Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Co když už nebude šance, Connore?

19.01.2010 (19:45) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3032×

Odhodila jsem bezvládné tělo mrtvého soba na stranu a otřela si jemně koutek úst. Můj žaludek byl plný. Svalila jsem se na záda a pozorovala čistě modré nebe.

Po dlouhé době jsem byla sama a beze strachu.

Vzpomněla jsem si, jak Alice den předtím přiběhla s úsměvem, že je Connor s Miou v Evropě. Neváhala jsem a vyrazila na vlastní pěst. I když jsem musela Edwarda skoro přivázat k posteli, aby se mi to povedlo, byla jsem tu. Sama. V tichu a klidu. Zavřela jsem oči a nechala sluníčko, aby mi hýčkalo mou kamennou tvář.

Uběhli další týdny od návratu Nessie a té děsivé scény. Byl konec června. Srpen se nezadržitelně blížil a s ním i ono datum osmnáctého srpna. Renesmee s Jacobem si jej vybrali pro svou svatbu. Děsivá skutečnost, o které jsem si myslela, že jsem se s ní smířila. Otřásla jsem se.

„To zvládneš.“ Uklidňovala jsem sama sebe polohlasně. Moje malá holčička. Moje Renesmee Carlie Cullenová bude Blacková.

„Ne, to nezvládnu.“ Sykla jsem znovu a byla vážně vděčná, že jsem tam sama. Překryla jsem si tvář dlaněmi a zabránila tak na malý okamžik slunci, aby mě hladilo.

„Dala si slib.“ Přemlouvala jsem se, ale stále mi to nepomáhalo. Zalitovala jsem, že tu nemám Edwarda. Určitě by měl nějaký záhadný a pádný argument, proč se přestat stresovat. Vzdychla jsem a opřela se na loktech.

Prohlédla jsem si mrtvé zvíře vedle mě a odtáhla se. Co to se mnou je, ležím tu vedle mrtvoly a přemýšlím nad svatbou dcery.

„Jsi cvok.“ Sykla jsem a zvedla se ze země.

„Nejsi, já to dělám taky.“ Ozvalo se za mnou a já se prudce otočila. Vytřeštila jsem oči a pusou několikrát zalapala, jako kapr. Nikde nikdo nebyl, a přesto ten hlas nebyl můj. Vdechla jsem vzduch kolem mě. Jen pach krve zvířete a vůně lesa. Nic víc. Napadla mě poslední spásná myšlenka a otočila jsem se proti větru. Pohledem jsem kmitala mezi stromy, když jsem uviděla tu siluetu.

A je to tu.

Pomyslela jsem si sklíčeně, protože obrys se pohnul a přede mnou se objevil Connor.

„No nazdar.“ Zavrčela jsem vztekle. Povytáhl obočí a roztáhl ruce.

„Mohl bych chtít víc? Tak laskavé uvítání.“ Sypal cukr z pusy Connor. Nakrčila jsem nos odporem.

Neukazuj strach!

Jenže moje druhé já bylo odjakživa pomatené a náročné.

Zkousla jsem ret.

„Co tak sama, princezno?“ Zatrylkoval a rozhlédl se. Na tváři měl stále ten jízlivý a odporný úsměv.

„ Pojď blíž a já ti ukážu princeznu, obludo.“ Sykla jsem vztekle. Ve stejné chvíli jsem zalitovala své pobídky. Connora bylo nejlepší držet co nejdál od sebe.

„Nejsi trošku povrchní? Že mi zrovna ty říkáš obludo.“ Zakroutil hlavou a nasadil herecky provedené zklamání.

„Proti mně jsi obluda. Co chceš, Hledači.“ Záměrně jsem ho neoslovila jménem. Jeho tvář zbrunátněla a konečně si přestal hrát.

„Co chci? Hádej. Myslíš, že jsem se hnal za Carlie, abych si s ní poklábosil? Víš vůbec, že jsem tam byl? Nevíš, co?“ Tentokrát jsem si začala hrát já a v hlavě vymýšlela rychlý plán útěku.

„No jistě, že to vím. Nessie nám to ukázala, jakmile jsme tě prokoukli.“ Smála jsem se. Connor vytřeštil oči.

„Jak?“ Panikařil a mě se ta hra začínala víc a víc líbit.

„Nessie – mimochodem neříkej jí druhým jménem – má také talent, to nevíš? Je fascinující. Dokáže totiž to, co viděla přehrát pouhým dotykem dalším lidem. Je to hrozně praktické, nemyslíš?“ Conorova tvář bledla s každým mým slovem.

„Sakra.“ Sykl a udělal krok zpět.

„Kam jdeš? Nechoď. Tak pěkně si povídáme. Co když už nebudeš mít šanci?“ Ani jsem nevěděla proč, ale použila jsem podobná slova, jako tenkrát Edward v závěrečném boji s Victorií. Jak lehké bylo někoho přesvědčit.

A v tu chvíli mi to došlo. Alice byla v lese, když přiběhla, že jsou tihle dva v Evropě. Museli ji potkat. On a ta jeho povedená sestřička Mia, která vytváří falešné vzpomínky, pocity, myšlenky. Ale jak?

„Já jich budu ještě mít určitě spoustu.“ Zavrtěla jsem hlavou a vykročila k němu. Neměla jsem nejmenší ponětí, co to dělám, ale moje tělo si to prostě šinulo k němu.

Stůj!

Ječela jsem sama na sebe. Nic.

„Copak Marie? Chceš se popasovat?“ Zasmál se nervózně Connor a mírně sebou trhl k útěku.

„Neříkej mi druhým jménem. Co to máš za úchylku, Hledači?“ Rýpla jsem si zpětně.

Nedráždi ho, sakra!

Nahrbil se, jako kdyby se chystal ke skoku. Na nepatrný okamžik jsem se zarazila.

„Tobě se to nelíbí? Anthonymu a Carlie by to bylo určitě víc příjemné. Než Edward a Renesmee. Kdo to vymyslel? Je to pěkný jazykolam. Ness, jako ta skotská oblůdka je mnohem lepší, nemyslíš?“ Zahrál na tu nejhnusnější strunu. Má sebekontrola se vytrácela.

„Nikdo nebude moje dítě přirovnávat k jezerní příšeře, ty skrčku rezavý. Zmiz, nebo za sebe neručím.“ Vrčela jsem, ale on se jen smál. Můj pohár klidu přetékal nebezpečně rychle. Přála jsem si chytit ten jeho škleb do dlaní a urvat mu tu jeho odporně rezavou hlavu. Jen jednou, alespoň to zkusit. Malá šance.

„Jen pojď. Sáhni si na mě. Já tě neukousnu. A mimochodem. I Anthony s Edwardem jsou dost stará jména. Za chvíli to bude moc nápadné, co třeba ho přejmenovat? Hm…“ Zamyslel se a mě nezbývalo moc času, jak se vnitřně přimět ke klidu. Zavřela jsem oči a nadechla se. Zhluboka a v tom největším klidu. Uprostřed výdechu jsem se zarazila. Celé tělo mi zkamenělo víc, než by si upír pomyslel, že to jde. Nohy mi vrostly do země. V nosu mě pálil ten smrad hnijícího ovoce tak silně, jako kdyby stál milimetr ode mě. Pomalu jsem otevřela oči. Stál tak blízko, že kdyby foukl vítr, dotkneme se. Hlavu měl vykroucenou na jednu stranu, oči bílé, že jen černé zorničky ukazovaly, kam se dívá. Na levém spánku se mu rýsoval okřídlený kříž.

Je to v háji.

Jeho rty se zvlnily do pobaveného šklebu.

„Baf.“ Zasmál se a jeho hlas se dal přirovnat ke zvuku cirkulárky.

„Lek?“ Pronesla jsem tiše a sarkasticky. Hlas se mi nepatrně zachvěl. Co mu na to říct? Jak se z toho dostat?

„Ještě moment, mám otázku,“ nabírala jsem čas k dobru, „když na mě sáhneš, přestaneš páchnout, jako shnilé ovoce, nebo ne?“ Connor ztuhl. Nejspíš to nečekal.

„Cože?“ zavrčel, ale nevědomky se odtáhl.

„No jestli přijmeš i pach.“ Vysvětlovala jsem, ale Connor se zdál být stále víc a víc zmatený.

„Protože jestli ano, jestli budeš vonět, jako já a ne tak, jako doteď, udělej to.“ Navedla jsem ho. Doufala jsem v jediné. Byla to moje poslední šance na záchranu.

„Ty chceš, abych ti sebral schopnost a tvou podstatu? Abych tě zabil jen kvůli pachu?“ Zmateně odstoupil o další kousek. Nezklamal mě.

„Vše bude lepší než ten tvůj smrad.“ Zavrčela jsem. Nechápala jsem, kde se ve mně bere ta odvaha. Ve mně, která měla paniku v genetické výbavě. Možná se jen projevil onen pud ne-sebezáchovy. Edward by šílel. Trhla jsem sebou. Edward nejspíš už šílí. Alice mě musí vidět.

Ve stejnou chvíli mě uhodil do pórů pach, na který jsem zbožně čekala. Edward.

Pobaveně jsem povytáhla jedno obočí, protože i Connor cosi zachytil.

„Kdo je to?“ Vrčel a rozhlížel se.

„Kdo je kdo?“ Hra na hloupou mi šla vždycky dobře.

„Ten pach. Patří k tobě, ale neznám ho. To je Anthony?“ S radostí bych mu za to druhé jméno urvala hlavu.

„Ne, to není Anthony.“ Connorovi se očividně ulevilo. Jen do chvíle, než se Edward vynořil mezi stromy. Střelil po mě pohledem.

„Ale ty si řekla, že…“ Hlas mu poskočil o oktávu výš.

„…že to není Anthony. Tohle je Edward, Hledači.“ Jak sladké bylo vítězství. Byla jsem neskutečně ráda, že je tu Edward.

Když jsem ho uviděla, jak se blíží s divokou zuřivostí ve tváři, znovu jsem se do něj zamilovala. I hněv mu slušel. Byl jak bůh války. Obejmout ho a ochránit před tím malým zrzounem. To jediné mi ničilo ten pohled. Strach o něj.

Došlo mi to docela rychle a zároveň pozdě. Odtáhla jsem štít a Edward zachytil mou myšlenku. Na tváři se mu rozlil chápající úsměv.

Kývl a blížil se ke Connorovi.

„Ty jsi Colin, že?“ Schválně zmotal jeho jméno. Posměvačně se usmál a Connor se naježil.

„Nehraj si se mnou. Nevíš, co umím.“ Vrčel vztekle, ale stále couval.

„Ale vím, moc dobře to vím. Neodcházej, vím, že se bojíš, Connore, ale bude to rychlé. Nic neucítíš. Slibuju.“ Edward mluvil, jako med. Tiše, vyrovnaně, přesvědčivě. Connor zaváhal a ten okamžik stačil.

Teď, Edwarde, můžeš!

Pomyslela jsem si a roztáhla štít. Objal ho, jako by byl šitý na míru. Elasticky, jako neopren, se roztáhl

po jeho těle. Nikde nevisel, nepřečníval, nevlál. Nebyla nejmenší šance, aby se skrz něj Connor dostal. V duchu jsem děkovala Zafríně za její pomoc.

Edward byl ladný, jako had, kterého vymrštíte do vzduchu. Jako puma při lovu, jako…upír.

Jeho bílé paže se omotaly, kolem Hledačova krku. Connor neměl nejmenší šanci reagovat. V tom nepatrném okamžiku mu oči zaplály čistým zlatem, když se ti dva dotkli. Pleť mu zbledla o tři stupně víc a zkrásněl. Jen na malou chvilku. Než se Connor rozkoukal, měl ho Edward v moci. Ozval se trhavý zvuk a Hledačova hlava se rozkutálela po trávě, vzduchem za ním se nesly jeho končetiny. Jen děsivý křik bolesti a tupé trhání, jak ho Edward rval na kusy, se nesl lesem. Oheň vzplál. Pach shnilého ovoce mě udeřila do nosu.

„Fuj.“ Ulevila jsem si a zacpala nos. Edward ke mně upřel svůj pohled, a když mě uviděl, nádherně se usmál.

„Jdeme.“ Zavelel jemně, přeběhl tu vzdálenost mezi námi a vzal mě kolem pasu. Vtiskl mi rty na spánek a nasměroval domů.

„Jsi v pořádku?“ Nedokázal odolat, aby se nezeptal. Usmála jsem se nad tou myšlenkou.

„V absolutním pořádku.“ Pohladila jsem ho po ustarané tváři, na které se po mé odpovědi rozlil klidný a pokřivený úsměv. Můj úsměv.

Bylo to tak rychlé. Chvílemi jsem si říkala, jestli se mi to nezdálo. Bylo to neuvěřitelné. Jediné zaváhání a rychlá smrt. K mé smůle jsem to nemohla být já, kdo to skončil. Moc jsem si přála urvat mu tu jeho hlavu sama. Za Jacoba, za Nessie, za ten strach, co tu rozséval spoustu měsíců. Báli jsme se ho a přitom to řešení bylo tak snadné a primitivní. Uvědomila jsem si, že největší nepřítel je právě ta obava. Zatemní mozek a racionální myšlení. Pak taková jednoduchá věc prostě zanikne a vy hledáte komplikované odpovědi. Ale i tak to bylo za námi. Alespoň s jedním z dvojčat.

„Emm bude mít radost“ Vykřikla jsem, když jsme se rozeběhli domů. Edwardův smích zaplnil moje srdce i celý les.

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Co když už nebude šance, Connore?: