Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Embryho otisk

03.10.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3695×

Od našeho slavné vítězství uplynulo pár let. Přesněji řečeno sedm. No dobře, nebylo to tak slavné vítězství jako tenkrát, když jsme rozcupovali ty novorozené… Bylo to spíš vykecané, ale stejně. Vítězství to bylo. I kdyby jen dílčí. Přežili jsme a o to přece šlo, ne?

Na Jakeův nátlak (a vlastně i mámin) jsem se vrátil do školy ve stejnou dobu jako on. Nechtěl být hloupější než Ness, ale samotnému se mu zpátky nechtělo. Viděl jsem mu až do žaludku. Nechal jsem se ukecat – stejně jako na vysokou. Na rozdíl od nich jsem ale dal přednost jedinému oboru, který jsem byl ochotný studovat. Fakultu tělovýchovy a sportu na peďáku. Učit puberťačky s hezky tvarovaným tělem, jak se hraje baseball nebo skáče přes kozu, mi přišlo jako dobré povolání. Jo, zase v tom byly holky. Jake a Quil si ze mě dělali srandu, že mě ty hormóny jednou přivedou na lavici obžalovaných. Hm, já jim ještě ukážu!

Vyrazili jsme do Port Angeles trochu se pobavit. Nejdřív kino a pak nás holky zatáhly na diskotéku. Musím přiznat, že občas mi nevadilo být jediný nezadaný. Jako třeba, když jsem si mohl představovat, jak mi ostatní závidí, že se kolem mě točí holky. Oni měli oči jen pro ty svoje… No jo, možná jsem naopak maličko záviděl já jim, ale proč si neužít trochu flirtování, ne?

Jasně, že jsem nežil jako mnich. Čas od času jsem si někam s nějakou holkou vyrazil. Obvykle to nebylo špatné, ale když mělo dojít na lámání chleba, vždycky jsem vycouval. Tak nějak podvědomě jsem tušil, že to není ono. Proč se zbytečně trápit, když ta pravá na mě čeká někde jinde? Ne, že bych toužil zrovna po otisku, ale po něčem stálejším rozhodně.

Bylo už dost po půlnoci, když jsme se konečně zvedli k odchodu. Jelikož by nás tam bez alkoholu neudržely, vyrazily teď slečny pro auto. My si zatím krátili čekání škádlivými průpovídkami a postrkováním. Neměl jsem nejlepší stabilitu, i když díky své tělesné stavbě a vysoké teplotě jsem alkohol spaloval docela dobře. Buď toho chtěl Quil využít, nebo na tom byl hůř než já, protože do mě najednou vrazil a já letěl. Zastavil jsem se až uprostřed silnice. Otočil jsem se na něj a chtěl mu vynadat, jenže v tom jsem uslyšel zuřivé skřípění brzd a vzápětí do mě narazilo auto.

Uslyšel jsem křupnutí a svezl jsem se kus na jeho kapotě. Auto zastavilo přes zuřivou snahu řidiče asi dvacet metrů od místa srážky. Sjel jsem na zem a zasakroval, jak jsem mimoděk došlápl na rozdrcená kolena. Zranění se začínala hojit a já musel zavřít oči a stisknout zuby, abych nenadával nahlas.

Řidič vystoupil z auta – podle dechu byl dost vyděšený. Pak jsem ucítil závan vzduchu prosyceného svěží vůní a uslyšel jsem přísný ženský hlas: „Proboha, co je vám? To nevíte, že když stojíte uprostřed silnice, přímo si říkáte o to, aby vás někdo srazil? Nebo snad po tom toužíte?“

Ucítil jsem chladný dotek na svém čele. Bolest trochu polevila, a tak jsem konečně otevřel oči. Měl jsem v úmyslu omluvit se. Musel jsem té ženě způsobit docela drsný šok. Nemohla tušit, jak rychle se hojím.

Jenže ve chvíli, kdy jsem se podíval, kdo mě to srazil, se můj svět přestal otáčet. Cítil jsem přesně to, co ostatní otištění. Zažil jsem to v jejich myšlenkách snad stokrát, ale přesto mě intenzita toho pocitu zaskočila. Nic a nikdo kromě ní najednou nebylo důležité. Jen ona mě držela na místě… při životě. Udělal bych pro ni všechno.

Vytáhla obočí a čekala na mou odpověď. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale doufal jsem, že to připíše na vrub šoku a ne mojí inteligenci. Měl jsem jedinečnou (a možná i jedinou) šanci předvést se v tom nejlepším světle. Jestli to teď zkazím, už ji taky nemusím vidět… a to by mě asi zabilo.

Trochu namáhavě jsem promluvil: „Omlouvám se, slečno. Trochu jsme se s kamarády strkali. Nechtěl jsem vás tak vyděsit.“

Protočila oči, ale vypadala klidněji. Sjela pohledem od hlavy k patě: „Nevypadáte na umření. To je dobře.“

Srdce mi zaplesalo. Bála se o mě? Nejspíš mi mou myšlenku vyčetla z tváře, protože rychle dodala: „Aspoň mi budete moct zaplatit škodu na autě. Teď vás ale pro jistotu radši vezmu na pohotovost. Myslím, že pár rentgenů byste si zasloužil.“

Pokusil jsem se vstát: „Ale ne, to nebude třeba.“

Zastavila mě pohybem ruky: „Bude a nedohadujte se! Jsem vystudovaná lékařka a jsem tu v nemocnici na stáži. Chci mít jistotu, že jste v pořádku.“

Cože? Jestli mě bude rentgenovat sama, může to vzít klidně od hlavy až po palce na nohou. Jsem její…

Kluci odhadli, co se stalo, a tak se drželi opodál, aby mi dali příležitost promluvit si s ní beze svědků. Teď však usoudili, že je čas zjistit, jak to se mnou vlastně vypadá. Sotva se přiblížili, hlasitě jsem zanadával: „Quile, to si vypiješ! Teda vlastně, to už jsi udělal, co? Proto jsi do mě taky tak strčil. Máš obrovské štěstí, že mě přejela právě tady slečna. Je doktorka. Chce mě vzít do nemocnice na rentgen.“

Quil se šibalsky uculil na Jakea: „No, tos měl vážně štěstí, Embry. Omlouvám se. A můžeme vědět, jak se jmenuje tvá krásná zachránkyně? Jen pro případ, že by se z ní vyklubala šílená vědkyně, která tě chce místo léčení rozpitvat a pomstít tak svoje pocuchané autíčko?“

Zadíval jsem se jí do tváře, abych nepřišel o její reakci. Pobavil ji. Viděl jsem, jak se snažila zamaskovat úsměv. Trvalo jí pár vteřin, než nad ním zvítězila a hrozivě se na Quila zamračila: „Doktorka Appletonová. Budete tam jen tak stát, nebo mi ho pomůžete naložit?“

Zaprotestoval jsem, že přece můžu vstát, ale sotva jsem se o to pokusil, znovu mě stlačila k zemi: „Ani omylem. Ten náraz vám musel zlomil minimálně kolena. Nevezmu si na svědomí, že už vás nedají dohromady.“

Střelila pohledem po klucích a oni se ochotně sehnuli, aby mě naložili. Ve stejnou chvíli dorazily holky. Quil jim několika slovy nastínil situaci a Ness si neodpustila poznámku: „No jo, jako vždycky. Nemůžeme vás nechat chvilku o samotě.“

Usmála se na mou doktorku a vesele na ni zamávala: „Dejte na něj, prosím, pozor. Je pro nás jako bratr – chyběl by nám. Jen se nenechte oblbnout. Ty divné myšlenkové pochody má od narození, ne od otřesu mozku.“

Vyplázl jsem na ni jazyk a můj anděl se usmál. Oplatila Nessie její mávnutí a vyrazila.

Sledoval jsem ručičku tachometru a dumal jsem, jestli takhle jezdí pořád, nebo už mě chce mít z krku. A pokud to není tím, jak asi řeší pokuty? Nejspíš jí stačí trochu se usmát a policajt zapomene, že jí chtěl vypsat bloček.

U nemocnice jsme byli vážně rychle. Než jsem stihl vymyslet nějakou smysluplnou větu, kterou bych začal konverzaci, byli jsme tam. Poručila mi zůstat na místě a zaběhla dovnitř. Vzápětí vyjela s kolečkovým křeslem. Zrudnul jsem jako rajče a odmítal se do něj posadit. Teprve ve chvíli, kdy mi začala vyhrožovat fyzickým napadením, jsem si do něj neochotně přestoupil. Možná jsem ale neměl. Třeba by to byla sranda. Jenže já si dokázal udržet jen tolik soudnosti, abych ji svým obdivováním nevyděsil. Udělal bych pro ni všechno.

Cítil jsem, že moje kolena jsou už skoro v pořádku. Celá tahle šaškárna byla zbytečná, ale… Umožňovala mi prodloužit chvíli strávenou s ní. Nevzdal bych se jí ani omylem.

Všiml jsem si, že přes sebe hodila bílý plášť s cedulkou G. Appletonová. Hm, copak to G znamená? Lámal jsem si s tím hlavu celou cestu dlouhou chodbou. Když chtěla zajet na rentgen, moje zvědavost zvítězila: „Co znamená to G na vaší vizitce?“

Pobaveně jí blýskly oči: „Teda vy máte starosti. Spíš se strachujte o svoje kolena. Uvědomujete si, že už taky nemusíte chodit?“

Zaparkovala mě v šatničce a chtěla odejít vedle, nejspíš připravit všechno potřebné. Chytl jsem ji za ruku a vyzkoušel svůj osvědčený štěněcí pohled: „Prosím.“

Usmála se a ruku mi vykroutila. Už jsem se bál, že odejde bez odpovědi, když se uculila: „Gertruda.“

Vzápětí zmizela za dveřmi a já slyšel už jen její tichý smích. Zavřel jsem oči. Fakt krásný zvuk. Doufám, že si s tím jménem dělala legraci. Jak bych jí říkal? Gertie? Br.

Byla rychlá, precizní a nesmírně jemná. Rentgenování trvalo jen pár chvil a pak mi znovu zmizela, aby snímky vyvolala.

Dál jsem dumal, jak pravděpodobné je, že by takový anděl měl tak šílené jméno a neodolal jsem, abych si znova a znova v paměti nepřehrával slabý ruměnec, který pokryl její tvář, když mě viděla bez kalhot. Za svoje nohy se vážně nemusím stydět, ale to ani za zbytek. Jsem na své tělo patřičně pyšný. Kromě genetické výbavy vlkodlaka hrají svou roli i stovky uběhaných kilometrů na hlídkách.

Když ke mně vešla znovu, vrtěla hlavou, trochu se mračila usilovným soustředěním a porovnávala snímky obou nohou: „To snad není možné. Musela jsem někde udělat chybu…“

Položila snímky na lůžku vedle mě a začala mi kolena opatrně prohmatávat. Když se ujistila, že nikde není ani známka po zlomenině, pokračovala ve vyšetřování, dokud se nepřesvědčila, že mé nohy jsou opravdu v pořádku. V duchu jsem se trochu ušklíbl – kdyby měla odvahu vyšetřovat mě hned tam, byla by ještě překvapenější. Mohla mít místo jedné záhady, která se při troše dobré vůle dala vysvětlit nehorázným štěstím, dvě.

Nakonec vysvětlení vzdala: „Vypadá to, že jste vážně v pořádku. Můžete se obléct. Měl byste dát na modlení. Takové štěstí jsem ještě neviděla. To snad musel být zásah z hůry.“

Podíval jsem se na ni tak, že jí muselo dojít, jak to myslím: „Já v něj nepochybuju. Měl jsem tam přece svého osobního anděla strážného.“

Znovu se lehce začervenala a snažila se zamaskovat úsměv: „To mě přeceňujete.“

Natáhl jsem si kalhoty a s vidinou toho, že se brzy rozjdeme a bude složitější najít záminku k dalšímu hovoru, jsem to zkusil: „Nemohl bych vás pozvat na snídani?“

Překvapeně se na mě podívala a já téměř slyšel, jak jí v hlavě šrotují různé varianty toho, jak jsem svá slova mohl myslet. Rychle jsem tedy dodal: „Na večeři už je trochu pozdě, tak jsem myslel...“

Opět po mě pobaveně blýskla pohledem: „Nepovídejte, vy taky umíte myslet?“

Usmál jsem se: „To je ano?“

Otočila se, ale v jejím hlase byl znát úsměv: „Vím o jednom podniku, kde dělají nejlepší kafe ve městě.“

Mrknul jsem na hodinky: „I v pět ráno?“

Stáhla si plášť a přehodila si ho přes ruku, než vyšla ven. „I tak brzo ho někteří lidi potřebují. Někdy víc v tuhle dobu než jindy,“ dodala a významně na mě mrkla.
Rozesmál jsem se. Ona je vážně skvělá.

Posadili jsme se do boxu a objednali si. Ani v tuhle nekřesťanskou hodinu jsme tu nebyli sami. Tenhle podnik je asi vážně vyhlášený. Sotva číšník odešel, začal jsem si užívat, že se na ni můžu dívat. Její delší černé vlasy házely čas od času modré odlesky. Zajímalo mě, jestli je to zářivkami, barvou nebo zda jsou přirozené. Měla černé oči, které si mě prohlížely stejně jako já ji. Zářilo z nich šibalství a inteligence. Její pleť měla barvu bílé kávy a rysy dávaly tušit indiánský původ. Určitě ale nebyla Quileutka. To bych ji znal. Kdybych měl odhadovat, řekl bych, že je míšenka. Rozhodně nejhezčí, kterou jsem kdy viděl… a taky jediná, na kterou se už po zbytek života podívám.

Když ticho začalo být trapné, zkusil jsem to znovu: „Takže, můžu vám říkat Gertie, nebo dáváte přednost Gertrudě?“

Rozesmála se. „Vy mi nevěříte?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ani omylem. Vaši rodiče vás určitě milovali. Nedali by vám tak děsné jméno.“

Chvilku trvalo, než se jí podařilo promluvit. „No dobře, ať je po vašem. Táta je vlastenec. Jmenuju se Georgie.“

Její oči se znovu pobaveně zableskly, ale já měl najednou, kdoví proč, pocit, že tentokrát si legraci nedělá. To jméno k ní tak nějak sedělo. Georgie – jako ten stát nebo kytka jiřina. Přemýšlel jsem, jestli bych tu někde našel otevřené květinářství.

Ani jsem si nevšiml, jak přede mnou přistál talíř s horou ještě kouřících palačinek. Vonělo to úžasně. Georgie pobaveně sledovala, jak je do sebe házím. No jo, spalování mi vážně funguje.

Dopila kafe a dojedla svou porci (o dost menší). „Díky za snídani, ale už budu muset jít. Potřebuju se vyspat, protože odpoledne zase nastupuju v nemocnici.“

Zvedla se a já ji rychle chytnul za ruku. „Budu si muset znovu něco udělat, nebo mi dáte telefonní číslo hned, Georgie?“

Usmála se, popadla mou ruku, z kapsy vytáhla tužku a do dlaně mi ho napsala. Pak na mě šibalsky mrkla: „Budu radši, když tě příště uvidím bez té chvíle hrůzy. Fakt jsi mě vyděsil, když jsem tě viděla, jak ses sesunul po mojí kapotě, Embry.“

Tělem se mi rozlil úžasně příjemný pocit. Dotýkat se jí bylo nádherné a tykání bylo dalším krokem ke sblížení. Moje nadšení mi bylo znát na hlase. „Prima. Odpoledne přinesu poděkování za skvělé ošetření.“

Pobaveně na mě mrknula: „Nezapomeň se zmínit šéfovi.“

Když odešla, poskočil jsem si a udělal jsem vítězné gesto. Jo, život je prostě super!!!

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Embryho otisk: