Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Děsivý princ - 1. část

02.09.2010 (19:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2955×

„Všechno nejlepší,“ ozývalo se na mě ze všech světových stran.

Ano, správně, dnes mám narozeniny a jsem vážně nadšená. Oslavy, jak ráda bych se těmto okamžikům vyhnula, ale díky své rodině se mi to asi nikdy nepodaří. Opět jsem o rok starší, jak milé a hlavně překvapivé. Né, že by mě to netěšilo, ale pořád nepociťuju žádnou změnu. Vlastně jsem nikdy žádnou necítila, kromě měnícího se těla. Prostě nic novýho, nic, co bych nevěděla, nebo nečekala.

Achjo. No co, pozbírám pár všelijakých dárků, usměju se na svou milující a poměrně rozrostlou rodinku a zmizím do svého pokoje. Většinou je to moje jediná skrýš, jediná místnost, kde můžu být o samotě, ničím a nikým nerušená. Samota se mi líbi, pomáhá mi se soustředit na různé věci, ale občas mě nudí. Asi jako každá holka v mém věku, tak i já bych si přála nějakého prince. Nemusel by přijet na bílém koni, mohl by se jen tak zjevit a zamilovat se do mně. Nereálná představa. Je mi teprve patnáct. Nemám skoro žádné prsa, ale za to mám krátké nevzhledně hnědé vlasy a nízkou postavu... Nejsem se sebou moc spokojená, ale jiná už nebudu.

„Vem si ty dárky do pokoje. Budeš ještě něco jíst?“ ptala se má strarostlivá matka. Pořád mě opečovává, jako kdybych byla nejmíň o pět let mladší. A i kdybych byla, v té době jsem si už dávno nepřipadala jako dítě. Ale kdo jí vysvětlí, že taková už dávno nejsem, spíš hodně dlouhou dobu? Nejspíš nikdo, natož zrovna já.

„Né, už nic jíst nechci. Přecpala jsem se těma nechutně sladkýma zákuskama. Ale chtěla bych se jít projít ven, šlo by to?“ snažila jsem se smutný pohled, možná i o psí oči, ale zabere to vůbec?

„Zlato, podívej se ven. Je pozdě.“

„Mami, dneska mám narozeniny, nekaž mi můj den.“

„Tak dobře, tohle si odnes, a pak můžeš jít. Ale máš na courání jenom hodinu. Stmívá se.“

„Ok, za hodinu budu zpátky, díky,“ vlepila jsem jí pusu na tvář, pozbírala pár zabalených věcí a odešla do svého pokoje. Hromadu jsem hodila na postel a rozešla se k šatní skříni. Přece nemůžu jít ven v teplákách a v domácím tričku. To chce něco lepšího. Rozmýšlela jsem se nad kalhotama a nad šortkama, nakonec vyhrály šortky. Je červen, tak doufám, že nebude zima. Pohledem jsem blýskla do zdrcadla, zazubila se na sebe a odkráčela směrem dolů do chodby. Ani nevím, proč jsem se tak prohlížela, vždyť je tam skoro tma. Ještě klíče do ruky a už jsem byla před domem. Naštěstí mě polilo teplo. Sice se opravdu stmívalo, ale jinak bylo úchvatně hezky. Na nebi se blýskalo pár hvězd, dokonce jsem si všimla zářivého měsíce, který byl v úplňku. Takže dneska se mi bude špatně usínat, pomyslela jsem si.

Rozhlížela jsem se po ulici, nikde ani živáčka. Byl to zvláštní pocit, být sama ve čtvrti, ale já i tak šla dál. Něco mě táhlo pryč. Můj cíl cesty byl u obchodního domu. Nijak velký, nijak zajímavý, ale i tak jsem ho měla ráda. Nakupování hadříků, nebo zbytečností mě občas i bavilo, a tohle bylo přestě místo, kde na něco takového narazit. Nakupovat blízko a levně, komu by se to nelíbilo?

Z myšlenek mě vytrhlo kručení žaludku. Divné, doma jsem hlad vůbec nepocítila. Zamířila jsem k rychlému občerstvení, hned na rohu obchodu. Mají tam vynikající maso v housce, a to by mi právě bodlo. Když jsem dojedla, chtěla jsem jít zpátky domů, přece jen to bude už skoro hodina, co jsem se vytratila, ale odejít mi nedovolil jeden divný zvuk. Takové vrčení, které se ozývalo z temné uličky mezi obchodem a domem s nábytkem. Strach mě oplýval ze všech stran, ale nedokázala jsem se odlepit od země, otočit se a odejít. Nešlo to.

„Halo?“ chtěla jsem vědět, kdo se tam ukrývá, ale neozvalo se nic.

„Je tam někdo?“ snaha byla celkem k ničemu. Nejspíš to bylo jenom nějaké zbloudilé zvíře, možná hladové, takže jsem se radši otočila. Ozvalo se silnější zavrčení, lekla jsem se.

Chtěla jsem utéct, ale něco mě chytlo za paži. Málem jsem vyjekla, protože to bylo rychlé, nečekané, děsivé. Cítila jsem chladný, přímo ledový dotyk, že mnou projela mrazivá zima a já se osypala. Klepala jsem se, jak zimou, tak i strachem, tím děsným a nevyzpytatelným strachem.

„Kam chceš jít?“ ozvalo se. Muž, možná kluk, který mě držel silně za paži se semnou začal bavit. Ačkoliv jsem chtěla, těžko jsem se sebe vydala pár hlásek.

„Rá-á-da bych šla d-domů,“ zakňourala jsem. Svou tvář jsem měla odvrácenou od té jeho, raději. Třeba je ohavný, odporný na pohled, nemocný, nebo co já vím. Ještě bych mu omdlela v náručí, to by mi tak chybělo.

„Domů? Nevím, zda je to dobrý nápad,“ opět se ozval. I přes to napětí mezi námi jsem si nemohla nevšimnout jeho krásného hlasu. Kdybych se ocitala v jiné situaci, hladil by mě, jako ten nejdražší a nejkvalitnější samet na světě. Nevěděla jsem, co mu na to odpovědět. Chce mi něco udělat, unést mě, pustí mě vůbec?

Bylo to marné. Vymýšlet způsoby útěku, to bylo také marné. Byla jsem v koncích. Náhle svou ruku pustil z mé a druhou se jemně dotkl mé brady. Pomalým pohybem mou hlavu otáčel k té své. Měla jsem zavřené oči, nechtěla jsem je otevřít za žádnou cenu. Ale donutil mě. Byl totiž úplně potichu, jen jsem cítila jeho dech. Musela jsem se na něho podívat. Otevřela jsem své oči a spatřila něco nepopsatelného. V očích měl náznak hrůzy, nebo něco takového. Přímo údiv, ale jak říkám, hrozivý. Ale i tak úžasný. Docela mě děsili jeho černé oči, ale byli tak hluboké, tak smyslené, dokonalé. Rozcuchané vlasy, které odráželi bronzovou barvu od pouličního osvětlení, bledá kůže, chlad... Kluk, sotva osmnáctiletý, krásný, ale poněkud rázný.

Pár vteřin jsme se navzájem sledovali, přímo jsme nemohli odtrhnout oči z druhého. Vnímala jsem jeho studený dech, který v mých žilách rozpoutával ohnivou válku. Byl tak... neodolatelný a přitom z něho čiřil strach. Celou dobu se mě nedotýkal, což mi přišlo divné. Kdyby mi chtěl něco udělat, udělal by to dávno, nebo ne?

„Co ode mě chceš?“ vydala jsem ze sebe. Jeho kamenná tvář nezměnila výraz, stále se tvářil, jako kdyby ho opařila vařící voda.

„Nic,“ řekl.

„Tak proč jsi mě chytil? A proč jsi vrčel?“ snažila jsem se vypátrat jeho záměry.

„Nikdy jsi mě tu neviděla, nikdy!“ skoro zakřičel a v tu ránu byl na druhé straně ulice. Rychlostí blesku utíkal směrem k lesu. Nechápa jsem, o co tu šlo, pořád jsem byla v šoku. Stála jsem na chodníku jako opařená, nemohla jsem se hnout z místa. Jako kdyby mé nohy někdo přišrouboval k zemi s úmyslem je tam nechat navždy. Trvalo mi několik minut, než jsem vydechla a pak jsem se skácela k zemi. Balvan, který mě táhl dolů byl nepopsatelně těžký. Seděla jsem schoulená na studeném betonu a přemítala jsem si odehranou situaci. Nechápala jsem, opravdu nic.

Doma jsem dostala skoro vynadáno za pozdní příchod, přesněji skoro o hodinu. Nevnímala jsem ani jednoho ze svých rodičů, rovnou jsem si to namířila do pokoje, kde jsem „vyčerpáním“ lehla do postele a usnula, alespoň jsem se o to snažila. Před očima jsem měla stále jeho dokonalý bledý obličej, jeho hluboké oči plné hrůzy, jeho hlas... a také jednu otázku. Uvidím ho ještě?

O dva roky později:

Můj nudný život postrádal vzrušení. Čím jsem byla starší, tím víc jsem si připadala moc všední, staromódní a tak trochu osamělá. Od chvíle, kdy jsem se setkala s „děsivým princem“, se má mysl neubírala jiným směrem, než právě k němu. Je to tak dlouhá doba, co jsem ho viděla. Poprvé a naposledy. Tak moc jsem se s ním chtěla znovu vidět, opět cítit jeho chladný dotek, ale nepoštěstilo se mi to. Za celé dlouhé dva roky jsem ho nespatřila ani jedinkrát. Nakonec jsem se rozhodla rezignovat a zapomenout. Přece nemůžu celý život čekat na někoho, koho jsem spatřila jednou, vůbec ho neznám, nevím co je zač... Bello, začni konečně žít!

Shrnutí

Má cenu psát pokračování?

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Děsivý princ - 1. část: