Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Connor z apalačských hor

10.12.2009 (13:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4160×

Hlavou se mi honila spousta myšlenek.

Tohle byla jedna z chvil, kdy jsem byl sám. Myšlenky v mé hlavě byly jen a jen mé. Nepatřily ztřeštěnému Emmetovi, nebo sobecké Rosalie, ani vyděšené Renesmee a rozčílenému Jacobovi. Byly prostě jen mé.

Opřel jsem se o ledovou skálu za mými zády a zavřel oči.

Connor, Connor, Connor…

Tohle jméno poslední týdny budilo mou malou Nessie ze spaní a Bellu nutilo chytat se za hrudník.

Tohle jméno vzalo mému velkému bratrovi smích a vtip z každodenního života.

Dnes už po několikáté jsem si vybavil jeho vzpomínku…

Když byl Emmet ještě člověkem, žil kdesi na jihu spojených států. Do Apalačských hor se odstěhoval, když mu bylo šestnáct. Do města, kam chodil do školy, se přistěhovala rodina. Byla zvláštní, protože jejich děti měli jasně modré oči a rezavé vlasy, přesto, že rodiče byli černoši. Oba se dušovali, že matka ty děti porodila.

Každý si od nich držel odstup, jelikož byla dvojčata nepřátelská a zlá. Emmet si k nim však díky sportu našel cestu. Vždycky měl rád velké výzvy. Když pak odcházel na třetí školu, Mia a Connor ho nechtěli pustit.

Connor jej chytil za ruku a stiskl ji. V jeho očích Emmet uviděl sebe, jak leží v kaluži krve. Na sobě měl tričko s nápisem své budoucí školy. Na levém spánku se Emmetově příteli objevil kříž s křídly, ale jakmile vize skončila, zmizelo i tetování.

S hrůzou vytrhl Connorovi svou paži a rozeběhl se domů. V noci nemohl spát. Všude jej viděl, obcházel po pokoji, a jakmile se vrátil druhý den do školy, Connor se mu vysmál, že se ho bojí tak moc, až nemůže v noci spát a chodí strachy od okna k oknu.

Emmett ho vzteky udeřil do hrudníku a Connor se sesypal na zem. Tentokrát se mu vysmál on. Mia svému bratrovy pomohla na nohy. V jejich očích byl vztek, hanba a nenávist.

Emmet mohl mít konečně klid, kdyby neměl naplánovaný víkend v horách…

Otevřel jsem oči, abych si urovnal myšlenky. V Emmetově vzpomínce do této chvíle nebylo nic podstatného. Nic, co by mi dalo vodítko, jak zneškodnit tu zrzavou bestii.

Musel jsem se projít. Jenže obyčejná lidská chůze mi nedokázala pomoct. Rozeběhl jsem se napříč forkským lesem a zamířil ke kanadským hranicím.

V kapse mi zazvonil telefon a než dohrál poslední tón, zvedl jsem ho.

„Alice?“ zeptal jsem se, nejspíš ze zkušenosti. Kdo jiný by mi volal ve chvíli, kdy se chystám emigrovat do jiného státu?

„Kam si myslíš, že běžíš? Apalačské hory jsou docela daleko, nemyslíš?“ Hysterčila do telefonu. Hlasitě, aby to pořádně slyšela, jsem vzdychl.

„Já vím, já vím. Jen hledáš pojítka. V pořádku, ale slib, že se vrátíš.“ Škemrala a já svůj vzdech zopakoval.

„Fajn, tak si nemluv. Pošlu na tebe policii a ti tě přivedou.“ Začala se smát. Alicin hlas měl dvě povahy. Jedna byla nesnesitelně vlezlá a každý s malým pudem sebeovládání by ji po tom projevu zakroutil krkem. Druhá, víc příjemná, dokázala uklidnit stejně, jako Jasperův dar. Dokonale ovládala samozřejmě obě. V tuhle chvíli však přiměla mé nohy, aby se zastavily.

„Alice, kdyby něco, zavoláš mi, že? Ohlídej mi ty dva drahokamy prosím.“ Zašeptal jsem.

„Jsou v naprostém bezpečí, neboj se.“ I když jsem věděl, že mě nevidí, kývl jsem. Možná se jí to donese v příští vizi. Musel jsem do těch hor. Vidět ta místa. Projít si tou samou cestou.

Přišlo mi, že běžím jen chvíli, když mi došlo, že jsem na místě. Mé myšlenky mě totálně zaměstnaly. Nebylo nic krásnějšího, než vzpomínat na úsměv Belly, na její oči, tvář, dotek. Na hlasitý smích Renesmee, na její dolíčky ve tváři, gesta.

Zastavil jsem se a preventivně vyšplhal na jeden ze stromů. Posadil jsem se na větev a s čistou hlavou se vrátil k Emmetově vzpomínce…

Procházel se lesem. Na zádech měl velkou krosnu a v ruce sendvič. Mapu držel v podpaží a v druhé dlani svíral kompas. Ztratil se. Rozhlížel se po okolí a nakonec to vzdal. Plácl sebou do trávy. Prohlížel si stromy, trávu, hledal v batohu, co by ještě snědl.

Přemýšlel nad návratem, když se mezi stromy objevila silueta. Ztuhl a srdce mu tlouklo až v krku. Sám jsem ho slyšel. Cítil jsem jeho paniku, když osoba vystoupila ze stínu. Očekával jsem Rosalie, jenže tohle byl muž. Spíš kluk s rezavými vlasy a tetováním na spánku. Usmíval se zvláštním způsobem. Pohrdavým a výsměšným úšklebkem.

„Ztracen v horách? Vážně? Ty?“ Jeho hlas byl vysoký na to, kolik mu bylo let. Nebyl krásný, ale skřípavý. Jako by amatér přejel smyčcem po strunách houslí. Vrzavý tón, nahánějící husí kůži. Oči měl černé, jako hladový upír a tetování na spánku mu tepalo horkem. Emmet se automaticky postavil a rozkročil.

„Neboj se mě už. Jsem přítel.“ Přehrával Connor a začal se smát.

„Kde ses tu k čertu vzal?!“ Vrčel Em, ale Connor jen krčil rameny.

„Jsem tu pracovně, neboj se. Jen tu někoho hledám.“ Vysvětloval Connor.

„Hledáš? Tady?“ Emmet svraštil obočí. Nechápal nic.

„Pěkně si mě ponížil a to se nedělá, Emmete.“ Connorův hlas se postupně měnil.

Emmet instinktivně couvl, ale nedošlo mu, že stojí před batohem. Nohy se mu zamotaly do popruhů a on se skácel k zemi.

„Co jsi zač, Connore?!“ Vyhrkl z posledních sil Emmet a Connor spráskl ruce.

„Ty sis všiml? To je úžasné. Gratuluju ti. Jsi jeden z mála, kdo bude mít tu čest mě poznat.“ Řehtal se rezavě Connor a Emmetovo srdce začalo bít rychleji.

„Slyšel si někdy o upírech? Vlkodlacích? Sirénách? Hledačích?“ S každým slovem valil Emmet víc a víc oči. V jednu chvíli měl pocit, že nejspíš Connor zešílel, ale stále v něm byl strach. Něco mu radilo, aby toho člověka nepokoušel. Cosi co on rád poslechl.

„Neslyšel.“ Zašeptal bledý jako stěna. Kluk se rozesmál.

„jak bys mohl, že? No, tak já o nich slyšel. Vlastně proto existuju. Já jsem hledač. Tedy spíš je to vymítač duší, víš? Já hledám tyhle tvory, přizpůsobuji se jim, přebírám jejich talenty, schopnosti, vzhled a pak je sladce likviduju. Není to těžká práce, to se neboj. Ty budeš dobrý hledač. Máš černé vlasy, takže modré oči z tebe udělají štramáčka. Stačí se pak jen dotknout dítěte noci a máš vše, co potřebuješ. Jen se jich dotknout, chápeš? Můžu být upír, vlkodlak, člověk…“ jeho smích mi začínal lézt na nervy. Emmet si to konečně uvědomil. Byl s ním konec. Neměl šanci utéct. Connor se k němu pomalu blížil a můj bratr se loučil se životem.

„Nebolí to, věř mi.“ Zašeptal mu zrzek u ucha a Emmet zavřel oči. Když zaslechl škodolibý smích, otevřel oči, ale už bylo pozdě. Nad jeho hlavou se tyčil grizzly, Connor byl pryč a Emmet dostal první zásah, který byl tak milosrdný, že Em upadl do bezvědomí...

Otřásl jsem se a málem spadl ze stromu, jak mě jeho vzpomínka vtáhla. Takže vymítač? Hledač? Proč jsem o tomhle nikdy neslyšel?

Emmet patřil k nejsilnějším upírům pod sluncem a přesto se tohohle střízlíka bál.

Pozoroval jsem místo, kde se to stalo. Kde skončil jeden život medvěda, jen díky tomu, že byla poblíž Rosalie.

Rosalie! Jak málo chybělo a ten zrzek ji mohl ublížit. Naštěstí ona Emmeta zachránila a ani jednomu se nic nestalo.

Po přeměně Emmetovy vzpomínky z období lidství zapadly hodně hluboko do chvíle, kdy měla Alice vizi. Jak na nás ale přišel?

Jak mám zjistit víc? Co udělat pro záchranu své rodiny? Nehodlal jsem připustit, aby se jim cokoliv stalo. Nikdy. Proč jsme nemohli normálně žít?

Po té příhodě v Itálii jsem si oddechl, protože naše největší nebezpečí bylo pryč. A teď, o rok déle, to vypadá, že nás čeká mnohem horší zkouška.

Stačí, abych se ho dotkl…

Takže jakmile by sáhl na mě, byl by to upír s talentem číst myšlenky? A Jacob? Stal by se z něj po kontaktu s ním, vlkodlak?

A Bella? Můj nádherný štít? Nessie? Carlisle? Jak moc by na sebe vzal cizí vzhled?

Mé vlastní myšlenky byly horší než ticho. Motaly se mi v hlavě jedna přes druhou a nejhorší bylo, že jsem neznal odpovědi.

Jak frustrující.

Sledoval jsem malého broučka na protější větvi a snažil se tentokrát vypudit ze své hlavy vlastní myšlenky.

Zmizte! Kuš! Jděte pryč! Na chvíli!

„Můžu si přisednout?“ přeskočil jsem na vedlejší větev a zaujal obranný postoj. Z hrdla se mi ozvalo varovné vrčení a v ústech se mi začal tvořit jed.

Ruce měla zdvižené do obranného gesta a oči vytřeštěné z šoku.

„promiň, že jsem šla proti větru.“ Zašeptal sametový hlas, a kdyby mé srdce mohlo tlouct, splašeně by se dralo ven k té dokonalé tváři. Neusmívala se a mě ihned došlo, že se stále ježím a vrčím. Automaticky jsem se uvolnil a zklidnil. Natáhl jsem po té dokonalé upírce ruce a schoval si ji v náruči.

„Lásko, co tu děláš?“ v podstatě mi to bylo jedno, hlavně, že tu byla. Jak moc jsem si přál, sevřít ji v náruči. Vědět, že je v bezpečí. Kde jinde bych ji chtěl raději mít, než u sebe? Nikde.

„Pojď domů, tady nic nevyřešíš. Jsi potřeba tam. Všichni se hroutí. Rosalie z Emmeta, Jacob z Nessie, Alice z Jaspera a Jasper ze všech. Carlisle má spousty práce v nemocnici a Esme se tyranizuje sama ve své ložnici. Musíme spolu domů a něco vymyslet.“ Odříkávala slova a upírala pohled na mé ruce, které svíraly ty její.

„S tebou na konec světa, lásko. Stejně jsem na nic podstatného nepřišel. Nic, co bych nevěděl doma.“ Usmál jsem se ze všech sil.

Telefon ani nezačal hrát, když ho Bella zvedla.

„Ano?“ vytřeštila oči a rozhlédla se.

„Ne, nic. Vážně ne. Už jdeme. Počkej, Alice…“ Odpovídala Alici a stále kmitala pohledem.

Cukl jsem očima ve stejnou chvíli, kdy Bella. Byl jsem tu jen já a ona a přesto bych okamžitě přísahal, že se mezi stromy mihl lidský stín…

shrnutí mých povídek

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Connor z apalačských hor: