Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arova hra

19.01.2011 (17:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2055×

Věnováno Caiovi - za prvotní nápad a objektivní kritiku. Díky moc.

Aro:

Že může být život po třech tisících let nuda? Ale jděte. Možná pro někoho, jako je Marcus. Neliší se příliš od živoucího kamene, kterým se stal před více než tisícem let. Pro mě má však každý den mé věčnosti punc jedinečnosti. Uchoval jsem si schopnost nadchnout se pro maličkosti – tutéž schopnost, kterou mají malé děti a kterou spolu s dospíváním ztrácíme. Ale nemylte se. Nejsem proto méně nebezpečný než kdokoli tady ve Volteře. Naopak. Na životě mě baví jeho rozmanitost. Uvědomujete si, kolik osob žije kolem nás? Vnímáte je skutečně? Pro mě je nádhera setkávat se s nimi.

Každý, kdo ke mně přistoupí a podá mi ruku, mi naservíruje celý svůj život jako na dlani. Každý svůj čin, myšlenku, pohnutku – to všechno vidím a můžu posoudit. Je to, jako by mi dali vánoční dárek, protože tím do mých rukou (většinou nevědomky) vkládají i svou budoucnost. Neuvědomují si, jak moc toho můžu využít. A proto je každý den tak úžasný. Dívám se okolo a sklízím plody svých intrik. Je to jako pohybovat figurkami po šachovnici. Míchat jejich osudy, nechat je, aby cítili to, co chci… Zajímalo by mě kolik z těch, co žijí v mém stínu, ví, jak velkou měrou zasahuji do jejich ubohých životů. Nakolik je řídím. A mou hlavní zbraní je… Demetri.

Oddaný pěšák. Upír s úžasným talentem. Ten, kterého jsem si vybral po pečlivém rozvažování. Není to hlupák a je mi naprosto oddaný. Moje příkazy plní bez okolků a bez poznámek. Nemá svědomí a nepátrá po následcích. Prostě dokonalý nástroj mých intrik.

Slyšel jsem už tolik spekulací, z nichž většina se pravdě ani nepřiblížila… Těch, kdo si mou manipulaci uvědomují, je minimum a ani oni nemají šanci s tím něco udělat. Koho dostanu do rukou, toho jen tak nepustím. Proč taky? Zbytečně bych přišel o zábavu. O figurku v mé úspěšně rozehrané partii.

Demetri dokáže být takovým, jakého ho zrovna potřebuji. Milý, přátelský a láskyplný i naprosto chladný. Vemlouvavý a vystupující proti Triádě i loajální a se vším souhlasící. Arogantní, stejně jako skromně plnící všechny mé příkazy. Zběsilý a krvežíznivý, ale i umírněný. To vše se skrývá za tou zdánlivě bezvýraznou tváří. Chlad i žár. Je to dokonalý herec. Někdy přemýšlím, že kdybych nemohl svým talentem zkoumat jeho mysl, možná by občas oklamal i mě.

Posadil jsem se do křesla ve své pracovně, spojil jsem konečky prstů obou rukou a zadíval jsem se na rozehranou partii šachů před sebou. Potěšeně jsem se usmál při pohledu na figury. Pro jiného znamenaly jen dámu, pěšce, věž a střelce, ale já věděl, kdo se za nimi skrývá. Sítě mých intrik zaplétaly osudy druhých už léta. A stejně tak dlouho byla rozehrána tahle partie. Každý den se figury posouvaly a téměř denně si pro mě osoby skryté za nimi přichystali nějaké překvapení. Jak skvělá náplň mého času. Byla by smůla přijít o ni, ale to se naštěstí nemohlo stát. Pokud náhodou některá z figur definitivně vypadla – proměnila se v popel a prach, nepřestal jsem hledat, dokud jsem ji nenahradil.

Kromě této hry, kde jsem zvažoval každý tah a rozmýšlel jsem desítky kol dopředu, kdo je nahraditelný, jsem vedl ještě další. Pokud se má šachovnice pohybovala příliš předvídatelně, dopřál jsem si ještě manipulaci bokem. Líbilo se mi utvářet a zase bořit. Vztahy, charaktery, osoby… a to vše z čirého rozmaru. To díky mému zásahu se kdysi na pár chvil Demetri sblížil s Jane. A stejným způsobem jsem dopomohl Aftonovi k Chelsea. Znal jsem každičké tajemství, co jich na hradě bylo – i proto jsem mohl ovládat gardu stejně dobře jako své bratry. Neměl jsem přátele, jen spojence. Nikomu jsem nevěřil stoprocentně, ale bavil jsem se. Nic pro mě nebylo důležitější. Marcus se z toho kruhu chtěl kdysi osvobodit, a tak jsem ho nechal zaplatit nejvyšší cenu, kterou byl schopen ustát. Nechal jsem Demetriho, aby v tajnosti vyřadil mou sestru. A Caius? Ten vzteklý, závistivý bastard… byl až příliš závislý na moci. Kdybych ho o ni připravil i navenek, nejspíš by se zhroutil a rozpadl jako stará hadrová panenka. Pcha!

Sladce jsem se usmál a v mých očích zaplála dětinská radost. Nedočkavě jsem se zadíval na šachovnici. Tak kdo mě zaujme tentokrát? Kdo bude poctěn hlavní rolí v dnešním tahu? Zrak mi padl na protivníkovu věž. Vlastně proč ne? Až příliš dlouho jsem je nechával stranou. Proč pro jednou nezkusit zasít sémě pochybností do jejich řad? Emmett Cullen se jevil jako výborná volba. Podle toho, co jsem o něm věděl, nebyl příliš bystrý. Měl rád přímost, boj a byl soutěživý. Pro Demetriho by to měla být snadná kořist.

Emmett:

Lovecká výprava na Aljašku byla jako splněný sen. Jeli jsme sami s Rose. Chtěli jsme strávit pár dní jen spolu – přece jen rodina, ať ji milujete sebevíc, je občas na obtíž.

Nemohl jsem se nabažit svobody, zvěře a samozřejmě ani Rose. Dnes mi ale dala košem a rozhodla se dopřát si zkrášlovací den. Zamluvila nám pro jednou pokoj v hotelu a domluvili jsme se, že za ní do večera dorazím.

Sotva odjela, nasál jsem vzduch a rozběhl se. Bože, jak já miluju, když se nemusím schovávat a brát na nikoho ohledy. Když jsem ucítil pumu, trochu jsem zaváhal, ale pak jsem pokračoval nezměněným směrem. Ne, tentokrát se nespokojím jen tak s něčím. Pumy obvykle dlouho nevydrží. Jsou sice mrštné, ale stačí jedno objetí a je po nich. Tentokrát si chci užít pořádný zápas.

Uběhl jsem nejméně dvacet mil, než mě do nosu uhodila vůně, kterou jsem hledal. Kodiak. Při pohledu na stopy a další známky jeho přítomnosti, jsem věděl, že se můžu těšit nejméně na půltunového macka. Přidal jsem do kroku a zatím co jsem očima prohledával okolí, abych ho neminul, vymýšlel jsem co nejlepší strategii. Chtěl jsem si to užít jako takový opožděný dárek k  narozeninám.

Konečně jsem ho uviděl. Měl jsem pravdu. I když byl na všech čtyřech, byl to obr. Dostat ho na zadní, měl by určitě ke třem metrům. Pusa se mi roztáhla od ucha k uchu a vyslal jsem rychlé díky k tomu nahoře. Jsi fakt frajer! Tohle bude stát za zapamatování.

* * *

Z mého oblečení moc nezůstalo, když jsme spolu skončili, ale adrenalin z boje o život dodal medvědově krvi zvláštní a pro mě nekonečně vábivou příchuť. Není nic lepšího. No, aspoň ne toho povoleného. Rychle jsem zahnal vzpomínku na chuť lidské krve, která se mi vtírala do hlavy. Ne, nic takového. Žádné připomínání. To už bylo dávno a bylo to jen hloupé selhání. Nedovolím, aby se to opakovalo - už proto, že návrat k naší dietě byl pak fakt odporný.

Našel jsem vhodnou prohlubeň, kam se medvěd pohodlně vešel, a několikrát jsem praštil do skály nad ní, dokud ho uvolněné kameny nezasypaly a nezakryly ho k mojí spokojenosti. Na rtech mi ještě pohrával úsměv, když jsem se otočil k návratu. Zvedl jsem hlavu a ztuhl jsem. Už jsem nebyl sám.

Demetri stál kus ode mě a díval se na mě rudýma, nic neříkajícíma očima. Obezřetně jsem ho sledoval, připraven zaútočit první, jakmile mi poskytne sebemenší záminku. Snažil jsem se zjistit, kde se skrývají ostatní. Nebylo běžné, aby členové gardy cestovali sami. Tím spíš ne tady.

K mému překvapení si však Demetri zachovával uvolněný postoj a jeho tvář se zkřivila v čemsi podobném úšklebku. „Emmette. Rád tě vidím.“

Co to na mě hraje? Snaží se být slušný, nebo je za tím víc? A co tu vůbec dělá? Ve snaze aspoň trochu mu oplatit zdvořilost, jsem kývl. „Demetri. Jsi trochu daleko od domova, ne?“

Demetri pokrčil rameny: „Občas je prima poznávat nové kraje, nemyslíš?“

Jeho tajemnost se mi líbila čím dál míň. Rose na mě čekala, a tak jsem se tu nehodlal vykecávat. „Co chceš?“

Demetri se pobaveně usmál: „Bojíš se?“

Zamračil jsem se – stále připravený zaútočit: „Ne, jen nemám rád hádanky.“

Demetri si lehce povzdechl: „Emmette, Emmette…, proč jsi tak podezřívavý? Nemůžeš mi prostě věřit, že jsme tu na sebe narazili náhodou? Myslíš si jen to nejhorší a přitom o mně téměř nic nevíš. Třeba by ses divil, jak jsme si podobní.“

Uchechtl jsem se: „No to určitě. Až na to, že já se nemusím plazit před nějakým staroušem v zatuchlém hradě. Zodpovídám se jen sám sobě,“ hrdě jsem se napřímil.

Věděl jsem, že v tomhle mám navrch, ale byl jsem zvědavý, jak zareaguje. Jestli chtěl zaútočit, dal jsem mu teď slušnou záminku.

Místo útoku se však melancholicky usmál: „Vidíš a to je jeden z tvých omylů. Sloužit Arovi je pro mě čest a ne potupa. Dohlížíme na to, aby se dodržovala pravidla. Aby nikdo neporušoval zákon. A že máme pravomoci trestat? Co je na tom špatného?“

Podle toho, co jsem věděl, dělali i jiné věci, ale jeho slova měla svou logiku. Přikývl jsem tedy: „Možná. Ale kdo hlídá hlídače?“

Demetri mávl rukou: „Kdyby byl jen jeden, měl bys pravdu, ale Aro přece nevládne sám. A ani my nechodíme jako jednotlivci. Na trestu, stejně jako na milosti, se musíme shodnout všichni.“

Pokrčil jsem rameny. Možné to bylo, ale proč mi to tu vykládá? Jediné, o co jsem stál, bylo vrátit se k Rose. Jestli mi od něj opravdu nic nehrozilo, nechtěl jsem víc ztrácet čas. Nemusel jsem se kamarádit s každým, koho potkám na cestě. Než jsem ale stihl vymyslet alespoň trochu slušný způsob, jak to Demetrimu říct a neurazit ho napřímo, pokračoval.

„My upíři bychom měli držet pohromadě. Chtěl bych jenom, abys vzal v úvahu, že třeba nejsme tak podlí, jak se říká. Jsme tím, čím jsme. Zabíjíme, když je to nutné, a ne jen proto, že můžeme. To bychom o svou moc brzy přišli. Není nás přece tolik, aby to pár protivníků nenapravilo, když se spojí.“

Na tom něco bylo. Kdyby byli Volturiovi opravdu tak zkažení, muselo by to přece vidět víc upírů. Určitě by to tak nenechali. Spojit se bylo přece docela snadné… Uvažoval jsem o tom a rozhodl jsem se prodiskutovat to s Carlislem, jen co se vrátíme.

Demetri mě sledoval tázavým pohledem, a tak jsem kývl: „Popřemýšlím o tom, když ti na tom tak záleží.“

Demetri se usmál: „To mi stačí. Nechápej mě špatně, ale jednoho štve, když mu kazí pověst pomluvy.“

Úsměv jsem mu oplatil: „Tomu rozumím. Ale teď mě omluv. Rose čeká.“

Demetri přikývl: „Taky musím jít. Pozdravuj ji. Třeba se zase setkáme.“

Arův doslov:

Usmál jsem se a pustil jsem Demetriho ruku. „Výtečně, příteli. Zdá se, že jsi svou roli splnil dokonale.“

Přešel jsem k šachovnici a posunul protivníkovu věž tak, že byla v obležení. On to ještě neví, ale svým váháním právě začal pracovat ke svému konci. Můj pohled se zastavil na Demetrim a ten se chladně usmál. „Jsem rád, pane, že se vám hra daří.“

Pak se uklonil a odešel. Díval jsem se za ním a přemýšlel, jaký bude další tah. Není čas vyměnit svou hlavní zbraň? Možná by byl právě Demetri vhodnou figurou pro zítřejší den. Figurou, kterou lze v případě nutnosti obětovat. Každý je přece nahraditelný.

The show must go on. (Show musí pokračovat.)

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arova hra: