Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Drogs and any roll...

27.10.2013 (21:00) • Johnna • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1823×

Mastné vlasy, popraskané rty, kruhy pod očima velké jako pomeranče a suchá pleť. Aneb, cítím se skvěle. V ústech mám prázdno, stejně jako v žaludku, jsem zpocená a zapáchám, jako bych se koupala v hnoji. Aneb, něco není v pořádku. 

Marquete ležela v nějaké špinavé uličce uprostřed města. Uliček jako je tahle je v New Yorku opravdu hojně. Ale horší jsou ti lidé, ty přízraky, co se jimi plíží. Slyšíte jen kapání dešťové vody z okapu, něčí křik, tiché, ale přesto rozlehlé kroky, jakoby se blížící k vám, pisklavý břinkot brzd, dopadání ožralců na hrubou zem. Vše je najednou sytě přijatelné, vše najednou vnímáte jinak. Pískot krys i dýchání. Musíte se soustředit, nesmíte zapomenout dýchat, jinak je vše ztraceno. Nebo vše vyřešeno?

Marquete se rychlým a střízlivým pohybem dostala do sedu. Ne, že by se nikdy neprobudila na neznámém místě, ale šok to bude vždycky. Jistým pohledem sejmula možné východy. Všude bylo pusto, ale něco hnusného se převalovalo ve vzduchu, něco hnusného se převalovalo i v její puse - několik dní starý dech. Nechala si ho do zásoby, kdyby jí náhodou došel, kdyby ho někde ztratila. Polkla. Slyšela to opravdu hlasitě, ale jenom v hlavě. V uličce bylo pořád mrtvolné ticho.

Opřela se hlavou o zeď, ke které se připoutala jako k lásce svého života, hleděla do nebe, na požární schodiště ošuňtělých domů, na měsíc. Už se trošku uklidnila. Svěsila hlavu do předem připravených rukou a zavrtěla s ní. 

„Kurva..." hlesla tichounce. „Kde to, kurva, jsem?!" dodala už důrazněji.

Ale šedá přihlížející noc na její otázky nereagovala, jen si dále vychutnávala tu bezmoc, jenž z ní jiskřila. Marquete vytáhla krabičku cigaret Marlboro a otevřela ji - byla prázdná, ne jejím dně se povalovalo jen pár nedopalků, které už nešli použít. 

„To si ze mě děláš snad..." začala vytočeným tónem, ale nakonec skončila. Nemá cenu se rozčilovat.

Zmačkala krabičku od cigaret a hodila ji o protější zeď. Zdi v téhle uličce byly opravdu úzké, kdyby se stěny začaly přibližovat, neměla by sebemenší šanci na útěk, ale na to naštěstí nemyslela. Hledala dál svou tyčinku tabáčku. Nakonec našla jednu v botě. Byla to lehká Marlborka a byla už poněkud našláplá, ale bude muset stačit.

Ze své pohotové kapsičky na bundě vytáhla sirku a škrtla jí o zeď. Plamen chytl tak rychle, jak pohasl - po ulici se rozezněl líbezný zvuk - další nadávky, zkusila další. Ta zářila jasným plamínkem, ohýnkem naděje. Přiložila si cigaretu k ústům a zapálila ji. Tabák začal rychle hořet a jasně žhnul, žhnul jako láva v drakově vaně. Natáhla ten nikotin a cítila tlak valící se na její slaboučké plíce kuřačky. 

„To je nádhera, nasávat tohle vražedný svinstvo!" ulevila si a vyfoukla mihotavý kouř.

Pro změnu nasála trochu vzduchu a dala si ještě jednoho šluka. Kouř jí rozkládal poslední zbytky jasné myšlenky. A to, co před chvílí bylo cigaretou, bylo najednou jen ničím, šedým popelem visícím jen taktak. 

Kouř jí na chvíli vyplnil, ale jídlo je přece jen plnohodnotnější, alespoň v tuto chvíli. Ve chvíli beznaděje, teď by dala i krabičku cigaret za kus chleba, za jeden rohlík, ale zítra? Zítra by tvrdila, že jídlo je jen chvilkový požitek, že nechce jídlo, že ho nepotřebuje. Cigára by jí byly milejší, její milované drogy by jí byly milejší.

Cigareta za chvíli vyhořela a už nebylo co dělat. Už bude muset zase do reality. Často se jí stává, že se někde zdroguje s nějakým divným chlápkem, zaplatí mu pár set dolarů, vpusti si nějaký předražený sajrajt do žil a žije v jiném světe, probouzí se na místech, kde nikdy předtím nebyla, ale přesto se jí to zdá normální. Zdá se jí normální seděl ve sračkách New Yorských ulic a hledat v botě poslední cigaretu. 

Nakonec vstala, chtěla odejít, ale nešlo to. Začala mrkat jako by jí do oka sednul střep. Mžitky před očima ji oslepily. Hlava se jí motala jako po polce. Viděla jen světla točící se stále rychleji a rychleji. Přiložila si dlaně na oči a snažila se je zatlačit do lebky. Funěla jako parní lokomotiva a dunivě vzdychala. Potom spadla na kolena a slonila se. Vypadalo to jako by se modlila, jakoby se klaněla bohům. A zničehožnic odkryla víčka a pomalu zavířila řasy, bylo to pryč. Možná si myslí, že blázní, ale mohla si vzít cokoliv - zvlášť nějaký halucinogenní drogy.

Po rozhlédnutí a opatrném postavení pokračovala ve svém prvních záměrech - najít něco k snědku. 

Ligotala se jako hvězdička na nebi. Nohy se jí ale pletly jen trošku. Vypadala spíš opile než zdrogovaně, ale její zorničky říkají vše. Vytřeštěný pohled a občasné procitnutí úzkosti nepůsobilo moc dobře. Murquete směřovala k nějaké restauraci - bistru. Bylo jen pár kroků od uličky. Vyšla ven, na noční klouzavé světlo a spatřila ho v neonové záři sedět na rohu další ulice. Nečekala ani na nadechnutí a vydala se za tím božským světlem a za očekáváním něčeho k jídlu.

Když přecházela silnici, ani se nerozhlédla, ani nepohlédla oněm potenciálním vrahům zdrogovaných dívek do očí. Auto, které ji málem srazilo, prudce zabrzdilo a stočilo se do druhého jízdního pruhu. Vylezl z něj nějaký muž, tak okolo třiceti a začal něco hulákat.

„Co děláš, ty blbá krávo?! Vlítlas mi rovnou před kapotu! Víš, co by stalo, kdybych nestačil zabrzdil? Víš? Byl bych tě..." Ale nedokončil svoji myšlenku.
„Víš, co by se stalo? Nejspíš bych byla skončila pod koly tvýho posranýho BMW. Nejspíš by ses z toho podělal a odjel, zatímco já bych tu ve smrtících křečích agónie zdechala. Ještě něco by se mohlo stát?" položila otázku, ale byla spíše řečnická. „Možná by sem přišlo pár čumilů, kteří by i možná zavolali sanitku, a bylo by z toho strašný drama. Byla bych v televizi, v nemocnici, v márnici. Ale možná už bych neměla hlad." Když domluvila, chvíli bylo naprosté skelné ticho. Tma se zrcadlila tmou a onen muž stál a zíral na tu trosku, která ale věděla, co říká.
„Máš hlad?" zeptal se a vytáhnul koženou peněženku, ze které vytáhl deset dolarů a zmuchlal je v dlani do kuličky. „Tady máš," řekl a hodil po Marquete chuchvalec zaslibující obnos deseti dolarů a něčeho do žaludku.
„Nechci tvoje posraný prachy," řekla a žíznivě sebrala deset dolarů.
„Tak proč..." Ale ani tentokrát to nedokončil.
„Řekla sem, že je nechci, ne, že je nepotřebuju." Po těchto slovech už nečekala na další projevy komunikace od neznámého muže a dál pokračovala k bistru. Ani se neohlédla, jen slyšela, jak zabouchl dveře a vrnivě odjel.

Vstoupila sebejistě dovnitř bistra, nevnímajíc zvědavé pohledy večeřících nebo pracujících, chtěla jen něco k jídlu. Dávno si zvykla, že se na ní shlíží poněkud soucitně. Co se té holčičce stalo? Nemůže najít domov? Něco se jí stalo? Někdy je zájem lidí až odpuzující. Sedla si rovnou k pultu. Všichni si ji pohlíželi, ale po pěti minutách si už hleděli svého žvance. K Marquete přistoupila loajálně servírka.

„Dáte si něco?" Bylo jí asi sedmnáct a vypadala dost drze. Ale jako jediná dělala svou práci a neostýchala se tím, jak Marquete vypadala.
„Co tu máte?" zeptala se Marquete nepřítomným tónem.
„Máme tu třeba jídelní lístek, až si ho přečtete, přijdu."
„Nechci číst blbý menu," řekla ostře Marquete a chytila dívku prudce za zápěstí.
„Číst snad umíš!" vyprskla na ni servírka a vysmekla se z jejího sevření.
„Co se tu děje?" Než se stihla Marquete rozhlédnout, byla tu další servírka. Tahle vypadala tak na čtyřicet, měla mastné vlasy a smrděla jako připálené hranolky. „Nějaký problémy, Bello?" zvolala na onu drzou servírku.
„Jo! Tahleta holka si nechce přečíst lístek!" začala zostra.
„Mám hlad, ne chuť předčítat posraný menu nějakýho půlnočního bistra," oznámila s klidem Marquete.
„Tak si dejte třeba burger. Ve tři hodiny ráno se nechce číst nikomu," řekla a škubnutím hlavy pokynula na Bellu, aby šla za ní.
„Nechci burger," řekla Marquete, „nejím maso. Nemáte něco pro vegetariány?"
„Mám tu kafe," řekla mladší servírka - Bella, a cestou do kuchyně lehce narazila do starší servírky. „Možná bys potřebovala spíš ledovou sprchu." Slyšela Marquete už jen vzdáleně z kuchyně.
„Omlouvám se za ni, co to kafe a zeleninový salát?" Tahle servírka byla o hodně milejší, ale Marquete Bellu chápe - blbá práce, puberta, svět, který ji podle všeho nenávidí. Ale Marquete je jiná puberťačka, je se vším smířená.
„V pohodě, ten salát bude dobrej, ale kafe nechci. Radši si dám něco studenýho."
„Ledový čaj nebo kolu?" 
„Čaj, díky." 

Když se Marquete najedla, byl čas jít dál. Sice nevěděla, kde je, kam jít, co je za den, ale jí to bylo jedno. Je složitě jednoduchá osůbka. Nikdy nedělala problémy, pokud to sama nechtěla. Vždycky byla chytrá, přestože známky ve škole svědčily o něčem jiném. Vždy byla jiná, i přesto, že svět ji za to povětšinou odsuzoval.

Vyšla před bistro a nahlédla do temné snůšky noci. Hvězdy dnes byly krásně viditelné a měsíc plynule osvětloval New York. Někdy to bývá mnohem horší, pomyslela si a rozešla se po chodníku. Někdy skončí na daleko horších místech. Někde v parku v jiném městě, v kriminální čtvrti, uprostřed výměny názorů gangu... Dnes měla ještě štěstí.

Účinky drog už pohasínaly. Už si ani nepamatuje, co si všechno vzala nebo nechala vstřelit do žíly. Často si pamatuje jen ústřižky toho, co se stalo, ale vždy si to zopakuje. Skoro každou noc. 

Šla už nějakou chvíli, až uviděla zastávku metra. Sešla dolů po schodech osvětlených jen špinavým půlnočním světlem a dívala se na další spoje. Byla v Bronxu. Nebyla tu poprvé, ale stejně se tu člověk necítí dobře - nejhorší část NY a tisíce zlodějů, vrahů a dealerů, ale to poslední jí vlastně nahánělo největší strach. Bojí se jich. Neví, co mohla někomu z nich říct, slíbit. Pohybuje se tu zvlášť v těch nejhorších transech. 

Další spoj jel za deset minut. Když došla ke stanovišti, kde měl přijet, spatřila Bellu, jak sedí na lavičce. Nesedla by si k ní, kdyby nebyla po dnešní noci mimo, ale momentálně jí to bylo jedno.

„Tak co, servírko, jak ses měla v práci?" zeptala se s tak chladným zájmem, že se Bella ani nesnažila odpovědět. 
Teprve až za minutu spustila: „Vyhodila mě! Ta stará hnusná tlustá kráva! Nejradši bych ji..." 
„Nebyla zas tak ošklivá," řekla Marquete a Bella se na ni podívala pohledem hladového lva.
„Dík za podporu!" odfrkla.
„Nemám v povaze někoho podporovat. Podpoř se sama."
„Když už si chceš povídat, tak bys mohla aspoň přikyvovat a dělat, že se mnou souhlasíš, zvlášť když jsem kvůli tobě dostala padáka!" vyjela na ni vztekle.
„Já jsem si chtěla povídat?"
„Zeptala ses mě, jak jsem se měla v práci, to snad není počátek rozhovoru?" řekla Bella a zasmála se. „Jsi blbá nebo..."
„Asi jsi v té práci nebyla dobrá, když tě vyhodila kvůli mně, jak tvrdíš." Pořád zněla tak klidně. Její chladná povaha je jako elektrika. Někdy dostanete výboj a někdy ani nerozsvítíte lampičku.
„Fajn, možná je pravda, že mě Fiona nemusela. Ale copak se mám učit celý menu nazpaměť?! Na to se jí můžu vysrat!"
„Kolik ti je?" zeptala se opět klidně, na rozdíl od Belly, která perlila jako gejzír.
„Padesát, kolik tobě, Babičko Všehomíro?" řekla a opět se zasmála.
„Mně je nula, mně je sto. Copak to nejsou jen cifry?"
„Tak proč ses ptala?!" odfrkla. „Vůbec tě nechápu."
„Já se ptala? Jo, vlastně ptala," řekla Marquete překvapeně a usmála se. „Vypadáš tak na šestnáct, tak nedospěle."
„A ty zase na třicet, mami! O co ti jde? Chceš mi namluvit, jak jsi dospělá nebo co?!" řekla a zase se zasmála.
„Asi máš pravdu, vypadám hrozně."
„To jo! Všichni si tě asi půl hodiny prohlíželi. Přišla jsi z popelnice nebo co?"
„Končí všechny tvoje otázky slovy nebo co?" řekla a usmála se. „Ještě nic nevíš."
„Co to má být? Co má být tohle to promlouvání do duše nebo c... Fajn, bez nebo co!"
„Jsem jen trochu mimo, jiná. Nevšímej si toho," řekla a podívala se velké nástěnné hodiny. „Za pět minut to jede, pak už se stejně neuvidíme, nemusí tě to zajímat."
„Náhodou, já už jsem tě viděla." Teď Marquete poskočilo, proud se zvýšil.
„Cože?" Nechápala a jen vzpomínala, ale její obličej byl pro ni nový, jako raní zprávy.
„Někdy tě vídám. Chodíš ulicí jako duch," řekla a s posměškem zavrtěla hlavou. „Proč si myslíš, že jsem tě šla tak rychle obsloužit? Ostatní by si tě ještě půl hoďky prohlíželi a pak by se k tobě plížili jako ke Krakenovi. Jsem zvyklá, že vypadáš... No tak trochu mimo."
„Měla jsem hlad. Snědla bych i holej rohlík, ale žádnej rohlík nemám."
„Co to tu meleš o pečivu?" řekla Bella a zasmála se. „Rohlík?"
„Jo, žádnej rohlík, žádný pivo, nic."
„No, jestli chceš jít na pivo, možná bych měla čas," řekla poněkud opatrně.
„Najednou se chceš kamarádit?"
„Nechci, ale pivo bych si dala. Ale možná by se ti napřed šikla sprcha," řekla a ušklíbla se.
„Se mnou se ale nechceš kamarádit, ani si dávat pivo, věř mi."
„Neříkáš to moc přesvědčivě a stejně, nerada někoho poslouchám! Radši si to posoudím sama."
„Kde bydlíš?" zeptala se Marquete.
„Naproti baru."
„Queen baru?"
„Jo, to je on," řekla a pokývala hlavou. „Vím, hroznej pajzl, ale aspoň mi tam nalijou. Kde bydlíš ty?"
„Nebydlím. Bydlí se doma, já nemám domov," řekla a postavila se tak rychle, jako by jí někdo zapíchnul jehlu do zadku.
„Co... Radši to nebudu řešit," špitala si pro sebe Bella.

Jakmile Marquete vstala, přijelo metro. Pomalu zastavilo a dveře se rozjely do stran. Obě nastoupily. Bella si sedla a Marquete si stoupla ke dveřím, chytla se zábradlí a hleděla ven oknem, civěla na černotu míhající se za okny. Bella se po pár minutách objevila vedle ní.

„Nesedneš si? Máš něco proti sedadlům? Nebo ty nesedíš? Sedí se jenom... Já nevím kde!" vyprskla. „Sakra! Co je to s tebou?"
Marquete se zasmála. „Máš pravdu, já si nesedám."
„Radši mě nezajímá proč," řekla a zasmála se taky.

Když metro dojelo, obě vystoupily a vyšláply schody nahoru na ulici.

„Takže... jdeme na to pivo?" optala se Bella.
„Ne."
„Sakra! Proč ne?"
„Nejsem ten správnej člověk, se kterým si dávat pivo."
„Už zase? Přestaň s tím moralizováním nebo co to je! Je mi to jedno."
„Nechci tě stáhnout s sebou. Ne, že bych se o tebe bála nebo něco takovýho, ale každý si ničí život sám. Nechci být za někoho zodpovědná, nechci si hrát na boha!"
„Je mi to jedno!" zařvala radostně Bella. „Je mi všechno u krysího zadku! Moje matka je alkoholička. Každej večer dorazí domů s nákupem a lahví ginu, tohle není mateřská láska... A můj otec? Ten je zase cvok! Mlátí matku, čumí hodiny do zdi a je totální paranoik. Můj brácha je na útěku před policajtama a někdy si přijde domů užít. Ano, je to nechutný, je to zvrácený! A já nemůžu ani legálně chlastat! Musím chodit do Queen a za chlast spát s tím hnusákem, co tam obsluhuje. A víš co? Je mi jedno, jestli budu ještě víc v prdeli, protože stejně nevěřím, že to ještě jde!" Byla už udýchaná z toho řvaní a nabírala kyslík.
„To je sakra povzbuzující historka."
„Děláš si z toho prdel? Pro mě tohle není sranda! Ani nevím jak se jmenuješ a všechno jsem ti vyklopila, tak se aspoň, prosím tě, nesměj!"
„Nedělám si z toho prdel, myslím to vážně! A jsem Marquete, pojď za mnou," řekla a rychlými kroky mizela za rohem.
„Počkej..." pípla Bella.

Marquete ji dovedla do nějakého baru. Bella tam nikdy nebyla, ale ani by tam nešla, byl to ještě horší pajzl než Queen. Jmenoval se U Myší. 

„Krásnej název, jdeš mě pozvat na krysí bobky nebo co?" odfrkla Bella.
„Nejdeme do baru, jdeme nad něj," odbyla ji Marquete.

Za chvíli už vyšlapávaly schody do prvního patra. Bylo tam několik bytů. Nejspíš to tu bude drahé, napadlo Bellu.

„Takže ukázka luxusního bydlení?" optala se s úsměškem na rtech Bella.
„Ne, ukázka ráje," odvětila Marquete.

Po těchto slovech už Bella nevěděla co říct, co si myslet. Marquete byla první osoba, ze které byla naprosto zmatená.

Šly krátkou chodbou, kterou pokrýval červený koberec. Vypadal dost otrhaně. Na některým místech byly fleky, které vypadaly, jakoby se někdo vymočil svému sousedovi před dveře. Marquete ji dovedla až k posledním dveřím. Bylo na nich číslo 18 a byly značně opotřebované. Marquete třikrát dunivě zaklepala a čekala.

„Kdo je tam?" řekl tichý a drsně mužský hlas.
„A tam?" zeptala se Marquete. Nikdo neodpovídal. „Dělám si srandu, Johne, to jsem já."
„Marquete?" optal se nejistě, ale potom bylo slyšet, jak se usmál. „Zase?"
„Nejspíš jo," řekla tiše.

Dveře se otevřely.

„A tohle..."
„Tohle je Nataša!" odbyla ho prudce. „Dělej," špitla na ni přes rameno, zatímco vcházela dovnitř.
„Dobrý večer, Natašo!" řekl John a zasmál se. „To jsi z Ruska? Kde máš ještě Ivana?" zeptal se a opět se zasmál.
„Ivana?" optala se Bella a nechápavě jí poskočilo obočí, potom šla dál.
„Neřeš ho, je to těžkej případ," poradila jí nezaujatě Marquete.
„To nejsem, jenom jsem světaznalý," hájil se John.
„Cha, cha," zasmála se ironicky Marquete. „Copak ty vytáhneš paty z tohohle zablešenýho bytu?" zeptala se a posadila se na sedačku, která už toho měla očividně hodně za sebou.
„Nemůžu za bílýho dne jen tak producírovat! Snad to chápeš, ne?! A ty si sedni!" řekl a ukázal na Bellu. „Stojíš tady, jak kdybys měla v prdeli deštník! Chovej se jako doma."
„Neříkej slovo doma, Johníku! Víš, co si o tom myslím," rozčepýřila se Marquete.
„O tobě jo, ale už je tu i další?" řekl a mrknul po Belle. „Já jsem doma všude tam, kde složím hlavu."
„Tak to je mým domovem často nádraží," řekla Bella a konečně se posadila vedle Marquete. „Tady bydlíš?"
„Cože? Ne!" odvětila Marquete a z plna hrdla se zasmála spolu s Johnem. 
„Ale prakticky tu končíš často, nebo spíš začínáš?" zeptal se John.
„Dáš nám chvilku, Johne?" optala se Marquete a pohlédla na něj vážným pohledem, potom pochopil - Bella to dělá poprvé, a to vlastně ani neví, proč jsem přišli. „Jdi si hrát s tím tvým nádobíčkem."
„Dobře, jak chcete, za pět minut jsem zpátky," pípnul a zmizel někde za rohem.
„Co to má být? Budeme dělat nějakej rituál nebo co?" zeptala se Bella a zazubila se.
„Víš, nevím jak silná seš..."
„Nebude tu zase to promlouvání do duše, že ne?" řekla a opět se zazubila.
„Víš, Bello, já nejsem mimo jenom z tohohle zasranýho světa, jsem mimo hlavně z drog. A každý zrno bílýho andělskýho prachu je lepší než milion nádechu na tomhle zkurveným místě. Je to bázeň. Je to domov, ten kterej hledáš."
„Teď nějak... Nechápu, ale to už dneska není překvápko," řekla Bella a zmateně zamrkala.
„Ani mě nenapadlo, že bych tě stáhla do toho kolotoče s sebou, ale tvůj život není v pohodě. Ani můj není, tohle je ta vlídnější možnost."
„A jaká je ta druhá?"
„Pomalu si zvyknout, a pak skončit jako naši ubozí rodiče - umřít s flaškou levnýho líhu v ruce," pronesla nesmířeně Marquete a zastrčila Belle pramínek vlasů za ucho.
„Ale pak půjdeme na to pivo, ne?" zeptala se poněkud váhavě, bylo vidět, že nad tímhle moc nepřemýšlela.
„Nemusíš to dělat, jestli nechceš, ale potom tě vezmu klidně na pivo! A to klidně do lepšího podniku než je vyhlášený Queen!"
„Asi chci být tvoje kamarádka. Sakra, asi už jo!" řekla Bella a uculila se. „Takže, kde to máš?"
„Johne! Mrskni sebou a prostírej!" zvolala Marquete najednou nějak moc živě.

John přišel i s malým pytlíčkem v ruce a sedl si na taburet naproti Belle a Marquete.

„To netrvalo dlouho," pronesl hned, jakmile se uvelebil.
„Mělo to trvat dlouho?" optala se Bella.
„Vypadalas docela odolně, to je všechno."
„Umím se přetvařovat," řekla sebejistě Bella a nejistým pohledem zaměřila kokain, jenž ležel na stole.
„Tak asi kurevsky dobře! Já se rozklepu i když mi vrátí v hospodě o pět centů víc! Hned musím vypadnout, abych jim to neřekl! Jsme hroznej srab," řekl John a rozesmál se na celé kolo.
„Dost srdcervoucích příběhů, nachystej to nejlepší, co máš," řekla ostře Marquete.
„Zase jsi dlouho nasuchu nebo co?" 
„Už nikdo neříkejte nebo co!" řekla Marquete a rozesmála se. „Už jsem to dneska slyšela snad stokrát!"
„Já to říkám dneska poprvé," divil se John.
„Jo, ale já to říkám často," špitla Bella a ušklíbla se.
„Tak tady to je," řekl a začal sypat kokain na skleněný stůl, potom vzal nějakou starou kreditku a začal dělat bíle jasné cestičky kokainu. „Chceš to udělat dvackou nebo padesátkou?" zeptal se po chvilce Belly.
„Je mezi tím rozdíl?" zeptala se a opět se ušklíbla, možná se to ostatním nezdá, ale je hodně nervózní. Nikdy jí nenapadlo, že nakonec je tohle ta ještě lepší možnost.
„Jasně, že je! Dvacka je krapet menší a padesátka krapet větší,"odvětil a zasmál se.
„Padesátka. Čím vyšší, tím lepší," křikla nedočkavě Marquete. „Tohle si za chvilku uvědomíš - prachy nejsou všechno. Už sis někdy zapálila cigaretku stovkou?" zeptala se a líbezně se nadechla, vzpomínajíc na staré časy. „To je něco jinýho než škrtnutí zapalovače! Potom si té cigarety aspoň vážíš," pronesla zasněně.
„Ale zapalovat si každou cigaretu stovkou?" řekla Bella a zasmála se. „To bych asi přestala kouřit!"
„A je to! Dámy a Johne, připravte se!" vypískl John.
„Drž hubu a dělej!" odbyla ho Marquete.
„Proč jsi na mě tak zlá, Marquete? Nedávám ti snad koks kdykoliv si o něj zaškemráš?"  
„Jo, kdybys neškemral i ty." 
„No, asi bychom měli začít," probodnul nakonec to ticho a stočil bankovku do ruličky. „Nebo Rusky první?" zeptal se a zazubil se.

Sklonil se nad stůl a bylo slyšet jen syknutí, potažení nosu. Kokain z první cestičky zmizel jako víkend po tvrdém týdnu. Prudce se nadechl nosem a ukazováčkem a palcem si prolnul nosní dírky. Marquete se chopila další cestičky. Vzala bankovku a znovu z ní udělala pevnou ruličku.

„Neboj se, Bello. Viděla jsem, jak se ti vykulily oči," řekla Marquete a usmála se. „Je to nová etapa tvýho života, věř mi," řekla a zhluboka se nadechla.

„Nechám si to projít hlavou... nebo nosem?" pronesla líbezně Marquete a vzala ruličku do pravé ruky, přiložila ji k druhé cestičce bílého božstva. Levou rukou si zacpala jednu nosní dírku a potáhla kokain druhou. Kokain zmizel jako muž, který opustí rodinu, tak rychle, jak jen to jde. Bíle krystalky vysála jako nic. Odhodila bankovku na stůl a blaženě se opřela o sedačku, znovu potáhla nosem a také si prolnula nosní dírky. 

Všechno je zase zpět - svoboda, krása, všechno! Hlavně ten blažený pocit, pocit, jak se vám krystalky koksu probíjí pod kůži, olizují vám dutiny, mění vám vaše vnímání. Vaše libido najednou pluje na vodách euforie. Můžete se cítit tak, jak si přejet, tak jak chcete! Proč se ohlížet na svět? Vy jste váš svět. Je to jen vaše mysl, vaše duše, vaše svoboda. Závislost? Nezávislost! Je to lepší než žít pořád ten zasranej život. Život, kdy vás všechno zabíjí... Tohle město mě zabíjí, tohle počasí mě děraví, tihle lidi mě nechápou, tohle je jediná naděje. Stejně už naděje neexistuje, existuje jen pocit, že naděje pořád někde přežívá, přestože jste ji už dávno vzali kyjem.

Existence je podmíněná náhodě. Je jedno, jestli uděláte správné rozhodnutí, jestli uděláte správnou věc. Nakonec vás stejně srazí autobus, když to nejméně očekáváte. Proto je lepší si to užít. Možná si zničit zdraví, možná si zničit tělo. Ale alespoň nebýt na chlup stejným zrnkem prachu, nebýt další z řady - být jiná.

„Jsi v pohodě, Marquete?" Bella si ještě nic nevzala, jen přihlížela, jak se Marquete a John chovají. Bojí se toho, bojí se něčeho, co ještě nezná, jako každý jiný.
„Víc než v pohodě!" vypískla omámeně. „Svět jde do sraček, musíš se umět z těch hoven vyhrabat, tak prostě šňupni ten sněhově bílej prášek osvobození, je to jednoduchý, tohle jediný ano!"

Bella se rozhodla - na co čekat? Na smrt? Na smrt své rodiny? Jít hledat práci do dalšího bistra? Jít se s něčím vyspat za pár panáků? Tohle není ten život, který si kreslila, když byla ještě na střední. Její matka byla hodná hospodyňka a otec úspěšný partner ve firmě. A její bratr, o tom ještě nic špatného nevěděla a bylo to tak lepší. Možná to není úplně legální, ale na co ještě čekat? Co jiného dělat? Snad právě tohle.

Vzala bankovku, která už byla hodně srolovaná a udělala si svou vlastní ruličku. Zazubila se a přiložila ji k cestičce, hromádce, koksu, osvobození a natáhla to! Byl to ten nejdivnější pocit, jaký kdy zažila. Žáha ji začala pálit až v nose a trocha kokainu jí ještě vykoukla z nosu jak vydechla. Zacpala si nos a potáhla jím. A najednou to ucítila - všechno co jí Marquete slíbila - osvobození. 

 Doufám, že se to alespoň trošku líbilo. :) Díky za každý kometík, ať už pěkný nebo ještě pěknější! :D Možná se dostanu i k další části, ale to ještě uvidím. :) A možná to bylo taky trošku zmatené, nevím. :D Už dlouho jsem neměla nápad...

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Drogs and any roll...: