Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Čekání

17.06.2010 (15:00) • VampiresGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3408×

Čekání

S notýskem jsem seděl naproti překrásné dívce s temně čokoládovýma očima a smutným úsměvem. Znal jsem ji od vidění ze školy, chodili jsme na pár stejných hodin, ale až teď jsem si uvědomil, že jsem s ní nikdy nemluvil a chtěl jsem to napravit.

Holky, co s námi chodily na hodiny, si o ní tiše v zadních lavicích šeptaly a divily se, odkud pochází. Pokud jsem věděl, s nikým se tu nepřátelila, žádní studenti o ni nejevili zájem a ona o ně. Vždy byla perfektně a draze oblečená, jezdila nejluxusnějším a nejnovějším autem, a když se usmála, donutila všechny udělat, co chtěla. Takovou jsem ji aspoň znal já.

Pousmál jsem se a upil jsem z hrnku kávu. Její vlastní espreso stálo naproti ní, kouřilo se z něj, ale ona se ho ani nedotknula, jako by ho neplánovala pít.

„Jmenuji se Chuck,“ představil jsem se jí.

„Já vím,“ špitla tiše. „Vypadáš jako Jess a Mike.“

Věděl jsem, o kom to mluví. Jessica a Mike Newtonovi byli mí prarodiče. Žili stále na tom stejném místě, kde se i narodili a plánovali tam snad i umřít. Jen mí rodiče a otcův bratr se odtamtud odstěhovali, aby svým potomkům zajistili lepší budoucnost. Odkud ty dva ale znala?

„Chodíme na tuhle školu čtyři roky, ale nikdo nezná tvé jméno.“

„Bella,“ skoro zašeptala a vzhlédla ke mně. „Bella Swanová.“

Udělal jsem si poznámku. „Nevadí ti, že o tobě napíšu článek, že ne?“ Zavrtěla hlavou. „Jednou bych rád pracoval v The Times jako všichni tady. Proto sem chodíme, nebo ne?“ Smutně se pousmála.

„Jen zaháním nudu,“ povzdechla si. „Profesor Dinkelmann ví, že publikuji.“

„Nepublikujeme snad všichni? Nebo se o to snažíme?“

Zavrtěla hlavou. „Napsala jsem knížku. Stíny minulosti.“

„Hej, to jsem četl,“ vzpomněl jsem si. „Smutný příběh. Museli jsme to louskat v prváku, pokud si pamatuji a potom jsme to dlouho s ostatními řešili.“

Vyhlédla z okna. „Vím, Michael mi nabízel, abych s ním přednášela, ale připadnu si hloupě, když mám stát před studenty, kteří vypadají stejně staří jako já.“

„Michael, myslíš tím profesora Dinkelmanna?“

Přikývla. „Jak se ti ta knížka líbila?“ zeptala se mě. „A pravdu.“

Musel jsem si vzpomenout, o čem to bylo. Knížku jsme četli v prváku, teď jsme byli ve třeťáku a mezitím nás profesor Dinkelmann donutil přečíst další hromadu knih. „Smutné, nechtěli jsme věřit, že prostě skočila z útesu a utopila se. A že on přišel pozdě na to, že ji nadobro ztratil. Proč jsi zrovna vybrala modré růže, které jí položil na hrob?“

„Měl rád modrou,“ zašeptala, ale nepodívala se na mě. Jako by zapomněla, kde a s kým byla. Dívala se z okna ven na ulici, ale viděla něco jiného, než tam doopravdy bylo. „Ta holka byla skutečná. Znala jsem ji. Každý rok se vracím do Forks a dávám na hrob kytici modrých růží.“

Hleděl jsem na ni a nechtěl jsem uvěřit jejím slovům. Naposledy co jsem ve Forks byl a navštívil jsem hřbitov. Pod obrovským mramorovým křížem ležela kytice čerstvých modrých růží.  Naposledy, co jsem byl ve Forks, mi bylo osm. Kolik jí potom bylo?

Nejspíš mi tu otázku vyčetla z očí, protože se tajemně usmála, avšak se na mě nepodívala. „Není mi dovoleno mluvit o takových věcech, Chucku. Ale jestli chceš, povím ti příběh. Jsem ještě lepší vypravěč než spisovatel.“

Přikývl jsem. Času bylo dost. Dneska už všechny hodiny skončili a já neměl co na práci. Stejně jsem s ní chtěl strávit zbytek den, kdyby mi to dovolila.

Pohodlně se opřela do křesla, ve kterém seděla, a prohlédla si své bledé zápěstí plné ještě bledších, skoro neviditelný jizev. Jedna však nešla přehlédnout. Ačkoliv jsem nechtěl, můj pohled mi sklouzl do jejího výstřihu, kde jsem ji spatřil. Stříbrná, půlměsíčitá jizva se kroutila nad pravou bradavkou a vyčnívala z podprsenky, kterou výstřih odhaloval. Zajímalo by mě, kdo ji jí udělal.

Ze stolku si vzala hrnek s kávou, přivoněla si a položila ho zpět. Neupila, jak jsem předpokládal.

„Chybí mi chuť kávy,“ povzdechla si. „Na vysoké jsem na ní byla závislá.“ Podívala se na mě. Její pohled byl plný smutku a bolesti. Chtěl bych toho dotyčného, co tohle způsobil, dostat do rukou. Jak mohla být takové překrásná žena neustále nešťastná?

„Jmenuji se Isabella Marie Swanová a narodila jsem se v září 1989, pokud si dobře pamatuji, nebo tak je to aspoň napsáno na mém vlastním hrobě. Byla jsem jedináček, nešikovná a nehezká. Všechno se změnilo, až co se matka podruhé vdala a já se přestěhovala za Charliem do Forks.

Vyprávěla ti Jessica někdy o Cullenových? A jak do nich byla celá paf?“ Přikývl jsem. Dědeček si z ní ještě teď někdy utahoval.

„Já měla to štěstí, jestli se to tak dá nazvat, že si mě všimli. Víš, jeden z nich, Edward, dokázal číst myšlenky, ale já jediná mu odolávala. Napřed mě nesnášel, potom miloval a nakonec opustil. A dokážeš si představit, co udělá s čerstvě dospělou holkou, když jí kluk řekne, že ji už nechce vidět? Že se stěhuje, aby jí neublížil a takový ty medový kecy? Moc jasně si nepamatuji, jak jsem dokončila školu a začala na Yaleu. Ale ani potom to nebylo v pohodě. Hlavou se mi honily vzpomínky na něj, na to, co jsem nechala za sebou, co jsem mohla mít. A potom na školu přestoupil Dennis a já věděla, že on je všechno, co jsem na svou zlomenou a nemocnou dušičku potřebovala.“

Nadechl jsem se, abych se na něco zeptal, ale ona mi nenechala prostor. Změnila polohu v křesle a pokračovala.

„Dennis mi ukázal svět, který mi Edward Cullen ukázat nechtěl. Přivedl mě do společnosti, kde jsem nebyla jiná než ostatní a zapadala jsem. Zabili ho před pěti roky a já se vrátila sem, kde jsem začala. Na Yale.“

„Od něj máš tu jizvu? Od Dennise?“

Mlčky přikývla. „Neznám nikoho jiného, kdo by ji měl na tomto místě. Občas se mi zdá, že jsem kvůli ní jiná, že se odlišuji, ale nikdo mi to nikdy neřekl do očí.“

„Kolik ti potom je, když ses narodila v roce 1989?“ zeptal jsem se nejapně, i když jsem si to mohl spočítat.

„Asi sedmdesát, jako Jessice, Mikeovi, Angele, Benovi a Michaelovi. Nevypadám tak, co?“

„Co jsi zač? Je ti sedmdesát, vypadáš na dvacet. Mluvíš jako někdo, koho život pořádně potrápil, a přitom vypadáš, jako bys sis ani pořádně neužila. Ani toho pitomého kafe ses nenapila.“

„Mě není dovoleno pít kávu, říkala jsem to, ne? Jen ta překrásná vůně mi zůstala. To je důvod, proč sem chodím po škole a píšu.“

Zaregistroval jsem, že se dveře do kavárny po dlouhé době otevřely a dovnitř vstoupila ta nejnádhernější žena, jakou jsem kdy viděl. Byla štíhlá a její dlouhé vlasy jí kaskádovitě padaly po zádech až do pasu. Na sobě měla krátké, sytě žluté šaty s bílými kytičkami. Hosty v kavárně si prohlédla jedním dlouhým pohledem a zastavila se na nás. Na obličeji se jí objevil šokovaný výraz. Znala Bellu?

Isabella se na ni nepodívala, jako by si jí ani nevšimnula.

„Je mi souzeno čekat na něj a teprve potom dojdu pokoje,“ promluvila tmavovláska naproti mně. „Jako ta holka ze Stínů. Kdyby se vrátil dřív a řekl jí, jak moc ji miluje, snažila by se plavat. Čekala na něj docela dlouho. A já, stejně jako ona, už tu nebudu dlouho. Jednou se postavím na útes a prostě skočím. Budu padat a padat, dokud se mé tělo neroztříští o skály dole a ty kousky neroznese moře po celém světě. Letos naposledy odnesu květiny na vlastní hrob, letos se rozloučím se všemi, které miluji, a odejdu tam, kde mě chtějí. V toto roční období je v Itálii hezky.“ Hlasitě si povzdechla a já si všimnul, že ta blondýna u vchodu nadskočila. Poslouchala nás celou dobu? A jak mohla slyšet na takovou dálku? Vždyť Isabellino vyprávění bylo jako šeptání větru.

Blondýnka u vchodu promluvila, ale já neslyšel, co říkala. Avšak Bella konečně pohnula hlavou jejím směrem a podívala se na ni. Pevně semknula víčka k sobě a stulila se do klubíčka. Najednou vypadala strašně křehce a zranitelně a já nevěděl, kde se to v ní vzalo.

„Vidíš, říkala jsem to. Letos se konečně dočkám všeho, na co jsem čekala. Ahoj, Rose.“

Blondýnka se začala přibližovat k nám. Snad Bellu slyšela, snad ne, ale nelíbil se mi její výraz. Mračila se. Cosi si pro sebe mumlala.

„A tak se nenávist potkává s láskou a beznaděj s touhou. A tak se beránek změnil ve lva a lev je beznadějně štván beránkem.“

Posadila se vedle mě a pozorovala tmavovlásku naproti nám. Bella mrkala a smutně se usmívala. Avšak v tom všem smutku byl i náznak radosti ze shledání, neboť jen ten, kdo rozuměl jejímu smutku, mohl porozumět té radosti.

„Kde je Edward, Rosalie Cullenová?“ zeptala se blondýnky Isabella a přímo na ni pohlédla. „Ze všech těch myšlenek lidí okolo musí vědět, že tu jsem?  Ví to?“

Rosalie Cullenová mlčky přikývla a já věděl, že je čas odejít. Na stůl jsem položil dolar za kávu, naposledy jsem pohlédnul na tajemnou dívku Isabellu a tu druhou a zmizel jsem s davem studentů, kteří se chystali na poslední hodinu.

Stíny minulosti

Všichni studenti katedry literatury Yaleu od pohledu znají tmavovlasou dívku, která sedává v první lavici na všech předmětech a se zaujetím poslouchá. Každý by ji rád poznal, ale nikdo nemá odvahu ji oslovit. Rád bych vám ji představil, pokud smím.

Jmenuje se Isabella, Bella, jak se mi poprvé představila. Se smutkem v očích celou dobu vyhlížela z okna, jako by něco, někoho vyhlížela, ale přitom si se mnou povídala. Vyprávěla mi příběh. A mnoho věcí z toho příběhu jsem už znal.

Vyrostla v malém městě na severozápadu. V tom samém městě, odkud pocházela její matka, její babička a její předci. Z toho samého města, odkud pochází i má rodina. Forks.

Je úžasné ji poslouchat, protože jak sama přiznává, je lepší vypravěčka než spisovatelka. Nejeden z nás uronil slzu nad jejím románem Stíny minulosti a nepřál si, aby smutná Bibiana neskočila do vln. Nejeden z nás chtěl, aby byl Morton přišel dřív a zastavil ji.

Za hodinu, co jsem s ní strávil, jsem poznal úžasnou dívku s duší starou jako lidstvo samo, s podivnými zvyky a myšlením. Pil jsem kávu, ale ona z té své ani neochutnala. Jen si přivoněla a odložila ji, jako by ji nikdy nechtěla vypít.

Jednou jsem si dokonce na katedře výtvarného umění všimnul vysoce abstraktního obrazu, který se jmenuje Âme de Belle, což znamená Bellina duše. Je celý šedivý s modrými kapkami všech odstínů modré. Zamiloval jsem si ho už tehdy, když jsem ho objevil. Kdo taky ne?

A stejná je i Bella. Šedivá s modrými kapkami, protože modrá je barva, která ovlivňuje celý její život.

Doposud jsem nepoznal nikoho jako je ona. A jsem nesmírně rád, že mi dovolila, abych o ní mohl napsat tenhle článek, i když ji už nejspíš nikdo na půdě Yaleu neuvidí.

A tak se beránek stal lvem, a lev zběsile prchá před beránkem.

Když jsem se vrátil do vyučování a hledal ji, nebyla tam. Profesor Dinkelmann se na mě s obdivem díval, stejně jako ostatní spolužáci, se kterými jsem zřídkakdy promluvil.

Na konci hodiny nás profesor zdržel, aby nám přečetl dopis. Věděl jsem, od koho byl, aniž by mi někdo řekl, kdo ho napsal.

Ve světě, ze kterého pocházím, se žije věčně. Měla jsem to štěstí, že jsem v obou životech, které jsem vedla, poznala tak úžasné muže, jako byl Michael Dinkelmann a Chuck Newton. Ráda bych oběma dvěma poděkovala, že mě vyslechli.

Jmenuji se Isabella Swanová, Bella, a tohle je poslední rozloučení s domovem.

Odešla do Itálie, jak řekla, tam bylo v toto roční období nádherně. Poslala mi pohled a potom ještě dopis, ke kterému přiložila fotku města, ve kterém žila, a lidí, které teď nazývala rodinou. Stále byla smutná a překrásná, ale už jsem to nebyl já, kdo by jí měl pomoci.

Doufal jsem, že našla toho, na koho čekala a došla pokoje.

Černovlasá žena stála na útesu. S dlouhým, tlustým copem, stejně tak jako s lemem po kolena dlouhých šatů si pohrával vítr. Dívala se do dálky a přemýšlela.

Už to byl rok, co odešel a nechal ji tu. Šedesát pokusů, kdy stála tady na hoře a přemýšlela, jestli má, nebo nemá skočit. A teprve dneska se rozhodla.

Zhluboka se nadechla a udělala krok vpřed. Krok, který rozhodl o jejím životě. Už nestála na pevné půdě, ale visela ve vzduchu.

Mladý světlovlasý muž běžel, co nejrychleji uměl, na vrchol útesu, kde stála jeho milovaná Bibiana Před chvílí se vrátil domů, ale to, za čím se vracel, nenašel. Nikdo nevěděl, kam šla, ani on sám neměl ponětí. Teprve výhled z okna jejího domku mu připomněl, kde to oba milovali a kde jí přísahal lásku. Zklamal ji.

Ale ona tam už nestála. Jen modrá stuha ležela na místě, kde vyčkávala. Muži se podlomila kolena a do očí se mu nahrnuly slzy. Spěchal za ní tak rychle a ona na něj čekala tak dlouho, až se rozhodla odejít.

„Miloval jsem tě,“ zašeptal tichounce a zabořil pěsti do hlíny a trávy. „Miluji tě,“ zašeptal a rozplakal se. „Navždy.“

Autor: VampiresGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čekání: