Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Být jedinečná, neznamená dělat pokusného králíka! 2/3

16.10.2010 (15:45) • Enutka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1057×

1. část

Když se setmělo, běžela jsem do svého pokoje a lehla si na postel. Zanedlouho přišel Emmett, nic neříkajíc si lehl vedle mě na postel a já mu položila hlavu na hruď. Byla jsem ráda, že mám někoho o koho se můžu opřít, když mi není nejlíp.

„Emmette, myslíš, že máme naději?“ optala jsem se ho šeptem.

„Rose, naděje tam stoprocentně je!“ řekl Emm.

„Víš, že tě miluji, lásko?“ zeptala jsem se ho.

„Hmm... Myslím, že už jsem to slyšel,“ řekl a tiše se zasmál.

Natáhla jsem se k němu a něžně ho políbila. Chtěla jsem se odtáhnout, ale Emmett s tím výrazně nesouhlasil. Přitáhl si mě co nejblíže a začal mě líbat. Bylo to tak krásné zapomenout na všechno a jen si užívat. S Emmettem jsme na sebe poslední dobou měli strašně málo času, hrozně mi chyběla jeho blízkost, jeho ústa na mých a teď vím, že u něj to bylo to samé. Jen jsme tak leželi a oddychovali. Měla jsem zase hlavu na jeho hrudi a rukou jsem mu obkreslovala kroužky na jeho pevném břichu. Milovala jsem tyhle chvíle, když jsme byli jen my dva a na ničem jiném nezáleželo.

„Rose... Miluji tě.“

„Já vím, taky tě miluji,“ řekla jsem.

(...)

Seděla jsem s Bellou u jednoho ze stromů a dívala se na řeku. Je zvláštní, jak se všechno vyvinulo. Neměla jsem Bells ráda, nechtěla jsem, aby patřila do rodiny, neměla jsem ji ráda ani po tom, co se narodila Renesmé, protože jsem chtěla, aby Ness byla moje, ne její! Ale nakonec jsem ráda, že to přežila, a že tu teď může sedět se mnou. Myslím, že nikdy nebudeme tak dobré kamarádky, jako je ona s Alicí, ale na tom nezáleží.

„Rose... Věříš na osud?“ zeptala se.

„Proč se na to ptáš?“ odpověděla jsem jí otázkou.

„Víš, napadlo mě, že to byl osud. Přijela jsem do Forks v tu dobu, kdy jste tu byli vy. Zrovna mě nemůže Edward číst myšlenky +  jsem mu voněla tak, jako ještě nikdo. Nemyslíš, že to není jen náhoda?“

„Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, ale něco na tom bude, takže ty tím chceš říct, že to byl osud, když jsem potkala Emmetta?“ optala jsem se zaujatá naší konverzací.

„No, musíš uznat, že to není jen tak. Zachránila jsi Emmetta před medvědem zrovna v tu dobu, kdy ti bylo nejhůř a potřebovala jsi někoho blízkého. Byl podobný tomu dítěti tvé kamarádky, které se ti tak líbilo... Tohle nemůže být náhoda.“

„Já moc na osud nevěřím. Není prokázáno, že každý máme svůj osud.“

„Rose, taky není prokázáno, že nějací upíři existují a my přesto jsme,“ řekla Bells.

„Trefa, no možná máš pravdu, všechno je možné,“ odpověděla jsem.

„Myslíš, že máme šanci?“ zeptala se mě Bella tiše.

„Já si to nemyslím, já to vím,“ odpověděla jsem.

„Jsem ráda, že jsem tě poznala, a že jsme se nakonec spřátelily,“ řekla Bella a tím mě dojala. Nechápu to, ale poslední dobou jsem hrozně přecitlivělá.

„Nápodobně... No myslím, že bychom měly jít. Nessie se co nevidět probudí,“ řekla jsem a zvedala se na nohy.

„Jé, no vidíš, úplně jsem zapomněla na čas,“ dořekla a běžela k domu.

Když jsme doběhly k domu seděla Renesmé na sedačce a dívala se s Emmettem na jejich oblíbený animovaný seriál. Vypadali, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Najednou jsem nahoře slyšela hádku. No, spíš Edward řval na Alici, jak se mohla splést. Rychle jsem vyběhla nahoru a chtěla zjistit, co se děje.

„Edwarde, co se...“ Ale nenechal mě domluvit.

„Rose, nemáme měsíc, ale přibližně tři dny,“ řekl Edward a já málem dostala infarkt.

„A co na to ostatní, já... Oni...“ zakoktala jsem se.

„Všichni jsou na lovu, Bella už za nimi běžela, ale nevím, jak jsou daleko,“ odpověděl.

„Alice, jak ses mohla v tomhle splést?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Já za to nemohu. Někdo si schválně hrál s mým viděním,“ řekla, už taky celkem podrážděná.

„Edwarde, co budeme dělat? Není čas!“ zakřičela jsem na něj.

„A ty si myslíš, že to nevím, sakra?! Myslíš si, že si na mě zakřičíš a já budu mít nějaký super nápad?“ vykřikl na mě a já sklopila oči.

Nikdy mě nic nebolelo tak jako to, co mi teď řekl. Měla jsem sklopené oči a nevěděla, co říct. Ještě nikdy jsem Edwarda neslyšela říct slovo sakra, jelikož můj bratr nerad kleje.

„To jsi nemusel, já mám jen o Ness stejný strach jako ty!“ vmetla jsem mu do tváře a utekla do obýváku za Emmem a Nessie.

Sedla jsem si vedle Emma a on mě objal a políbil. Slyšela jsem, jak se Alice zavřela do svého pokoje a Edward tam stál jako sloup. Chtěla jsem ho vypustit z mysli za to, co mi řekl, ale jednou je to můj bratr a vím, že to tak nemyslel. Běžela jsem tam za ním a objala ho. Chvíli jsme tak stáli a objímali se.

„Rosalie, promiň, nemyslel jsem to tak, jen nevím, co budeme dělat. Já... Ničí mě, že jsem bezbranný,“ řekl a já slyšela tu bolest v jeho hlase.

„Já vím, nic ti nevyčítám,“ řekla jsem a políbila ho na tvář.

„Měli bychom jít dolů. Všichni, už běží,“ řekl, a tak jsme se rozběhli.

„Edwarde, co se stalo? Bella nám jen řekla, že se musíme urychleně vrátit,“ řekl Carlisle a bylo vidět, že je zmatený.

„Někdo si pohrával s Aliciným viděním, takže nemáme měsíc, ale tři dny,“ řekl Edward a zhluboka se nadechl. Slyšela jsem, jak všichni prudce vydechli a Jacob zavrčel.

„To není možné, to by Aro nikdy neudělal!“ odpověděl Carlisle.

„Aro ne, ale co Jane? Té taky bezmezně věříš?“ vmísila jsem se do hovoru.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esmé.

„Budeme bojovat, co jiného?“ odpověděl Emmett.

„Nic jiného nám nezbývá,“ odpověděl zničeně Carlisle.

Carlisle a Esmé se vydali nahoru spolu s Edwardem a Bellou. Emmett hlídal Nessie, Alice a Jasper šli k sobě do pokoje a já jsem tam zůstala stát s Jacobem. Dřív jsem Jacoba nesnášela, ne, že bych ho teď měla ráda, ale už mi nevadil. Byl neodmyslitelnou součástí této rodiny a takhle to navždy bude. Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem si s Jacobem popovídat.

„Jacobe, nešel by ses se mnou projít, prosím?“ optala jsem se ho a Emmett na mě nevěřícně zíral.

„Jasně, proč ne? Ness se stejně dívá na televizi, takže o nic nepřijdu.“

Vyšli jsme a já přemýšlela, jestli se ho mám zeptat, nebo ne. Nakonec jsem si řekla, že za to nic nedám.

„Jacobe? Co bys udělal, kdyby nebyla šance, že by nám Volturiovi Ness nechali?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že mě Bella utluče za to, že podporuji jeho nápady.

„Rosalie, proč se na to ptáš?“ zeptal se tou otázkou, které jsem se bála. Co mu mám teď říct? Že bych ho klidně obětovala za Nessie? Není to tak úplně pravda, nejsem necitelná! Ale přesto nechci ztratit Ness.

„No, je mi jasné, že už to víš, nepochop mě špatně, mám tě radši než předtím, ale nechci ztratit Nessie,“ řekla jsem a cítila se, jako bídák.

„Rose, já ti rozumím. Nemysli si, že nemám pud sebezáchovy, ale Renesmé je pro mě důležitější, než můj vlastní život. A když budu vědět, že není jiná možnost, půjdu místo ní a je mi jedno, že bude Edward proti! Nemám rád Belliny vzlyky, ale vím, že kdyby vzali Renesmé, všichni bychom se utápěli v bolesti,“ řekl a já na něj koukala s úctou.

„Jacobe, doufám, že nic takového nebude zapotřebí, ale jestli ano, děkuji ti za to, co podstoupíš pro záchranu Nessie,“ řekla jsem a myslela to vážně.

Nevěřila jsem, že to dělám, ale připadalo mi to tak nějak vhodné a cítila jsem k němu úctu a poprvé taky porozumění. Postoupila jsem k němu blíž a objala ho. Myslela jsem, že se odtáhne, ale ne. Ještě víc mě stiskl a ani moje chladná kůže mu nevadila. Odtáhla jsem se od něj a dala mu pusu na tvář a pak jsem běžela zpátky do domu.

Když jsem se tam vrátila, u dveří stál Edward a nesouhlasně se na mě díval. Věděla jsem, že na mě bude křičet a všichni to uslyší a to jsem nechtěla a proto jsem začala sama.

„Edwarde, vím, co mi teď řekneš, ale snaž se mě pochopit. Nechci ztratit Nessie a Jacob se mnou souhlasí,“ řekla jsem na svou obhajobu, ale stejně jsem se cítila hrozně.

„Nechápu, jak si mohla něco takového udělat! To ti na něm fakt vůbec nezáleží? To objetí byl jen trik?“ zeptal se potichu a já mu byla vděčná.

„Nebyl to trik Edwarde, já nejsem kus ledu, i když si to o mně teď určitě myslíš. A udělala jsem to pro záchranu tvé dcery. Nechci ti nic vyčítat, Edwarde, ale ty nemáš žádný nápad a měl bys být Jacobovi vděčný, protože je to on, kdo chce Ness zachránit. Ty, bys to taky mohl udělat, ale nedošlo ti to!“ křikla jsem na něj. Věděla jsem, že to byla rána pod pás, ale musela jsem mu to říct.

„Co tím chceš říct? Jako, že nedělám pro svou dceru dost? Že mi na ní nezálěží tolik jako Jacobovi? To nemyslíš vážně!“ teď už křičel.

„Mohl by ses pro svou dceru obětovat, jelikož máš dar, který Aro chce! Tys to nepochopil?“ řekla jsem a čekala, jak zareaguje.

Díval se na mě s pusou dokořán. On to předtím vážně nepochopil! Byla jsem ráda, že upíři nemůžou dostat infarkt, protože vím, že kdyby to šlo, byl by Edward už na zemi. Nevěděla jsem, co mám teď říct, jen jsem na něj koukala a čekala, co řekne.

„Rose... Mě tohle vůbec nenapadlo, co jsem to za otce,“ řekl Edward a kolena mu poklesla. Vypadal tak zranitelně, musela jsem ho nějak utěšit.

„Edwarde, já to tak nemyslela, nechtěla jsem, aby ses cítil provinile. Jsi dobrý otec, ten nejlepší.“

Doufala jsem, že mi uvěřil. A asi jo, protože se na mě podíval a usmál se. Pomohla jsem mu vstát a řekla, ať jde za Bells a Renesmé. Máme už jen dva dny, protože vím, že budeme muset být na mýtině o den dřív tak, jak to Alice viděla. Je mi líto vlků. Budou tam muset stát a bojovat, nebo nechat bratra jít.

Co jiného se dá dělat?

Šla jsem do garáže, sedla si do mého M3 a poslouchala písničky. Když v tom mě vyrušilo bouchnutí dveří. Lekla jsem se, otevřela oči a vedle mě seděl Jasper. Měl podivný výraz ve tváři. Trochu mi vadilo, že mě ruší zrovna teď, když potřebuji být sama, ale ne tolik, abych byla zlá a vyhodila ho.

„Co potřebuješ, Jaspere?“ zeptala jsem se.

„Víš, tam nahoře mi není moc dobře. Je tam moc emocí najednou,“ řekl a mě ho bylo líto.

Někdy je váš dar na obtíž. Kdysi jsem toužila mít nějaký dar, třeba jako má Alice nebo Edward, ale teď jsem ráda, že nejsem obdařená nějakými super schopnostmi, i když by mi nevadilo umět metat blesky z očí.

„A já ti nevadím? Taky nejsem zrovna v dobré náladě,“ řekla jsem a tázavě pozvedla obočí.

„No, je lepší cítit emoce jednoho upíra, než sedmi dalších,“ řekl a usmál se.

„Asi máš pravdu. Jaspere, už jsem ti někdy řekla, že jsem ráda, že jsem tě poznala?“ přiznala jsem a usmála se na něj, tím nejhezčím úsměvem, který jsem svedla.

„Ne, neřekla, ale jsem rád, že to vím,“ řekl.

„Myslím, že zajdu na lov. Zkusím přemluvit Emmetta, aby šel se mnou,“ dodal a běžel zpátky k domu.

Znovu jsem se pokusila zaposlouchat do tichých tónů mé oblíbené písně. Zavřela jsem oči a přemýšlela. V tu chvíli jsem opět nebyla sama. Grr... Nemůžu být ani minutu sama. Otevřela jsem oči a vedle mě seděla Alice.

Vím, že se mi tahle část moc nepovedla, takže prosím o kritiku (i v podobě smajlíků). :)

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Být jedinečná, neznamená dělat pokusného králíka! 2/3: