Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bellina volba

08.05.2012 (21:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 83× • zobrazeno 10030×

„Tak a je to,“ oznámila mi nadšeně Oliverova sestra, když mi konečně došněrovala korzet. „Už jenom závoj a kytici a pak už ti nic nebude bránit, aby ses stala paní Prestonovou.“ Za ramena si mě k sobě natočila čelem a poté mě zdlouhavým pohledem sjela od hlavy k patě. „Jak se v nich cítíš? Neškrtí tě někde?“ Rukama začala prozkoumávat jednotlivá místa, kde by mi šaty případně neseděly. Já jsem jen nepatrně zavrtěla hlavou. Kvůli tomu knedlíku, který se mi v krku vytvořil hned ráno po probuzení, jsem nebyla schopná promluvit.

Povzdychla jsem si.

„Nemusíš být nervózní, Bello. Všechno jde podle plánu,“ ujišťovala mě má nastávající švagrová s úsměvem. „Všichni jsou zatím střízliví, Oliver je ve smokingu a hosté už sedí na svých místech. Teď už jen stačí, abys prošla uličkou a řekla ano.“ Pohladila mě po tváři. Krátce jsem se na ni pousmála, ačkoliv v tom malém gestu nebyl žádný náznak radosti a veselí. Vannesa si naštěstí ničeho nevšimla, neboť rychle odběhla k ostatním družičkám, které s sebou dotáhly láhev šampaňského a chystaly se před obřadem trochu posilnit.

Znovu jsem si zoufale vzdychla a odvrátila se od nich. Přešla jsem k velkému zrcadlu a zadívala se na svůj odraz. Koukala jsem do hnědých očí dívky, jejíž porcelánový obličej lemovaly natočené pramínky vlasů volně vypadávající ze složitého drdolu, ve kterém byly zasazené malé sponky ve tvaru bílých růžiček.

Svatební šaty diamantově bílé barvy byly bez ramínek se srdcovitým výstřihem a bohatou vrstvenou sukní s dlouhou vlečkou. Korzetová část byla zdobená třpytivou krajkou a vzadu vyřešeny šněrováním. Korunka posetá drobnými diamanty a posazená ve vlasech dodávala celému vzhledu princeznovský nádech. Na stolku u okna byl pak ještě položený jemný závoj, který už jen čekal na připnutí a stejně tak na zemi bílé lodičky, do nichž už zbývalo jen vklouznout.

Pomalu jsem zvedla prsty pravé ruky vzhůru, abych se dotkla své tváře a zjistila, zda jsem to opravdu já. Ta nádherná dívka v zrcadle udělala to samé. Nikdy před tím mě ani ve snu nenapadlo, že je možné, aby z někoho tak obyčejného, jako jsem byla já, šlo udělat něco tak překrásného. Vypadala jsem nádherně, ale nebyla jsem to já. Semkla jsem víčka k sobě a otočila se na opačnou stranu. Už jsem se nechtěla vidět.

Zoufale jsem přemýšlela, jak by se správně taková nevěsta ve svůj svatební den měla cítit. Hádala jsem, že většinou jsou nedočkavostí bez sebe. Možná jsou taky nervózní a neustále přemýšlejí, zda je všechno připravené. Ano, měla bych si kousat upravené nehty a zjišťovat, jak to vypadá se svatební hostinou. Jestli už dorazili hudebníci, zda je najatý fotograf připraven zachytit můj a Oliverův nejšťastnější den v životě, ale upřímně mi to bylo fuk. Bylo naprosto jedno, kdo všechno tu je a není, co mají na sobě… Zhrozila jsem se nad svým chováním. Nepoznávala jsem se. Ještě celý včerejší den jsem lítala jako pomatená a řvala na každého, jestli udělal svou práci a zda ji udělal pořádně a spát jsem šla celá natěšená na dnešek, ale v tuhle chvíli jsem byla myšlenkami mimo. Cítila jsem se tak prázdná. Jako by mi něco chybělo, něco moc důležitého.

Usilovně jsem se snažila vybavit Oliverovu tvář, a jak se rozzáří pokaždé, kdykoliv mě uvidí. Myslela jsem si, že se pak aspoň částečně uvolním, ale vůbec mi to nepomohlo, naopak to bylo ještě horší. Měla jsem žaludek jako na vodě a byla jen otázka času, kdy to všechno půjde ven. Zhluboka jsem se nadechla. Tohle muselo přestat, okamžitě!

„Nevěsto,“ zahulákal někdo kousek ode mě, „pojď si s námi taky připít. Musíme zapít poslední minuty tvé svobody.“ Celou místností se rozlehl ženský smích. Dokonce i Vanessa se nechala stáhnout a držela v ruce skleničku s bublinkami. Alkohol bylo to poslední, co jsem teď potřebovala. Něco mi říkalo, že ani deset sekund by mi to v tom žaludku nevydrželo, proto jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou a nechala je, ať si oslavují samy.

Koukla jsem na hodiny. Už jsme byli v kostele a já měla ještě necelou hodinu, než si pro mě přijde táta, aby mě odvedl k oltáři. Nevěděla jsem, co dělat. Učesaná jsem byla, namalovaná jsem byla a oblečená taky. Pít se mi nechtělo a tak jsem se jen posadila do rozvrzaného křesla a byla rozhodnutá ten zbytek času nějak přetrpět. Se zrakem zapíchnutým do země jsem naslouchala, jak si mé družičky a svědek neustále dokola a dokola připíjejí a připíjejí. Vydržela jsem tak několik dlouhých minut, než se otevřely dveře, ve kterých stála má máma. Zvedla jsem se a neklidně se ošila. Tušila jsem, co teď přijde.

„Bells,“ hlesla překvapeně, když mě spatřila. Do očí se jí hned nahrnuly slzy. Nezaváhala jsem ani vteřinu. Přiskočila jsem ke stolku, vzala krabici papírových kapesníčků a spěchala s tím k ní. „Holčičko moje,“ zahuhlala dojatě do kapesníku. Chvilku jsme musely poslouchat její smrkající koncert, než se konečně uklidnila a byla schopná zase mluvit.

Nešlo si nevšimnout, jak jí to i přes ty zarudlé oči a červený nos slušelo. Měla na sobě jednoduché světle modré šaty až na zem s hlubokým výstřihem a vlasy vyčesané vzhůru. Dala si záležet, aby vypadala krásně a povedlo se jí to. Přetékala jsem zvědavostí, jak je na tom táta. Živě jsem si dokázala představit jeho nabručený výraz, když ho máma ráno musela přemlouvat, aby nechal tu uniformu být a vzal si na sebe normální smoking. Uvolněně jsem se usmála.

„Omlouvám se,“ začala opatrně společně s hlubokým nádechem, „ale když jsem tě uviděla…“ Zakroutila hlavou, jako by snad chtěla dát najevo, že nemůže pochopit, že to krásné stvoření před ní jsem já. Chytila mě za ramena a přejela mě pohledem. V očích se jí znovu zaleskly slzy. Rychle semkla rty k sobě a pokoušela si zachovat klidnou tvář. No, moc se jí to nedařilo. „Ty jsi tak… Ty vypadáš –“ 

 „Úžasně,“ zaznělo ode dveří. Všechny jsme se naráz otočily. Krabice, kterou jsem doposud držela, mi vypadla z ruky. Kdy dopadla na zem, jsem nějak nepostřehla. Moji veškerou pozornost teď zaobíral muž stojící na prahu a opírající se ramenem o futra. Srdce mi samou radostí z toho, že ho vidím, poskočilo a rozeběhlo se mu spěšně naproti.

„Panebože,“ vyjekla najednou Joy, další z mých družiček, „nemůžeš vidět nevěstu před obřadem. To přináší smůlu.“ Postavila se přede mě a rozpřáhla ruce, aby mě zakryla před jeho zrakem. Vyděšeně jsem vykulila oči a hned ji odstrčila stranou. Okamžitě jsem zkontrolovala, jestli tam stále stojí a neodešel. Byl tam. Oddychla jsem si.

„To není Oliver, Joy,“ zasmála se Vanessa a objala ji kolem ramen.

„To je Edward,“ vydechla jsem udiveně. Musela jsem se držet, abych se k němu nerozeběhla a nevletěla mu do náruče. Jestli jsem něco potřebovala na zvednutí nálady, byl to on. Náhle ze mě všechno napětí a nervozita spadly. A k tomu mi postačil jediný pohled do jeho zlatých očí. Rty se mi samovolně vyhouply vzhůru a věnovaly Edwardovi velký šťastný úsměv. Ten mi ho pak s neskrývanou radostí vrátil.

„Aha,“ dostala ze sebe zaraženě má družička a přistoupila blíž k Edwardovi, na kterého se pak snažila zaostřit. „Asi bych už neměla pít,“ zamumlala, protáhla se kolem Edwarda a zmizela kdesi.

Nenápadně jsem se podívala po ostatních holkách v místnosti. Máma si prohlížela můj závoj a ostatní si hleděly svého, tedy spíš už poloprázdné lahve. Vyhledala jsem znovu Edwarda, kterému na tváři stále pohrával veselý a především ohromený úsměv. Rozpačitě jsem pokrčila rameny a koukla se na sebe. Nadzvedla jsem šaty, abych k němu mohla dojít bez zbytečného zakopávání o sukni. Krok za krokem jsem se k němu přibližovala bez toho, aby jeden z nás uhnul zrakem. Já se nechávala pohlcovat jeho zlatavým pohledem, on zase tím mým čokoládovým, jak rád říkal.

„Jsi nádherná,“ řekl Edward obdivně, když jsem se zastavila těsně před ním. Mé líce na jeho slova zareagovaly nabráním červené barvy. V kontrastu s mými bílými šaty to muselo být nepřehlédnutelné.

„Děkuju,“ pípla jsem stydlivě a sklopila hlavu. Pod bradou se mi okamžitě objevil jeho studený prst a citlivým zatlačením mě donutil se na něj znovu podívat.

„Jako princezna,“ zašeptal přezdívku, kterou mě tak rád oslovoval, když jsme byli sami. V tu chvíli jsem si zase připadala jako ta malá holka, která za ním přiběhla vždycky, když měla nějaký problém a rodičům se nechtěla svěřit. A přesně to jsem si přála nyní. Chtěla jsem, aby mě objal, aby mi do ucha šeptal taková uklidňující a povzbuzující slůvka, jako to uměl jen on. Úplně nejlepší by bylo, kdybych ho mohla chytnout za ruku a odtáhnout ho pryč. Někam kdybychom byli jen my dva, protože po tom jsem toužila nejvíc. Pomohlo by mi to, jenže to nešlo. Ohlédla jsem se po hodinách. Čas se mi krátil…

„Co tu děláš?“ položila jsem otázku, která mě zajímala nejvíc. Odstoupila jsem od něj, abych si ho mohla prohlédnout, což jsem do tohoto momentu neudělala. Už párkrát jsem ho ve smokingu viděla, ale nikdy mu to neslušelo tolik. Taky jsem si všimla, že jeho vlasy vypadají jinak, učesaně. Zamračila jsem se. Tohle mi k němu nesedělo, proto jsem do nich zajela prsty a dala si záležet, abych mu je pořádně rozházela. Celou dobu se ani nehnul a jen mě mlčky pozoroval.

„Chtěl jsem tě vidět,“ promluvil a stáhnul obočí k sobě, „ještě před tím.“ Hlavou pohodil někam do strany, chápala jsem, co má na mysli. „Nějak se ke mně doneslo, že jsi malinko nervózní, tak jsem si řekl, že tě přijdu povzbudit.“ Založila jsem si ruce v bok a naoko naštvaně se na něj podívala. Zase poslouchal něčí myšlenky. Většinou mě jeho dar fascinoval, ale dnes se mi vyloženě nelíbilo, že to umí. Jelikož to všechno naznačovalo, že i ostatní si všimli, že nejsem ve své kůži.

„Mohly byste nám dát chviličku o samotě, prosím?“ obrátila jsem se na ostatní v místnosti. Ačkoliv se ozvalo nesouhlasné bručení, nakonec jsme s Edwardem osaměli. Když se konečně zaklaply dveře, nevydržela jsem to a už jsem ho mačkala. Zabořila jsem mu hlavu do košile a vdechovala jeho vůni.

„Pomačkáš si šaty,“ šeptnul, ale přesto se jeho ruce omotaly kolem mého pasu. Zachichotala jsem se se zavřenýma očima.

„To je fuk,“ zabručela jsem mu do oblečení a pevněji ho stiskla. „Jsem ráda, že jsi tady,“ přiznala jsem zahanbeně a letmo mu pohlédla do obličeje. Hluboká vráska mezi obočím mu zmizela díky spokojenému úsměvu.

„Já taky, princezno,“ zhluboka do plic nasál vzduch, „já taky.“ Vydechl. Opět jsem se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno.

Pak jsme oba na moment mlčeli. Já jsem vzpomínala na den, kdy mě takhle držel naposledy. Bylo to, když jsem mu přišla oznámit, že mě Oliver požádal o ruku. Měla jsem trochu obavy, jak to Edward vezme, jelikož si s Oliverem nepadli do noty. Edward měl neustále za to, že mě musí ochraňovat a to i teď, když už jsem dávno nebyla dítě a Oliver zase žárlil na můj vztah s Edwardem. Vysvětlovat mu, že nic kromě přátelství mezi námi není, bylo zcela zbytečné. Doufala jsem, že až se s Oliverem vezmeme, změní se to a jeden s druhým konečně začnou vycházet.

„Tvůj snoubenec ale nebyl moc nadšený, že mě tady vidí,“ pronesl kysele Edward a pustil mě. Sledovala jsem, jak s rukama v kapsách kráčí ke stolku s mým závojem. Následovala jsem ho.

„Ale on věděl, že přijdeš,“ zamumlala jsem trochu naštvaně. „Jsi můj nejlepší přítel, muselo být logické, že tě tu budu chtít.“ Edward mě obdařil děkovným pohledem. Zrakem jsem zrovna přejížděla po svatebních kyticích určených pro družičky, když mě něco napadlo. „Tak proto jsi odmítl?“ Přesunula jsem se k němu se zvědavostí vepsanou ve tváři. Podle Edwardova zmateného výrazu jsem usoudila, že mou otázku nepochopil. „Jít mi za svědka,“ vysvětlila jsem snad už dostatečně, „byl jsi přeci první, komu jsem to nabídla, ale odmítl jsi to,“ hlesla jsem smutně. „Bylo to kvůli němu, že jo? Kvůli Oliverovi.“ Otočila jsem se k Edwardovi zády, aby nemohl spatřit můj nešťastný pohled.

„Bells…“ Edwardovy prsty se mi ovinuly kolem zápěstí. Srdce se mi zastavilo. Zavřela jsem oči a nechala se obrátit čelem k němu. „Přiznávám, že částečný podíl na tom má skutečně on, ale domníval jsem se, že tohle je spíš ženská záležitost. Nikoho lepšího než Angelu sis vybrat nemohla. Ona je vážně neskutečně ráda, že jsi ji o to požádala,“ mrknul na mě významně.

„Zase to tvoje čtení myšlenek,“ utrousila jsem nabručeně.

„Co ten tón?“ zasmál se nevěřícně Edward. Taky mi zacukaly koutky. „Když jsi chtěla vědět, co si o tobě ostatní a především kluci myslí, tak to ti to nevadilo,“ připomněl mi Edward a tvářil se u toho dotčeně. Vyplázla jsem na něj jazyk a šťouchla ho loktem do břicha. A stejně jako pokaždé to dopadlo naraženou kostí. Nikdy si nezvyknu, že je to upír s ocelí místo normální kůže.       

„Jak…?“ Zvědavě jsem vyhodila jedno obočí. Nechytala jsem se. Edward si mě zaujatě prohlížel. Obavy v jeho očích byly nepřehlédnutelné. „Jak je možné, že jsi tak rychle vyrostla?“ zamumlal si spíš pro sebe a ze stolu opatrně zvedl můj závoj. Prsty ho obezřetně uhladil a pak s ním přistoupil ke mně. Ani jsem nedýchala, když mi ho začal připevňovat do vlasů. Slastně jsem přivřela oči a užívala si ten dotyk ve vlasech. Vrátila jsem se zpátky o několik let, kdy jsem Edwardovi ležela hlavou položenou v klíně a vyprávěla mu o úžasném muži, který mi vstoupil do života. Edward mě celou dobu bedlivě poslouchal a přitom si pohrával s mými vlasy. Píchlo mě u srdce, když mi došlo, že už to nikdy nebude stejné. S dnešním dnem se toho spousta změní. Oba dva jsme to věděli, přesto to ani jeden z nás zatím nevyslovil nahlas.

Edwardovy prsty opustily mé vlasy a postupně se přesouvaly přes mou čelist až ke krku. Zlehka mě hladil a pak nechal své ruce spadnout podél těla. „Jako by to bylo teprve včera, kdy jsem našel malou šestiletou holčičku pobíhat večer po lese v pyžamu, bačkorách a plyšovým medvídkem v náručí.“ Chtěla jsem se zasmát, ale místo toho mi z úst vyletěl tichý vzlyk. Do očí se mi natlačila slaná voda, když jsem si vybavila naše první setkání.

Bylo mi šest let a naši se ten večer hrozně pohádali. Nejspíš si mysleli, že už dávno spím, ale nespala. Seděla jsem na schodech a poslouchala celou jejich hádku. Pak jsem se strachem z toho, že se budou chtít rozvést, utekla. Vzala jsem si svého nejoblíbenějšího medvídka a vydala se po tmě do lesa za naším domem. A tam mě ubrečenou, osamocenou a zmrzlou na kost našel Edward. Vzal mě k sobě do domu, kde mi uvařil horkou čokoládu a pak mě dovedl zpátky k nám. Vyslyšela jsem jeho prosbám, abych o něm nikomu neříkala. Až o několik let později našich tajných schůzek jsem se dozvěděla o jeho malém upířím tajemství. Mělo mě to vyděsit, měla jsem utéct a už ho nikdy nevyhledat, ale nemohla jsem. Ten muž se zlatým pohledem a chladným dotykem se pro mě stal nepostradatelným.

Edward mi kapesníkem opatrně usušil mokrou cestičku, kterou měla na svědomí jedna z uniklých slz. Chytil mě za ruku a posadil do křesla. Sám si pak klekl na zem přede mě a začal mi nazouvat boty. Při jeho studeném dotyku na mých odhalených chodidlech mi na celém těle naskočila husí kůže. Nikoliv však ta nepříjemná… Bála jsem i mrknout, abych ten okamžik nepokazila. Měla jsem strach, že je to jen sen a Edward mi kdykoliv zmizí. Když mi i druhá noha vklouzla do boty, pomohl mi Edward vstát.

Aniž by pustil mé ruce, odstoupil o krok dozadu a pozorně si mě prohlédl. Tolik něžnosti a lásky jsem v jeho pohledu ještě nikdy neviděla. „Jsi ta nejkrásnější nevěsta na světě,“ promluvil po značné době a já se potýkala s horkostí ve tváři. „Všem tam vedle vyrazíš dech. “

„Ještě je ale čas,“ nadhodila jsem a pro jistotu ten čas opravdu zkontrolovala. Ještě jsem nebyla dostatečně připravená.

„Já vím,“ usmál se jemně Edward. „Mohl bych tě o něco poprosit?“ zeptal se prosebně. Na jeho otázku jsem automaticky zareagovala přikývnutím. Ať už to bylo cokoliv, bylo to předem splněno. Edward se zhluboka nadechl, rozpojil naše ruce a o další krok ustoupil. „Chtěl bych být úplně první, kdo si zatancuje s nevěstou,“ vyslovil a nevinně se usmál. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem pochopila, co po mně chce.

„Teď, „vyjekla jsem přidušeně, „a tady?“ Můj hlas nabíral hysterický podtón. Edward moje zděšení potvrdil kývnutím hlavy.

„Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a věnuješ mi svůj první tanec?“ Edward nejprve vysekl hlubokou poklonu a pak ke mně natáhl pravou ruku. Polkla jsem a nervózně se rozhlédla po okolí, jako bych hledala nějakou podporu. Nikdo tu ale nebyl a Edward stále čekal na mou odezvu. Nesouhlasně jsem se zamračila.

„Nehraje hudba,“ hledala jsem únikovou cestu, ale Edward to přešel ledabylým pokrčením ramen. „Edwardeee,“ zaúpěla jsem zoufale a zavrátila hlavu dozadu. Edward věděl, že tanec není má silná stránka. Sice jsme to spolu často trénovali, ale i tak jsem si stále připadala nemožně.

„Prosím,“ naléhal na mě. Vzdychla jsem a podívala se po mém kamarádovi. Jeho ruka nadále setrvávala ve vzduchu a na tváři měl prosebný výraz. Nemohla jsem ho odmítnout. S Edwardem mi nic nehrozilo, věděla jsem, že kdybych zakopla o vlastní nohy, on by mě nenechal spadnout. A tak jsem váhavě vložila svou ruku do jeho. Edward mou dlaň povzbudivě stiskl a pomalu si mě přitáhl k sobě.

Soustředě jsem se dívala do Edwardových očí. Nedokázala jsem se zrakem odtrhnout. Naučeným gestem jsem zvedla levou ruku a položila ji Edwardovi na rameno. Jeho pravá ruka se mi naopak objevila na boku. Zhluboka jsem oddechovala a vyčkávala na okamžik, kdy se oba pohneme vpřed. Znala jsem kroky, už tolikrát jsem v téhle póze stála, ale i přesto jsem se přistihla, jak jsem připravená se s prvním krokem podívat na své nohy. Edward to na mně ale poznal a můj plán zamítl výhružným zavrtěním hlavou. Zrudla jsem a provinile se pousmála.

Byla jsem děsně nervózní. Neměla jsem ponětí, jak mám tancovat, když nehraje žádná hudba. A pak, aniž by jeden z nás něco řekl nebo naznačil, jsme se pohnuli z místa. Ze začátku jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na to, jak a kam dávám nohy. Nechtěla jsem riskovat, že Edwardovi pošlapu nohy nebo že si šlápnu na šaty. Ale po chvíli mi to přišlo jako banální věc. S Edwardem po boku mi to šlo úplně samo. Kroky jsem zcela vypustila a zaměřila se na Edwarda samotného. Zrakem jsem jezdila po jeho tváři. Fascinovalo mě, že je stále bez chybičky.

Znali jsme se tak dlouho a on na rozdíl ode mě byl stále stejný. Jako by se u něj zastavil čas a přesně to jsem teď chtěla i já. Zachovat tento okamžik navždy. Edward mě obdařil zářivým úsměvem, při kterém mi poskočilo srdce. Slyšel to a rty se mu vyhouply ještě podstatněji výš. Zasmála jsem se a přitiskla se k jeho hrudníku. Spojila jsem ruce za jeho krkem a položila si hlavu na jeho rameno. Představovala jsem si, jak takhle spolu tancujeme na hostině, dokonce jsem si i dokázala vysnít hudbu. Později jsem zjistila, že se mi to nezná. Opravdu jsem odněkud slyšela znít tiché tóny. Zmateně jsem zamrkala, když mi došlo, že to vychází od Edwarda. Tiše mi broukal do ucha. Děkovně jsem se usmála a pevněji ho stihla.   

„Něco pro tebe mám,“ promluvil Edward po značné době našeho tance. Zvedla jsem hlavu a nedočkavě se na něj podívala. Nechala jsem ruce položené na jeho ramenou a napjatě sledovala, jak se Edward hrabe v kapse svého saka. „Říkal jsem si, že budeš potřebovat něco starého, modrého a půjčeného a tohle splňuje všechny tři podmínky.“

„To snad ne,“ vyjekla jsem nevěřícně, když jsem spatřila, co Edward vytáhl z kapsy. Připlácla jsem si dlaň na pusu. „Jak? Kde? Nemůžu uvěřit, že to stále máš.“ Od Edwarda jsem si převzala malý náramek, který jsem mu vlastnoručně vyrobila na svátek Svatého Valentýna. Bylo to hrozné. Divila jsem se, že to tak dlouho skladoval a nevyhodil to.

„Ano, mám.“ Edward si vzal zpátky náramek z modrých korálků, aby mi ho mohl sám navléknout.

„Bylo mi deset, když jsem to dělala,“ zasmála jsem se. Ruku jsem zvedla do vzduchu, abych si ho mohla lépe prohlédnout. No a co, že se k šatům nehodil. Pokud mi měl připomínat Edwarda, byla jsem rozhodnutá si ho nechat.

„Já vím. Byl to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal,“ přiznal se s pohledem zaměřeným na mé zápěstí.

Když jsem si ho pak znovu prohlížela, vybavily se mi vzpomínky, co jsem s tím šperkem měla spojené. Rozpačitě jsem mrkla na Edwarda. Prala jsem se sama se sebou, jestli mu to mám říct nebo si to raději nechat pro sebe. „Víš,“ nakousla jsem zlehka, „tehdy jsem do tebe byla zamilovaná.“ Zbytek věty jsem jen tak nesrozumitelně zamumlala. On mi však dobře rozuměl. Prudce se narovnal a ohromeně mě pozoroval. „Hloupý, co?“ uchechtla jsem se. „Já vím, ale vážně… Byla jsem do tebe celá pryč a to ještě dlouho po tom. Pořád se mi o tobě zdálo a neustále jsem si představovala, jaké by to s tebou bylo chodit. Dokonce jsem snila o tom, jak se my dva vezme…“ Nad svou naivitou jsem musela protočit očima. Odmlčela jsem se. Možná jsem čekala, že se Edward zasměje nebo prostě jen něco řekne, ale ne. Byl ticho a tak jsem pokračovala: „Trvalo mi dost dlouho, než jsem se z toho vyhrabala.“ Zamyslela jsem se. „Vlastně až když jsem poznala –“

„Olivera,“ dokončil za mě Edward zklamaně. Veškerý náznak radosti, který u něj do nedávné chvíle převládal, byl pryč.

„Jo,“ hlesla jsem. Obrátila jsem se zády k němu. Měla jsem zvláštní pocit, že jsem to teď všechno pokazila. Možná jsem mu to ani neměla říkat, jenže já potřebovala, aby věděl, jak moc pro mě znamenal a dále bude znamenat. Smutně jsem si povzdechla a posadila se do křesla. Sundala jsem si ty hrozné boty, ze kterých mě už teď děsně bolely nohy, a to jsem měla ještě celý den před sebou.  

Edward celou dobu mlčel a já se mu z neznámého důvodu bála podívat do očí. Ani mluvit jsem nemohla. Kdykoliv jsem otevřela pusu, slova se mi zadrhla v krku a tak jsem byla zticha a doufala, že Edward bude první, kdo prolomí to tíživé ticho rušené tikáním hodin. Měla jsem nutkání vstát a praštit s nimi o zem, tolik mě rozčilovat ten zvuk, který mi vesele oznamoval, kolik času ještě mohu strávit jen v přítomnosti Edwarda. Ano, čas nám ubíhal a my jen mlčeli. Musela jsem něco říct, klidně jen hloupost, ale musela…

„Bells…“

„Ano?“ vyhrkla jsem téměř okamžitě. Prudce jsem vyskočila na nohy a ignorovala mé splašeně uhánějící srdce. Dychtivě jsem doslova visela Edwardovi na ústech, ta naléhavost v jeho hlase se nedala přeslechnout. Vydala jsem se za ním k oknu a málem se přerazila o lodičky pohozené na zemi. Edwardovu tvář ozdobil veselý úsměv.

„Vrátíš mi ho pak, prosím?“ Zmateně jsem zamrkala a následovala směr, kterým se díval Edward. Náramek. „Chtěl bych mít památku… Na tebe… Na všechno… “ Sotva jsem mu rozuměla.  

 „Památku?“ ověřovala jsem si, zda jsem dobře slyšela. Jeho pohled do mých očí mě, bohužel, ujistil, že ano. „Ale já nikam neodjíždím,“ zasmála jsem se v domnění, že je to jen nějaký vtip z jeho strany. Ale ani jeden sval v jeho obličeji se nepohnul. Místo toho pak nasadil smutnou masku a mně se nepříjemně zkroutil žaludek.

„Vdáváš se,“ připomněl mi a otočil se zpátky k oknu. Dlaněmi se opřel o parapet a sklonil hlavu mezi ramena.

„No a?“ Popadla jsem ho za rameno a donutila ho, se obrátit a zase se dívat jen na mě. Polekaně jsem na něj hleděla a snažila se z jeho pohledu vyčíst, co to všechno má znamenat, neboť jsem nechápala. „To přece nic nemění.“

„Bello,“ uchechtnul se ironicky Edward. Prsty si zajel do vlasů a na okamžik zavřel oči. „Za několik minut už z tebe bude vdaná žena, to mění úplně všechno.“ Otevřel oči a nešťastně si povzdechnul, když spatřil slzy v mých tvářích. Nechtěla jsem, aby mluvil dál. „Podívej se na sebe. Ta malá nešikovná holčička s dvěma culíky už je dávno pryč a nahradila ji nádherná chytrá žena.“ Neustále jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu. Jindy bych se tomu zasmála a možná bych se i začervenala, ale teď bych na něj nejraději začala řvát, aby ztichnul. „Ty už mě nepotřebuješ, Bello.“ 

„Potřebuju,“ fňukla jsem a rychle setřela slzu, co přetekla přes okraj. „Potřebuju tě, Edwarde. Potřebuju…“ opakovala jsem dokola jako zaseknutá gramofonová deska. Stoupla jsem si před něj a křečovitě se chytila jeho saka. Ačkoliv stál přímo přede mou, já měla pocit, jako by odcházel. Vzdaloval se mi.

„Bells –“

„Ne,“ přerušila jsem ho. Neměla jsem v plánu ho pustit ke slovu. „Už nic neříkej, Edwarde, nechci nic slyšet. Jsi můj nejlepší přítel a to jeden blbej kroužek na prstě nezmění.“ Zoufalství a strach vystřídal vztek. Můj stisk zesiloval a několikrát jsem i s Edwardem zacloumala. Musel si uvědomit, jaké hlouposti mi tu vyprávěl. „Nebo si snad myslíš, že se s tebou po dnešním dni přestanu stýkat? Protože jestli ano, tak ti musím říct, že jsi blbec, Edwarde.“ Upír už se nadechoval k nějaké reakci, ale přitiskla jsem mu dlaň na pusu. „Mlč, prosím,“ zašeptala jsem zlomeně a opatrně spustila paži dolů. „Ano, možná budu vdaná, ale vždycky budu potřebovat někoho, komu se budu moci svěřit a sám dobře víš, že Oliver…“ Zarazila jsem se. „To je fuk, vždycky půjdu za tebou. Vždy. Vždyť jsme toho spolu tolik prožili. Jsi má rodina.“ Nevím jak, ale najednou jsem ho objímala. „Tím ti chci jen říct, že se mě jen tak nezbavíš. Budu s tebou napořád –“

„Ale já ne,“ řekl Edward smutně a jemně mě od sebe odstrčil, aby se mi mohl podívat do očí. „Já ne, Bello.“ Přišla jsem o řeč a mé srdce na chvíli přestalo pracovat. Němě jsem otvírala a zavírala pusu, jako ryba na suchu. Co to mělo znamenat? Opouštěl mě snad? „Jsem upír a nestárnu. Nemůžu tu už dlouho zůstávat.“ Edward se protáhl kolem mě a vydal se ke dveřím.

Nedokázala jsem se pohnout. Jen jsem omráčeně zírala před sebe a z očí se mi spouštěly slzy. Třásla jsem se. Dokola a dokola jsem si přehrávala jeho poslední slova a odmítala si připustit, že to všechno mělo být jeho sbohem. Udělalo se mi špatně z představy, že už bych ho už nikdy neměla vidět. Že bych už nikdy neměla navštívit jeho dům schovaný uprostřed lesa. Edward byl mou neoddělitelnou součástí, ať se mu to líbilo nebo ne.

„Nemůžeš mě opustit,“ řekla jsem odměřeně a ohlédla se přes rameno. „Proč tak najednou, Edwarde? Nikdy ses ani slůvkem nezmínil o odchodu.“ Začínala jsem mít podezření.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

Chladně jsem se zasmála.

„Lžeš,“ odvinila jsem ho chladným tónem. Edward okamžitě uhnul pohledem a to mi jako odpověď bohatě stačilo. „O co tu jde, Edwarde? Známe se celých šestnáct let a nikdy jsi na to, že nestárneš, nenarážel. Dokonce si vzpomínám, jak jsi mi říkal, že Forks je pro tebe nejlepším místem. Nechtělo se ti z něj, tak proč?“ dorážela jsem na něj. Byla jsem rozhodnutá klidně posunout svatbu, jen abych se od Edwarda dočkala odpovědi. Nehorázně mě štvalo, že se na mě nedíval. Čapla jsem ho za rukáv a prudce s ním trhla.

„Rozhodnutí se mění, Bello,“ kličkoval. Vytrhl se z mého sevření a postoupil o další krok. Už byl u dveří, ruku položil na kliku, ale k jejímu stisknutí se neměl. „Tehdy jsem se lidem dvakrát neukazoval. Pokud si dobře vzpomínáš, scházeli jsme se tajně na naší louce, to až posledních pět let…“  

„Hloupost,“ zvyšovala jsem hlas. Už mi docházely i poslední zbytky trpělivosti. Nechápala jsem, co se to s ním najednou stalo. Nikdy se takhle nechoval, ne ke mně. Za tím muselo být něco víc. „Pořád mi jen lžeš. Řekni mi pravý důvod, proč chceš odejít.“   

„Už jsem ti ho řekl,“ odsekl nevrle.

„Proč, Edwarde?“ křikla jsem se a hned na to si přikryla ústa dlaní. Ani jsem si neuvědomila, že brečím. Celý obličej jsem měla mokrý od slané vody, nešlo to zastavit. Tohle byla naše první hádka a proto mě to tak bolelo.  

„Protože tě miluju!“ 

Miluju tě…

Dvě slova. Dvě slova, která dokázala obrátit můj svět naruby. Zalapala jsem po dechu a klopýtala dozadu. S vytřeštěnýma očima jsem současně zírala do jeho nešťastné tváře. Když jsem na něj tak naléhala, ani ve snu mě nenapadlo, že by z něj vypadlo tohle.

Miluju tě…

Dvě slova. Dvě slova, která jsem ve svých snech z Edwardových úst slýchávala nespočetněkrát. Tolikrát jsem si představovala, aby se to stalo skutečností. A teď, když se mi to splnilo, přála jsem si, aby to byl jen pouhý sen. Možná, že kdybych na sobě neměla svatební šaty a o pár metrů dál nečekal můj snoubenec, uvažovala bych jinak.

Najednou jsem byla tak zmatená. Nevěděla jsem, co říct, jak se chovat… Nevěděla jsem absolutně nic. Uvnitř mě se pralo tolik pocitů, které jsem ani nedokázala zařadit.    

„Miluju tě, Bells.“ Náhle stál přede mnou a hypnotizoval mě svými karamelkami. Najednou jsem z jeho blízké přítomnosti byla nervózní. Jako by to bylo úplně poprvé, co jsme stáli takhle blízko sebe. Srdce mi udělalo kotrmelec, když Edwardova pravá ruka spočinula na mé tváři. Nebránila jsem se a ani neucukla. Automaticky jsem přivřela oči a pousmála se. Kolem žaludku jsem pociťovala příjemné chvění, chtěla jsem si ho udržet co nejdéle. Pak Edward začal svůj obličej přibližovat k tomu mému. Přestala jsem dýchat a jen se plně soustředila na jeho rty. Věděla jsem, že to není správné… zakázané, ale Edwardovu kouzlu se nedalo odolávat. A tak jsem jen napjatě se zavřenýma očima vyčkávala, kdy konečně přijde ta chvíle.

Byl to jako dotyk motýlích křídel, který mi v břiše spustil ohňostroj pocitů. Musela jsem se Edwarda rychle chytit, jinak by hrozilo, že se mi podlomí kolena. Celá jsem se třásla pod vlivem narůstajícího vzrušení. Po celou dobu, co si Edwardovy rty pohrávaly s těmi mými, mi v hlavě blikala kontrolka. Ale byla jsem tak přemožená pocity, že jsem to nedokázala ukončit. Naopak jsem mu polibky bez váhání oplácela.

„Edwarde,“ vzdychla jsem přemožená emocemi. Teprve teď, když jsem zaslechla jeho jméno z mých úst, jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem to udělala. „Dost!“ zamumlala jsem a zapřela se mu dlaněmi do hrudi. Přitiskla jsem si prsty na opuchlá ústa a couvala dozadu, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Z očí mi hned na to vytryskly slzy. Sklonila jsem obličej k zemi a bolestivě tiskla rty k sobě, jak jsem se snažila zastavit přicházející vzlyky.

„Princezno –“ Zaslechla jsem, jak se Edward přistoupil blíž. Pravá ruka mi vystřelila před sebe, abych mu dala najevo, že nechci, aby se přiblížil.

„Chci, abys odešel,“ zašeptala jsem zlomeně a zvedla k němu ubrečené oči. Jeho pohled plný utrpení mě zasáhl jako šíp přímo do srdce. Byl by zázrak, kdybych ho někdy dokázala vymazat z paměti. Jenže pak mi v uších zazněla jeho slova a ve mně se zvedla vlna vzteku. „Proč jsi to udělal, Edwarde? Nemůžeš sem jen tak přijít a říct mi, že mě miluješ. Budu se vdávat…“ Ukázala jsem na svůj zásnubní prstýnek, který mi náhle přišel neskutečně těžký. „Nebo sis snad myslíš, že celou svatbu na poslední chvíli zruším?“ vyčítala jsem mu hlasitěji, než jsem chtěla. „Protože já to neudělám. Vezmu si muže, kterého miluju. Olivera.“  

To všechno, co jsem vypustila z pusy, jsem říkala především kvůli sobě. Sama sebe jsem se pokoušela přesvědčit, že je to pravda. Ale na mě to nefungovalo tak, jako to působilo na Edwarda. Dobře jsem viděla, jak ho moje slova ranila. Uhnula jsem zrakem, abych neviděla tu bolest v jeho očích. Zavřela jsem oči a snažila se přežít tu ránu v srdci, která byla větší než Grand Canyon, jenže to byla chyba. Jakmile jsem zavřela oči, viděla jsem, jak Edward odchází a odnáší si s sebou všechny krásné momenty. A to jsem přece nechtěla. Neuměla jsem si představit život, ve kterém by nebyl. Všechno, co jsem za svůj dosavadní život dokázala a získala, to, čím jsem se stala, byla jen a jen Edwardova zásluha. A teď mi došlo, že jsem mu za to nikdy nepoděkovala. Místo toho jsem tu na něj křičela a poslala ho pryč.

Srdce mi spadlo až někam do kalhot, které jsem ani neměla. Prudce jsem otevřela oči a otočila se na Edwarda. Polil mě pocit štěstí, když jsem zjistila, že tu ještě je. Musela jsem se omluvit a říct mu, jak moc mě to mrzí, jenže v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř se nahrnuly všechny mé vysmáté družičky.

„Nevěstinko, už je čas,“ zaječel někdo.

„Bello, stalo se něco?“ strachovala se Vanessa a vrhla se ke mně. Pravděpodobně jsem musela vypadat příšerně, protože stejně tak jsem se i cítila. „Ty vypadáš. Musíme…“

Její hlas začal slábnout, až jsem ho zcela vypustila. Bylo mi fuk, co mi říká. Nedokázala jsem vnímat nic jiného než Edwarda, který se pomalu přesouval ke dveřím. Čím blíž nim byl, tím víc mi srdce pracovalo. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout a zastavit ho, aby to nedělal. Museli jsme si toho ještě tolik říct, ale když jsem to udělala, zastavily mě ruce Vanessy, která si mě zase stáhla k sobě a začala mi něčím jezdit po obličeji. Lapala jsem po vzduchu, když prošel dveřmi bez jediného slova a pohledu. Ještě dlouhou dobu jsem koukala na prázdné místo a doufala, že se zase vrátí, ale nic takového se nestalo.

Rychle jsem oddechovala a přemlouvala se ke klidu. Nechtěla jsem si připustit možnost, že by to mohlo být naposledy, co jsme se viděli. Vážně by to tak mohlo dopadnout? Odešel by Edward z Forks, aniž by se se mnou rozloučil? Dokázal by vůbec odejít? Přece mi řekl, že mě miluje… Jenže právě tohle mně osobně přišel jako hlavní důvod, proč odejít. Řekla jsem mu přeci, že si vezmu Olivera, tak proč by tu měl dál zůstávat? Kdo by se chtěl dívat na osobu, do které je zamilovaný, jak je šťastná s někým jiným? Byla jsem ale vůbec šťastná? Chtěla jsem to vůbec? Byla jsem neuvěřitelně zmatená. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, že když jsem se stěží zaměřila na jednu, objevila se ihned další.

Zamyslela jsem se a představila si, že by to bylo opačně. Jak bych se zachovala já, kdyby Edward byl tím, kdo by si dnes měl vzít někoho jiného? Rázem jako bych dostala ráno do břicha, všechny vnitřnosti se mi nepříjemně zkroutily. Ještě jsem podobný pocit nezažila, ne tak extrémní a ne pokud šlo o Edwarda. On nikdy předtím o jiných ženách nemluvil a ani se s nimi nestýkal. Vždycky patřil jen mně, jak mi stále opakoval.

Ach Edwarde…

„Připravená?“ Cukla jsem sebou. Několikrát jsem zamrkala a dezorientovaně se podívala na člověka vedle sebe. Celá jsem se rozklepala, když jsem uviděla tátu. Byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si ani nevšimla, kdy přišel. Nic jsem neřekla a rozhlédla se kolem sebe. Prodělala jsem obrovský šok, když jsem zaznamenala, že stojím úplně někde jinde. Přípravná místnost zmizela a s ní i mé družičky. Teď už jsem byla za rohem kousek od velkých dveří, za kterými se skrývala ulička ozdobená květinami vedoucí přímo k oltáři, kde už pravděpodobně čekal Oliver.

Polkla jsem.

Kostelem se rozlehl tradiční svatební pochod, který znamenal jediné… Vyděšeným pohledem jsem střelila k tátovi. Ten se na mě povzbudivě usmál a mou ruku si zavěsil do své. Zatímco on udělal krok vpřed, já byla jako přikovaná na místě. Nohy jsem měla jako z kamene a ne je donutit k pohybu.

„Bello? Děje se něco?“ dělal si obavy táta. Oprávněně. Nevěděla jsem, co to se mnou bylo. Konečně nastala chvíle, na kterou jsem čekala tak dlouho a teď to vypadalo, že se otočím na podpatku a vyběhnu ven. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch. Nebo aspoň rozvázat korzet, který mi bránil se pořádně nadechnout. Ani jedno by mi ale neprošlo. Byl čas… Sebrala jsem odvahu a letmo mrkla na Charlieho. Vypadal tak hrdě. Už jen kvůli němu jsem to musela udělat. Rozešla jsem se dopředu.

To odhodlání mi ale moc dlouho nevydrželo. Stačilo, abychom vyšli zpoza rohu a zase jsem se zastavila uprostřed pohybu. Žaludek se mi smrskl do malé kuličky, když se všechny pohledy v síni zaměřily na mě. Všichni hosté se naráz postavili a z jejich úst vycházela slova údivu. Vůbec mi to nedělalo dobře. Nervozita mě zastihla natolik, že jsem měla co dělat, abych udržela obsah žaludku tam, kde měl být. Prsty, jež jsem zarývala Charliemu do paže, mi přikryl svou volnou dlaní, což jsem si vyložila jako vybídnutí k pohybu.

Ještě nikdy mi chůze nedělala takové problémy jako právě teď. Ještě nikdy mě při jednotlivých krocích nebolelo srdce. Měla jsem pocit, jako bych kráčela po velice tenkém ledě a byla jen otázka času, kdy udělám ten poslední krok, kdy došlápnu a celé se to pode mnou proboří. Další otázka byla, co přesně se stane? Co to bude znamenat? Uteču snad? Nebo se tu přede všemi zhroutím na kolena a budu prosit o odpuštění? Koho? Edwarda, za to že jsem ho od sebe odehnala? Olivera, že jsem políbila jiného muže, čímž jsem způsobila, že už jsem si nebyla jistá, zda si ho stále chci vzít?

Rychle jsem zamrkala, abych zahnala otravné slzy. Bylo mi do pláče. Vždy, když jsem si svůj svatební den představovala, vypadalo to jinak. Všechno, ale úplně všechno bylo špatně.

Nadechla jsem se a konečně zvedla oči k oltáři. Spoléhala jsem na to, že když ho uvidím, jak nedočkavě sleduje každý můj krok směrem k němu, vzpamatuju se a znovu to budu já. Jak jsem řekla – čekal. S něžným úsměvem na rtech mě svýma pomněnkovýma očima pozoroval. Vypadal nadšeně. To všechno, ale mělo opačný účinek, než jsem chtěla. Místo toho, abych se na něj taky usmála a rozeběhla se k němu, jsem zrak zbaběle znovu sklopila a dokonce se i na chvíli zadrhla na místě.

Chtěla jsem jít dál, byl to přece Oliver, ale připadalo mi, jako bych kolem sebe měla omotané neviditelné provazy, které mě stahovaly dozadu. Jako by mi jejich druhý konec - uvázaný kdesi – zakazoval pokračovat. Čím blíž jsem byla u cíle, tím víc mě to táhlo zpátky. Proč jsem měla takový bolavý pocit, že to má něco společného s Edwardem? Držel ty konce snad on? Byl vůbec tady? Chtěla jsem to vůbec? Jedna moje polovina věděla, že kdyby tu nebyl, bylo by to všechno snazší, ale ta druhá ho už teď postrádala.

Než jsem stačila zkontrolovat jednotlivá místa, ucítila jsem na tváři něco teplého a následně ke mně dolehly tlumené hlasy. Rychle jsem potlačila myšlenky na Edwarda a začala se soustředit na okolí. Zmateně jsem koukla na svou paži, která byla ještě donedávna zavěšená v té tátově, ale po něm nebyla ani památky. Charlie už seděl na židli vedle dojaté mámy a já stála po boku Olivera před oddávajícím. Všimla jsem si jeho úst, která se pohybovala, ale slova z nich vycházející jsem nedokázala vnímat.

Byla jsem jako vystrašené ptáče, které rodiče vyhodili z hnízda, a bylo jen na něm, aby se o sebe postaralo. Mělce jsem oddechovala a očima těkala všude okolo. Nedokázala jsem se na nic zaměřit na víc jak deset vteřin. Ale i tak jsem si všimla, jak si všichni hosté dali záležet. Jejich těla pokrývaly ty nejlepší šaty a jejich hlavy byly vyzdobené složitějšími účesy. Koukla jsem na Oliverovu matku, která se stejně jako ta moje neubránila slzám štěstí. Její muž ji láskyplně držel za ruku a sem tam ji konejšivě pohladil po rameni. I v jeho očích bylo poznat, jak je šťastný a pyšný. Srdce mi spadlo o kus níž…

Zrakem jsem přelítla družičky perfektně seřazené vedle sebe. V rukou držely malé kytice bílých růží, které ladily s mými svatebními šaty, přičemž uprostřed těch bílých byla jedna jediná červená zase upozorňující na barvu šatů družiček. Ve stejném duchu se nesla veškerá květinová výzdoba kostela. Potěšilo mě, že aspoň toto dopadlo podle mých představ. Ani Angela se nevyhnula mému zhlédnutí. Usmála se na mě a krátce přikývla. Povedlo se mi koutky úst vyzvednout výš, ale ne na nějak dlouho. Ihned se mi totiž vybavilo, kdo tu mohl stát místo ní.

Odvrátila jsem pohled a odvážila se pohlédnout na svého snoubence. Srdce sebou škublo a začalo se dobývat ven. Ten zbabělý sval chtěl utéct před pocitem viny, která mě zachvátila, když jsem uviděla tu milou tvář. Oliver byl typ muže, kterého by chtěla každá žena, a já měla to štěstí, že si vybral mě. Aspoň to jsem si do včerejška opakovala. Dnes jsem se z toho ale radovat nemohla. Nešlo to.

Jako by Oliver vycítil můj upřený pohled. Naše oči se střetly. Byla jsem to já, kdo to nevydržel a uhnul. Měla jsem dojem, že při delším hledění do očí by v těch mých mohl spatřit tu nejistotu. Stejně tak jsem se bála, aby se tam neodrážela část mého rozhovoru s Edwardem, o kterém jsem si byla jistá, že tam bez pochyby je. Oliver stále propaloval mou tvář, ale já snažila nedávat najevo, že o tom vím. Předstírala jsem, že zaujatě poslouchám řeč oddávajícího. Ve skutečnosti jsem netušila, co právě pronáší.

„Pokud je zde někdo, kdo nesouhlasí s tím, aby tito dva vstoupili do svazku manželského, ať povstane a promluví teď nebo ať mlčí navždy.“

Jako by mi někdo luskl prsty před obličejem a já se probrala z hlubokého transu. Bez dechu jsem zírala do obličeje muže, který vyslovil tu jednu větu, co mi způsobila zástavu srdce. Absolutně jsem na tuhle část obřadu zapomněla. Proč bych taky nemohla? Přece jen tu nebyl nikdo, kdo by byl proti mému sňatku s Oliverem. Opravdu nikdo? ozvalo se moje svědomí. V tu samou chvíli jsem hlavu automaticky otočila směrem k hostům.

Nehledala jsem. Moje srdce si ho našlo samo.

Seděl v poslední řadě kousek ode dveří a hypnotizoval mě svýma jedinečnýma očima. Neměla jsem to dělat, ne tady přede všemi, ale už jsem si pomalu zvykala, že si mé tělo dělalo, co samo chtělo. Omámená jeho nepřirozeně kouzelný pohledem mé rty vytvořily velký úsměv. Nehodlala jsem skrývat potěšení z toho, že tu byl se mnou. Pád kamene okupujícího mé srdce musel být slyšet míle daleko. Ale ten pocit štěstí a klidu zmizel tak rychle, jako přišel. A to, když jsem si všimla, že Edward mi úsměv neopětuje. Naopak se tvářil jako by podstupoval velká muka. Došlo mi, že jeho oči vůbec nezáří, jen jsem si to já hloupá nalhávala. Když jsem se podívala znovu, spatřila jsem smutek a nekonečnou bolest.

Náhle se Edward zvedl ze židle a postavil se. Přistihla jsem se, jak mnou prostupuje naděje. Bránila jsem se tomu, ale přesto všechno jsem si Edwardovo stoupnutí spojovala s tou větou. Mé nohy dokonce udělaly malý krok vpřed. Ačkoliv to byly pouhé centimetry, pro mě představovaly metry. Připadala jsem si blíž k němu. Nezajímalo mě, jestli to někdo vidí. Nebyl tu žádný kostel, žádní svatebčané, prostě nic kromě mě a Edwarda. Napjatě jsem rengenovala jeho rty. Zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, že je přímo přemlouvám k nějaké odezvě.

Všechno šlo do háje, když se Edward přesunul vedle židle a pak to nasměroval ke dveřím. V ten moment jsem si připadala tak bezbranná. Chtěla jsem něco udělat, zastavit ho. Nemohla jsem. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od jeho zad. V myšlenkách jsem na něj křičela, ať to nedělá. Věděla jsem, že mě neslyší, ale byla jsem zoufalá. S rukou na klice zastavil a věnoval mi krátký poslední pohled plný loučení. Pak otevřel a zmizel za dveřmi.

Stála jsem tam jako opařená a pokoušela se namyslet na to, že je konec. Bolelo to. Cítila jsem se, jako by mě někdo rval na kousíčky. Stejně tak mi přišlo, jako by uvnitř mě něco prasklo a jednotlivé střepy se mi zabodávaly do každé možné části. Neustále jsem hleděla na zavřené dveře a prosila, aby se otevřely a on se vrátil. Nemohl jen tak uprostřed obřadu odejít. Prostě nemohl! Dýchala jsem, jako bych uběhla tisíce a tisíce kilometrů. Nahrbila jsem se a ruce, které drtily stonky kytice, jsem si tiskla k tělu. Potřebovala jsem nějak překonat tu bolest, díru, která se mi tam s Edwardovým odchodem udělala. Tak moc jsem toužila po tom, abych se mohla sesunout na zem, obejmout si kolena a nedělat nic jiného, než plakat.

Proč jsem to musela tak pokazit? Proč jsem na něj naléhala, aby mi řekl důvod odchodu? Kdybych mlčela, tak… Co vlastně? Tak bych se nikdy nedozvěděla, co ke mně cítí. Nikdy by mi to nepřiznal, tohle byl prostě Edward. Raději by trpěl pro štěstí jiných, než aby ukázal pravou tvář. Tohle bylo jako naschvál. Když jsem den co den toužila, aby mi nabídl něco víc než pouhé přátelství, k ničemu se neměl. A teď…

Jak dlouho to vůbec trvalo? Určitě to nezjistil až dnes. Štvalo mě, že měl Oliver pravdu, když mi opakoval, že Edward mě nebere jen jako kamarádku. Štvalo mě, že jsem to nepoznala sama. Štvalo mě, že jsem o Oliverovi mluvila před Edwardem. Bylo mi hrozně, když jsem si představila, jak mu asi muselo být, když jsem mu básnila o tom, jak je Oliver úžasnej, jak Oliver tohle a tamto. Byla jsem tak sobecká. Vždycky jsem vyprávěla o sobě, ale nikdy se nezeptala Edwarda, jak je na tom on. Mohla jsem to zjistit dřív a všechno by bylo lepší. Nejen, že bychom to mohli v klidu rozebrat, ale… Věděla jsem, že by se toho hodně změnilo. Věděla a štvalo mě to. Štvalo mě to úplně všechno!

„Bello, miláčku?“ vyrušil mě rozrušený hlas z přemýšlení.

Odtrhla jsem se ode dveří, které zůstávaly definitivně zavřené, a ohlédla se po majiteli toho hlasu. Oliver mě držel za ruce a starostlivě si mě měřil pohledem. Byla jsem totálně mimo. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Všichni se tvářili úplně stejně jako můj nastávající manžel. Do teď tichou atmosféru přerušilo šuškání. Všichni si mezi sebou začali šeptat, přičemž jejich oči stále setrvávaly na mně.

Zamračila jsem se a ošila se. Vrhla jsem nechápavým pohledem po Oliverovi. Čekala jsem, že mi trochu pomůže, ale ten se jen podíval po knězi. I on vypadal nějak přepadle.

„Ona je jen trochu nervózní, že ano, Bells?“ Nezbývalo mi nic jiného, než na to kývnout. Stále jsem nedonutila mozek ke spolupráci. „Klidně pokračujte.“ Už jsem znovu nepokoušela štěstí. Letmo jsem se ještě jednou a naposledy ohlédla po vchodu. Zklamaně jsem vzdychla a vrátila se ke knězi, který už zase mluvil.

„Táži se vás, slečno nevěsto, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomným panem Oliverem Jamesem Prestonem, budete mu oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“

Málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že už jsme tady. Jak jsem mohla přeslechnout Oliverovu odpověď? Řekl vůbec ano? Hloupá otázka, když jsme tu stále stáli a právě čekali na mou odpověď. Teď už jsem věděla, proč se rádo říká, že bylo ticho jako v kostele. Každopádně to byla pravda. Nikdo nemluvil, všichni mi doslova viseli na ústech, řekla bych, že ani nedýchali. Já se ale nemohla donutit otevřít pusu a vyslovit to jedno jediné slovo. Slovo, které znamenalo obrovský krok.

Roztřeseně jsem se zahleděla na své rodiče. Oba byli předklonění dopředu. Táta mě pobízel značným kýváním hlavy a máma ústy naznačovala odpověď, jako bych ji snad mohla zapomenout. Byla jsem nešťastná sama ze sebe. Musela jsem se vzchopit a konečně něco říct, ať už to bude cokoliv. Chtěla jsem se otočit k mému budoucímu muži, když mě neviditelná síla přitáhla k Edwardovu místu. Ta prázdná židle mě zraňovala tolik jako zavřené dveře. Nechtěla jsem si to připustit, ale věděla jsem, co to pro mě znamená.

Jedny dveře byly sice zavřené, ale zároveň tu byly druhé, které stačilo otevřít, a bylo na mně, jestli tu možnost využiju…   

Vrátila jsem se zrakem k Oliverovi. I přes obavy v jeho očích jsem měla možnost zahlédnout moře lásky. Miloval mě. Miloval mě tak moc, že byl ochoten vzdát se pro mě své svobody a uvázat si mě na krk. Kvůli mně se dokonce přestěhoval z New Yorku do takového zapadákova, jako byl Seattle a odmítl lukrativní pracovní nabídku. Tolik toho pro mě dělal a já byla tak pitomá a stále se nemohla rozhodnout, zda říct ano nebo ne. Zastyděla jsem se za své chování.

„Já…“ Zaskočilo mě, jak podivně můj hlas zněl. Třásl se a celkově mi byl cizí. Aby toho nebylo málo, odrážel se od holých stěn a jako ozvěna se vracel zpátky k mým uším. Nervózně jsem si odkašlala. Skoro to vypadalo, jako bych odpověď oddalovala, jak nejvíc to šlo.

Oliver mi zlehka stiskl ruce. Chtěl mě podpořit v pokračování. Bál se, že si to rozmyslím. Nedivila jsem se mu. To moje zaryté mlčení moc pozitivně nevypadalo. Znovu mě stiskl, tentokrát o něco pevněji. Očima jsem opustila jeho tvář, na které pomalu vyskakovaly krůpěje potu. Byla jsem si jistá, že kdyby mohl, povolil by si kravatu. Rychle jsem zahanbeně sklopila hlavu a podívala se na naše spojené ruce.

Plná zoufalosti jsem uvolnila pravou ruku z Oliverova sevření a zvedla ji blíž k očím, které se rychle plnily slanou vodou. S rozostřeným viděním jsem hleděla na modrý náramek, který způsobil, že jsem se ocitla zase na začátku. Snažila jsem se… Pokoušela jsem se myšlenkám na Edwarda ubránit, ale bylo to silnější než já. Byl jako čerstvě zahojená rána, která se při sebemenší neopatrnosti znovu otevře. Byl jako tetování, které vám zůstane na celý život. Ano, byla jsem zraněná a potetovaná.

Zrakem jsem našla přívěsek ve tvaru srdce. Edward a Bella navždy, stálo tam vyryto kostrbatým písmem. Kdybych tehdy tušila, jak moc mi jeden nápis zkomplikuje život. Vysvobodila jsem i druhou ruku a po nápisu přejela palcem.

Byl to ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal…

Chtěl bych mít památku… Na tebe… Na všechno…

Miluju tě…

Držela jsem rty pevně u sebe, abych se nerozbrečela nahlas. Ale u slz jsem takové štěstí neměla. Jedna po druhé unikaly z mých očí a pomalu sklouzávaly dolů po mém obličeji. Bylo na čase se pohnout z místa. Mlčet navěky jsem nemohla.

Rozhodně jsem zvedla uplakané oči k Oliverovi. Po tváři mu přeběhlo zděšení. Možná tušil, co se chystám udělat, možná ho jen překvapily mé slzy. Hřbetem ruky jsem si pokoušela utřít mokré tváře, ale bylo zbytečné. Oliver pro mě hodně znamenal, ale tohle si nezasloužil. Nemohla jsem mu dát, co po mně žádal. 

„Bello…“ zašeptal jemně mé jméno. Přikrčila jsem se při zvuku jeho hlasu. Ačkoliv byl jemný jako letní vánek, mně přišel jako rána bičem do zad.

„Nejde to. Promiň mi to, Olivere.“

Nedokázala jsem se na něj podívat. Moc dobře jsem si dokázala vybavit Edwardův pohled, když jsem ho odháněla. Jaký musel být teprve Oliverův, když jsem ho přede všemi odmítla? Nebyl důvodu tu dál postávat. Nadzvedla jsem těžkou sukni a rozeběhla se pryč. Nevšímala jsem si toho mumraje, který nastal s mými odmítavými slovy. Nevšímala jsem si hostů, kteří se postavili, když jsem je míjela. Nevšímala jsem si hlasů, které na mě volaly. Poznala jsem tátu, mámu, Vanessu… Počítala jsem s tím, že si s nimi budu muset později promluvit a vysvětlit důvod svého pomateného jednání, ale ne teď.

Jako blesk jsem proběhla uličkou a rozrazila dveře. Myslela jsem při tom na Edwarda, který před nějakou chvílí dělal to samé. Zarazila jsem se a pousmála se. Proč bych měla svému životu otvírat nové dveře, když můžu udělat to samé s těmi zavřenými? Hlavní otázka ale byla, jestli mi to k něčemu bude. Neměla jsem ani ponětí, kolik času uplynulo od do doby, co Edward zmizel.

Prolétla jsem malou chodbou. Ohlížela jsem přes rameno, jestli mě někdo nepronásleduje, ale klapání mých podpatků byl jediný zvuk široko daleko. Zakázala jsem si myslet na Olivera a na rodiče, kteří mě teď musejí proklínat. Příprava svatby, aby odpovídala mým představám, je stála takového úsilí a práce a já to všechno během několika vteřin poslala do kytek. Copak mi ale pořád neopakovali, že jediné, co chtějí je, abych byla v životě šťastná?

Musela jsem použít obě ruce, abych otevřela zastaralé dveře kostela, které mě už jako jediné dělily od čerstvého vzduchu. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že on tam někde je a čeká na mě. Zbrkle jsem vyběhla před kostel s očima doslova rozšířenýma nedočkavostí. Hned na to jsem se ale na patě otočila a vrátila se dovnitř. Postavila jsem se mezi futra a zoufale se koukla směrem vzhůru.

Tmavě šedá obloha mě přivítala provazy deště. Studené kapky zmáčely, co se jim postavilo do cesty, a na zemi po sobě zanechávaly velké kaluže, které se neustále zvětšovaly. Pršelo tak hustě, že mi dělalo problém dohlédnout i pouhé dva metry před sebe. Zachvátila mě panika, když mi došlo, že v tomhle počasí bude těžko Edward postávat venku. A jelikož jsem ho cestou nikde nepotkala, znamenalo to, že je pryč.

„Edwarde,“ šeptla jsem nešťastně do padajících kapek. Věděla jsem jistě, že kdyby byl Edward poblíž slyšel by mě, i přes to neustálé a hlasité bubnování deště. Očima jsem stále prozkoumávala okolí, jestli někde náhodou někde nezahlédnu přicházející postavu. „Edwarde, prosím,“ hlesla jsem zoufale a vstoupila do toho lijáku. Poblázněně jsem klopýtala z jedné strany na druhou bez nějakého cíle, dokud jsem neměla šaty nasáklé vodou a má tělesná teplota neklesla o několik stupňů. Ač jsem chtěla nebo ne, vrátila jsem se zpátky pod střechu. Objala jsem si hrudník pažemi a snažila se krotit drkotající zuby.

Stejně jsem si za všechno mohla sama. Kdybych nebyla blbá a rozhodla se dříve, mohla jsem Edwarda chytit předtím, než odjel. Proč mi to tak trvalo? Proč jsem si to všechno uvědomila tak pozdě? Měl tohle být trest za mé zaváhání?

Mé zmatené myšlenky vyrušil letmý dotyk na mokré paži. Srdce mi nadšeně povyskočilo a já se žádostivě ohlédla za sebe. Úsměv mi ale ihned na rtech pohasl, když jsem toho dotyčného spatřila.

„Olivere,“ vydechla jsem zklamaně. Nechtěla jsem dát znát, jak moc se mi jeho přítomnost nezamlouvá, ale v tuhle chvíli to prostě nešlo. Rychle jsem se ale vzpamatovala a pokusila se o úsměv. O smutný úsměv. Jako bych si snad myslela, že mu tím vynahradím celou pokaženou svatbu. Že ospravedlním své rozhodnutí, za kterým jsem si pevně stála.  

 „Co se stalo, Bello?“ Nemusel pokračovat, sama jsem chápala, na co naráží.

„Já…“ Zmlkla jsem. Nenapadalo mě nic, co bych mu měla říct. Vlastně se mi s ním vůbec nechtělo mluvit. Ať už by ze mě vypadlo cokoliv, nic by nevystihlo to, jak jsem se právě cítila. „Odpusť mi to,“ zamumlala jsem provinile a opatrně ho vyhledala zrakem. Očekávala jsem nenávist, zlost… To přece obyčejní lidé v takových chvílích cítili, ale nic takového jsem u něj nenašla.

„Lásko, jestli se ještě necítíš na svatbu připravená, měla jsi mi to říct.“ Chytil mě za studené ruce. I přesto všechno, co jsem udělala, se na mě dokázal usmát. „Mohli jsme to celé zrušit nebo jen posunout. Nic hrozného by se přece nestalo.“

„Ne,“ skočila jsem mu do řeči a vyprostila se z jeho sevření. „Ne,“ zopakovala jsem o něco hlasitěji a odvrátila se od něho. Nervózně jsem si prsty muchlala sukni a roztržitě zírala před sebe do deště, který postupně slábl. „Tady vůbec nejde o to, jestli jsem nebo nejsem připravená si tě vzít.“ Nešťastně jsem si povzdechla a ohlédla se po Oliverovi. „Já si tě nemůžu vzít, Olivere,“ řekla jsem bez zbytečného obcházení. Najednou mým tělem prošla obrovská úleva, připadala jsem si o deset kilo lehčí a volnější.

Oliver byl teď ten, kdo měl o čem přemýšlet. Jeho tvář se zkřivila smutkem. Zaklonil hlavu a prsty si zajel do uhlazených vlasů. „Tušil jsem to,“ uchechtnul se bláznivě a s pohledem stále zabodnutým do stropu nevěřícně zakroutil hlavou „tušil jsem, že to tak dopadne, když jsem ho tu uviděl.“ Spustil ruce podél těla a konečně svou pozornost věnoval mně. „Nikdy jsem proti němu neměl šanci.“ Jo, Oliver to možná věděl už dávno, ale já ho nejdřív musela ztratit, abych si uvědomila, že pro mě znamená víc, než jsem si původně nalhávala. „Na mě ses nikdy nedívala jako na něho, na mě ses nikdy neusmívala jako na něho, mě ses nikdy nedotýkala jako jeho. Vždy, když jsi potřebovala poradit, šla jsi za ním. Dokonce i ze spaní jsi šeptala jeho jméno. Jeho jméno, ne moje.“ Unaveně si přejel rukou po obličeji a posadil se na dřevěnou lavici oproti dveřím.

Vyrazilo mi to dech. Paralyzovaně jsem stála na místě a vstřebávala Oliverova slova. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Mé chování v přítomnosti Olivera a Edwarda se lišilo. Došlo mi, že v Oliverově přítomnosti jsem se ne vždy chovala tak, jak bych sama chtěla. Byl to přece můj přítel, můj snoubenec, a já náš vztah nechtěla pokazit. Naopak při Edwardovi jsem se nemusela přetvařovat a dělat ze sebe něco, co jsem nebyla. On znal všechny mé klady i zápory. S ním jsem byla sama sebou.

„Omlouvám se,“ pípla jsem zahanbeně.

„Za co? Za to, že jsem i přes vaše schůzky kdoví kde doufal v zázrak?“ ohradil se nevrle. Očima mi do tváře vypaloval díru. Nejspíš čekal, že mu odpovím, ale můj mozek byl zaměstnán něčím jiným. Něčím, co před chvílí Oliver nevědomky vypustil z pusy. Omráčeně jsem kráčela k otevřeným dveřím.

Už nepršelo. Mezi hustými mraky dokonce začaly prosvítat sluneční paprsky. Podél silnice byla zaparkovaná auta svatebčanů vyzdobená bílými stuhami a taky připravena bílá limuzína pro mě a Olivera. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala. To, co by mě odvezlo za Edwardem. Už jsem věděla, kde ho najdu. Proč mě to jen nenapadlo dřív?

„Bello! Olivere!“ Moji a Oliverovi rodiče plus dalších několik lidí se vyřítilo zpoza rohu a mílovými kroky se blížili k nám. Viděla jsem, jak tátovi pulsuje na čele tepna, která mu tam vyskočila vždy, když ho něco hodně rozčílilo. Domnívala jsem se, že ze mě budou tahat rozumy a to bylo to poslední, po čem jsem právě toužila. Především jsem neměla čas se zbytečně vybavovat, už tak jsem ho hromadu promrhala. Musela jsem okamžitě za Edwardem.

Oliver se líně zvedl na nohy a vydal se naproti té smečce. Přiskočila jsem k němu a chytila ho za rukáv. Zastavil a překvapeně se na mě podíval. Z pravého prsteníčku jsem sundala zásnubní prstýnek a vložila ho do jeho dlaně.

„Snad mi to všechno jednou odpustíš,“ posteskla jsem si. Naposledy jsem mu věnovala omluvný úsměv a vyběhla z kostela.

Neohlížela jsem se, jen jsem se snažila se v co nejkratší době dostat k autu. Podpatky, mokrá zem a hlavně vodou nasáklé šaty mi to trochu ztěžovaly, ale i tak jsem po několika vteřinách běhu mačkala kliku ode dveří, které jsem pak prudce otevřela. Zapadla jsem do auta až někam doprostřed podlouhlého sedadla, abych měla jistotu, že za autem nebude vlát bílá vlečka, a zabouchla za sebou.

„Jeďte,“ přikázala jsem udýchaně udivenému řidiči, který na mě civěl jako na zjevení. „Nastartujte to auto a šlápněte na plyn. Hned!“ křikla jsem a mávla rukou k zapalování, kde se houpaly klíče. Řidič něco nesrozumitelného vykoktal a udělal to, co jsem po něm žádala. Limuzína se dala do pohybu a já si mohla oddychnout a uvolnit se.

Nešlo si nevšimnout zvídavých pohledů ze strany řidiče. Až po několika minutách cesty mi došlo, že jsem mu vlastně nenadiktovala můj cíl.

Forks, víc vědět nemusel. Měla jsem v plánu ho zastavit, až bude ta správná chvíle.

Byla jsem nervózní, byla jsem hodně nervózní. Pořád jsem musela něco dělat, abych se alespoň částečně zbavila těch dotěrných myšlenek, které nebyly vůbec pozitivní. Urovnávala jsem si šaty, jako by jim to sezení v autě mohlo ublížit víc než ten slejvák. Utírala jsem si tvář, po které sem tam stekla nějaká ta kapka vody z mých vlasů. I ten účes jsem si v odraze okénka pokoušela nějak spravit, ale bylo to marné. Déšť všechno poničil. Ta krásná nevěsta, která na mě ještě nedávno zhlížela ze zrcadla, byla nenávratně pryč.  Nic z toho ale přesto nedokázalo zabránit tomu, abych přestala mít obavy z našeho setkání.

Co když už je pozdě? Co když mě pošle pryč a nebude se mnou chtít vůbec myslet? Co mu vůbec chci říct? Zaskuhrala jsem a zrakem se střetla s tím od řidiče. Ten ale okamžitě uhnul a dělal, že se plně věnuje řízení. Pobaveně jsem se usmála a zatřepala hlavou. Dokonale jsem si dokázala představit, co se mu honí hlavou. Ale co, aspoň bude mít co vyprávět doma rodině při večeři. Tipovala jsem, že bláznivou nevěstu, která zdrhá od oltáře, tak často nevozí. Ušklíbla jsem se a raději sledovala z okna postupně houstnoucí les.   

„Tady,“ vyhrkla jsem najednou, když mé oči zaznamenaly známé odpočívadlo „tady mi, prosím, zastavte.“ Auto sebou prudce cuklo, jak řidič rychle sešlápl brzdu. Ještěže jsem se oběma rukama stačila chytit držadla dveří, jinak bych se už válela po podlaze auta.

Šofér se nejdřív zmateně kouknul ven na les a pak na mě. Asi mu bylo divné, proč chci zastavit uprostřed lesa. Já ještě jednou zkontrolovala, jestli je to opravdu správné místo a pak otevřela. Do auta se hned nahrnul čerstvý studený vzduch s vůní jehličí. Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem doma.

Než jsem vystoupila, zvedla jsem ruce nad hlavu a začala si z vlasů opatrně vytahovat diadém. Smutně jsem si ho naposledy prohlédla a přejela po něm ukazováčkem. Vzdychla jsem a konečně vystoupila ven. Obešla jsem auto a otevřela dveře na místě řidiče.

„Vraťte se, prosím, zpátky do Seattlu a neříkejte, kde jste mě vysadil. Tohle pak dejte muži v červené kravatě.“ Ruku s korunkou jsem natáhla před sebe a prosebně toho chlapa s nechápavým výrazem vyzývala, aby si to vzal. Zmateně očima kmital ode mě k mé paži. Netrpělivě jsem ho pobídla rázným přikývnutím a strčila mu tu věcičku skoro až do nosu. Konečně si to převzal. Doufala jsem, že tímhle malým gestem všichni pochopí, že jsem v pořádku. „Děkuju.“

Počkala jsem, dokud se limuzína někde neotočila a při zpáteční cestě neprojela kolem mě, pak jsem už konečně mohla udělat tu nejbláznivější věc na světě. Došla jsem ke kraji silnice a podívala se dolů. Vozovka se nacházela o něco výš než samotný les, tudíž jsem nejdřív musela překonat mírný kopec. Nezaváhala jsem ani vteřinu a už si sundávala lodičky z nohou. S jednou rukou plných bot a druhou zase látkou šatů to šlo poněkud hůř, než jsem si myslela. Tráva díky dešti děsně klouzala a pro mě byl nadlidský úkol se udržet na nohou, tudíž jsem většinu srázu sjela, než seběhla. Když jsem se konečně ocitla na rovné půdě, nasadila jsem si boty, neboť jsem nechtěla riskovat jehličí zapíchané v mých chodidlech.

Věděla jsem přesně kudy jít, dokázala bych tam trefit i se zavázanýma očima. Tolikrát jsem tuhle cestu absolvovala po boku Edwarda a několikrát i sama, což se Edwardovi nezamlouvalo. Vždycky jsem si musela vyslechnout rozsáhlou přednášku, jaká nebezpečí v lese číhají. Pokaždé jsem jen protáčela očima, ale právě teď bych dala všechno za to, aby mi vynadal, aby na mě křičel, jaká jsem husa… Prostě aby byl tady, aby byl se mnou. Po ničem jiném jsem netoužila.

Prodírala jsem se rostoucím křovím a snažila se vyvinout větší rychlost, ale podpatky se mi bořily do mokré půdy, vlečka šatů se mi zasekávala o každou druhou polámanou větev. Rukama jsem se zase pokoušela odstraňovat větve nad mou hlavou, u kterých hrozilo, že by se mi zasekly ve vlasech, což se už několikrát stalo. Už dávno jsem na hlavě neměla složitý účes, ale je podivné vrabčí hnízdo plné listí. Nad zjištěním, že jsem někde přišla o závoj, jsem jen mávla rukou.

Se zemí jsem se párkrát setkala i tváří v tvář, když jsem si sama šlápla na šaty. Ten tam byla čistá bílá, teď jsem na sobě měla róbu šedivé barvy doplněnou šmouhami od hlíny a trávy. I tak jsem se ale nevzdávala a pokračovala v cestě. Srdce se mi pod přívalem vzrušení rozbušilo stokrát rychleji, když stromy začaly ubývat. Byla jsem blízko. Zvláštní síla mě táhla kupředu.

Zpomalila jsem a s připitomělým úsměvem na rtech překonávala poslední metry. Jehličnany už dávno nahradily listnáče, mezi jejichž větvemi ke mně na zem prosvítaly hřejivé sluneční paprsky. Slunce. Brala jsem to jako dobré znamení. Nepřipouštěla jsem si, že bych ho tam nenašla. Byl tam. Byla jsem o tom stoprocentně přesvědčená.

Poslední krok a přede mnou se vynořila menší mýtina posetá květinami, jejichž květy nesly snad všechny barvy světa. Uprostřed té paseky se tyčil jako jediný stoletý dub, který poskytoval útočiště pro houfy ptáků, jejichž zpěv se nesl celým lesem. Ohromeně jsem pozorovala tu krásu před sebou, jako bych tu byla úplně poprvé. Zrakem jsem opustila modrého motýla, který poletoval kolem mě, jelikož mou pozornost upoutalo něco mnohem zajímavějšího. I přes tu vysokou trávu dosahující mi až ke kolenům jsem měla možnost zahlédnout, jak se něco blýsklo kousek od stromu.

Zatajila jsem dech a podívala se vzhůru nad svou hlavu. Jen jsem chtěla zjistit, zda opravdu svítí slunce, zda se mi to celé jen nezdá. V žaludku jsem pocítila příjemné mravenčení, které dalo pokyn srdci, aby nadšeně povyskočilo. A znovu… znovu. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv, u kterého jsem si byla jistá, že už ho dolů nikdy nedostanu.

Zula jsem si lodičky, a aniž bych se pro ně ohnula, jsem se vydala za tou září. Byla jsem jako zlatokop, který právě spatřil zlatou žílu a nic jiného pro něj neexistovalo. Přesně tak jsem to vnímala. Blížila jsem se ke svému vysněnému pokladu, který mě jako jediný mohl učinit bohatou. Bosými chodidly jsem našlapovala lehce na mokrou trávu, jako bych se bála, aby ho hlasitější zvuk nevyděsil. Ve skutečnosti jsem ale měla obrovské nutkání se rozeběhnout vpřed. Stejně už teď musí slyšet to hlasité dunění v mém hrudníku, myslela jsem si. 

A pak jsem ho uviděla. Skousla jsem si spodní ret, abych nepromluvila hned. Chtěla jsem si užít ten pohled na jeho krásnou a tvář. Se zavřenýma očima ležel na zemi s pažemi založenými pod hlavou. Vypadal jako by spal. Ruce jsem zaťala do pěstí, abych potlačila nutkání se k němu nahnout a pohladit po obličeji, který se díky sluníčku třpytil jako diamant. Nebylo nic fascinujícího.

Vykonala jsem nepatrný pohyb směrem k němu a zase se zastavila. Napjatě jsem vyčkávala. Nic. Stále nedal nijak najevo, že by o mně věděl. Usmála jsem se. Pomalu jsem si sedla vedle něj a rukou mu odhrnula pramínek mokrých vlasů z čela. Po tváři mu přeběhl malý náznak úsměvu. Stáhla jsem ruku do klína a trpělivě čekala.

Úsměv po chvíli zmizel a nahradilo ho zamyšleně k sobě stáhnuté obočí. Potichu jsem se zachichotala, to už Edward rozlepil víčka a nevěřícně se na mě podíval svými zlatými kukadly. Překvapeně ještě několikrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá a pak se rychle posadil.

„Princezno, co tady děláš?“ zajímal se Edward se značnou zoufalostí v hlase. Jeho oči byly smutné a stejně tak i ten povzdech, co mu hned na to vyšel z úst.

Dost mě to rozhodilo. Nešťastně jsem očima těkala po jeho tváři a hledala ten kouzelný úsměv, pro který jsem si původně přišla.   

„Přišla jsem ti vrátit náramek,“ zavtipkovala jsem a ve vzduchu zakroutila zápěstím. Chtěla jsem odlehčit situaci, ale ani jeden z nás se tomu nezasmál. Ruku, na které se houpal můj-Edwardův náramek, jsem nechala spadnout dolů. Rozpačitě jsem sklopila zrak dolů. „Nemohla jsem to udělat, Edwarde. Nemohla jsem mu říct ano,“ zamumlala jsem. Tak moc se mi chtělo brečet. Ne z toho, co jsem udělala, ale z Edwardova mlčení.

„Bello,“ zašeptal citlivě Edward a přisunul se blíže. Svými studenými prsty se nejprve zlehka dotkl mých ramenou. Zachvěla jsem se. Něžně pak sjížděl dolů až k mým dlaním, které pak překryl svými. Dojatě jsem sledovala naše spojené ruce. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsou pro sebe jako stvořené.

„Zlobíš se?“ špitla jsem váhavě. Nervózně jsem se kousala do rtů a zpod řas se na něj podívala. Nadšením jsem se celá rozzářila, když jsem spatřila, jak mu koutek úst směřuje vzhůru.

„Oliver je dobrej chlap,“ poznamenal Edward, zatímco mi z vlasů vymotával malou větvičku. Udivovalo mě, že jsem ho slyšela říct něco kladného v souvislosti s Oliverovým jménem. To se ještě nikdy nestalo. 

„Já vím,“ přikývla jsem souhlasně. Edwardova čelist se napjala a chystal se náš veškerý kontakt přerušit. Než to ale stihl udělat, čapla jsem ho za košili a přitáhla si ho těšně k sobě. Ruce jsem poté přesunula za jeho krk a čelem se opřela o to jeho. „Ale nejsi to ty,“ vzdychla jsem s pohledem soustředěným na jeho rty. Ačkoliv jsem se Edwarda dotýkala už tolikrát, teď mi to přišlo jako úplně poprvé. Hořela jsem a třásla se zároveň. „Vzpomínáš, jak jsem říkala, že jsem do tebe byla jako malá zamilovaná?“ Uculila jsem se, když několikrát zaníceně pokýval hlavou nahoru a dolů. „Pořád jsem.“

Edward se prudce nadechl a už už se chystal něco říct. Zastavila jsem ho ukazováčkem, který jsem přitiskla na jeho ústa. Ať už chtěl říct cokoliv, muselo to počkat. Teď jsem měla v plánu mluvit já. „Dovol mi to. Dovol mi být tou malou holkou,“ zasténala jsem a naklonila se k němu tak, že můj a jeho přerývavý dech splynuly do jednoho. Pozvolna jsem odstranila svůj prst a dala Edwardovi možnost, aby něco řekl.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsi to opravdu udělala,“ promluvil Edward tiše a zavřel oči. Nezopakovala jsem to, jinak bych nemohla vidět to šťastné pousmání, které vzalo útokem jeho tvář.

„Já taky ne,“ zasmála jsem se upřímně, „několikrát jsi mi ale říkal, že si mám jít za tím, co chci.“ Zvážněla jsem. Celá nervózní jsem ze země vytrhávala další a další kusy trávy, dokud mě nezastavila Edwardova ruka. Mělce jsem oddechovala a pomalu zvedala oči k němu. „Já chci tebe, Edwarde,“ šeptla jsem omámeně. „Byla jsem hloupá, když jsem tě nechala odejít a taky mi trvalo, než mi došlo, že si neumím představit žít po boku někoho jiného, než jsi ty.“  

Tenhle polibek byl jiný. Z hlavy jsem vytěsnila ten, co mi dal Edward v kostele a tento považovala za náš úplně první. Byl plný něžnosti a především neskonalé lásky. V pěstích jsem svírala Edwardovu košili, jinak by hrozilo, že bych se mohla samou blažeností vznést.

„Miluju tě, Edwarde,“ dostala jsem ze sebe, když jsme se od sebe odtrhli. Lapala jsem po vzduchu na rozdíl od Edwarda, který mi ještě obličej zahrnoval malými polibky. Na tváři jsem měla úsměv, který o mně musel už na dálku vypovídat, že nejsem duševně zdravá. Koho to ale zajímalo… Měla jsem neskutečnou radost z toho, jak se nakonec celý pokažený den obrátil v něco neskutečně úžasného.  

„Taky tě miluju, princezno.“

Edward se zničehonic postavil na nohy a natáhl ruku směrem ke mně. Bez zaváhání jsem vložila svou dlaň do té jeho, přesto jsem ale stále seděla na mokré zemi. Mlčky jsem sledovala Edwarda, jak zamyšleně studuje mou ozdobu na zápěstí. Mezi ukazováček a palec druhé paže vzal přívěšek ve tvaru srdce, který mě dovedl až sem.

„Edward a Bella navždy?“

Hloupý výraz mé tváře se ještě prohloubil. Přikývla jsem a nechala se vyzvednout na nohy. Edward si mě pevně přivinul k sobě do náruče a pohupoval se mnou ze strany na stranu. Spokojeně jsem se o něj opřela a užívala si tu nikým nerušenou chvilku.

Za svůj život jsem udělal už hodně bláznivých věcí, ale tohle byla zatím ta největší a zároveň nejsprávnější. Očima jsem zabloudila ke svému prsteníčku, který zel prázdnotou. Usmála jsem se. Takhle to mělo být.

„Takže,“ přerušila jsem ticho. Bradou jsem se opřela o Edwardův hrudník a pohlédla mu přímo do očí. „Edwarde Cullene, opravdu chceš být s holkou, která je to největší nemehlo na světě a utíká od oltáře?“ Provinile jsem se zašklebila a s pozvednutým obočím čekala, co odpoví.

„Ano,“ přitakal se známkami smíchu. Nadšeně jsem poskočila na místě a chystala se ho políbit. Nenechal se.

„A ty, Isabello Swanová, opravdu chceš strávit zbytek svého života po boku upíra, kterému trvá roky, než si uvědomí, že to nemehlo ve skutečnosti miluje a nemůže bez něho existovat?“

Na to jsem mu mohla říci už jen jediné. „Ano.“

Shrnutí

Pokud jste se dostali až sem, tak vás vážně obdivuju. Původně jsem se zdráhala, jestli povídku vůbec vydat. Nakonec jsem to teda udělala, a ačkoliv se v povídce nic moc nestalo, já osobně ji mám ráda.

Pokud se i vám aspoň trošičku zalíbila, budu vám vděčná za každý sebemenší názor. Předem vám všem moc děkuju. :-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bellina volba: