadu a bezvládně se zřítilo k zemi.

Co to? Moje osobní síla se začala přes délku louky stahovat pomalu zpátky, až se nakonec vrátila zpět do mojí hlavy, kde se usadila v podobě pružného ohebného štítu. Štít. Usmála jsem se, když mi to došlo. To proto mi nedokázal číst myšlenky, měla jsem v sobě ukrytý štít.

Jdi, poručila jsem mu a on se okamžitě odtáhnul. Jako poddajná modelína se formoval kolem mě. Shoď ji. Dala jsem další rozkaz. Jako luk z tětivy vystřelil znovu proti Victorii, která se zrovna zvedla ze země. Narazil do ní a ona opět odletěla o kus dál. Fascinující. Funguje to i na lidi?

„To by stačilo, ne?“ zavrčela. Přiběhla ke mně a sjela mě káravým pohledem, na který jsem jí odpověděla táhlým zavrčením. „No, no,“ brmlala podrážděně.

Ještě, pomyslela jsem si nesměle půl vteřiny před tím, než znovu spadla na zem. Tentokrát to nebyl silný náraz, ale i tak se jí podlomila kolena. Usmála jsem se a měla chuť si zatleskat. Ona tiše zavrčela a vyškrábala se na nohy.

„Pořád chceš zabít Edwarda?“ ujistila se. Napadlo mě, že si to všechno zrovna dvakrát nepromyslela. Přeměnila mě, paráda. Ale pravděpodobně spoléhala na to, že ji budu jako novorozený poslouchat a jako děcko ji budu následovat. Ale já bych mohla klidně zabít ji. Nejspíš by si toho ani nestačila všimnout.

„Jo,“ přitakala jsem rozhodně. Očividně se jí ulevilo. Takže si svojí chybu uvědomovala, no, aspoň že tak.

„Tak ho pojďme najit!“ vyhrkla radostně.

„Počkej – a co… mám strašnou žízeň!“

„Promiň, zapomněla jsem. Po cestě na někoho určitě narazíme,“ přikývla sama sobě a už už se chystala dát se do běhu. Ale já zůstala na místě stát jako přikovaná. Někoho?

Mám lovit lidi? Když jsem jím byla před třemi dny já? Připadala bych si jako kanibal!

„No jo. Ta vaše dieta. Vážně chceš ctít jejich tradice?“

Chci? Ne. Chtěla jsem se jim podobat co možná nejmíň. Ale to mi v tom případě udělala Viki čáru přes rozpočet. Postavte vedle sebe dva upíry a co vidíte? Správně, dva upíry. Dva stejné kusy žuly se stejnými potřebami. Nic moc, co se rozdílů týče. Ale když jsem si představila sebe, jak se zakusuju do krku nějakého člověka, někoho, kdo má svojí rodinu a přátelé… Někomu ukradnu maminku, dceru, manžela…

V první řadě jsem dostala strašnou žízeň. Ale zároveň jsem k tomu cítila jakýsi podivný odpor.

„Tak to vyzkoušej?“ navrhla mi Victoria s podtónem posměchu, což se mi ani v nejmenším nelíbilo. „Ať můžeš porovnat chuť sladké lidské krve a chudáka králíčka, ze kterého budeš mít akorát tak plnou pusu chlupů,“ posmívala se mi dál.

Měla už někdy čest s novorozeným? Podle vyprávění, které jsem znala, jsou novorození upíři schopní zaútočit proto, že jste jim nepochválili nové tričko. Významně jsem si povzdechla a pobaveně sledovala, jak se má nová společnice prokrčila v očekávání dalšího neviditelnéh nárazu.

„Ne,“ usoudila jsem nakonec. „Zabiju jenom jednou, a člověk to nebude," řekla jsem odhodlaně, a abych svá slova patřičně podtrhla, nechala jsem svůj štít rozlétnout se po okolí. Smetl Victorii k zemi, obtočil se kolem stromů a měl v úmyslu pokračovat dál a dál… kdybych si ho nepřivolala zpátky.

„Tohle už nikdy nedělej,“ zamumlala výhružně zrzka.

„Cos říkala?“ odsekla jsem stejně výhružně a s pobavením pozorovala, jak opět padá k zemi. Oh, bože, lepší dar jsem mít nemohla!

 

***

 

Po čtyřech týdnech mého novorozenectví jsme se v mezích možností sblížily. Lépe řečeno jsme si zvykly na vzájemnou přítomnost a měly jsme stejný cíl – Edwarda.

Zvolila jsem tu méně chutnou stravu, ale mé oči stále zůstávaly pronikavě karmínové. Když jsem se rozhodla pro zabíjení zvířat, nebylo v tom žádné pokání. Doufání, že tak budu menší zrůdou a monstrem. Jen jsem neměla to srdce.

Kdybych někomu zabila jedinou dceru, musela bych s tím žít, takže v tom vlastně hrálo roli jen moje až příliš čisté svědomí a zároveň taky sobeckost. Důležitou roli hrál fakt, že jsme zůstávaly hluboko v lesích tudíž jsem zatím neměla tu čest nějakého člověka cítit. Victoria se vždycky na pár hodin vypařila. To mě ovšem častokrát přivádělo k dalšímu tématu – když se nedokážu přizpůsobit tomu, co je pro mě přirozené, dokážu zabít jeho?

Po ničem jiném na světě jsem neprahla víc, než vidět Edwardovo tělo oddělené od hlavy. Vidět ho, jak si vybírá svůj dluh. On mi vytrhl srdce z těla, když jsem byla člověk… Jak on mně, tak já jemu.

 

Ze stromu po mojí pravici se snesla oranžová šmouha a přiskotačila těsně vedle mě. Zavrčela jsem, neměla jsem na ni náladu. Ona vždycky přišla v tu nejhorší možnou chvíli. Zrovna když jsem si hrála na filozofa a řešila otázku života a smrti. Štrádovala si to přímo ke mně a nebrala na výstražné vibrování mého hrudníku žádný zřetel. A tak jsem použila svou schopnost.

Milovala jsem ten pocit hrubé surové síly proudící z mého nezničitelného těla. Se sebeuspokojením jsem cítila okamžik, kdy jsem narazila na ni, a když jsem bez sebemenších potíží zvítězila.

„Nemám na tebe náladu,“ štěkla jsem.

„Chtěla jsem ti jenom říct, že Cullenovi bydlí v Anchorage,“ zaprskala a zase odběhla pryč. Dokonalé, zrovna jsme byly na Aljašce. Za pár dní může být po všem. Zahraju si na anděla pomsty a konečně ulevím svému zatíženému srdíčku. Tak, jak to bylo správné.

A opravdu. Během následujících dvou dnů jsme opustily naše provizorní hnízdečko lásky a vydaly se nikdy nekončícím Aljašským lesem na sever. Do Anchorage, takové to veliké město v zemi ledu, zimy a ropy.

 

Victoria běžela sotva třicet metrů přede mnou, když najednou změnila směr a prudce zabrzdila. Proběhla jsem kolem ní jako střela a musela se pěkný kus vracet, když mi došlo, že zastavila.

„Co je?“ houkla jsem.

„Ty to necítíš?“ zeptala se značně nechápavě, opovrhovačně a potěšeně z toho, že má nade mnou navrch. Vtáhla jsem do sebe vůni lesa a pokrčila rameny. Nic zvláštního, jen o něco nasládlejší vůně než jinde.

„Ty vlastně jeho pach neznáš,“ objasnila nám oběma nakonec. „Tak si to pořádně zapamatuj. Takhle voní to tvoje princátko,“ zašeptala divoce a zasmála se, přesně jako ty vyšinuté čarodějnice z pohádek. Nebo jako ježibaba, která se nakonec nechala Jeníčkem a Mařenou upálit.

Vtáhla jsem znovu to cukrkandlové aroma a zavřela oči. Jo, teď už to šlo. Přiřadit si zrovna tuhle vůni k mému bezchybnému Edwardovi. Sedělo to vlastně naprosto dokonale. Dokonalá vůně, až na fakt, že jsem nenáviděla sladké.

Ačkoliv jsem nic neviděla, do uší mi ve vlnách snad ještě intenzivněji než obvykle narážel hluk z okolí. Pravidelné křupání zledovatělé hlíny pod nohama, lehké kroky, vyrovnaný dech a šílená rychlost. Edward na lovu, sotva pár kilometrů od nás.

„Ví o nás?“ zeptala jsem se zrzky neochotně. Nelíbilo se mi, když jsem něco nevěděla a ona ano. A taky že si to uvědomovala a dala mi vždycky všechno patřičně sežrat.

„Nevím, jak tvůj štít přesně funguje. Nemám ponětí,“ přiznala. Ha! No, nebyl to zase tak opojný pocit. Zrovna tohle jsem vědět chtěla. Zavrtěla jsem teatrálně hlavou, pouhý lidský přežitek, a povzdechla si.

„No, tak ať to máme za sebou,“ zatrylkoval můj zvonivý hlas a vypálila jsem kupředu. Neběžela jsem tolik rychle, a tak mě zrzavá hlava předběhla. Nechala jsem ji, chtěla jsem, aby k němu dorazila první.

No a když se tak stalo, zpomalila jsem ještě víc. Poslouchala jsem a tiše se blížila.

„Victorie.“ Jeho hlas byl odměřený, chladný. Nasál vzduch a přešlápl z nohy na nohu. Byla jsem už hodně blízko. Téměř na dohled. „Přivedla sis posilu? Máš strach, že mě sama nezvládeš?“ On se jí vysmíval!

„Ne, to ona je tady se mnou,“ řekla jsem. Chladně, odměřeně. No, nepřipadala jsem si tak.

Ten výraz v jeho tváři se mi vryl do hodně hluboko do paměti. Otevřel pusu a jeho oči, ty neskutečně hluboké oči, které jsem dřív milovala.

Victorii unikl hysterický chichot a já nepochybovala, že už si v její hlavě Edward všechno přečetl. Podkládal to fakt, že se jeho tvář změnila na apatickou, a přísahám bohu, padl na kolena.

„Vidím, že už víš, proč jsem za tebou přišla?“ Můj drahý – to už by bylo moc teatrální, ne?

„Bells.“

Na víc se nezmohl. Se zrzkou jsme měly domluvu. Zabiju ho a ona mě nechá jít – účet bude vyrovnán. Beztak Jamese doopravdy nemilovala. Ale teď jsem si uvědomila, že na to nemám dostatečnou odvahu.

Odpornej zbabělče. Zůstala jsem stát na místě a jen kývla. Victoria pochopila. Omotala své dlouhé prsy kolem jeho krku a s divokým očekáváním vyčkávala můj příkaz.

Ale někdo nás vyrušil.

„Ne!“ zaječela pronikavým sopránkem tak srdcervoucně a panicky, že jsem se dokonce lekla. Victoria ztuhla a se zavrčením Alice probodla pohledem. Následovala jsem její pohled, ale jakmile jsem Alice uviděla, stáhly se mi všechny údy. Obličej měla zkřivený šíleným strachem a zuřivostí.

„Bello,“ zašeptala sotva slyšitelně ale v hlase měla milióny a milióny emocí. Prosila. Prosila mě o život svého bratra, kterého milovala…

Otočila jsem se zpátky na Victorii. Už jsem si vůbec nebyla jistá tím, co chci. Tvářila se frustrovaně a čekala na můj povel. Nezabije ho ona, zabiju ho já. Jen to nebude mýma rukama. Ale budu to já, kdo dá povel k popravě někoho, kdo se nebrání. Být člověkem, udělalo by se mi zle. Tisíce a tisíce protichůdných myšlenek mi poletovalo v hlavě jako zmatený roj včel a snažily se přetahovat o prvenství.

Zabít, nezabít.

 


 

Tak. Já nevím, jednoduše jsem měla náladu aspoň na chvilku opustit od té dokonalé idylky. Když má člověk mizernou náladu a je na někoho naštvaný, tak prostě nedokáže psát o lásce. ;) No, ale neměla jsem to srdce ho zabít, takže... záleží na vás. Jste věčný optimista a věříte, že se Bella slituje a dá dokonalému Edíčkovi druhou šanci?

Nebo jste pesimista a už si v hlavě malujete pohřeb? Je to jen na vás, mimo to, vždycky jsem si chtěla zkusit napsat otevřený konec. :D



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hranice:

 1 2 3 4   Další »
06.07.2012 [15:22]

DaddyslittlegirlTak tenhle konec je teda fakt moc!
Tedy, když pominu fakt, že Bella byla přeměněna právě Viktorii, to jejich spojenectví a tak vůbec!
Z toho konce jsem naprosto v šoku páni zabije ho, nebo ne??? Emoticon super!

36. Laira
26.02.2012 [19:31]

Zabít!! Mám pokrk toho, jak mu vždycky odpustí a dá další šanci a pak třetí a čtvrtou. Navíc mě vždycky zajímalo jak vypadá upírský pohřeb.

35. danka
20.02.2012 [14:01]

ked takto zaváhala, jasne, že ho nezabila!!!

19.02.2012 [20:33]

dcvstwilight Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Zabít i nezabít! :D

33. Shady
19.02.2012 [12:33]

Zabít Emoticon

32. SummerLili
18.02.2012 [20:56]

Tak predovsetkym nemam rada otvorene konce a sad end, ale do tvojej poviedky to sadlo ako r.t na serbel. Skvele napisane. klobuk dolu.

18.02.2012 [16:45]

Michaela36Prosím,prosím na kolenouch klečím a smutně koukám napiš tomu další díl.Otevřené konce nemám moc vlásce a u tohodle mně hodně zajímá jak by to pokračovalo.Tato povídečka se mi velmi líbý a jestli napíšeš další dileček budu ti velmi vděčná. Emoticon

30. Janet
18.02.2012 [14:27]

Asi bych nejdřív měla začít něčím jiný než koncem Emoticon Emoticon
Myslím, že je lepší, když jsi z toho vynechala všechny ty pocity, jak se Bella cítila, když ji Edward opustil. Zbytečně by to kazilo dojem z téhle povedené povídky.
Zajímavý k čemu všemu dokáže Bella využít svůj štít Emoticon Emoticon to by mě nenapadlo.
Tak a teď už se přesouvám k tomu konci. Hned po přečtení se mi otevřený konec nelíbil, ale stačilo mi přečíst si pár komentářů, abych zjistila, že je tím nejlepším řešením. Tak podle tvého závěru jsem pesimista. Možná, nebo to bude jen tím, že nemusím pár Bella/Edward. Musím se přiznat, že jsem opravdu čekala na ten okamžik, kdy Bella nebo Victorie utrhne Edwardovi hlavu. Pravda... příchod Alice trochu pozmaněnil okolnosti. Emoticon
Já bych nepsala pokračování, protože pod tíhou komentářů by z toho určitě vzešel slaďák a to by zbytečně zkazilo dojem z téhle pěkné povídky.

29. s
18.02.2012 [14:06]

kouzlo by to zcela ztratilo, kdyby ho nezabila...
typicky sladak.

miluju twilight, miluju b + e, ale u teto povidky by ji stastny konec zkazil.

18.02.2012 [12:16]

TerezaRosalieCullenJooo jen ať umře!!! Prosímmmm... Ať Bella nechá Edwarda zabít!

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!