Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Desert Love


Desert LoveCo kdyby Bella nakonec zmizela do Phoenixu? Bez toho, že by se sblížila s Jacobem, bez toho, že by jí někdo pomohl? Myslím, že takových nápadů už tady bylo, ale snad se Vám to bude líbit i v mé verzi. Povídka v podstatě z donucení, protože jsem potřebovala vypnout a to mi pomůže pouze povídka na téma (TWFF), které mi jde nejsnáze.

„Anebo...“ začala znovu Renée s novým nadšeným tónem. Jakmile ovšem spatřila beznadějný pohled Phila přestala mluvit. Místo toho začala dělat psí oči. A měla vyhráno.

Odešla jsem a dopřála jim soukromí. V pokoji jsem usedla k laptopu a zkontrolovala e-mailovou schránku. Angela mi psala nejčastěji. Textu od Jess bylo stále méně. Postupem času se zapomnělo na vše. Povzdechla jsem si a odepsala Angele. S Charliem jsem si volala včera, takže o záhadném mizení turistů jsem věděla. Bylo uklidňující, že jsem tam nepřinášela nebezpečí jen já.

„Ahh,“ vlétla do pokoje máma, „začni balit, zlato. V sobotu odjíždíme.“ Rozrušeně dýchala, ale úsměv na rtech jí stejně zůstal. Tentokrát si usmyslela výlet do Miami. Phil měl volno a tak toho hodlala využít. Rychle opět vylétla z pokoje. Kdyby za ní nezůstala vůně parfému, pochybovala bych, jestli tady byla.

Rozhlédla jsem se po svém pokoji. Vlastnila jsem ho už dva měsíce. Do oken svítilo žhavé slunce, přesně jak jsem toužila. Jako hvězda na mě zářila ikonka mého školního projektu, který bych už nejraději měla z krku. Rozklikla jsem ho a tupě zírala na obsah.

 

Slunce za oknem už klouzalo k západu. Vyndala jsem z trouby lasagne a začala je krájet. Vůně přivolala oba dva do kuchyně. Naložila jsem jídlo na talíře a položila na stůl. Máma se snažila naučit vařit, ale moje trpělivost přetekla. Po několika jejích večeřích byl i Phil rád, že to nechala na mě.

„Nezapomeňte si vzít plavky,“ nařídila nám Renée. Celou večeři nemluvila o ničem jiném. Poslouchala jsem jí jen zpola. Mě osobně se nechtělo nikam jet. Od té doby, co se mi nepovedlo přesvědčit Charlieho, ať mě nechá u sebe, jsem nikde nebyla. A nevadilo mi to.

„Bello,“ zavolala máma. Zvedla jsem tázavě hlavu. Podle jejího výrazu mě volala několikrát. „Myslela jsem, že by ses tam mohla podívat na nějakou školu.“

Zřejmě očekávala nějakou mou reakci. Sklopila jsem hlavu a přejela si rukou po čele. „Nechcete jet jen vy dva?“ dostala jsem ze sebe nakonec.

Renée na mě překvapeně hleděla a Phil raději naší konverzaci vynechal. „Proč?“

„Mám toho příšerně ve škole. Musím stihnout dodělat pár esejí. Musím se učit na závěrečné zkoušky, a když budu chybět, rozhodně mi to neprospěje,“ vymluvila jsem se. Z části to tak bylo. Navíc tohle byla dokonalá výmluva.

„Ach. Nemáme to teda odložit?“

„Ne,“ zareagovala jsem možná až příliš ukvapeně. Zvolnila jsem tempo. „Ne. Užijte si to tam. Sami dva se budete více bavit.“

„Dobře,“ řekla nakonec zklamaně.

Po večeři jsem se vrátila zpět do pokoje. Úkol na mě stále zíral, ale ignorovala jsem ho. Posadila jsem se na kraj postele a položila si hlavu do dlaní. Studenou kůží na ruce jsem si chladila čelo a spánky. Bolest hlavy nechtěla za žádnou cenu zmizet, nikdy. Občas možná zmizela, nebo jsem jí nevnímala.

Ve sprše jsem padala únavou, ale vydržela jsem, dokud jsem neodpadla v posteli.

 

Renée se ještě několikrát ujišťovala, zda mě tady můžou nechat samotnou, ale časem jí zcela pohltila radost. Zamávala jsem jim a vrátila se do domu. Skutečně jsem musela dodělat několik esejí a připravit se na zítřek. Naštěstí ne příliš dlouhý školní den.

 

Budík vydával nechutný zvuk a nepřestal, dokud jsem ho nevypla. Se zívnutím jsem se přetočila na druhou stranu a koukala na světlo, které proudilo z odtaženého okna. Paprsky sklouzávaly po křesle a stolku, které stály pod ním. Reptání v mé hlavě neustávalo, ale přesto jsem vstala.

K snídani jsem se pouze napila džusu. Tašku jsem si hodila přes rameno a zamkla dům. Cestou do školy jsem každý den absolvovala jízdu autobusem. Zastávka naštěstí stála přes ulici od budovy školy. U skříňky na mě počkala Rachel. Má tichá kamarádka, se kterou jsem za den prohodila pouze pár slov. Skvěle jsme spolu vycházeli, obě jsme nepotřebovali příliš slov. Očividně jí také něco poznamenalo, proto mi byla nejblíže. Ona mi mou toleranci vracela.

Následovalo několik nudných hodin, při kterých jsem si udělala milion poznámek, které jsem se odpoledne musela naučit. Den ubíhal stejně jako každý jiný. Zatrpkle jsem visela na učiteli a ignorovala dění okolo. O angličtině mě učitel vyvolal, uhrála jsem to na dvojku.

Když jsem konečně rozrazila dveře školy, nadechla jsem se teplého vzduchu a vzhlédla k modrému nebi. Přešla jsem silnici, ale autobus byl v nedohlednu. Občas jsem se na autobus vykašlala a šla pěšky. Dnes jsem dostala chuť se projít. Loudavě jsem se vydala k domovu, neměla jsem proč spěchat.

Vrátila jsem se do starého života, jsem v pohodě. Tahle věta byla lež. Každá část. Ale byla jsem nucena jí několikrát opakovat. Netušila jsem, jestli je dobře, že jsem z Fork nakonec odešla. Určitě jsem zapomínala, stejně jako to on chtěl, ale pořád ve mně zůstala ta bolest, která nechtěla vystrnadit. Ale já té snaze ani nijak nepřispívala. Ta bolest asi bylo poslední živé, co mi to připomínalo.

Automaticky jsem vešla do domu a znovu zamkla. V pokoji jsem se posadila na postel a zírala do okna. Vždy jsem měla pocit, jako kdyby mi do toho okna někdo zíral a sledoval mě. Tento pocit mě provázel v podstatě neustále. Naučila jsem se s ním žít. Ale neustále jsem se hádala sama se sebou, protože jsem si chtěla vnutit myšlenku, že vím, kdo je za tím.

Konečky prstů jsem si pevně přitiskla na spánky a snažila se svou naivitu vytrhnout z myšlení. Zbytečně jsem dostávala naději. Postavila jsem se, abych musela přemýšlet alespoň nad něčím jiným. Poslední věc, kterou jsem si přála, byla naděje. Vypadla jsem z domu, a aniž bych si to uvědomila jsem mizela z města. Šla jsem po krajnici staré silnice, která vedla na menší farmu za městem. Po kilometru se od ní oddělovala malá vyšlapaná cesta, šla jsem po ní.

Přestože jsem se bránila, mi to dávalo naději. Nikdy jsem se na něj nestihla vztekat, protože bych mu křivdila, anebo si něco nalhávala. Zapomínala jsem, ale vrátit se do starých kolejí jsem nedokázala.

Tvář se mi stáhla do bolestné grimasy. Před Renée jsem nikdy nepovolila emoce. Ze začátku pouze párkrát o samotě, a pak jsem se naučila lhát i sama sobě. Zastavila jsem se na místě a semkla oči. Nechtěla jsem být slabá. Nechtěla jsem nic přivolávat zpět. Otočila jsem se a rozeběhla se. Utíkala jsem od otevření stavidel. V tento moment se mi to líbilo, ale věděla jsem, jak by to bolelo, kdybych to dovolila. Jeden stupidní kámen mi to zkazil. Spadla jsem na zem a těžce se vyhrabala znovu na nohy.

Pocit, že je někdo tady, zesílil. Neodvažovala jsem se otáčet. Nová odřenina na koleni pálila, ale očistit jsem ho nestihla. O každém zvuku jsem se dohadovala, jestli jsem ho slyšela, nebo pouze vsugerovala. Dokonce i to, jestli jsem ten studený vzduch na krku skutečně cítila. Pochybovala jsem, dokud jsem neuslyšela ten nejkrásnější hlas na světě.

 

„Přemeň mě,“ poprosila jsem ho.

„Nemůžu.“

„Dokaž, že jsi lhal a udělej to.“ Nevím, kde se ve mně všechno vzejmulo. Pravděpodobně už vše, co se uvnitř mě nahromadilo za posledních pár měsíců, potřebovalo ven.

„Máš rodinu,“ namítl naposledy.

„Poslední dobou ne a to už nespravím.“

Život nekončí dokonale, neexistuje 'šťastně až do smrti', ale může skončit hezky. A když něco končí, něco nového opět začíná. Jako třeba můj sen.

 


Vážně už nechápu, co po mně chcete. Jeden den jste nahoře, něco se vám podaří a druhý den máte hold hloupou náladu. A tak je to pořád ve skutečném životě. To chci jen předem upozornit na to, až vám to bude připadat skeptické a příšerně černé. :D Jinak děkuji za případné komentáře.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Desert Love:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!