Moc Vám všem děkuji za komentáře a přidávám pokračování oddechové povídky:o)
28.08.2010 (16:15) • Anetanii • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3316×
Druhá část
„Edwarde!? Podej mi svou košili..!“ volal skrz paravan vysoký, ženský hlásek a hlubší sametový mu odpovídal.
„Nemusíš být celá nahá…“
„Tu košili!“ zdůraznila.
Edward si stáhl bílou látku z těla a podal jí do malé ručky nastavené za ratanem. Košile i ručka zmizely, a na linoleovou podlahu vykročila nejistě štíhlá, nahá nožka. Edward sjel pohledem po lýtku, ke kolenu, přes bílou plátěnou tkaninu halící tělo, úzký krček, až k srdcovitému obličeji posazenému v tmavých, vlnitých loknách.
„Pane umělče, zavřete ústa, než vám tam vletí moucha, a chopte se štětce!“ zasmála se dívka s rozpaky nad Edwardovým údivem.
„Ehm, promiň, j - jistě,“ odskočil od ní a chytl první štětec, který byl pro ruce. Až po uchechtnutí si štětec s obvodem deset centimetrů na natírání zahradního plůtku s ruměncem vyměnil za malířský.
„Posaď se na židli,“ navigoval ji. Uprostřed prosvětlené místnosti stála vysoká trojnožka z tmavého dřeva. Edward měl stojan pár metrů před ní a přisunutý starý stůl s olejovkami.
Bella odcupitala po chladné podlaze až k židli, svlékla si Edwardovu košili a nahá se posadila bokem k malíři.
Viditelnou levou nohu pokrčila v koleni, položila si na ni tvář i ruku a pravou nožku spustila na poslední trnož. Vlasy se jí po zádech rozprostřely jako závoj a kontrastovaly s bledou porcelánovou pletí.
Edward, ač byl zvyklý malovat akty, zůstal bez dechu stát a díval se na něžného anděla, který se choulil na židli.
Vypadala tak zranitelně, přitom neskutečně žensky – Edward musel klidnit svůj dech a jeho srdce vypadalo, že vyskočí z hrudi a poběží za tou krásou před ním.
„Co jsi udělala tak krutého, že tě nepustili do nebe..?“ zašeptal omámeně a jeho slova zněla spíše jako tichý vzdech.
„Nač bloudit nebem osamělá,
když láska chodí po zemi.
Nač věčnost prožít okřídlená,
a topit se vlastními slzami.“ Rozfoukal vítr otevřené okenice a probral tak Edwarda ze zamyšlení.
Opravdu to řekla? Vždyť se její rty nepohnuly! Stále seděla klidně, jakoby snila za bílého dne.
Edward otevřel dřevěný kufřík a rozmíchal barvy s olejem. Štětcem udělal na veliké plátno pár bílých tahů, jejichž spletitost v sobě dala znát postavu.
„Kde vlastně bydlíš?“
Bella se usmála. „Doma -“
„Edwarde, pověz mi, proč si byl v tom parku?“ Pootevřela oči a zaměřila se do zeleného pohledu, zářícího uměleckým šílenstvím.
„Víš, rodiče mi zemřeli ještě když jsem studoval a přenechali mi dům. Malířina byl vždy můj koníček, už jako malý mi předpovídali velkou budoucnost. Ale po jejich smrti jsem zůstal sám a koníček se stal mou prací.“ Povídal, zatímco pracoval na obrazu, Bella ho pozorně poslouchala a trpělivě pózovala.
„Není snadné zavděčit se veřejnosti, když ta původní vášeň pro díla vyprchala a nahradila ji nutnost, abych měl co hodit do žaludku. Moje práce nikdy nebyly moc úspěšné, protože jsem maloval svůj pohled na svět a některé krajiny postrádaly barvy. Lidé vždy raději vidí duhu a obýváky jim zdobí veselé koláže.“
„Ale svět je veselý, nač mu ubírat barvy?“ zkrabatila čelo v němém neporozumění.
„Jak pro koho, Bells, pro muže co ztratil všechno, je svět temný, pustý a prázdný – to matka mě podporovala a otec byl na mě hrdý…“
„To jistě, ale určitě by nechtěli, aby jejich syn, zanevřel na barvy.“
„Pořád jsi mi neřekl, co jsi hledal v tom parku?!“
„Tebe,“ usmál se Edward.
„Hledal jsem něco, co mi vrátí chuť předat to dál. Abys tomu rozuměla – hledal jsem múzu, která vrátí mým rukám cit a mému srdci touhu.“ Objížděl ženské tvary rýsující se v rámu a ponořen do svého světa, vnímal emoce.
Maloval sice obyčejný portrét dívky, ale maloval ho citem, který dodával jeho tahům život a lehkost jako ještě nikdy.
„Vlastně nic jiného ani neumím,“ ušklíbl se a Bella se zamračila.
„Tomu nevěřím.“
„Nikdy jsem nic jiného umět nemusel, to až potom se všechno změnilo…“
„Jak dlouho už jsi sám?“
„Od dvaceti - takže šest let.“
„Prosím tě, teď se nehýbej, jen ti smetu vlasy z tváře,“ zašeptal, když se přiblížil k Belle. Jemně hebké vlasy vrátil kam patřily, než se rozutekly a jako by si nemohl pomoct, pohladil konečky prstů dívčinu tvář.
„Oh, promiň, to jsem nechtěl,“ ošil se Edward, když na světlé, smetanové pokožce, zůstaly od bříšek prstů, tři purpurové tahy.
Ve chvilce byl zpátky s namočeným, čistým hadrem a smíval důkazy jeho ukradeného doteku.
Bella se usmívala nad nervozitou mladíka a držela nepohnutě, aby se ani na malý kousek neodchýlila od obrazu.
„Mohl bys zase začít malovat a pořádat výstavy – tímhle obrazem by jsi jistě upoutal.“
„Ne, Bells, ten obraz je tvůj, maluji ho pro tebe!“ zdůraznil.
„Jsi milý, ale je to tvá práce a já bych byla ráda, kdyby sis ho nechal,“ usmála se, nad jeho vzpurným výrazem.
„Belli, ty nepatříš k nikomu do pokoje na stěnu, udělala bys mi radost, kdyby ti ten obraz připomínal chvíli, kdy jsi vrátila vyprahlému umělci znovu city…“
Toužil, aby na chvíle s ním nezapomněla, aby ji obraz připomínal jeho. Bella mlčela, jako by věděla - jako by dokázala číst nejen v jeho hlavě, ale i v srdci.
„Nejsi unavená? Můžeme si dát pauzu…?“
„Ne, není mi to nepříjemné, ale jestli potřebuješ chvíli, klidně přestaneme?“ Edward se posadil na svou židli, obdobnou na které seděla Bella. Chvíli procvičoval rameno paže, jíž maloval.
„Nemáš hlad? Za chvíli se začne stmívat.“
„Mám ráda ovoce,“ usmála se a Edward na chvíli zmizel. Když se vrátil, dívka seděla v rozmotané roli plátna, oděná v jeho košili.
Vypadala jako ztracený, malý anděl, který spadl z nebe na zem. Prsty hladila bílý kožíšek.
„Už jsi se poznala se Snížkem?“ pousmál se Edward.
„Je krásný…“
„No jo, našel jsem ho jako kotě, spícího u mě ve svetru a od té doby se ode mne nehnul. Vlastně ani nevím, jak se tu vzal, najednou byl u mě.“
„Vidíš, tak přece nejsi sám,“ usmála se Bella a podrbala kocourka na bříšku, když se hravě přetočil. Edward položil tác s nakrájeným ovocem vedle nich a pozoroval je.
Ne, už se necítil sám…
„Jestli chceš, můžeme pro dnešek skončit a domalovat to až zítra... ?“
„Nejsem unavená, můžeme pokračovat,“ zasmála se, když se kocourek ohnal po Edwardovo ruce, kterou mířil s kouskem jablka k Belliným ústům.
„Co, ty lumpe, chceš ji krmit sám?“ ušklíbl se na kocourka, který po jablku znechuceně utekl.
„Potřebuji k malování světlo – zapálím svíčky.“
Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Dotek anděla - Druhá část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!