Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arovi miláčci

29.08.2010 (17:00) • Caius • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4186×

Spící Volterrou se mihl stín. Zahalená postava, mající siluetu muže, se nepostřehnutelně blížila k hradní věži. Náhle zmizela kdesi v podzemí.

Eleazar vešel do dokonale kulaté věžní místnosti, kde se shromáždil shluk osob.

„Eleazare! Příteli! Čekal jsem tě,“ zvolal Aro sedící na jednom z masivních, dřevěných trůnů uprostřed místnosti. Marcus, tvářící se jako vždy apaticky a znuděně, seděl po Arově levici. Caius, hovořící s Athenodorou a Sulpicií, po Eleazarově příchodu, připlul doprostřed místnosti obklopen svou tělesnou stráží a usadil se do trůnu po Arově pravici.

„Můj pane,“ zamumlal Eleazar na Arův pozdrav.

„Jsem rád, že jsem zpět,“ řekl Eleazar svým libozvučným hlasem. „Je úžasné být po tolika letech zase doma.“

„Ano, jsem potěšen, že tě znovu vidím, těch pár let mi přišlo jako okamžik. Čas znamená tak málo, pro nás nesmrtelné!“ usmál se Aro. „Nicméně jsem velice zvědav na tvé zprávy.“

„Celá ta léta jsem dělal to, čím jsi mě pověřil,“ začal Eleazar vyprávět.

„Hledal jsem talenty po celém známém světě, ale bez nějakého většího výsledku. Sám víš, pane, že rozpoznat potencionální schopnosti u lidí, je velice obtížné, často vidím jen mlhavé náznaky talentu. Myslím ale, že budete spokojen. Když jsem se vracel zpět ze svých cest, na jihu Apeninského poloostrova, v malé vesnici jsem konečně našel něco jedinečného – dvojčata obdařená úžasnou silou.“ Eleazar se na chvíli odmlčel.

„Pokračuj, pokračuj!“ vybídl ho dychtivý Aro.

„Něco takového jsem za svůj dlouhý život neviděl. Zatím sice nemohu přesně říct, jaké síly budou ovládat, ale předpokládám, že to budou útočné schopnosti. Mohli by pro nás být nesmírně cenní, s jejich pomocí bychom vyhrávali bitvy bez zbytečného zabíjení. I když tohle jsou ještě předčasné dohady, je ale zjevné, že budou velice mocní,“ řekl Eleazar.

„Ano, ano… Musíme je proměnit,“ mumlal si Aro pro sebe. „Pokud jsou tak výjimeční, chci to udělat sám.“

„Můj pane?“ ozval se Eleazar a vytrhl Ara z přemýšlení. „Je tu jeden malý problém.“

„Ano?“ řekl Aro znepokojeně.

„Oba jsou ve věku asi šesti let. Myslím, že by bylo moudré, nechat je nejdříve dospět, než jim darujeme nesmrtelnost.“

Aro nad tím chvíli uvažoval.

„Máš pravdu, ale nemohu je tam nechat jen tak, bez dozoru. Nechci ztratit něco tak cenného, když to je na dosah. Někdo na ně musí dohlížet, nenápadně samozřejmě.“

Odmlčel se a významně se zahleděl na Eleazara.

„Uděláš to pro nás?“ zeptal se Aro Eleazara.

„Ano, udělám.“

„V tom případě bys měl Volterru opustit co nejdříve. Vím, že tu jsi jen krátce, ale tahle záležitost má nejvyšší prioritu. Pokud se stane něco neobvyklého, okamžitě nás o tom zprav.“

Na okamžik se zamyslel.

„Tohle je velký objev, který změní mnoho věcí v našem světě a ty máš na něm zásluhu. Náš druh je ti zavázán, Eleazare.“

„Děkuji, pane.“

Aro mu pohybem ruky naznačil, že může odejít.

„Aro, Caie, Marku,“ řekl Eleazar, mírně se uklonil a odcházel z Volterry.

O 6 let později…

„Oni používají své schopnosti, i když jsou pořád jen lidé? To je nemožné!“ zvolal Aro. Caiovi poklesla brada v údivu a dokonce se na okamžik zdálo, že Marcusův znuděný výraz roztál.

„Jak? Jak?“

„Viděl jsem to na vlastní oči,“ řekl Eleazar.

„Ale říkat o nich, že své schopnosti používají, se mi zdá nadhodnocené. Oni svůj talent nedokážou použít vědomě, jen při nějakém silném, emocionálním vypětí. Například ta dívka, Jane, když ostatní děti napadly jejího bratra, skolila hlavního iniciátora, aniž by se ho dotkla. On se jen bezmocně svíjel na zemi. Myslím, že dokáže komukoliv způsobit bolest nebo něco podobného.“

„Úžasné,“ zašeptal rozzářený Aro.

„A ten chlapec?“

„Jmenuje se Alec. U něj si nejsem jistý rozsahem jeho schopností. Jednou dokázal ostatním dětem, které ho pronásledovaly, způsobit dočasnou slepotu.“

Rozzářený Aro se najednou zachmuřil.

„Vypadá to, že dvojčata jsou častým cílem útoků. Vysvětli mi to,“ vybídl Aro Eleazara.

„Lidé se jich bojí a straní se jich. Dokonce se o nich mluví jako o čarodějnických dvojčatech. Myslím, že by se nám tato situace mohla snadno vymknout z rukou, vesničané se mohou obrátit proti nim. Řešením by bylo proměnit dvojčata okamžitě, ale myslím si, že je to příliš brzy.“

Chvíli bylo ticho, než se hovoru chopil Caius.

„Bratře, již je jim dvanáct, to je víc než dostatečný věk. Pokud existuje to riziko, jak nám ho nastínil Eleazar, měli bychom ho odstranit co nejdříve.“

Aro pokýval hlavou na znamení, že bere Caiovi argumenty v úvahu. „Marku?“

Marcus po chvilce přemýšlení, jako by svá slova dobře vážil, řekl svým apatickým, mrtvým hlasem: „Musíme je ochránit, ale bylo by lepší, kdyby byli o něco starší. Rozhodni sám, bratře.“

Aro rozhodl. „Dobrá tedy, zůstanou v nevědomosti, dokud to bude únosné. Eleazare, víš, co máš dělat. Jdi, ať nejsou bez dozoru déle, než je to nutné.“

Eleazar se mírně uklonil a odešel zpět plnit svůj úkol.

O 4 měsíce později…

Eleazar opět spěchal do Volterry, nyní rychleji a naléhavěji, než kdykoliv předtím. Když dorazil do kulaté věžní místnosti, již tam všichni byli. Eleazar pozdravil Volturiovy a…

„Aro, stalo se to, čeho jsme se nejvíce obávali. Došlo k dalšímu incidentu mezi vesničany a dvojčaty. Vesničané uvěznili dvojčata i jejich rodiče a rozhodli, že mají být zítřejší poledne upáleni za čarodějnictví. Pokud je chceme osvobodit, musíme okamžitě jednat.“

„Felixi! Demetri! Půjdete s Eleazarem a přivedete mi dvojčata.“

„Ano, pane!“ řekli svorně.

„Nikdo vás nesmí vidět, nepotřebujeme další zvěsti.“

„A jejich rodiče?“ zeptal se Eleazar.

„Nechte je tam, k ničemu nám nejsou, tedy pokud nemáte žízeň,“ usmál se Aro.

Do vesnice dorazili před ránem. Na kopci nad vesnicí již byla připravena velká hranice, kde měli být všichni za necelých osm hodin upáleni. Dvojčata s rodiči byla uvězněna v nízkém, kamenném domku s mřížemi v oknech, silnými, dubovými dveřmi a stráží před dveřmi. Stráž rychle zlikvidovali, dveře potichu otevřeli a vešli. Vzhlédly k nim vyděšené obličeje čtyř lidí.

„Klid, nebojte se, přišli jsme vás zachránit,“ řekl Demetri.

Osvobození proběhlo v takové rychlosti, že se nikdo z vězněných nezmohl ani na slovo.

„Nejdříve odvedeme děti.“ Načež si Eleazar přes rameno přehodil Jane a Demetri Aleca. Při odchodu z vězení Demetri krátce kývl na Felixe, kterému již zčernaly duhovky…

Dvojčata při příchodu do Volterry už ani nemohla křičet díky nevolnosti z šíleného běhu. Jane a Alec zůstali sami v prázdné, kamenné místnosti. Nakonec usnuli vyčerpáním. Druhý den ráno se otevřely dveře a vešel Aro.

„Jmenuji se Aro a vy jste jistě Jane a Alec,“ a obdařil je svým úsměvem.

Aro ohromil dvojčata svým zjevem. Takového člověka ještě nikdy neviděli.

„Pane, jsme vám vděční, že jste nás osvobodili, ale nevíte, kde jsou naši rodiče? Rozdělili nás ve vězení,“ ozval se nesměle Alec.

Aro nasadil soucitný výraz.

„Bohužel potom, co vás odvedli, vesničané znovu obsadili vězení. Nemohli jsme nic dělat. Je mi to velice líto.“

Aro trpělivě čekal, než se dvojčata vzpamatují ze ztráty svých rodičů.

„Co jste vůbec zač? Proč jste nás zachránili? Co od nás chcete?“ zeptala se útočně Jane.

Aro se sladce usmál.

„Chápu, že máte spousty otázek, to musí počkat. Však pochopíte, brzy.“

Rychlostí útočícího hada se nahnul k Jane a vpravil jí svůj jed do krku a zacelil ránu, to samé udělal Alecovi ještě dřív, než se vůbec zmohl začít křičet hrůzou. Aro se narovnal nad svíjejícími se těly svých budoucích miláčků.

„Vítejte ve Volteře!“

Autor: Caius (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arovi miláčci: