Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Děsivý princ - 2. část

16.09.2010 (15:30) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1953×

2. část

Zapomenout... jak snadno se to řekne. Jak krásně se o tom dá snít, ale co když to prostě nejde? Co když se moje mysl rozhodla rezignovat a všem svým myšlenkách na onoho prince se chce poddat? Ať jsem se snažila sebevíc, bylo to marné. A chtěla jsem to vůbec? Vždyť to byla nejkrásnější bytost v mém životě, kterou jsem měla tu čest uvidět. Nikdo by se tak dokonalému stvoření ani za mák nevyrovnal, to jsem dobře věděla.

Ale mrzela mě jedna věc. Co když se s ním opravdu už nikdy nesetkám? Co když se za ty dva roky neskutečně změnil, nebo je dokonce k nepoznání? Nejděsivější a nejhorší pocit, který ve mně vyvolával bolest a lítost, byl ten, už nikdy nespatřím tu božskou krásu, kterou oplýval. Pohled na něho, byť jen koutkem oka, dokonce i s tím bych se dokázala spokojit. Vědět, že je stále tu, že je mi stále na blízku. Ach, princi.

Lehkým zatřesením hlavy jsem vyhnala ty lítostivé a drácající myšlenky z hlavy a raději si začala připravovat věci do školy. Posbírala jsem pár učebnic, naházela je do tašky a k nim přihodila ještě svou oblíbenou knihu. Vzápětí jsem odběhla ke skříni, vyndala z ní pohodlné džíny, triko, mikinu a oblékla se.

V mžiku jsem se ocitala dole v kuchyni. Mamka ještě spala a táta byl už dávno v práci. To byl nejlepší pocit, jít do školy, ničím s nikým „neposkvrněná“. Tím jsem měla hlavně na mysli jejich připomínky, pro ně poučné řečičky a tak dále. Kdo by to neznal. Ranní poučování o bezpečnosti na silnicích, ve škole, venku... Pořád dokola. Člověk by o tom mohl napsat celou esej, minimálně dvacetistránkovou. Ještě jsem si vzala do ruky jedno jablko, napila se vody a raději se vypařila jak nejrychleji to šlo, nasedla do auta a spolu s ním uháněla po deštivé cestě rovnou do školy.

Tam bylo vše přistarém. Žádné změny, žádní nový spolužáci či učitelé, a dokonce se ani nezměnilo počasí. Už týden v kuse pršelo, ale zdálo se, že nikomu to moc nevadí. V rychlosti jsem přešla přes celé parkoviště až k hlavnímu vchodu a vstoupila do budovy. První hodinu mně čekala angličtina společně s Angelou, mou nejlepší kamarádkou.

„Ahoj, Bells,“ usmála se na mě z dálky.

„Ahoj, Ang,“ úsměv jsem jí oplatila a usedla vedle ní na volné místo.

Na hodině jsme chvíli mlčeli a věnovali se učivu, ale Angela ticho mezi námi na okamžik prolomila.

„Bello, tak mně napadlo... Chystáme se celá parta na diskotéku tady poblíž, nechceš jít s námi?“ Zaskočila mě, ale kupodivu mile. Potřebovala jsem se alespoň trochu odreagovat, zapomenout, bavit se.. A teď jsem měla tu příležitost.

„Jasně, moc ráda,“ objala jsem ji s výrazným nadšením ve tváři. Udělala mi vážně radost. Celý den mi pak utíkal o moc rychleji. S myšlenkou, že večer budu, doufejme, ve svém živlu, jsem rozvrhem probruslila, jak nejlépe jsem mohla.

Domů jsem se vrátila s dobrou náladou a překvapivě i s čistou hlavou. Můj princ se vytratil někam do neznáma, opustil mé myšlenky a já mohla volně dýchat. Chvílemi se mi zdálo, že jsem něco ztratila, že něco postrádám, že mi něco chybí, ale přebila jsem to svou svěží náladou.

Z myšlenek mně vytrhl zvonící telefon. Angela.

„Bells?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Ano?“

„Stavíš se pro mě? Je to při cestě, teda jestli to ti nevadí,“ zeptala se nejistě.

„Ale jasně, tak za hodinu?“

„To by šlo, už se těším.“

„Dobře, zatím ahoj.“ Položila jsem telefon na postel, vzala si čisté oblečení, ručník a vklouzla do koupelny, kde jsem provedla důležitou hygienu těla. Poté jsem si vyčistila zuby, rozčesala a vyfoukala si vlasy a oblékla se do čistého. Párkrát jsem na sebe lehce stříkla nový parfém, který jsem dostala před týdnem k narozeninám. Vzala jsem do ruky klíče a pár bankovek a zavřela za sebou dveře pokoje. Dole jsem se nevyhnula tátovi, který si jako každý večer četl u televize noviny a popíjel svou pozdní voňavou kávu.

„Kampak jdeš, holčičko?“ tázavě se na mně podíval, jako kdyby se mi hrabal v myšlenkách a hledal, co mám za lubem.

„Vyrazím si s přáteli na diskotéku. Pozvali mě,“ odpověděla jsem a přitom hledala záminku, jak se co nejrychleji vytratit. Hodina už skoro uběhla.

„A s kým? A hlavně kam?“ opět se zeptal, nadzvihl své husté obočí a kouknul směrem ke dveřím.

„Tati, vrátím se brzo. Jsou to lidi ze školy, žádný obavy,“ ujišťovala jsem ho.

„Do kdy tam budeš?“

„Nevím, ale vrátím se co nejdřív,“ mrkla jsem na něj a vklouzla přes chodbu rovnou ke dveřím a ven. Uf, tak to šlo celkem dobře. Za těch dlouhých sedmnáct let jsem si zvykla na jejich otázky, ale vždycky je něco, co mě dokáže překvapit.

Auto jsem pro dnešek nechala stát na svém obvyklém místě, před domem. Forks samo o sobě není tak velké, člověk by jím prošel za několik málo hodin pěšky, takže jsem doufala, že diskotéka nebude zas tak daleko. Jak jsem od Mika a Erica slyšela, podnik tu nestál moc dlouho, sotva pár dní, takže je to moje premiéra.

U Ang jsem byla zanedlouho. Už dávno stála před domem a mávala směrem na mě. Po krátkém pozdravu a pár minutách klábosení jsme se vydaly vstříc zábavě, kde na nás měli čekat ostatní. Cesta tam byla opravdu krátká, sotva čtvrt hodinky. U vchodu se hromadilo spusty lidí, ale nikoho známého jsem si nevšimla.

Když jsme vešli dovnitř, praskalo to ve švech. Nezdálo se to být velké, ale spíše malé s přetékajícím davem. Zasmála jsem se, jak se na sebe všichni mačkají, jak se o sebe otírají a jak člověk s pitím nemůže projít. Vypadalo to vážně směšně, ale neodradilo nás to. Angela našla stůl, kde na nás čekali Mike, Jess a Eric. Když jsem se vymanila ze spárů bavících se lidí, usedla jsem k nim a poprosila barmana o Mojito. Netrvalo dlouho a žádala jsem o další a pak zase o další.

Zábava se zdála v plném proudu, ale někdy jsem si připadala na víc. Angela s Ericem spolu chodili už pár měsíců a vypadali vedle sebě skvostně a hlavně šťastně. Za to Jess se stále snažila o Mika, jenže ten jevil zájem o jinou. Ale i tak jsem si připadala jako někdo, kdo k nim nepatří, nebo spíš kdo vyčnívá. Většinou jsem seděla, popíjela drinky, nebo se se všema vydala na parket a tančila.

Najednou toho na mě bylo moc. Lidé, hudba, kouř, smích, rachot... Musela jsem ven, na vzduch. Pořádně se nadechnout a vstřebat svoje pocity. Nepartně jsem dala ostatním najevo, že pro sebe potřebuji chvilku klidu a vytratila se ven. Teprve tam jsem se cítila svobodná, odputaná od těch, kteří se vevnitř bavili. Jedině čerstvý noční vzduch mi udělal dobře.

V zápalu všech emocí jsem se opřela o chladnou fasádu vedlejšího domu a lehce vydechovala horký vzduch. Po chvíli, kdy jsem se cítila víc v klidu a hlavně dobře, jsem těkala očima po ulici, po obloze a také po lidech, kteří kolem mě občas prošli. Se zavřenýma očima jsem do sebe vdechovala chlad a unaveně jsem sjela po fasádě dolů, do dřepu. Z ničeho nic jsem ucítila něčí kroky, jako by se přibližovali ke mně. Otevřela oči a rychle se napřímila.

„Jsi v pořádku?“ Angela!

„Vylekala jsi mě,“ zasmála jsem se.

„Promiň, já jen, že tu sedíš dobrých dvacet minut. Přicházíš o ty nejlepší songy“ Zatřásla mnou a já se zasmála na celou ulici.

„Nedělej to, víš, že to nenávidím,“ vyjekla jsem.

„Já vím. Tak půjdeš se mnou dovnitř?“

„Za chvíli se vrátim, je mi tu dobře.“

„Beru tě za slovo, za chvíli ať jsi tam.“

„Rozkaz,“ mávla jsem na ni a zpátky se vrátila do té uforie, která mě obklopovala. Chvíli jsem se nechala unášet to svobodou, ale pak jsem se lekla.

Trhla jsem sebou, otevřela oči a rozhlížela se po všemožných místech, odkud zvuk mohl přicházet. Nic. Zdálo se mi to? Zamyslela jsem se a čekala, jestli opět něco neuslyším. Znovu jsem to zaregistrovala. Napřímila jsem své tělo a potichým krokem se blížila ke vchodu diskotéky. Ale něco v hloubi duši mi říkalo, že tam mám zůstat, že se nemám hnout z místa a počkat, co se stane. Rozmýšlela jsem se, zvažovala všechna pro a proti, jenže stále mě to táhlo zpět. Poslechla jsem. Otočila jsem svůj zrak na temné místo vedle domu, o který jsem se opírala.

Můj pohled přistál na alabastrové pokožce, která vystoupila ze stínu a dívala se přímo na mě. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Blouzním? Sním? Vypila jsem těch drinků příliš? Jestli je to sen, nikdy se nechci probudit!

Z bytosti čiřil strach, ale i tak jsem se nebála. Viděla jsem to, co jsem si přála vidět za ty dlouhé dva roky několikrát. Dívala jsem se na bytost, o které se mi každou noc zdálo, která mě pronásledovala na každém kroku, o které jsem si myslela, že se vrátí, ale vždy to byl jen výplod mojí fantazie. Teď je to opět skutečnost, stejně, jako tenkrát.

Stála jsem kousek od něho a sledovala jeho reakce. Nezmohla jsem se na jediné slovo, takže jsme naproti sobě stáli mlčky snad celou věčnost. V očích jsem měla údiv, jistě ho též viděl, protože já ho cítila. Člověk takovou dlouhou dobu na někoho myslí, skoro si ho chce vysnít a on se ukáže, když ho nejmíň čeká. Co je to za úděl?!

„Ty?“ vydala jsem ze sebe, ale nedočkala jsem se žádné odezvy. Jeho karmínové oči probodávaly ty mé a já se utápěla v otázkách a v nejistotě.

„Vrátil ses?“ snažila jsem se s ním mluvit, ale on se na mě díval a sám neřekl nic. To už jsem se začala bát každé jeho reakce. Začala jsem být nervózní.

„Dodržela jsem slovo, nikdy jsem o tobě nikomu nic neřekla. Mluv se mnou. Není to náhoda, že tu stojíš, díváš se na mě a nic neříkáš. Ty sakra víš, kdo jsem!“ vyjela jsem na něho, protože mě přiváděl svou mlčenlivostí do nepříčetnosti.

„Vím,“ odpověděl.

>>Shrnutí<<

Ani nevím, jestli se mi to povedlo. Asi jste čekali víc, ale snažila jsem se. Chybí třetí a poslední část, co se stane tam? Zajímá Vás to? :)

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Děsivý princ - 2. část: