Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bůh spojí ty, co se milují

17.01.2010 (17:00) • Tezzynkaa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3371×

Po celém údolí se ozval výkřik bolest. „Ne! Prosím už dost!“ Křičela jsem na Victorii. S bolestí a vztekem v srdci jsem se dívala, jak trhá Edwardovo tělo na kusy. Z ohně vycházel hustý dým, jenž společně s mým nářkem mi dávaly naději, že přijde pomoc. Ale jakmile vzala Victorie Edwardovu hlavu a pomalými, ale přesto jistými kroky mířila k zapálené hranici, jsem poznala, že pomoc nepřijde včas. Nemohla jsem tam jen tak stát. Bylo mi jedno, že jsem jen člověk, který nemá proti ní žádnou šanci. Rozběhla jsem se k ní, ale Victorie se jen otočila a s pyšným úsměvem mě odhodila svou volnou paží. Spadla jsem na na hromadu kamení a z úst mi vytekl slabý proud krve. Cítila jsem ostrou bolest na hrudi a byla jsem plná šrámů.

„Ne, prosím! Zabij mě!“ Prosila jsem jí ale ona se pořád přibližovala k ohni.

„Ne, nedělej to! Já tě prosím!“ Prosila jsem jí, seč jsem mohla ale ona hodila jeho hlavu do ohně a po té, přidávala i další kousky jeho těla. Když skončila, pravděpodobně se otočila na mě... nevím. Dívala jsem se jen do těch odporných plamenů, jenž olizovaly kousky Edwardova těla. Jen jsem tam stála a cítila horkost ohně a z očí se mi valily slzy.

Přede mnou se mihl stín. Vlkodlak? Ale ani ten nemohl upoutat mou pozornost. Pomalu jsem vykročila směrem k ohni. Cítila jsem neuvěřitelnou touhu, vkročit do té hranice. Lehnout si doprostřed ní a pomalu umírat. Prostě jsem jenom chtěla jít za ním. Jak tělesně, tak i duševně. Ale nebylo mi to dopřáno. Když jsem byla jen několik centimetrů před tím neskutečným žárem, obmotaly se kolem mě něčí ruce.

„Ne Bello. To nesmíš!“ Říkal mi ten hlas. Byl to Jacob? Nebo někdo jiný ze smečky? Možná Carlisle nebo Emmett. Jediné co jsem poznala bylo to, že onen hlas je mužský. Nic víc. Ani jsem nebyla schopná rozeznat jestli ty ruce, které mě svíraly, ba skoro drtily, byly horké nebo ledové jako čerstvě napadaný sníh.

„Je tam Edward.“ Řekla jsem, pořád hledíc do ohně. Slzy mi bránily jasně vidět. Ale po několika vteřinách jsem poznala, že můj pohled chátrá a já ztrácím vědomí.

„Ach!“ Vydala jsem ze sebe, když jsem se probudila a sedla si na postel. Byla jsem v Edwarově pokoji a ležela jsem na posteli, co pro mě koupil.

„Zlý sen?“ Zeptal se. Seděl na druhé straně postele a starostlivě na mě hleděl.

„Ani nevíš, jak moc zlý byl.“ Řekla jsem mu a natáhla se, abych ho mohla políbit na ty jeho ledová ústa. V tom snu bylo nesnesitelné horko a žár. Byl tak odporně živý. Ale Edwadovi rty, tuto horkost vymazali z mé paměti.

„Chceš mi o něm říct?“ Zeptal se mě. Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, jaké mám štěstí. Každý jiný muž by se o mé sny nestaral, ale Edward by vyprávění mých snů poslouchal snad do nekonečna.

„Ne. Byl opravdu strašný a já už na něj nechci myslet.“ Řekla jsem mu popravdě. Nechci mu vyprávět, jak se mi zdálo o jeho smrti. To opravdu ne. A proč si kazit tak krásné ráno, tak strašlivou nocí.

„Počkej tu. Půjdu ti udělat snídani, lásko.“ Nabídl mi, ale já ho pohybem své ruky zastavila. Je sice velmi krásné, jak se pořád o mě stará, ale někdy mi to opravdu leze na nervy.

„Nejsem nemohoucí Edwarde. Dokážu si připravit snídani sama. Už jsem to dokonce párkrát dělala.“ Řekla jsem mu s jemnou ironií v hlase. Vyskočila jsem na nohy a obula si papuče.

„Počkej.“ Řekl a pokynul mi, abych si k němu sedla. Obrátila jsem se a sedla si k němu na postel.

„Copak?“ Zeptala jsem se ho. Místo odpovědi mě jen hřbetem ruky lehce pohladil po tváři a políbil mě.

Tak něžně a jemně, ale přesto vášnivě a odhodlaně. „Ty jsi můj anděl!“ Řekl a dodal : „Už běž, nesním tě tu zdržovat.“ Řekl smutně. Nechápala jsem smysl té věty. Aha! Alice na mě dole čeká a chce mě uhnat k smrti nákupy. Ale přesto jsem zamířila rovnou do kuchyně.

Když jsem procházela skrz obývací pokoj, na sedačce seděl Emmett společně s Rosali, ale měli špatnou náladu. Nevšímala jsem si jich. Nejspíš spolu 'nemluví'. V kuchyni seděli u mahagonového stolu Jasper s Alicií a drželi se za ruce. Měli na tváři stejný výraz, jako ti dva v obýváku.

„Bello?“ Zeptala se mě Alice a v jejím tónu byla opatrnost. Ano, měla jsem pravdu. Alice chce nákupy. Nemusím mít žádné vize z budoucnosti, abych věděla, co po mě ta potvora chce.

„Alice jestli mě chceš vylákat na nákupy, tak se ti to nepodaří. Koukni se do budoucnosti.“ Zažertovala jsem. Alice chtěla něco říct, ale jen několikrát zamrkala řasami a stiskla Jasperovu ruku.

V ten okamžik jsem na sobě cítila několik pohledů. Do kuchyně přišli Emmett s Rosalií a Carlisle spolu s Esmé. Všichni se na mě koukali, jako bych měla za pět minut umřít.

„Co je dneska s vámi?“ Zeptala jsem se a v mém hlase se dala vyslyšet ta panika. Ale nikdo nepromluvil.

Esmé se jen držela Carlisla. Kdyby na jeho místě stála socha z oceli, zbyla by z ní jen hromádka prachu.

„Tak co se děje?“ Zeptala jsem se znovu a přidala jsem velmi podrážděný tón. Taky že jsem byla podrážděná. Všichni se tváří jak na pohřbu a nedokážou mi říct proč.

„Bello,“ začala Alice „měla jsi dnes v noci strašliví sen, že ano?“ Jen jsem přikývla. Co to má společného s tím snem?

„Bello, on to... on to nebyl sen.“ Vzlykla Alice. Moje srdce se zastavilo. Ne to není možné. Rychlím krokem jsem prošla kolem nich a šla rovnou do Edwardova pokoje. Každá buňka mého těla se přímo třásla, třásla na to až ho uvidí. Ale když jsem vešla do pokoje, byl prázdný.

„Edwarde? Edwarde!“ Volala jsem na něj a vyběhla z jeho ložnice. Prohledala jsem snad všechny pokoje v domě. Co to má být? Vždyť jsem ho viděla. Před chvílí jsem s ním mluvila, dotkla se ho a políbila.

V chodbě jsem se zastavila a pohlédla na sebe do zrcadla. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Na mém pravém oku byla ošklivá modřina, moje rty zdobila dlouhá a tlustá prasklina a celí obličej byl zdoben malými šrámy. Ne, to není pravda!

„Edwarde! Edwarde!“ Volala jsem pořád dokola a dokola. Ale nic. Všichni členové rodiny na mě koukali a litovali mne. Ale já o jejich lítost nestála. Stála jsem jen o to, abych ho viděla vcházet do místnosti. Vidět ho živého.

Podlomila se mi kolena a já se schoulila na podlaze a z očí mi tekly slzy. Přiběhl ke mě Emmett a obrátil se na Carlisla. Toho jsem vnímala, když ke mě přišel a proti mé vůli mi dal něco na uklidnění....

„Bells já tě prosím. Řekni aspoň slovo. Jen jedno jediné.“ Pokoušel se mě Jacob donutit k tomu, abych promluvila. Od toho dne kdy zemřel, jsem přestala mluvit. Jsou to už tři měsíce a mě to připadá jako tisíc let a jedna vteřina v jednom. Jacob to po chvíli vzdal a chystal se odejít. Vždy, když tu není Charlie, je tu bud' Jacob nebo někdo z Cullenů. Nechtějí mě nechávat samotnou. Ale já už stejně jsem sama.

Jen co Jacob za sebou zavřel dveře, uslyšela jsem jak mluví s nějakou ženou. Byla to Esmé. „Takže ještě nepromluvila?“ Zeptala se ho. Asi jen dal najevo nesouhlas nějakým gestem protože jsem ho neslyšela.

A tak to šlo ještě několik dnů. Byla to neskutečná bolest. Takovou jsem ještě nikdy necítila. Protože když mě opustil poprvé, myslela jsem si, že je někde daleko a šťastný. Ale teď, když vím, že nechtěl umřít, že mě nechtěl opustit, je to ještě horší.

Já vím, co udělám.

Udělám to, co jsem měla v plánu už na té louce. Prostě za ním půjdu. Nevím sice jak, nebo kdy, protože mě pořád hlídají a Alice navíc vidí mou budoucnost, ale já si najdu způsob.

Najdu způsob, jak se zbavit toho závaží jménem život.

Shrnutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bůh spojí ty, co se milují: