Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Deja vu, Edwarde?

23.01.2010 (12:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3830×

„Zešílím z ní.“ Postěžovala si Alice a schovala hlavu do dlaní. Využila jsem toho okamžiku, kdy na mě neupírala své oči a uculila jsem se. Alice byla na sklonku zhroucení, protože byl začátek srpna a do svatby Nessie s Jacobem zbývalo necelých čtrnáct dní.

„Dej jí trochu volna, Alice.“ Uklidňoval ji Edward, který seděl u klavíru a brnkal mou ukolébavku. Ten zvuk mě držel nad vodou, abych se nesesypala i já.

Přesto, že na přípravu měla celá rodina víc než spoustu času, chybělo hodně věcí k vyřízení. Do teď neměla Nessie šaty, pozvánky byly stále rozházené u Nessie v pokoji a Ness? Už po několikáté prchla zadním vchodem, aby si užila léta.

Samozřejmě v doprovodu Jacoba, protože jinak by ji Alice viděla.

„Je mladá, to jí přejde.“ Pokračoval Edward, ale Alice jen tiše zasténala.

„Má se vdávat. Copak se tak chová?“ syčela, jako had. Protočila jsem oči.

„Alice, Nessie má z tebe hlavu jako pátrací balon. Chceš toho po ní moc. Mojí svatbu jsi taky zvládla sama.“ Bránila jsem Renesmee, ale Alice na mě upřela tázavý pohled. Vytřeštila jsem oči, protože ty její šlehaly blesky. Konečně jsem pochopila výraz – pohled, který zabíjí.

„Jenže u tebe hrozilo, že když tě zapojím do příprav, utečete do Las Vegas, víš?“ zašeptala vztekle. Vzdala jsem snahu o vymluvení dřív, než jsem vůbec začala.

„Nech toho, Bella ti dala sama volnou ruku, protože ti bezmezně věřila.“ Zastal se mě Edward, ale Alice po něm šlehla stejným pohledem, jako před chvilkou po mně.

„No nekoukej, víš to sama moc dobře. A ne, nedělám si legraci.“ Odpověděl Edward nejspíš na tichou otázku. Jak já nesnášela tyhle jejich rozmluvy.

„Škoda.“ Sykla Alice a odkráčela z místnosti. Vstala jsem také. Přešla obývací místnost a usadila se vedle Edwarda. Omotala jsem mu ruce kolem pasu a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Bude vdaná.“ Posteskla jsem si a vzdychla.

„Možná. Pokud ji do té doby Alice nezabije.“ Zasmál se Edward a z patra nad námi se ozvalo vrčení.

„Už to nebude moje malá holčička.“ Mlela jsem si stále svou. Tentokrát vzdychl Edward.

„Vždycky to bude naše malá holčička, to přeci víš. Neříkej mi, že až se vdá, začneš se k ní chovat, jako k dospělé.“ Rýpl do mě a přestal hrát, aby mě mohl obejmout.

„No jistě, že ne. Nemá tolik rozumu, aby se vyhýbala nebezpečí. Nemůžu ji nechat růst jako dříví v lese.“ Kroutila jsem hlavou, zatímco se Edward smál.

„Dříví v lese? Renesmee je vychovaná nadmíru skvěle lásko. Jen je trochu tvrdohlavá a citlivá, ale není se čemu divit, je jako ty.“ Dloubla jsem ho pobouřeně do žeber.

„Já nejsem citlivka.“ Vrčela jsem. Edward se chytil za zasažené místo a udusil v sobě smích.

„Jistě, že nejsi. Kdo to řekl?“ kroutil očima. Tentokrát jsem se musela usmát.

„To má po tobě.“ Neodpustila jsem si odpověď a Edward se začal smát.

„Co ještě má po mně?“ vyzvídal. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet, abych vyjmenovala další nekalosti.

„Paličatost, náladovost, nezodpovědnost, introvertní povahu a poslední slovo.“ Poklepala bych se hrdě po ramenou, kdybych neměla ruce omotané kolem manželova těla a nezpůsobila tak další jeho smích, jenže on se smál i tak.

„Hm. To je pěkné, vážně. Předpokládám tedy, že veškeré špatné vlastnosti má po mně a zbytek, ty perly po tobě.“ Zašeptal mi do vlasů.

„Jistěže ano.“ Nedokázala jsem se neusmát.

„Souhlasím. Má tvůj úsměv, tvoje oči, i tvůj hlas, když se směje. Grimasy, postavu, vlasy, dobrosrdečnost, přátelskost, má talent na to být oblíbená.“ Vyjmenovával a já mohla jen žasnout.

„Talent? To nemá po mně. Po mně nemá nic, bohužel.“ Musela jsem připustit, že to tak je. To, co jsem jmenovala já, to byly moje vlastnosti a to co jmenoval Edward, to bylo pro změnu jeho. To já dala Renesmee do vínku samé zápory.

„I po tolika letech se nevidíš objektivně. Bello, vždyť se na ní podívej. Někdo by řekl, že je rozmazlená a má nás omotané kolem prstu,“ ušklíbl se pobaveně, protože si na něco vzpomněl. Zajímalo by mě, na co. Když pokračoval, byl opět přítomen všemi smysly.

„Ale není. Jen si věci moc bere, jako ty. Že stále pláče? Následek jejího cítění. Že se rozčiluje? Po kom to asi má? Jenže ona se nevydrží rozčilovat dlouho, znáš ji. Musíš ji znát, protože je do morku kostí po své matce. Je krásná po své matce a inteligentní.“ Rozplýval se nad ní Edward.

„A dost, nebo zpychnu vy dva.“ Ozvala se za námi Nessie a culila se od ucha k uchu.

Natáhla jsem k ní ruku, aby se k nám přidala a Renesmee se nám uvelebila na klín. Políbila nás oba na tvář a jedním prstem začala vyťukávat jakousi melodii na klavír. Pozorovala jsem ty dva. Ness se pekelně soustředila na klávesy a Edward sledoval její počínání. Občas ji zašeptal, jestli by tam nebyl lepší jiný tón a Nessie ho ihned vyzkoušela. Měla radost, když to znělo lépe. Vysoukala jsem se z jejich objetí a nechala je. Jen se po mně ohlédli a v mžiku se věnovali opět hudbě.

Vyběhla jsem schodiště a zaklepala na dveře Carlisleovy pracovny. Byl po dlouhé době doma. Po vyzvání jsem vstoupila a tiše za sebou zavřela dveře. Vzhlédl a pozorně si mě prohlédl.

„Nessie?“ Zeptal se. S rezignovaným pohledem jsem přikývla.

„Nech ji být, Bello. Ona si musí uvědomit sama co dělá. Omlouvám se, ale chvíli jsem poslouchal, co ti povídal Edward a souhlasím s ním v mnoha věcech.“ Zašklebila jsem se. Tak tohle jsem slyšet nechtěla.

„Ona není rozmazlená, i když si to třeba myslíš. Nezklamala jsi nikde. Jsi moc přísná. Držíš ji zkrátka, protože podle mého máš strach. Nevzdychej a poslouchej mě.“ Doplnil, když jsem vydechla a chtěla zase odejít. Přijít za ním nebyl nejspíš nejlepší nápad, možná Rosalie se mnou bude souhlasit, pomyslela jsem si.

„Bojíš se, že bude opakovat tvoje lidské chyby. Podle mého se pleteš. Renesmee si natropí svoje vlastní, toho se neboj.“ Usmál se.

„To jsi mi teda vážně pomohl, díky.“ Vyhrkla jsem překvapeně.

„Víš, jak to myslím. Nezabráníš tomu tím, že ji přivážeš doma.“ Vstala jsem. Tohle mi stačilo.

„Já nechci, aby udělala chybu jako já.“ Postěžovala jsem si a hudba v přízemí utichla. Ztuhla jsem a vyčkávala.

Hraj.

Tak hraj, sakra!

Edwarde, hraj!!!

Jenže v přízemí bylo ticho. Jen jedno srdce bilo na poplach. Carlisle se na mě vyčítavě podíval a vyšel z pracovny. Následovala jsem jej jako stín. Přidala se k nám Rosalie s Alicí a Emmet s Jasperem, aby se podívali co se děje. Nessie seděla vykulená u klavíru a dívala se ke dveřím. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale můj manžel tam nebyl.

„Čekala jsem to. Není se čemu divit, taky bych utekla, kdybych slyšela tu perlu.“ Ušklíbla se Rosalie.

Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Perlu?“ zašeptala jsem. Emmett povytáhl obočí a napodobil můj hlas.

„Já nechci, aby udělala chybu jako já.“ Zopakoval nadmíru pisklavým hlasem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, jak má slova vyzněla.

„Ale já to myslela jinak. To mu mělo dojít. To vůbec nebylo myšleno na něj.“ Obhajovala jsem se, ale mezitím se všichni měli k odchodu. Rosalie s Emmetem se loudavým krokem vraceli do pokoje, Jasper s Carlislem zmizeli v pracovně a Renesmee se zahleděla na televizi.

Moje jediná chyba byla, že jsem nikdy neměla dost odvahy důvěřovat lidem kolem sebe. Vše jsem chtěla zvládat sama, bez pomoci. To byl můj problém, který jsem nechtěla, aby Nessie opakovala. Jenže k mé smůle to vyznělo jinak. Vzdychla jsem a Alice mi položila ruku na rameno.

„Špatně jsi to řekla. Jenže znáš ho, má skony k melodramatičnosti. Nic s tím neuděláš. Můžeš jít akorát za ním a vysvětlit mu to.“ Zašeptala a seběhla ze schodů. Nessie ji zahlédla a trhla sebou. Dala bych svou nesmrtelnost, že chtěla opět prchnout. Ale došlo jí, že to nemá bez Jacoba cenu. Kde vůbec ten pes byl?

Vyběhla jsem z domu a vdechla pach lesa. Edward běžel přes řeku, nejspíš k naší louce. Přidala jsem, jak jen to šlo a zastavila těsně před cílem. Jeho vůně se tu vznášela ve vzduchu o mnohem víc. Ještě tu byl. Postavila jsem se do stínu a obličej mi ovanul vítr. Byla jsem proti větru, nemohl o mně vědět.

Do nosu mě uhodila další vůně. Nakrčila jsem nos. Byl to spíš smrad. Jacob.

„Neměl jsi mě nikdy nechat, abych to udělal.“ Vyčítal Edward Jacobovi. Ten jen zavrtěl hlavou. Edward seděl v trávě a trhal trávu na dosah ruky.

„Co ty jsi za chlapa?“ vysmál se mu Jacob a zkřížil si ruce na hrudi.

„Zmiz, Jacobe. Vážně nemám náladu se s tebou momentálně dohadovat.“ Vrčel manžel, ale Jacob místo toho svalil svou osobu do trávy vedle Edwarda. Lehl si a opřel si hlavu o svou dlaň, aby mu nejspíš nepadala.

„Umřela by, kdybys ji nepřeměnil. No umřela by i tak, kdybys ji opustil. Obzvlášť teď. Máš někdy fakt zamrzlý mozek.“ Šklebil se Jake. Zatrnulo ve mně. Představa, že mě opustí byla horší než smrt.

„Jdi k čertu pse. Do tohohle se nemotej. Starej se o svojí svatbu.“ Syčel Edward, ale Jake se ani nepohnul.

„Však jo. Svatba nebude, když prchneš. Nessie to neskousne a Bella už vůbec ne. Takže se vzpamatuj.“ Nabádal ho a já nevědomky kývla na souhlas.

„Ty jsi ji neslyšel, co říkala. Jak to řekla. Ten vztek, že to takhle skončilo, ta bolest, že to není jinak. Litovala rozhodnutí. Chtěl bych tě vidět, kdyby ti to řekla Nessie.“ Obrátil se k němu Edward, ale Jacob jen stáhl rty do tenké linky a zadíval se na malý modrý kvítek v trávě.

„Hele, znám ji. Vím, že umí pěkně praštit slovem, ale ne úmyslně. Plácne něco, co myslí jinak. To ji tak málo znáš?“ mluvil v klidu. Byla jsem Jacobovi v tu chvíli hrozně vděčná. Stál na mé straně. Snad poprvé nevymlouval Edwardovi náš vztah, naopak.

„Podle mě ne.“ Vzdychl Edward. Už jsem to nemohla snášet dál. Trápil nejen sebe, ale i mě a očividně Jacoba. Na rozdíl od něj, mě to bolelo, kdežto Jake se nudil.

„Zmiz, pse.“ Zavrčel Edward. Nejspíš další tichý rozhovor. Vystoupila jsem ze stínu a zamířila k nim.

„Už jdu.“ Jacob vyskočil na nohy a Edwardovi se ve tváři objevil divný výraz. Překvapený, že ho poslechl. Jenže pak se otočil vítr a Edward se podíval na mě. Zastavila jsem se a čekala. Jake kolem mě prošel a letmo se dotkl mé ruky.

Jeho tichá účast mi dodala energii na tenhle zápas.

„Špatně jsi to pochopil, jako vždy.“ Začala jsem. Jeho oči se odvrátily a víc nevzhlédly.

„Hm.“ Odpověděl mi. Svraštila jsem čelo při pomyšlení, že to bude horší, než jsem si myslela.

„Miluju tě.“ Začala jsem z jiného konce a usmála se na něj.

„Hm.“ Zamručel. Překvapeně jsem zamrkala.

„Hm?“ zopakovala jsem, ale Edward nevzhlédl.

„Jdu do Denali. Vrátím se před svatbou. Musím. Tohle bylo i na mě silné kafe. Vím, že jsi chtěla být člověk ještě nějaký čas, že kvůli mně se to celé změnilo. Kvůli mé neznalosti a té hlouposti se sexem, na který jsem já pitomec přistoupil. Vzal jsem ti všechno přesně tak, jak jsem nechtěl. Kvůli sobeckosti jsem tě přeměnil. Možná měl tenkrát Jacob pravdu a měl jsem tě nechat jít. Neměl jsem se vracet. Vzpamatovala by ses z toho a pokud ne, šel bych co nejdřív za tebou. Ty víš, že je Renesmee celý můj svět a ty jsi můj vesmír. Navždycky, to přísahám. Nikdy tam nebude nikdo jiný, než vy dvě. Ale to, co jsi řekla Carlisleovy nemůžu jen tak nechat být, když je to moje vina. Nevím, proč jsem si já hlupák myslel, že mi to vážně nevyčítáš. Šíleně lituju, že jsem ti tak moc ublížil. Nezasloužím si tě. Nemám nejmenší nárok tu s tebou být a nechat se od tebe milovat. Prostě ne.“ Seděla jsem a zírala na něj. Jeho obličej byl pokřivený bolestí a smutkem. Mluvil tiše, plynule a rozhodně. Nedokázala jsem se pohnout, jen jsem na něj němě civěla. Oči vytřeštěné, pusu pootevřenou v naději, že slova z ní sama vypadnou.

Prohlédl si můj výraz a vstal. Pohladil mě po vlasech a přiblížil své rty k mému čelu, aby mě políbil, jako tenkrát před mnoha lety, když mě opouštěl, když měl to své silné nutkání, že dělá správnou věc.

„To nemůžeš.“ Vykoktala jsem ze sebe, jenže Edward si to vyložil opět po svém a rty odtáhl.

„Promiň, nechtěl jsem udělat něco, co si nepřeješ.“ Stáhl i ruku, která byla jediným pojítkem mezi námi v tuhle chvíli. Zavřela jsem oči a do tváře se mi nahrnuly vlasy, když mi do zad zafoukal vítr.

„Nemůžeš odejít. Opovaž se, Edwarde Cullene. Ublížíš mi tím. Hodně mi…“ jenže když jsem se chtěla podívat do té nejkrásnější tváře, nebyla tam. Prudce jsem vstala a rozhlédla se kolem sebe.

„Edwarde?“ zašeptala jsem, ale on už tam nebyl. Nohy mi vrostly do země. Stála jsem uprostřed louky a opět jsem se nedokázala pohnout. I když jsem věděla, kam šel, neměla jsem nejmenší ponětí, jestli se vrátí. Slíbil, že do svatby, ale bude to pak jako dřív? Poprvé jsem zalitovala, že jsme zničili Volturiovy. Teď, když bych je nejspíš uvítala s otevřenou náručí, tu nebyli.

„Bells?“ vytrhl mě hlas z myšlenek. Jacob se ke mně opatrně blížil. Cítila jsem pálení v krku. Slzy. Odporné slzy, které mi nikdy nestečou po tváři a neuleví mi. Usazené v hrdle. Roztřásl se mi ret, ruce, nohy. Moje kamenná socha se začínala hroutit.

„Už zase.“ Vzlykla jsem.

„Já vím, ale on se vrátí, zlato. Určitě se vrátí.“ Tišil mě a sevřel v náruči. Pryč byl vlkodlak a upír. Opět jsem tam stála já – člověk a Jacob – nejlepší přítel.

„Slibuješ?“ chytala jsem se stébla. Jacob na chvilku ztuhl a když konečně odpovídal, jeho hlas byl odhodlaný a pevný.

„Jo, jasně že slibuju. Přitáhnu ti ho klidně i po kouskách.“ Snažil se mě rozesmát, ale mně stačila ta první část.

„Hele, jdeme domů. Něco vymyslíme.“ Nasměroval mě Jacob a v tu samou chvíli mi zazvonil mobil v kapse.

„Jo, Alice?“ nemusela jsem se dívat, abych to věděla.

„Proč jsi mi zmizela a Edwarda vidím v Denali?“ vřeštěla na mě do telefonu.

„Protože Edward odešel do Denali, Alice. A mě nevidíš, jelikož přišel Jacob.“ Mluvila jsem monotónně a tiše. Na druhém konci bylo ticho.

„On to fakt udělal? Odešel?“ vzlykala Alice.

„Jo.“ Špitla jsem a zaklapla mobil.

„Hele, já nemůžu domů, Jacobe.“ Dívala jsem se mu do očí a ty jeho byly vytřeštěné hrůzou.

„Co? Hele, myslí vůbec někdo z vás na Ness?“ Zvýšil hlas a chytil mě za ramena.

„Jo, myslí. Jdu do Charlieho domu. Přijdu večer, slibuju.“ Vytrhla jsem se mu a proběhla mezi stromy. Nejspíš je to virové onemocnění, které se přenáší vzduchem, tahle dramatičnost, nebo jsem se jen učila od nejlepšího mistra, ale nemohla jsem jít domů a dívat se do tváří těm upírům. Vědět, že to dávají za vinu mě.

Dům Charlieho byl prázdný od doby, kdy umřel. Neprodala jsem ho. Neměla jsem na to sílu. Přejela jsem prsty po futrech a vstoupila.

Čekala jsem hodně, ale přišlo mnohem víc. Prach, pavučiny, staré fotky na krbu. Vdechla jsem vzduch. Zatuchlina se mísila s vůní mého domova a táty. Sesunula jsem se na zem v tom samém místě. Pokrčila kolena a objala je pažemi, jak nejpevněji jsem dokázala. Tak sama jsem se necítila už několik let. Byla tohle daň za nesmrtelnost? Za život s mojí láskou a rodinou Cullenů? Jednou za čas pocit naprosté prázdnoty? Rozhlédla jsem se po pokoji v okamžiku, kdy se mi malé ruce omotaly kolem ramen. Vdechla jsem vzduch a musela se usmát.

Renesmee se uvelebila vedle mě a vmáčkla se mi do náruče. Zabořila svou hlavu do mých vlasů a mlčela se mnou. Jen tam byla. A v tu malou chvíli, v ten nepatrný okamžik jsem si uvědomila, že to bude dobrý. Jen přimět Edwarda, aby mě poslouchal a uvěřil mi.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Deja vu, Edwarde?: