Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dokonalý den versus naprostý propadák

13.03.2011 (17:45) • zuzinecckaa • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2893×

Zavřela jsem oči a nechala se unášet svou fantazií.

Ráno vstanu, hezky se obleču, v klidu se nasnídám, namaluju se, hlavně ne moc přeplácaně, abych se mu líbila, a čekám na něj, než mě prozvoní.

Telefon mi po pár minutách zavibruje, tak se obuji, vezmu bundu, zamknu dveře a nasedám do čekajícího auta, co stojí před domem.

Pozdravíme se, mile se na sebe usmějeme, a jedeme do školy. Tam se každý rozejdeme do své třídy, slibujíc, že se na obědě setkáme.

Celé dopoledne mé myšlenky patří jenom jemu. Přemýšlím, o čem bych se s ním mohla bavit při obědě, aby řeč nestála, a rozhodnu se, že bychom si večer mohli spolu vyjít. Třeba do kina na nějakou romantiku či komedii.

Po zazvonění na pauzu oběda se setkáme u vchodu do jídelny. Navrhuji mu svůj plán a on nadšeně souhlasí. Vystojíme frontu a debatujeme, na co bychom mohli jít, co vlastně teď v kinech vůbec běží.

Bereme si své tácy s jídlem, sedáme si, přičemž stále vedeme hovor o tom samém tématu. Jíme, usmíváme se na sebe, poté společně odcházíme s tím, že si ještě po škole napíšeme, v kolik pro mě přijede.

Jedu domu s kamarádkou, která se mě na všechno samozřejmě vyptává. Trochu mlžím, jak to holky občas dělají, ale nakonec jí naprosto všechno vykecám, protože to sama nemohu unést, jak jsem šťastná.

Doma si v klidu dívám na program kina a přemýšlím mezi komedií a romantikou. Na jednu stranu miluji romantické filmy, ale na druhou stranu ho nechci trápit romantickými scénami, protože vím, že většina kluků je moc nesnese.

Píšu mu sms, aby mě vyzvedl v pět, ať máme čas ještě jít na večeři. Obratem mi sms přichází, že tu bude. Pět bude asi za půl hodinky, takže si v klidu převlékám do něčeho, v čem se mu chci líbit, líčení si trochu zvýrazním, vlasy si vyčešu a poté čekám, až mě prozvoní.

Telefon mi zazvoní, já hovor odmítám. Podle identifikace volajícího vím, že to je on, ale nikam nespěchám. Pomalu se šourám do přízemí, zdlouhavě si nasazuji botky s vyšším podpatkem, abych opticky vypadala štíhlejší, beru si maminčino sáčko, které se k mému outfitu perfektně hodí, a poté jsem zas v jeho autě.

Lehce si povídáme o tom, na jaký film razíme, vyprávím mu jeho přibližný obsah a část cesty mlčíme. Zaveze nás do centra, kde nám objednal stůl pro dva v jedné z předních restaurací, protože výběr restaurace jsem nechala na něm.

Jako gentleman mi odsune židli, posadí mě na ni a poté sám usedá naproti mně. Uprostřed stolu plápolá plamen svíčky, vedle níž stojí váza s červenými růžemi. Celkově tady přítmí působí velice romanticky.

Číšnice nám přinese jídelní lístky a my si objednáváme zatím jen pití. Poté, co nám ho přinese, jí říkáme, co si přejeme k jídlu, a ona zase odchází.

My se utápíme v očích toho druhého, já se štěstím, že si se mnou vyrazil. Sice ho ještě moc neznám, ale jsem si jistá, že s ním bude vztah naprosto dokonalý.

Servírka nám přerušuje romantickou chvíli, na stůl nám pokládá objednaná jídla, přeje nám dobrou chuť a zase nás nechává o samotě. My si jídlo vychutnáváme, nemáme ještě kam spěchat, máme téměř dvě hodiny času do začátku představení.

Ještě navrch mi objednává zmrzlinový pohár, vanilkovou zmrzlinu politou horkými malinami a čokoládou a na špičce je medová sušenka. Nevím, jak zjistil, co nejvíce miluji, ale velice mě překvapuje.

Poté za nás platí a pěšky se odebíráme do kina. Já kupuji lístky, popcorn a nějaké pití, protože jsme se tak dohodli.

Představení jsem vybrala velice dobře, oba se pochechtáváme i teď při cestě domů. Během cesty si vyprávíme různé scény z filmu, které nám v hlavě utkvěly, a já se konečně začínám vedle něj cítit uvolněná.

Zastaví před naším domem a než se rozloučíme, tak mě měkce políbí na ústa. Myslím, že tento den nemohl skončit lépe.

Takto před spaním jsem si vysnila zítřejší den. Před pár týdny se sem přestěhovala nová rodina, ale jen jeden jediný z nich mě zaujal. Světle bronzové vlasy spadající mu do čela v elegantním rozcuchu, vystupující lícní kosti, pod tmavším obočím se skrývaly dvě jasné krásné jantarové oči, a hlavně ta postava… Elegantní oblečení zdůrazňovalo, jak se mu svaly pohybují i při sebemenším otřesu.

Ráno jsem se vzbudila s tím, že pro mě má dneska přijet. Krásně jsem se oblékla a pak jsem šla snídat. No co se nemohlo stát! Moji nejhezčí blůzku jsem si polila džusem, tak jsem se mazala převléknout. Sotva jsem si vyčistila zuby, už mi vibroval mobil, že je tady.

Do háje, nadávala jsem v duchu. Vůbec jsem nestíhala, musela jsem se ještě namalovat. Jak jsem pospíchala, tak jsem si stíny nanesla snad i na čelo, ale v tu chvíli jsem to neřešila.

Rychle jsem popadla tašku a vyběhla z pokoje, přičemž jsem zakopla na schodech a zbytek jsem se skutálela. To je fakticky smůla! Boty jsem popadla první, co jsem měla po ruce. Neuvědomila jsem si, že jsou to ty špinavé, které jsem měla včera na zahradě, když jsem mamce pomáhala s plením záhonků.

Pak jsem nebyla schopná ani strefit klíč do zámku, natož dveře zamknout. Po chvíli boje se mi to přece jen podařilo, ale jen s velikým úsilím.

Otevřela jsem dveře od jeho auta a chtěla tam nalézt tak rychle, abychom už konečně vyrazili, ale nohy se mi mírně zamotaly a hlavou jsem mu skončila přímo v klíně. Celá rudá jsem se zvedala, abych konečně pořádně usedla na místě spolujezdce.

Celou cestu jsem mlčela jak zařezaná, a on se jen chichotal. Naštěstí jsem z auta vylezla bez nějakých smolných pádů, ale stejně jsem nekoukala na cestu.

Náhle jsem zakopla o něco, a když jsem konečně zem políbila, všimla jsem si obrubníku. No to jen já můžu přehlédnout obrubník!

Se smíchem mi Edward přišel pomoct. Utrápeně jsem zvedla oči, abych se setkala s jeho omračujícím pohledem.

„Bells, jsi v pohodě?" ptal se mě.

„Evidentně," zavrčela jsem na něj. Když jsem stála, vytrhla jsem se mu a konečně vypadla z jeho přítomnosti.

Ve třídě jsem si chtěla v pohodě sednout na židli, ale asi jsem neodhadla vzdálenost, takže židle si stále stála na svém místě, jen já na ni koukala z mé poloviční výšky. Zadek mě z pádu bolel. Nervně jsem vstala a poté opatrně sedla na židli. Lidé, co už tu byli, se mi posmívali, ale nechtěla jsem to brát na zřetel.

Do oběda se už nic moc katastrofálního nestalo, tedy co by stálo za zmínku, takže jsme se potkali u vchodu do jídelny.

Při tom, co se mi stalo ráno, jsem mu o žádném kině radši nic neříkala, takže jsme mlčky postupovali frontou a poté jsme si každý sedl ke svým. Já ke své partě a on ke své adoptivní rodině.

Moc jsem nevěnovala pozornost tomu, jak jím, takže když mě Jessica upozornila, že jsem se pocintala, už mě to dopalovalo. Hlavně jsme měli špagety, takže jsem to měla všude na mikině.

Vstala jsem, že odnesu tác, no jo, ale kolem nás akorát procházel nějakej klučina, já ho svým tácem bouchla do jeho a jak se lekl, tak všechno jídlo, co tam měl, skončilo na mém oblečení.

Vrazila jsem mu peníze do ruky, ať si jde koupit další oběd, sama vše posbírala a za všeobecného chechotu vypadla. Už jsem tam nemohla strávit déle, než bylo nutné.

Na záchodě jsem si trochu upravila oblečení, aby nebylo moc poznat, že na mě spadly špagety, ale dolů to moc nešlo. Vyrazila jsem pěšky směr domov.

U parkoviště mě vylekal jeho hlas natolik, že jsem překvapivě skončila na zemi.

„To nemáš nic lepšího na práci?!" vykřikla jsem na něj, přičemž mi samovolně začaly téct slzy vzteku.

„Chtěl jsem ti nabídnout odvoz," pronesl, jako by se nechumelilo. Povzdechla jsem si a zamířila k jeho autu.

„Díky," špitla jsem, když mi zastavil před domem.

„Hele, Bello, nechtěla by sis dneska někam vyrazit?" ptal se mě. On mě chce někam pozvat! řvalo mi srdce, ale dneska jsem už na to neměla psychicky. Potřebovala jsem se trošku srovnat, tak jsem mu to i vysvětlila.

Usmál se na mě, až se mi málem zastavilo srdce, a odvětil: „Tak dobře, můžem někam vyrazit zítra. Domluvíme se ve škole. Tak se měj, Bello." Už už jsem vystupovala z auta, když mě za ruku chytl a stáhl si mě zpátky k sobě.

Nestíhala jsem, co se dělo, protože se náhle jeho chladné, sladké rty přitiskly na ty mé a přestože jsem si dnešní den chtěla užít jinak, tohle líbání bylo mnohem lepší než vysněné.

„Tak se měj hezky, Bells," loučil se, když já omámena jeho dechem a dechberoucím polibkem, vylezla z auta. Sledovala jsem, jak odjíždí a přitom se mi rozléval úsměv po tváři.

Den nemusí být tak dokonalý, abyste dosáhli toho, co chcete. Podívejte se na můj zářný příklad.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalý den versus naprostý propadák: