Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Can I find home?

12.07.2011 (16:00) • LeeLee • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 1858×

„Prosím, prosím!“ šeptal.

„Volturiovi nedávají druhé šance,“ zasyčel Caius ze svého trůnu. Pohlédl na Ara a ten dal rukou pokyn Jane. Upír předvedený před vládce se začal svíjet v bolestech a sál naplnil nelidský křik. Jane se v tom přímo vyžívala. Čelo měla svraštěné soustředěním a na rtech jí hrál pobavený a zlomyslný úsměv.

„To stačí, maličká,“ řekl Aro. Jane se zkrabatila brada, ale odvrátila oči. Upír ležel na zemi a nepokoušel se ani zvednout, ale Felix s Demetrim ho hrubě vytáhli na nohy.

„Postarej se o to, Isabello,“ řekl Aro a já předstoupila před trůny. Jediným rychlým pohybem jsem upíra zbavila hlavy a Demetri s Felixem mu utrhli ruce. Potom dva členové gardy zbytky těla odnesli do „spalovny“, místnosti, kde se pálí zbytky odsouzených.

Provedla jsem úklonu směrem k Arovi, ale nepodívala jsem se na něj. Nikdy jsem se mu nepodívala přímo do očí. Nikomu tady. Přesto jsem jim sloužila, zdánlivě slepě a oddaně. Přesto jsem o všem přemýšlela, měla jsem vlastní názory. Neměla jsem vymytý mozek, a to z jednoho prostého důvodu. Měla jsem svůj štít, ani Chelsea se mi nedostala pod kůži.

Celých těch deset let. Deset let jsem u Volturiových, bez jakéhokoliv kontaktu s matkou, s přáteli, s rodinou… s Nessie. Už je to deset let a já mám tu scénu stále v hlavě. Pronásleduje mě, mučí mě.

Nessie po tvářích tekly slzy a Jacob ji pevně držel, když se mu chtěla vymanit ze sevření. Nepovolil, i když se oháněla pěstmi a škrábala.

„Mami! Maminko, vrať se!“ křičela za mnou.

Kdybych mohla plakat, už by mi po tvářích tekly slzy. Rychle jsem se otočila a odešla ze sálu. Na zádech jsem cítila Arův pohled. Doběhla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Pokoj vypadal úplně stejně, jak jsem ho po příchodu dostala. Holé zdi, stolek s laptopem a židlí, plus gauč a knihovna. Žádné fotky, žádné vzpomínky.

Nepřítomně jsem přejížděla prsty po hřbetech knih. Všechno v italštině. Neumím italsky. Nic mě k tomu nevedlo.

„Chceš si číst?“ ozvalo se mi za zády. Polekaně jsem nadskočila. Přes své zamyšlení jsem si nevšimla, že je někdo v místnosti.

„Jane,“ procedila jsem skrz zuby. Ta mi tu chyběla.

„Měla by sis něco přečíst,“ pokračovala, „tyhle knihy ti vybíral Demetri. Co se knih týče, má vkus.“

„Co chceš, Jane?“ zeptala jsem se.

„Abys odešla. Navždycky. Co jsi tady, je to samé Isabella, tohle, Isabella tamto. Už mě vážně unavuješ, ty i to, jak se o tebe Aro stará!“ vyštěkla na mě.

Tak o tohle jí jde. Maličká Jane žárlí.

„Nemusíš žárlit, Jane,“ zkoušela jsem ji uklidnit. To ale byla chyba, Jane vypadala, že vyletí z kůže.

„Já, že žárlím? Na tebe? No to si věříš! Přijdeš si, ne, připlazíš se k nám do Volterry od těch svých prašivých býložravců a čekáš, že před tebou padneme na zadek? Že budeme skákat radostí, že jsi tu? Vždyť jsi tak slabá, že nedokážeš zabít člověka! Kvůli tobě ho musí zabíjet Demetri. Můj Demetri! Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak po něm házíš oči! Ale na to zapomeň, patří mě! A nějaká flundra mi ho nesebere!“

„Nejsem flundra. Nejsem slabá!“ vykřikla jsem.

„Ale jsi! Tak slabá, že nedokážeš bojovat o manžela. Tak slabá, že než aby ses tomu postavila, necháš dceru vlkodlakovi a zbaběle zdrhneš!“

To už jsem měla rudo před očima. Neovládala jsem se a skočila na ni. Útok nečekala, a tak jsem ji srazila na zem. Jane zřejmě nebyla cvičená na boj, protože jen kopala, kousala a tahala mě za vlasy. Jedním šikovným chvatem jsem jí zkroutila ruku a držela ji, dokud se nepřestala cukat.

„Nejsem slabá,“ zašeptala jsem jí do ucha. Se škubnutím se mi vyvlékla a zmizela.

Rudá mlha se mi pomalu rozplývala. Jak si mohla vzít do úst moji dceru? Jak si dovolila špinit moji rodinu?

V záchvatu stále ještě bublajícího vzteku jsem rozrazila dveře od skříně a začala házet oblečení do kufru. Tady už nezůstanu ani minutu! Popadla jsem kufr a vyběhla ze dveří. Běžela jsem k podzemním garážím. Cestou jsem nenarazila ani na jednoho upíra, měla jsem štěstí.

V garážích už na mě čekal můj uvítací dárek od Ara. Buggati Veyron. Aro si potrpí na okázalá, rychlá auta. Co bych dala za svůj náklaďáček. Přišla jsem k autu a chtěla nastoupit, když mi někdo zastoupil cestu. Aro.

„Chystáš se odejít, Isabello,“ pronesl to, jako by mi to oznamoval.

„Ano, odcházím.“

„Nemůžeš odejít, má drahá. Nemůžeš.“

„Pane,“ začala jsem, „přišla jsem dobrovolně. A teď odcházím. Nemůžete mi bránit. Pamatujete si, co jste mi říkal, když jsem přišla? Nebudu ti bránit v odchodu. A bráníte mi.“

„Pamatuji si svá slova dobře, dolce Isabella. Jenže máš pro nás přílišnou hodnotu.“ Chytil mě za zápěstí a díval se na mě.

„Pane, pusťte mě. Chci odejít.“

„Chyběla bys nám tu, fiore delicato.“

To, jak se na mě díval, to jak mluvil… Nemohla jsem to už dál snášet. Vyškubla jsem se a udělala něco, co ještě nikdo. Napadla jsem vůdce Volterry. Odhodila jsem ho stranou a v mžiku jsem byla v autě. Šlápla jsem na plyn a vyjela do teplého italského podvečera. Můj cíl byl jednoduchý. Letiště. K němu jsem se dostala za hodinu. Byla bych tam i dřív, kdyby se mi tak nepříčila rychlá jízda. Sice jsem nerozbitná, ale i tak.

Dokud jsem nedorazila na letiště, moc jsem nepřemýšlela nad tím, kam půjdu. Moje rodina už určitě ve Washingtonu nebude. Pro lidi je deset let dlouhá doba. Přesto jsem za chvíli držela v ruce letenku do Seattlu.

Během celého letu jsem byla jako na jehlách. Návrat do rodného města. Vypadá Forks pořád stejně? Co mí přátelé? Mají určitě děti, stárnou… A mně je pořád osmnáct. Zůstali tam alespoň vlci z La Push? Cesta ubíhala příšerně pomalu, ale konečně kapitán oznámil brzké přistání. Po něm mu všichni zatleskali a hrnuli se ven.

Když jsem vylezla z letištní haly, pršelo. Typické Forks. Přesto mi tenhle déšť v Itálii chyběl. Musela jsem se nad tím pousmát. Zamávala jsem si na taxík a za chvíli už byla na cestě k mému bývalému domovu, k Charlieho domu.

Taxík cestou míjel moji starou školu. Vůbec se nezměnila. Pořád ta stejná budova, stejné žluté autobusy na parkovišti.

Nakonec jsme dojeli k domu. Vystoupila jsem a dala taxikáři dýško. Dům byl tak, jak jsem si ho pamatovala. Až na jeden detail. A to velkou ceduli NA PRODEJ zatlučenou v trávníku. Bože. Zrovna ze dveří vycházela žena následovaná mladým párem. Ihned jsem se k ní lidským tempem rozběhla.

„Kolik chcete za ten dům?“ zeptala jsem se.

„Promiňte, slečno, ale tito lidé nabídli velmi slušnou cenu,“ řekla ta žena.

„Dám dvojnásobek,“ vyhrkla jsem. Žena se obrátila na pár a potom na mě. Napřáhla ke mně ruku.

„Pak jsme dohodnuty, slečno… ?“

„Swanová,“ vyřkla jsem bez přemýšlení.

„Stejně se jmenoval i předchozí majitel,“ podotkla žena.

„Co se s ním stalo?“

„Zemřel. Už je to měsíc.“

Panebože. Panebože. Táta umřel. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně jsem na to nebyla připravená.

„Neměl dědice?“

„Bohužel. Dcera, Isabella, se vdala a při líbánkách se nakazila nějakou tropickou chorobou, zemřela před rokem. Pana Swana to dost vzalo. Zemřel na infarkt.“

Chvíli jsem to vstřebávala. Pak mi ta ženština strčila pod nos kupní smlouvu, tak jsem ji podepsala. Předala mi klíče a spolu s mladým párem odešla. Vešla jsem do domu a rozhlédla se. Stejné kuchyňské skříňky, stejný stůl a židle. Stejná pohovka, kde Charlie seděl a sledoval baseball.

Tolik nostalgie na mě bylo trochu moc. Vyšla jsem z domu a šla k rezervaci. Plánovala jsem i chvíli běžet.

Z protější ulice si mě zkoumavě měřila nějaká žena s malým chlapcem. Podívala se mi do obličeje a otevřela pusu údivem. V tom jsem jí poznala. Sakra! Jessica Stanleyová. Rychle jsem se otočila a pokračovala v cestě.

Cestou jsem na nikoho nenarazila, a tak jsem se rozeběhla. Za chvilku jsem byla u hranic rezervace. Pomalu, jakoby rituálně jsem kráčela po neviditelné dělící čáře. Po hranici jsem obešla les směrem k moři.

V tuhle chvíli mi bylo i docela jedno, jestli porušuju pravidla. Rozběhla jsem se k hranici lesa s pláží. Chtěla jsem vidět moře. Na kraji jsem se zastavila. Zdálky jsem viděla pár s dítětem, s holčičkou. S holčičkou s vlásky po mamince. S bronzovými lokýnkami. Otec byl vysoký s černými vlasy.

Když se otočil, spatřil mě. Okamžitě se ke mně rozběhl, matku s dcerou nechal na pláži sbírat mušle a kamínky.

„Bello!“ zakřičel z dálky. Tak mi už dlouho nikdo neřekl. Sotva to vykřikl, žena se otočila. A já i na tu dálku viděla tu tvář. Tvář Edwarda Cullena tak nezaměnitelně vepsanou do tváře mé dcery.

„Renesmé,“ vydechla jsem tiše, a vydala se jí přes pláž vstříc.

Autor: LeeLee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Can I find home?: