Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Čtvrtý vlk

27.12.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2591×

Jeremiah:

Moje mysl se vznášela ve výšinách a co chvíli se tam na hvězdnatém nebi potkávala s mým srdcem. A nebyly tam samy. Spolu s nimi – vedle nich a uvnitř jich samotných se vznášelo druhé srdce a druhá mysl. Ta Deliina.

Nemohl jsem být šťastnější. Nikdo nemohl. Věděl jsem z legend, jak mocný je otisk, ale nikdy jsem si nemyslel, že ho zažiju. Ta euforie trvala už druhý týden a dnes konečně jsem se odvážil říct Delii všechno. O tom, jak se měním, z jakého důvodu, ale hlavně o svých citech. Byla úžasná. Nic mi nemohlo udělat větší radost než způsob, jakým to vzala. Vyslechla mě s takovou samozřejmostí, jako bych mluvil jen o tom, že chodím po škole na brigádu.

Neubránil jsem se úšklebku – no vlastně to svým způsobem brigáda byla. Každodenní hlídání kmene před upíry, které začalo ve chvíli, kdy se nebezpečně blízko La Push - do Forks přistěhovali ty pijavice. O úmluvě jsem věděl jen z doslechu – přeměnil jsem se z kluků poslední. Doufali, že přeměny ustanou, když dohoda nabyla platnost, ale bohužel… mě to ještě postihlo. Aspoň se hlídky lépe dělily.

Nestihl jsem Delii ani prozradit teorii starších o tom, jak funguje otisk – zarazila mě, sotva jsem o tom začal.

„Počkej, Jerry, nechci slyšet nic o osudovosti a spoutání. Chci věřit, že to, co je mezi námi, je krásné, spontánní, a přesto na celý život. Miluji tě a nechci se trápit tím, jestli by to bylo jinak, kdyby nezasáhlo nějaké indiánské „kouzlo“.“

Bože, je tak úžasná!!!

Seděli jsme na útesech a pozorovali hvězdy nad námi. Měsíc dnes nezářil, ale to nám nevadilo. Alespoň netlumil jejich zář. Vypadaly tak blízko a bylo jich tolik. Tisíce a miliony. Vlastně daleko víc. Nepatrně jsem otočil hlavu, abych viděl Delii do očí. Zářily světlem hvězd i tím vnitřním – jejím vlastním. Láskou a tím, co utvářelo její povahu. Nikdy jsem nepotkal nikoho tak láskyplného, chápavého a ochotného pomoct. Ona byla jedničná… a vždy bude.

Když zjistila, že se na ni dívám, její úsměv se rozšířil a v očích se jí zablýsklo. Trochu zčervenala – tuhle její reakci jsem taky miloval. Byla tak sladká, dívčí… Utopil jsem se v jejích očích a všechno kolem pro mě přestalo existovat – jako vždy, když jsem byl s ní. Nic nebylo důležitější než Delia. Ani moji vlčí bratři, ani má rodina nebo kmen. Dokud jsem byl s ní, můj život měl smysl.

Zvedla dlaň a položila mi ji na tvář. Zavřel jsem oči a užíval si ten dotek. Jako by námi proudil zvláštní magnetismus. Nádhera.

V tom se do mé blažené mysli začaly dobývat zvuky, které jsem se zprvu snažil ignorovat. Vzdálený pravidelný běh, který se však rychle přibližoval. Jednotlivé kroky jsem vnímal jako údery kladiva, snažícího se bušit do mé mysli. Nebrat je na vědomí se mi dařilo jen do chvíle, než se na kraji lesa objevil jejich původce – Quil. Jeho tvář byla stažená vztekem. V tu chvíli jsem vystřízlivěl.

Potichu jsem zaklel. „Sakra!“

Delia se na mě překvapeně podívala – ještě si Quila nevšimla, a tak jsem kývl jeho směrem a dovysvětlil: „Zapomněl jsem, že mám s Quilem hlídku.“

Delia se vesele zasmála a prohrábla mi rukou vlasy: „Ty jsi nenapravitelný, Jerry.“

Chytil jsem ji za ruku a vtiskl jí polibek do dlaně. Pak jsem se na ni zadíval svým osvědčeným štěněcím pohledem: „Kdo má myslet na něco jiného, když jsem s tebou? Vše ostatní pozbývá smysl. Ke štěstí nepotřebuji už nic dalšího.“

Usmála se, ale to už byl u nás Quil. Z jeho tónu ukapávala zuřivost: „To jsem si mohl myslet, Jerry. Flákáš se s holkou, místo abys plnil své povinnosti ke kmeni. O tom ty ale samozřejmě nic nevíš, co?“

Zašklebil jsem se na Delii tak, aby to neviděl a nabídl jí ruku, abych jí pomohl zvednout se. Když jsme oba stáli, stále se držíc za ruce, konečně jsem se otočil ke Quilovi: „Promiň, brácho, zapomněl jsem na čas.“

Můj zrak se opět stočil k Delii – přitahovala můj pohled jako magnet. „S tebou tak letí…“

Quil zavrčel a vůbec to neznělo tak hravě, jak jsem byl zvyklý. Quil z nás měl největší problémy s ovládáním. I když jsem byl „služebně“ nejmladším vlkem, ovládal jsem se lépe. Rychle jsem se na něj podíval a opravdu – už zase se začínal třást.

Položil jsem mu ruku na rameno a snažil se ho uklidnit: „Znovu se omlouvám, Quile. Hodím Del domů a připojím se k tobě.“

Quil zuřivě kroutil hlavou ve snaze zastavit chvění, které mu probíhalo tělem. Deliiny oči byly rozšířené spíš zvědavostí než strachem .

S obavou jsem jí vysvětlil: „Snaží se ovládnout, aby se nepřeměnil.“

Jakmile jsem ta slova vyřkl, přál jsem si je vzít zpátky. Evidentně Quila naštvala ještě víc. Nikdo z nich ještě nevěděl, že jsem se do Delie otiskl. Mysleli si jen, že jsem až po uši zabouchlý. Neměli ještě vlastní zkušenosti, aby poznali rozdíl.

Delia o krok postoupila a tichým uklidňujícím hlasem Quilovi domlouvala: „To je v pohodě, Quile. Není nic, čím by ses měl znepokojovat. Každý se přece někdy zpozdí.“

Quil vyštěkl: „Tak není, jo? A to, že si náš bratr právě pustil pusu na špacír víc, než by si měl kdy dovolit, to nic neznamená?“

Prudce rozhodil rukama a náhle se můj způsob vidění změnil. Bylo to, jako by někdo zapnul zpomalené přehrávání. Viděl jsem naprosto ostře, jak svým pohybem odstrčil Delii a ta padala. Ne, přesnější by byl spíš asi výraz letěla. Quil nikdy nedokázal pořádně odhadnout svou sílu ani vůči nám. Fakt, že společně stojíme na útesech, mu taky nejspíš unikl.

V Deliině tváři jsem zahlédl překvapení a pak vyděšený úlek, když si uvědomila, že její let nabral špatný směr. O zlomek sekundy se let změnil v děsivý pád dolů. Stejný úlek jsem spatřil i na Quilově tváři.

Náhle se čas zase rozběhl normálně. Oba jsme se vrhli k okraji, abychom ji chytili, ale bylo pozdě. Modlil jsem se, aby spadla do vody, ale ještě jsem svou myšlenku ani nestihl dokončit, když mi příšerné křupnutí prozradilo, že nebyla vyslyšena. Deliino tělo narazilo na balvan vyčnívající z vody. Naše pouto se přerušilo a já měl náhle podivný pocit, jako bych plul ve vzduchoprázdnu. Oči jsem měl stále upřené dolů a nedokázal jsem vnímat, jak se mnou Quil třese.

Když mi otočil hlavu k sobě, viděl jsem strhanost jeho tváře a žal, který tryskal z každého póru jeho těla. Všiml jsem si, že se jeho rty hýbají, ale nedokázal jsem vnímat, co říká. Vlastně mi to bylo jedno. Na ničem už nezáleželo. Můj smysl života právě přestal existovat.

Můj pohled se zakalil a já na jediný prchavý okamžik zahlédl, jak se ode mě vlákno, které nás s Delií k sobě poutalo, vzdaluje. Změnilo se na tenoučké vlákýnko pavučiny, které vítr odnáší někam vysoko, kam na něj nedosáhnu.

Smysly se mi vrátily a spolu s nimi na mě konečně dolehla nekonečná bolest. Přibila mě k zemi. Nedokázal jsem víc, než se stulit do klubíčka. Z hrdla se mi ozvalo zoufalé zavytí přesto, že jsem byl stále ve své lidské podobě. Cítil jsem Quilovu přítomnost, ale má mysl se ponořila do bolesti. Nechtěl jsem, aby mě utěšoval, aby se omlouval… nechtěl jsem už nic. Chtěl jsem jen zemřít.

Když bolest dosáhla hranice snesitelnosti, moje tělo se samovolně přeměnilo. Vzápětí jsem v hlavě uslyšel kromě vlastních myšlenek dvoje další, které se naléhavě ptaly, co se stalo. Jen o pár vteřin později se k nim přidaly i třetí – ty Quilovy. Vysvětlení, které jim podával v podobě obrazů, mě znovu přivedlo do stavu blízkému šílenství. Znovu jsem viděl, jak Delia padá, a ani teď jsem pro ni nemohl nic udělat. Bylo to příliš rychlé… nebo já byl příliš pomalý.

Nechtěl jsem nikoho vidět, nic slyšet, a tak jsem se rozběhl pryč. Ne, že by mi to pomohlo. Myšlenky svých bratří jsem slyšel, ať jsem byl jakkoli daleko. Můj zrak zastřela mlha a moje nitro rvala na kusy bolest. Srdce, to přestalo existovat už ve chvíli, kdy jsem uslyšel to křupnutí. Nasadil jsem tempo, kterému by nestačil ani nejrychlejší upír. Kilometry běhu mi pomohly - v hlavě se mi najednou rozjasnilo. Věděl jsem, co mám udělat. Stačilo jen je najít. Ty, proti kterým jsme hlídali La Push, nebo některé další jejich druhu. To byla nejspolehlivější, nejrychlejší a zároveň svým způsobem i hrdinská smrt. Přesně takovou jsem si kdysi vysnil a takovou by mi prominula i Delia. Jen chvíli, lásko, a budeme opět spolu. Když jsem učinil tohle rozhodnutí, bylo mi najednou lehko, jako by mi narostla křídla.

Ignoroval jsem zděšení mých bratří a nereagoval jsem ani na alfa tón Ephraima. Bolest ze ztráty Delie mi to nějakým zvláštním způsobem dovolila. Konečně jsem ucítil to, na co jsem čekal. Štiplavý sladký pach. Už brzy…

Našel jsem je na louce. Byli tři a měli temné oči, věštící smrt. Usmál jsem se, což muselo vypadat dost hrozivě v mé vlčí tváři. Viděl jsem, jak se rozdělili, aby mě mohli lépe napadnout. Ani jsem nezpomalil, když jsem se vrhl na toho uprostřed. Bleskově mi uhnul a já ucítil, jak mě chytil za pravou zadní. Trhl s ní a já ucítil bolest. Otočil jsem se a využil situace, abych mu mohl sevřít neopatrnou ruku v čelistích. Jediným škubnutím jsem mu ji oddělil od ramene, ale na víc už jsem neměl čas ani příležitost.

* * *

Ephraim:

Sledovat myšlenky někoho, kdo trpí, je strašné. Chvíli, kdy Quil udělal ten osudný neopatrný pohyb, jsme si prožili snad tisíckrát. Snažili jsme se Jerryho zastavit, i když díky bolesti, kterou jsme cítili s ním, jsme tušili, že to nebude snadné.

Teprve jeho rozhodnutí nechat se zabít, mě donutilo použít příkaz alfy. Ani ten ale nezabral. Hnali jsme se za ním a nebrali jsme ohled na uběhnuté kilometry. Snažili jsme se orientovat podle obrazů míst, které jsme viděli v jeho mysli.

A pak jsme všichni ucítili tu agonizující bolest. Byla tak skutečná, jako by na kusy trhali nás. Jeho poslední myšlenka byla tak radostná, že z ní šel strach. Těšil se, že bude s Delií.

Zastavili jsme se. Už bylo zbytečné pospíchat. Mohli jsme ho jen pomstít, ale bylo vůbec proč? On si svou smrt vybral. Byl jim za ni vděčný. Podíval jsem se na své bratry – seděli ve svých vlčích podobách vedle mě a oba zoufale vyli.

Jedno bylo jisté. Pro příště se nesmí nic podobného stát. Musíme vytvořit nový a neodovolatelný zákon smečky. Žádný vlk nikdy nesmí zabít objekt otisknutí jiného vlka. Je to neomluvitelné. Bolest z toho činu je nesnesitelná pro celou smečku… a bude nás v našich myšlenkách provázet po zbytek našich životů. Na to zoufalství a žal se totiž zapomenout nedá.

♦œ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čtvrtý vlk: