Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Anděl smrti jménem Dialona

11.12.2010 (15:00) • wolfgirl • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3196×

Anděl smrti

Legendy o upírech jsou pravdivé. Legendy o vlkodlacích jsou pravdivé. Legendy o měničích jsou pravdivé. Tak proč by nemohly být pravdivé legendy o andělech? O andělech smrti? Řeknu vám jednu věc.... Nejsou to legendy, je to pravda. Vím to. Jsem jednou z nich. Jmenuji se Dialona. Narodila jsem se roku tisíc devět set pět. Když mi bylo deset let, narodila se mi sestřička. O dva roky později jsem odešla z tohoto světa.

Byl krásný den, když jsem se vzepřela všem pravidlům andělů smrti a dala život jednomu dítěti a jeho matce. Jeden z nich měl zemřít. Přežili oba. Jenže zákon je zákon a místo nich musel zemřít někdo jiný. Dítě se jmenovalo Renesmé a její matka byla Isabella. Jak už jsem řekla, musel zemřít někdo jiný. Podmínka byla, že to musí být někdo z jejich rodiny. Nemohla jsem toho dotyčného odsoudit, proto jsem všem našeptala, kde se mají setkat. Znala jsem jejich jména. Věděla jsem, kdo je kdo…

Všichni Cullenovi byli v tom domě, v obývacím pokoji. Rosalie a Emmett seděli na pohovce. Naproti v křesle se uvelebili Jasper s Alicí. Esmé a Carlisle stáli u okna a dívali se ven. Čekali návštěvu. Mě. Mysleli si snad, že přijdu po cestě? Isabella a Edward si na béžovém koberci hráli s Renesmé.

„To není dobré. Nevidím nejbližší budoucnost,“ prohlásila najednou Alice. Ok. Teď je ten správný okamžik se objevit. Nechtěla jsem se zjevovat jen tak ze vzduchu, proto jsem se objevila v druhém patře a sešla jsem do obývacího pokoje po schodech. Nikdo si mě nevšiml.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je tiše. Všichni okamžitě vyskočili a postavili se do obranného postoje před Isabellu, která v náručí svírala malou Renesmé.

„Nebojte se, kdybych vás chtěla zabít, už byste byli mrtví,“ řekla jsem sebevědomě.

„Kdo jsi? Co po nás chceš?“ vyštěkla Rosalie.

„Jmenuji se Dialona. Jsem anděl. Přišla jsem, abych odtud odvedla jednoho z vás. A to Isabellu nebo Renesmé.“ Nemusí vědět, že jsem anděl smrti.

„Nemají, jen tak náhodou, andělé pomáhat?“ zeptal se Edward.

„Jo…“

„Tak proč, sakra, mi chceš vzít zrovna toho, koho nejvíc miluju!“ křičel na mě Edward. Asi to vědět potřebují.

„Protože jsem anděl…“

„Prosím tě, vymysli si něco jiného,“ vyštěkla Rosalie.

„Nejsem obyčejný anděl. Jsem anděl smrti.“ Všichni Cullenovi zatajili dech.

„Ale proč…?“ snažil se stále pochopit Edward.

„Nejde tady o to, jestli chci, ale…“

„Tak o co?!“ zeptala se Rosalie

„O to, že musím. Nechala jsem je obě dvě žít. Tím, že obě přežily, se změnila budoucnost vás všech. Porušila jsem tím asi sto zákonů andělů smrti. A proto musí místo jedné z nich zemřít někdo jiný. Někdo z vaší rodiny.“

„Tak proto jsi sem přišla? Abys nám řekla něco takového?“

„Ne…“

„Tak proč?“ křikla na mě Rosalie.

„Protože jsem nemohla nikoho z vás jen tak odsoudit k jisté smrti. Přišla jsem, abyste si mohli vybrat, kdo se za jednu z nich obětuje. Abyste náhodou neřekli, že nejsme fér, dávám vám čas do úplňku. To znamená, že na rozhodování máte dva dny.“ Už jsem se nenamáhala se složitým odchodem, a jen tak jsem zmizela.

Z nudy jsem pak vzpomínala na svou mladší sestřičku. Jak se narodila, jak jsme si spolu hrály. Jak mi v nevědomosti seděla na kolenou, když jsem odešla z tohoto světa. Jak ve svých osmi letech, když pochopila, co se mi stalo, přišla a plakala na mém hrobě. Jak ji v jejích osmnácti letech zmlátil ten parchant. Jak měla nový život, a jak si na něj nemohla zvyknout, a jak si zvykla. Jak jsem jí pomohla, aby potkala svou životní lásku, a jak mě přestala potřebovat. Neuvědomila jsem si to, ale vzpomínala jsem celou noc. Pak asi v půl šesté mě někdo volal. Poznala jsem ji po hlase. Rosalie.

Objevila jsem se v jejím pokoji. Stála u okna a volala k nebi moje jméno. Rukama se opírala o parapet. Její blond vlasy jí ležely na zádech. Na sobě měla šedé tepláky a světle modré tričko s krátkým rukávem. Na nohách měla obuty sportovní tenisky.

„Halo! Tady jsem. Ahoj, Rosalie, prosím, říkej mi klidně Dio. Co potřebuješ?“ Bože, ať to není to, co si myslím.

„Jo! Ahoj. Chtěla jsem s tebou mluvit o… chci to udělat. Chci se obětovat za Renesmé.“ Nemám slov. Chce to. Jenže… Podlomila se mi kolena. Zůstala jsem sedět na zemi a zírala jsem do prázdna.

„Dio? Dio?! Dio, jsi v pořádku?“ Ne! Chtělo se mi zakřičet, ale jazyk mě přestal poslouchat. Pak mě někdo začal volat a řeč se mi vrátila.

„Jo v pohodě, jen… já… promiň, někdo mě volá, musím jít. Promluvíme si o tom později. Dobře?“ Nečekala jsem na odpověď a zmizela jsem.

Ten den si mě zavolali i Edward a Emmett. Vysvětlila jsem jim, že se mezi sebou musí dohodnout, kdo se tedy obětuje. Emmett se mi potom svěřil, že čekal, že první se k tomu přihlásí Rosalie, a že ho překvapilo, že se tak nestalo. Neřekla jsem mu pravdu. Neřekla jsem mu, že se o to Rosalie pokusila a že mám v plánu jí to rozmluvit. Jen ještě nevím jak.

Objevila jsem se v jejím pokoji a doufala, že při našem rozhovoru jí nebudu muset říci pravdu. Byl večer. Slunce už dávno zašlo za obzor.

„Jsem tady.“ Při zvuku mého hlasu sebou trhla.

„Jů! Tys mě ale vylekala. To se ještě nikomu nepovedlo. Takže… o čem jsi to chtěla mluvit?“ Přešla jsem k posteli, na kterou jsem si v zápětí sedla a poklepala jsem na místo vedle mě. Pochopila. Posadila se a zadívaly jsme se navzájem té druhé do očí.

„Já… ty… jen… jen… nemůžeš se obětovat!“

„A to zas proč?“ vyskočila.

„Nedovolím ti to!“ ignorovala jsem její otázku.

„Proč?!“ zavrčela na mě ta slova. Nemůžu jí to povědět, ne pravdu.

„Už jsem řekla. Kdokoli kromě tebe!“

„Jenže já chci!“

„Jenže já to nedovolím! Nedovolím, abys zničila mé skoro stoleté úsilí o to, abys přežila!“ ruply mi nervy. Divila jsem se, že ještě nikdo nepřišel, protože teď jsme na sebe už křičely.

„Tak proč ses o mě tak starala!?“ Teď někdo rozrazil dveře a v nich stáli všichni Cullenovi. Zrovna, když jsem odhodlala to vyklopit.

„Protože jsi mladší a jsi moje sestra!“ Nikdo v domě nedýchal. Nikdo v domě dýchat nepotřeboval.

„Lžeš! Já nemám sestru! Měla jsem, ale ta…“

„Zemřela jsem, když ti byly dva roky. V osmi letech, když ses to dozvěděla, přišlas a plakalas na mém hrobě.“

„Jo… teda ne! Moje sestra se nejmenovala Dialona.“

„Jméno Dialona jsem získala až jako anděl. Mé pravé jméno zní, Caso. Italsky. Znamená to naděje,“ řekla jsem jí s úsměvem a slzami v očích.

„Caso, sestřičko moje!“

„Rose, jsem tak ráda, že to už konečně víš.“ S těmito slovy jsem ji objala. Zbýval jeden jediný den.

Tu noc jsem se s Cullenovými velice sblížila. Byli moc milí. Carlisle měl pořád nějaké otázky a mé odpovědi si zapisoval do malého sešitku. Při zmínce o duších se k nám připojil i Edward. Vysvětlila jsem jim, že duším upírů říkáme ztracené, a že některé uvázly mezi nebem a zemí a některé mezi peklem a zemí. Taky jsem jim řekla, že pořád existuje naděje na to, aby se ztracená duše dostala od pekla k nebi. Jo! A taky, že peklo vlastně ani není. Je pouze podsvětí.

Do rána se rozhodlo, že obětní beránek bude Edward. Musela jsem taky přiznat barvu, že mě již nikdy v životě neuvidí. Rose zase plakala. Teda obrazně řečeno. Bylo jí, i mně, velmi líto, že jsme se tak málo znaly, a že se už více neuvidíme.

„Až vezmu tvou duši, nebudeš nic vnímat. Až bude na svém místě, tak… zemřeš,“ rozdala jsem poslední instrukce.

Pak jsem už vnímala jen to, jak mizím a letím k Edwardově duši. Nebylo pro mě ani překvapení, když jsem ji našla mezi nebem a zemí. Pak jsem shlédla dolů na zem a viděla jsem, jak byli šťastní, a jak trpí. Právě v tu chvíli jsem dostala nápad. Obětovala jsem se. Obětovala jsem se za to, aby byla moje malá Rosinka v pořádku a šťastná. Když jste v nebi, víte vše. Já jsem věděla, že to, co jsem udělala pro celou rodinu Cullenů, bylo správné. Věděla jsem, že jediná oběť převážila všechny vraždy, kterých jsem se jako anděl smrti dopustila.

„Rose, obětovala jsem se, abys mohla ty i tvá celá rodina žít. Mám tě moc ráda.“ To byl poslední vzkaz, co ode mě moje malá sestřička slyšela.

Moje shrnutí

Autor: wolfgirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl smrti jménem Dialona: