Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dítě

30.11.2009 (16:30) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4251×

Rosalie

Seděla jsem vedle Emmetta a sledovala jsem s ním televizi. Nebylo to kdovíjak zajímavé, ale tenhle fotbalový zápas chtěl vidět. A já jsem chtěla být s ním. Takže tohle je takový náš kompromis. Však on mi to potom vynahradí.

„Gól!!!“ zakřičel tak nahlas, že jsem skoro nadskočila. Ze rtů se mi vydralo tiché zasyčení.

„No tak, zlato, nemusíš tu být, jestli nechceš,“ podíval se na mě Emmett něžně. Tenhle pohled zbožňuju.

„Jsem tady ráda,“ ujistila jsem ho. Bylo na něm vidět, že mi nevěří, ale nechal to být a dál sledoval zápas. Znuděně jsem pozorovala, jak očima hltá televizi a měla jsem sto chutí rozmlátit ji na kousky. Poslední dobou jsme na sebe s Emmettem neměli moc času. A když se konečně vyskytne taková příležitost, sedne si k televizi.

Právě jsem se chtěla zvednout a odejít dělat aspoň něco, když mi zazvonil mobil.

Vzala jsem ho do ruky, ani jsem se nepodívala, kdo to je a zvedla jsem ho. „Haló?“

„Rosalie? Tady Bella. Prosím. Musíš mi pomoct,“ zašeptal známý hlas.

„Bello? Jsi v pořádku?“ I když jsem ji neměla moc ráda, vytušila jsem, že jde o něco vážného.

„Jsem těhotná. Rosalie… On mi to chce vzít. Ale já… já…“ rozbrečela se.

Ona je těhotná? S Edwardem? To jde? Snažila jsem se ji utěšit. „Bello, klid. Víš to jistě?“

„Jo, Carlisle si myslí že jsem. A já to vím.“

Jak to, že nám Carlisle nic neřekl? Vždyť je s Esme, Alicí a Jasperem na lovu, připomněla jsem si.

„Musíš mi pomoct, Rosalie. Já vím, že mě nemáš ráda, ale… já to dítě chci!“

„Samozřejmě, že ti pomůžu, jak jinak.“ Přece nenechám to dítě umřít. „Kde je Edward?“

„Šel odnést věci do lodi.“

Super, takže tam není a neslyší to. „Dobře. Bello, pomůžu ti. Ale Edward o tom nesmí vědět, jinak by tě vzal rovnou do nemocnice.“

„Děkuju…“ zašeptala a zavěsila.

„Zlato? Děje se něco?“ zavolal na mě Emmett.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se na něj. „Ne, nic, všechno je v pořádku. Zatím.“ dodala jsem potichu, ale slyšel mě.

Zvědavě na mě pohlédl, ale já jen zavrtěla hlavou, tak to nechal být. Věděl, že se to dozví.

Vzala jsem telefon a vytočila číslo na Carlisla.

„Ano?“ ozval se téměř hned.

„Carlisle? To jsem já, Rosalie.“

„Ahoj, potřebuješ něco?“

„Chtěla jsem se zeptat, kdy se vrátí Edward,“ řekla jsem nevinně.

„Mno… jelikož došlo ke změně plánu, tak už dnes večer, asi kolem deváté. Proč?“

„Jen tak. Už musím jít. Tak ahoj!“ Ani jsem nečekala na odpověď a zavěsila jsem.

Emmett ke mně přišel a objal mě. Pohlédla jsem k televizi – fotbal už skončil.

„Stalo se něco?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, nic co by nemohlo počkat,“ řekla jsem s úsměvem a políbila jsem ho.

Začal mě líbat.

Skvěle jsme si užili chvíli bez ostatních. Bylo šest hodin, když konečně přišli. Hned jsem šla za Carlislem  Ptala jsem se ho, jak je možné, že Bella otěhotněla.

„Nevím. Nikdy nebyla možnost to vyzkoušet. Edward a Bella jsou jedni z mála, kteří zašli tak daleko a ona přežila. Ale abych na něco přišel, musím ji vidět. Což se mi už za pár hodin poštěstí.“

Netrpělivě jsem čekala, až konečně vyjedeme na letiště. Viděla jsem, že je ze mě Jasper zmatený. Nikdo zjevně neměl potřebu vyjet tak brzy. Ostatní byli v klidu, jen se občas zamračili, což svědčilo o tom, že si o Bellu dělají starosti. Já jsem si o ní taky dělala starosti. Kdyby to nepřežila, nepřežije to ani to malé, co v ní roste. Ono má taky právo na život, i když si to jiní nemyslí.

Konečně Carlisle zavelel, že vyjíždíme. Jeli jsme všichni. Konečně jsem se dočkala. Na letiště to nebude trvat víc jak hodinu.

Jasper po mě co chvíli střílel zmateným pohledem. Asi se snažil zjistit, co za mými pocity stojí.

Přijeli jsme na letiště s čtvrthodinovým předstihem. Jak jsme tam tak stáli a čekali, nemohla jsem zabránit, abych podupávala nohou.

Konečně jejich letadlo přiletělo. Doufala jsem, že Bella Edwardovi nic neřekla, asi by mě zabil.

Uviděla jsem Edwarda. Objímal Bellu kolem pasu a netvářil se moc šťastně. Popravdě řečeno se tvářil nešťastně. Bella nevypadala o nic líp. Sotva mě uviděla, rozběhla se ke mně a skočila mi do náruče.

Edward se na mě šokovaně podíval. Chvíli zkoumal můj výraz a potom se zatvářil zděšeně. Došlo mi to. Kdyby šlo vraždit pohledem, byla bych první na ráně.

„Rose?!“ zasyčel na mě. „Co to děláš?“

„Můžeme si o tom promluvit doma. Tady není vhodné místo,“ řekla jsem mile.

Jenom se na mě zuřivě podíval a potom se kolem nás rozprostřel klid. Vděčně jsem se na Jasper podívala a spolu s Bellou jsem vyšla k autu.

Cestou domů všichni mlčeli. Bylo to tak lepší. Bella se ode mě nehnula. Nedivila jsem se jí. Edward mě neustále propaloval nenávistným pohledem. Na jednu stranu jsem ho chápala a přesvědčila bych Bellu, aby si to nechala vzít. Ale na druhou stranu – chápala jsem ji a hodlala jsem ji bránit. Věděla jsem, že kdybych byla v její situaci a ona v mé, taky by mi pomohla.

Dojeli jsme domů. To byla situace, které jsem se nejvíc bála. Přesvědčit ostatní o mé pravdě. Nikdy mi to nedělalo problém, ale nikdy se to netýkalo tak závažné věci.

Sotva jsem Belle pomohla do křesla, Edward se začal hádat.

„Rose!!! To si ze mě děláš srandu!!! Bella musí do nemocnice, a to hned! Vždyť ani nevíme, co to je! Zabije ji to! Vzpamatuj se!“

Nechtěně jsem si s jeho slovy vzpomněla na svojí touhu po dítěti.

„Tady nejde o tebe, Rose! To dítě nebude tvoje ani kdyby ses o něj starala sebevíc!“

To zabolelo. „Edwarde…“ začala jsem potichu.

„Nesnaž se mi namluvit, že to neděláš kvůli sobě!“

„Edwarde,“ řekla jsem zřetelněji. „To není kvůli mně! Poslouchej mě aspoň chvíli, prosím…“

Chvíli na mě bez výrazu zíral a potom přikývl.

Ukazovala jsem mu v myšlenkách pocity, když jsem přišla na to, že nemůžu mít dítě. Představila jsem si, jak bych se cítila, kdybych byla těhotná a o dítě přišla. Ukázala jsem mu ten pocit prázdnoty, který každá žena cítí. Jak je ten pocit horší, než vědomí, že už nikdy neotěhotním.

Edward mě pozoroval. „Rosalie, chápu tvoje pocity, ale tohle je něco jiného!“

Zaprskala jsem. „Něco jiného?! To je to samý, Edwarde! Ty si to neuvědomuješ, ale je to tak. Jak se bude Bella cítit, až jí to Carlisle vezme!“

„O tom se s tebou nebudu bavit,“ zavrčel a otočil se k Belle. Jasný znak, že konverzace pokračovat nebude.

Unikl mi poražený a zároveň zoufalý povzdech. Emmett byl hned u mě. Potřebovala jsem s ním nerušeně mluvit. „Potřebuju na lov.“ Věděla jsem, že dnes to Belle nevezmou. Dnes už je moc pozdě. Proto se najím do zásoby. Příštích pár měsíců to nebude jednoduché.

Vyrazili jsme s Emmettem ze dveří a namířili si to do lesa. Když jsem si byla jistá, že nás Edward nemůže slyšet, zastavila jsem. Emmett to nečekal a zastavil asi o půl vteřiny později než já. I tak mezi námi byl velký odstup. Vrátil se. „Stalo se něco?“

Ignorovala jsem jeho otázku a zeptala jsem se na jinou. „Myslíš si, že jsem bezcitná a starám se jen o sebe?“

Emmett vykulil oči. „Cože???“

Zopakovala jsem svoji otázku. Emmett dál jen nevěřícně zíral. „Jak tě to napadlo?“

„Já… budu za to dítě bojovat,“ řekla jsem pevně.

Chvíli si mě měřil a potom řekl: „Je to tvoje rozhodnutí. A jestli si myslíš, že je to správný, podpořím tě v tom. Budu zastávat stejnej názor jako ty.“

Kdybych mohla, tak bych se rozbrečela. „Děkuju,“ zašeptala jsem. „Že to není špatný, že ne?“

„Jak by mohlo, když to zastáváš ty?“ zeptal se vesele.

Objala jsem ho. Byla jsem tak ráda že ho mám…

***

Bella ležela na pohovce a spala. Byla opravdu slabá a každým dnem hubla. Strašně jsem se bála, že to nepřežije. To miminko –

Edward po mě šlehl rozzuřeným pohledem. Bolestně jsem ucukla pryč, ale toho už si nevšiml. Jasper se na mě zmateně podíval a místnost zaplnil klid. Zhluboka jsem se nadechla. Nebudu dávat najevo svoje pocity. Edward by toho využil a přemluvil by Bellu. Kdyby věděla, jaké mám starosti…

Vzpomínala jsem na to, jak to bylo na začátku. Jak jsem jí nenáviděla. Nenáviděla jsem jí, protože nám ohrožovala rodinu. Ohrožovala mi Emmetta… Carlisla a Esme, Alici a Jaspera… a Edwarda úplně nejvíc. Po nějaké době jsem sice zjistila, že je fajn a nehodlá to nikomu říct, ale averze se odbourávala těžko a pomalu. Ale už je pryč. Snad.

Edward se otočil k oknu. Po chvíli jsem i já uslyšela motorku. Kdo to sakra může bejt?

Rozhostilo se ticho. Potom zaklepání na dveře. Carlisle se zvedl a s Edwardovým pohledem v zádech došel otevřít. Jen co ke mně zavanul vzduch z venku, zavrčela jsem. Co tady ten čokl sakra dělá?!

„Slyšel jsem, že se Bella vrátila živá,“ řekl arogantně.

„No, Jakobe, na tohle teď vážně není ta nejlepší doba,“ odpověděl Carlisle klidně. „Mohli bysme to odložit na později?“

Bella se zavrtěla a pohlédla ke dveřím. Nespokojeně si Carlisla měřila. „Proč ne? Před Jacobem budeme taky dělat tajnosti? A k čemu to bude dobré? Pojď dál, Jakobe, prosím tě.“

Carlisle přimhouřil oči, ale nic nenamítal.

„Dovolíš,“ řekl drze Jacob  a obešel Carlisla.

Bella zezelenala. Starostlivě jsem se nad ní sklonila. Nevypadala dobře. Najednou zalapala po dechu. Jen tak tak jsem jí stihla dát před pusu plastové umyvadlo. Vyzvracela se.

Natáhla jsem ruku a dala jsem ji před Edwarda, aby nechodil blíž.

Když se Bella trošku vzpamatovala, podívala se na psa a zašeptala: „Promiň.“

Za celou jeho návštěvu jsem se od  Belly nehnula.

Pořád jsem přemýšlela, jaké to miminko bude. Bella si myslela, že to bude chlapeček, ale já se přikláněla k holčičce. I když holčička by neměla mít takovou sílu, aby lámala kosti.

***

Už je tady zase. poslední dobou je tady pořád, začínám si zvykat na ten odporný puch. Seděla jsem u Belly a sledovala jsem jí.

Jakmile Jacob vešel, rozzářila se. „Tak co, jak ses celý den měl?“

„Skvěle, vyjel jsem si na projížďku. Procházel se v parku,“ odpověděl.

„To zní hezky.“

„Jasně, jasně…“

Najednou se Bella zašklebila a pohlédla na mě. „Rose?“

Zachichotala jsem se. „Už zas?“

„Za poslední hodinu jsem toho vypila snad deset litrů,“ omlouvala se.

Vstala jsem a došla jsem k Belle. Zvedla jsem ji do náruče a chtěla jsem odejít.

„Můžu jít sama?“ zeptala se nesměle. „Mám tak ztuhlé nohy…“

Edward ji propíchl pohledem. „Zvládneš to?“

„Rose mě chytí, kdybych klopýtla, což se může stát, nevidím si na nohy.“

Opatrně jsem ji postavila na zem, ale chytla jsem ji kolem ramen.

„To je dobrý pocit,“ zahihňala se. „Páni, já jsem jak balón. Ještě jeden den,“ popleskala si břicho.

Usmála jsem se na ni.

„Tak jdeme na to. Jejda – to ne!“

Hrneček s krví se převrhl a temně rudá tekutina se rozlila po křesle. Instinktivně se sehla, aby ho obrátila zpět, i když jsem se jí v tom pokusila zabránit.

Najednou se ozval zvuk, jako by se jí trhalo břicho. Bella zasténala a omdlela. Na poslední chvíli jsem ji zachytila.

„Bello?!“ zvolal panicky Edward.

O chvíli později vykřikla a vyzvracela krev.

Zděšeně jsem sledovala, jak se mi v náručí kroutí bolestmi a nevěděla jsem, co mám dělat. Potom jsem se vzpamatovala a spolu s Edwardem jsem ji odnesla do předem určené místnosti. Přinesla jsem Edwardovi morfin.

„Alice – sežeň Carlisla k telefonu!“ zakřičela jsem na sestru.

Držela jsem Bellu na stole – mrskala sebou. Strhala jsem z ní šaty, aby nepřekáželi a sledovala jsem, jak jí Edward dává injekci.

Všechno bylo jako ze špatného filmu.

„Počkej až morfin bude účinkovat!“ křikl na mě Edward.

„Není čas, on umírá!“ A ona taky!

Sjela jsem jí rukou po břiše a rozřízla jsem ho. Najednou všude byla krev. Zbavovala mě smyslů. Snažila jsem se bojovat s tím -  ale proč to dělám? Můžu jí zabít, stejně umírá! Vycenila jsem zuby a přikrčila jsem se ke skoku.

„Ne, Rose!“ zařval Edward a já se prala sama se sebou. Ta horší část mého Já vyhrávala.

V tu chvíli Jacob přeskočil stůl a srazil mě k zemi. To jsem nečekala. Rukou mi zacpal pusu a nos, abych nemohla dýchat. Byla jsem mu vděčná, ale na druhou stranu jsem ho chtěla na místě zabít, aby mi nepřekážel v cestě.

Odkopl mě ke dvěřím. To už tam byla Alice, chytla mě a odtáhla pryč. Nechala jsem jí. Přece jsem chtěla prohrát, abych Bellu nezabila. Jen jsem ji pořád propichovala pohledem, připravená kdykoli vyrazit. Ale Alice mě nepustila. Až dole.

„Rose, seš v pohodě?“

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, abych si pročistila hlavu. „Jo, Alice. Děkuju moc. Já jsem ji nechtěla zabít, bylo tam jen moc krve najednou a –“

„To je dobrý. Hlavně že se nic nestalo.“

„Musim jim pomoct,“ zašeptala jsem.

„Ne,“ zavrčela Alice.

Přesvědčivě jsem se na ní podívala. „Alice, musíš mě pustit, oni mě potřebují! Já už se ovládám! Jenom jsem to předtím nečekala… Prosím,“ vydechla jsem.

Alice chvíli přemýšlela. „Dobře. Ale kdyžtak musíš odejít, ano?“

„Jasně, Alice.“

Vylétla jsem nahoru právě včas, abych slyšela Edwarda, jak říká: „Renesmé…“

„Nech mě… Dej mi ji,“ zašeptala Bella z posledních sil.

Váhavě jsem stála ve dveřích a sledovala jsem, jak Edward podává Renesmé Belle.

„Renes… mé. Tak… krásná…“ najednou zasténala bolestí a opět omdlela. Renesmé ji kousla!

„To nesmíš, Renesmé,“ zašeptal Edward.

Sledovala jsem Jacoba, jak se snaží Belu udržet při životě.

„Na co čekáš?!“ vykřikl na Edwarda.

„Vezmi dítě!“ řekl mu naléhavě.

„Vyhoď ho z okna…“ zavrčel Jacob nenávistně.

To byla moje chvíle. „Dej mi ji.“

Oba zavrčeli.

„Mám to pod kontrolou.“ Slibuju.“Dej mi dítě, Edwarde. Postarám se o ni, dokud Bella…“ nedořekla jsem. Nemohla jsem.

Edward se chvíli rozmýšlel, ale neměl čas. Dal mi malou Renesmé do náruče a já jsem seběhla dolu, než by mi ji mohl vzít. Sedla jsem si na pohovku a něžně jsem si prohlížela malou. Je tak rozkošná… Vlásky má po Edwardovi a oči po Belle. Je to jediné miminko, které má od narození jiné, než modré oči.

Moudře se na mě podívala a usmála se. To byl úžasnej pocit…

Někdo pomalu sešel ze schodů, ale moc jsem to nevnímala. Byla jsem okouzlená tím malým stvořením, které jsem držela v náručí. Slyšela jsem její jemné rychlé srdíčko.

Ten někdo – nejspíš Jacob – se zastavil a tiše stál. Bylo mi to jedno. Co by mi mohl udělat?? Nic…

Najednou se Renesmé podívala mně přes rameno na Jacoba a ten udiveně vydechl.

Otočila jsem se na něj, abych zjistila, co dělá. Jenom stál a koukal se na Renesmé zbožňujícím pohledem. Nedávalo mi to smysl – nebyl to on, kdo řekl Edwardovi, aby ji vyhodil z okna? Nebyl to on, kdo ji od prvního okamžiku nenáviděl? Kdo se pokoušel přemluvit Bellu, aby si to nechala vzít?

Zíral na ní a nemohl od ní odtrhnout oči. Zastínila jsem mu výhled. Pohlédl na mě vražedným pohledem a přešel pár kroky místnost.

Zavrčela jsem na něj.

Nevěřícně se na mě podíval a potom mi řekl: „Já jí neublížím, dej mi ji…“

Dát mu ji? On se zbláznil?

„Prosím…“ zašeptal a bez ohledu na mé vrčení přistoupil až k nám.

Emmett mi položil ruce na ramena. Ani jsem si nevšimla, že tam je. „Zlato, dej mi ji. Neublíží jí. Jsme tu my,“ mrkl na mě a já Jakobovi malou neochotně podala.

„Renesmé,“ vydechl a dal jí pusu na čelo.

Najednou do dveří vtrhl Carlisle s Esme v patách. „Kde je Bella? A co miminko?“

„Bella je nahoře. A miminko… je tady.“

Carlisle se podíval na Renesmé a vydechl „Úžasné…“ Potom se zaraženě podíval na Jacoba a na mě. Nechal to bez komentáře a vyběhl nahoru za Edwardem a Bellou.

„Když dovolíš,“ řekla jsem a vzala jsem Renesmé zase k sobě. Při mém dotyku se Jacob zachvěl a zavrčel. Nevšímala jsem si toho.

Sotva se malá ocitla v mém náručí, zvedla svojí malou roztomilou ručičku a položila mi jí na krk. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Alice už byla u mě a brala si ji do náruče. „Alice! Dej mi ji!“

„Ne, Rose,“ zavrčela. Jacob si stoupl před ní a zíral na mě tmavým studeným pohledem.

„Alice, já jí nechci ublížit, jen mě zaskočila. Ona… má asi nějaký dar,“ vysvětlila jsem.

Alice obešla Jacoba a s obezřetným pohledem v očích mi ji podala.

Vzala jsem ji do náruče a mile jsem se na ni usmála.

Udělala ten samý pohyb jako předtím a položila mi ručku na krk.

Před očima se mi objevila Bellina tvář, když ji poprvé uviděla. Cítila jsem zvědavost, která z té myšlenky sálala.

„Maminka bude v pořádku,“ zašeptala jsem a cítila jsem, jak se mi čtyři páry očí zabodávají do obličeje.

Podala jsem ji Alici. Malá Renesmé jí ukázala ten samý obrázek.

A tak Renesmé putovala i do Jasperovu, Emmetovi a Jakobovi náruče, později potom i k Edwardovi, Carlislovi a Esme. Všichni byli uchváceni jejím darem.

A potom se Bella vzbudila…

Souhrn

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dítě: