Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Emily - otisk na mém srdci 1/3

23.01.2011 (15:45) • klarus07 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1258×

Pohled Emily

Seděla jsem v letadle a otráveně přemýšlela nad svými zničenými prázdninami. Měla jsem v plánu být s přáteli, když jsem dodělala školu, ale s mými rodiči není žádná řeč. Nezajímá je, že jsem plnoletá, nezajímá je, že jsem měla na léto plány, prostě pojedu k tetě do La Push. Teta Sue je mámina sestra. Máma je indiánka, která si vzala publicistu z New Jersey. Do mých pěti let jsme bydleli v La Push, ale jelikož táta musel za prací, museli jsme se přestěhovat do jeho rodného města. Nikdy mi to moc nevadilo.

V New Jersey je sluníčko, v La Push jen zřídka. To je jeden z mojich argumentů, proč nechcu jet. Ale mámu s tátou moje argumenty nikdy nezajímají. Až moc využívají jejich rodičovskou autoritu. Když už je to přestává bavit, tak začnou hrát na city. Slyšíte jenom: „Můžeš být celý léto s Leah, ona se na tebe tolik těší, už jste se tak dlouho neviděly..." a tak dále, až na konec polevíte a souhlasíte.

Ale je pravda, že na Leah jsem se opravdu těšila. Vážně jsem ji dlouho neviděla. Ale tohle byla opravdu jediná výhoda. Zamračila jsem se na sedadlo před sebou, kde chrápal nějaký obézní chlap. Řekla jsem si, že si taky na chvilku zdřímnu.

...

Opravdu jsem usnula. Vzbudila mě až letuška. Prý, že se mám zapásat, když přistáváme. Poslušně jsem se zapásala a sledovala za oknem šedé mraky nacucané vodou. Vylezla jsem z letadla, šla si pro kufry, prošla letištní halou a pak jsem je u vchodu uviděla. Přišla mě přivítat celá rodina Clearwaterových. Zprava stál strýc Harry, po jeho boku teta Sue, můj malý bratránek Seth a Leah, která ke mně přiskočila a objala mě. Byla jsem ráda, že ji vidím. Byl to už asi rok, co jsme se naposledy viděly.

„Ahoj," pozdravili mě všichni a doširoka se na mě usmáli. Pozdrav i úsměv jsem jim oplatila. Strejda mi naložil kufry do auta a pokynul mi, že se mám posadit na zadní sedadlo. Cestou do La Push jsme si povídali o takových obvyklých věcech, jako například: „Jak se má máma, co pořád dělá a co je nového u nás doma..." a podobně.

Já jsem jim s úsměvem odpovídala. S Leah jsme prohodily jen pár slov. Řekla mi jen, že pořád chodí s tím Samem, o kterém mi říkala, když jsme se viděly naposled. Divila jsem se, protože Leah nikdy, kvůli svojí prudké povaze, nevydržel žádný vztah déle než měsíc, natož více než rok, ale když mi o něm teď říkala, něco v jejím výraze mi napovídalo, že ji něco trápí. Nechtěla jsem se jí na to ptát před jejími rodiči, a proto jsem se rozhodla, že si to nechám na později.

Když jsme si celou dobu povídali, cesta utekla překvapivě rychle. Přišlo mi to jako pár minut, co jsme vyjeli z letiště a už jsme byli v La Push. Opět mě překvapilo, jak je to tu zelené. Překvapovalo mě to pokaždé, když jsem přijela strýce s tetou navštívit.

Musela jsem uznat, že mi tato příroda chyběla, a že tyto prázdniny možná nebudou tak špatné. Když jsme zastavili před jejich domem, dlouze jsem se na něj zadívala. Byl úplně celý ze dřeva, kromě oken jsem nenašla jediný kus na domě, který by nebyl ze dřeva. Připadalo mi, jako by do okolní přírody patřil, jako by byl postavený přímo pro ni.

Vylezla jsem z auta a nasála čerstvý vzduch. Zase mě to překvapilo, necítila jsem nic jiného než les a déšť. Tohle v New Jersey nikdy neucítíte. Strejda mi zase pomohl s kufry a zanesl mi je do pokoje. Následovala jsem ho.

„Díky, strejdo," řekla jsem mu. Byla jsem mu opravdu vděčná, protože mi stačilo nést ty kufry letištní halou, natož je tahat až do schodů. Uvědomila jsem si, že jsem si vzala až moc zbytečných věcí.

„Nemáš zač, děvenko," odpověděl strejda a usmál se na mě. Pak odešel dolů. Teta se ještě chvíli starala, jestli nic nepotřebuju, ale já jsem jí na to řekla, že si nemusí dělat starosti.

Pak jsme s Leah zůstaly v pokoji samy. Vybalovaly jsme moje hadry a Leah si dělala srandu z mých tílek s tenkýma ramínkama, které jsem si vzala s sebou, přestože jsem věděla, že je nevyužiju. I teď, když zrovna nepršelo, ukazovala rtuť na teploměru sedmnáct stupňů. Bylo to tím, že nesvítilo sluníčko, ale co kdyby jednou za ty dva měsíce vysvitlo? Potřebuju něco do zásoby.

„Tak co, jak jde život?" otázala jsem se.

„Jak asi? Pohoda. Úspěšně jsem dokončila školu, mám... super kluka." Dívala jsem se na její obličej, který znova posmutněl, když vyslovila slovo kluk. Nechtěla jsem se vyptávat, ale moje zvědavost byla nesnesitelná.

„Co se stalo?" Prvně neodpovídala, jen dál schovávala moje oblečení do skříně. Asi po minutě znovu začala mluvit.

„Bylo to celou dobu fajn. Měli jsme se rádi, vypadali jako šťastný pár, ale před pár týdny se něco změnilo..." zase se na chvíli odmlčela. „Před pár týdny Sam zmizel. Měla jsem o něj fakt strach, s jeho mámou jsme ho hledaly a on se po dvou týdnech z ničeho nic objevil a tvářil se, jakoby se nic nestalo. Ale něco se stalo. Začal se chovat divně, pořád někam utíkal, tady se nezdrží ani na pět minut. Je ke mně takový chladnější."

Bylo mi jí líto. Šlo na ní vidět, že ji to trápí. Pak už nic neřekla, nechtěla jsem ji už víc vyzvídat, tak jsem dál vybalovala svoje věci. Leah stála u okna a dívala se jím ven. Když jsem všechno vybalila, šla jsem dolů. Vešla jsem do kuchyně. Teta stála u kuchyňské linky a připravovala večeři. Když si mě všimla, usmála se na mě. Když se usmívala, vypadala skoro jako máma. Byly si neuvěřitelně podobné, někdo by si mohl myslet, že jsou dvojčata, ale teta Sue byla o rok starší než máma.

„Potřebuješ něco, Emily?" zeptala se mě. To bylo další, co měla s mámou společné. Pořád by se o někoho staraly.

„Jenom bych se chtěla zeptat, kde máte skleničky." Ukázala na skřínku přede mnou. Vytáhla jsem od tamta skleničku a nalila si do ní vodu. Chvíli jsem si s tetou povídala. Pak někdo zaťukal na dveře. Leah se okamžitě zvedla a šla otevřít.

„Sam," řekla mi tiše teta.

Slyšela jsem, jak se zdraví a chvíli si povídali. Potom mu Leah řekla, že mu chce někoho představit, že mu chce představit mě. Zbystřila jsem, byla jsem přátelský člověk, ale jsem děsná stydlivka, já se s lidma radši seznamovala spontánně. Ale co jsem mohla dělat. Leah šla do kuchyně a Sam ji následoval.

„Tak tohle je Sam." Ukázala na Sama. „A tohle je Emily." Ukázala pro změnu na mě.

„Ahoj," řekla jsem mu zdvořile. On asi tolik zdvořilosti neměl. Díval se na mě s takovým divným výrazem, snad s láskyplností, až jsem se z toho cítila rozpačitě. Jeho výraz mi říkal, že by klidně skočil před kulku, která by byla mířená na mě. Už mi vážně bylo divně.

Mezitím přišel do kuchyně strýc Harry. Díval se na něho, jako by s chápavostí, nedokázala jsem si to jinak vyložit. Jako by věděl, co se mu zrovna honí v hlavě. Všimla jsem si, že Leah se taky necítí svá, když se na mě její kluk takhle díval. Potom ale Samův výraz vystřídala zmatenost a nechápavost. Zmateně se podíval na Harryho a pak s rychlým „ahoj" odešel.

„Kam zase utíkáš?" volala za ním zoufale Leah.

„Musím k Billymu," zavolal na ni z dálky.

Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Všimla jsem si, že strejda šel taky pryč, stejným směrem jako Sam. Leah si povzdychla a šla do obýváku. Já jsem šla za ní. Sedla si na gauč a já vedle ní. Znovu si povzdychla.

Podívala se na mě a řekla: „Vidíš, takhle to je pořád, nikdy víc než pět minut." Objala jsem ji kolem ramen a ona mi položila hlavu do klína. Hladila jsem ji po vlasech. Leah byla silná osobnost, skoro nikdy ji nic nerozbrečelo, ani si neuvědomuju, jestli jsem ji někdy viděla plakat.

Přemýšlela jsem nad tím, co Sam před chvíli udělal. Nedokázala jsem rozluštit ten jeho výraz. Viděl mě poprvé, jak se někdo může na člověka, kterého vůbec nezná, dívat takhle. Po minutách marného přemýšlení jsem to vzdala. Je na něm něco zvláštního.

Pohled Sama

Den začal jako každý jiný, vstal jsem brzo ráno, abych si vystřídal hlídku s Paulem. Když jsme zatím jen dva, tak se to těžko zvládá, ale zvykl jsem si. Paul se ke mně přidal teprve před pár dny. Bavilo ho to. Nechápal jsem, jak se tak rychle dokázal rozloučit se svým předešlým životem. Když se proměnil a my mu potom všechno vysvětlili, řekl na to jen: „Páni, to je bezva". Nevadilo mu, že pořád musí běhat po lese, dokonce mu nevadilo, že nestárne. Prostě se mu to líbí.

To já jsem takový nebyl. Nesnášel jsem tenhle život. Nemít vlastní vůli, muset pořád něco předstírat, to mě užíralo. Za chvíli by se k nám měli přidat další. Bylo mi líto těch chudáků, co přijdou o svůj život, ale život prostě není procházka růžovým sadem. Ještě víc mi vadilo, že nemůžu říct Leah, mojí holce, kdo vlastně jsem. Každý den jsem předstíral, že jsem normální. Ale ji jen tak neoblafnu. Tušila, že se něco stalo.

„Zase myslíš na Leah?" zeptal se mě Paul. Další věc, co jsem na vlkodlačím životě nesnášel. Neměli jsme žádné soukromí. Mohli jsme si navzájem číst myšlenky. Teď se o ně dělím jenom s Paulem, ale časem bude moje myšlenky poslouchat víc kluků.

„Do toho ti nic není," pomyslel jsem si kousavě. Řekl jsem to tím tónem, který naznačuje, že o tom nechci mluvit. Jeho ale nikdy nic neodradí.

„To si piš, že mi do toho něco je. Tebe by bavilo pořád poslouchat ty tvoje myšlenky. Pořád přemýšlíš o tom samém. Jestli se s ní máš rozejít, jestli to s ní máš ještě zkusit a tak dále. Já ti radím, skonči to. Nemá to smysl." Skončil, pro něho, dlouhý proslov.

Ale měl pravdu. Měl bych to skončit.

„Jsem rád, že ses už konečně rozhodl, jsi rád, že máš tak rozumného bratra, že." Ten kluk mi už vážně lezl na nervy. Ke všemu má pitomé poznámky. Neodpověděl jsem a přeměnil se.

Měl jsem v plánu jít rovnou k Leah, ale vzal jsem to trochu oklikou. Potřeboval jsem si promyslet, jak jí to řeknu. Nebylo to jednoduché, s holkou se chci rozejít poprvé. Vždycky odkoply ony mě. Chodil jsem a přemýšlel asi hodinu. Pak už jsem se rozhodl jít jí to vyklopit. Vyšel jsem z lesa, přesně před jejím domem. Vylezl jsem schody na verandu, zhluboka se nadechl a zaklepal. Chvíli jsem čekal, vážně jenom chvíli, Leah nikdy moc dlouho netrvá, než otevře.

„Ahoj," vyhrkla, jen co otevřela dveře a zářivě se na mě usmála.

„Ahoj." Taky jsem se na ni pousmál.

Znovu jsem se nadechl a řekl: „Mohli bychom si promluvit?"

„Jo, jasně, ale chtěla bych ti nejprve někoho představit. Na celé léto přijela moje sestřenice Emily. Myslím, že by tě ráda poznala." No co, pár minut mě nezabije. Vešel jsem dovnitř. Leah si to mířila do kuchyně, tak jsem ji následoval. U kuchyňské linky stála Sue a vedle ní stála dívka, asi ve stejném věku jako Leah. Zvedla hlavu a já jí uviděl do obličeje.

V tu chvíli se něco změnilo. Nemohl jsem se odtrhnout od jejího obličeje. Jen matně jsem si uvědomoval, že Leah něco říká. Bylo to, jako bych se odpoutal od okolního světa a připoutal se k ní. Nevěděl jsem, proč tomu tak je, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Po pár minutách jsem si uvědomil, že se tvářím, jako bych byl úplně mimo a celou dobu jsem se díval jenom na ni. Všimla si toho i Leah i Sue. Nevšiml jsem si, že mezitím přišel Harry, jeho výraz naznačoval, že pochopil, co se tu právě stalo.

Rychle jsem Leah řekl „ahoj" a vypadl jsem.

„Kam zase utíkáš?" volala za mnou Leah a já jsem v jejím hlase slyšel zoufalství.

Z dálky jsem na ni ještě zavolal: „Musím k Billymu." Opravdu jsem měl k plánu jít k Billymu, ale za sebou jsem slyšel kroky. Otočil jsem se a viděl, že za mnou jde Harry. Ještě pořád jsem byl v dohledu domu Cleawaterů, tak jsem zabočil za roh a čekal na Harryho. Za chvíli se objevil.

„Co se to stalo?" vyhrkl jsem na něj.

„Otiskl ses." To jsem nechápal. Co to vůbec znamená? Nestihl jsem se na nic zeptat a Harry pokračoval:

„Když si uviděl Emily, otiskl ses. Znamená to, že Emily je ta pravá, ta, před kterou nebudeš muset nic skrývat. Udělal bys pro ni cokoliv, viď?" Zamyslel jsem se nad tím, byla to pravda. Cítil jsem, že kdyby se té dívce, kterou sotva znám, něco stalo, šíleně by mě to bolelo.

Harry opět nečekal na mou odpověď. Můj výraz mluvil za vše.

„Teď to budeš mít jednodušší, když máš někoho, komu můžeš říct to velké tajemství."

„Ale co Leah? Pokud vím, pořád s ní chodím. To se s ní mám jako rozejít a začít chodit s její sestřenkou? Vždyť je to tvoje dcera, nemůžu jí takhle ublížit." Skoro jsem zvýšil hlas.

Harry zase odpověděl úplně klidně:„Stejně jí i tak ubližuješ. Bude lepší, když ji nebudeš dál trápit." S těmito slovy se otočil a šel zpátky domů.

Stál jsem tam hodnou chvíli. Byl jsem jako opařený. Zjistil jsem, že jsem se otiskl a před očima mi stále blikal jen jediný obličej. Ten její.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Emily - otisk na mém srdci 1/3: