Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Amore attraverso sito

27.11.2009 (15:23) • KairaTay • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 4504×

Fantom opery - Písnička, co by se mi k tomu líbila...

V dnešní době není nic divného mít doma internet. Dnes ho má v domácnosti každá druhá rodina. A já nejsem žádná výjimka. Jmenuji se Isabella Swan a bydlím s matkou a jejím novým přítelem ve Philadelphii. Je to velké město, které skrývá velmi mnoho možností. Nejraději chodím do kina Village je zde největší ze všech. 3D obraz s brýlemi a perfektní zvuk. Každý kdo tomu trochu rozumí si nenechá ujít žádný film, co stojí za koupení lístku. Je pátek večer a já jsem tentokrát doma, protože ostatní kamarádi buď nemají čas anebo jeli na prodloužený víkend s rodinou. Nenapadlo mě nic jiného než si sednout k počítači a připojit se na internet.

Celkem často chodím do místnosti pro opuštěné duše. Myslím, že to je tak 3 měsíce co si píšu s holčinou, která má přezdívku Caro. Rozumím si sní, prý jí je 18 let a má hnědé vlasy krátce střižené. Celkem milá, ale hrozně ukecaná. Po tříměsíčním psaní, bych ji chtěla docela poznat, ale neodvážila jsem se to zatím napsat. Dnes byla připojená také.

„Ahoj Caro, jak se dnes máš?“ napsala jsem přes soukromý chat.

„Ello, mám se velmi dobře. Dnes jsem byla se sestrou nakupovat. A co ty, že jsi v pátek doma?“

„Já celkem dobře. Většina kamarádů není doma tak jsem si řekla, že dnes budu také.“

„Tak to je mi líto, že jsi tam zavřená. Ale jestli chceš, můžeme se někdy sejít. Ráda tě konečně poznám. Co ty na to?“

Chvilku jsem na tu obrazovku civěla a nevěděla co odepsat. Na jednu stranu navrhla to ona. Ale na druhou co když je to psychopat. Nechtěla jsem tomu věřit musela jsem se rozhodnout a to rychle.

„To by bylo fajn. Jak to uděláme? Kde vůbec bydlíš.“

„Jestli chceš, mohu za tebou přijet a ty mi to tam ukážeš. Já jsem z Forks.“

„Tak jo. Kdy ti to bude vyhovovat?“

„Co takhle zítra?“

Nevěřícně jsem koukala na monitor. „To myslí vážně?“ říkala jsem si pro sebe nahlas. Skvělé tak ne, že si tu píšu s holkou místo courání venku, ale já ještě ke všemu začínám trpět samomluvou.

„Skvělé budu se těšit.“ Napsala jsem docela i upřímně.

„Tak jo můj mobil máš tak si napíšeme, až tam budu. Zatím ahoj. Musím jít,“ a hned se odpojila.

Co je tohle za způsoby napsat a nečekat na odpověď. V tu chvíli jsem nadávala jak špaček. No tak fajn, ale doufám, že bude normální. Docela by se mi jedna normální kamarádka hodila! Neměla jsem jich moc, ale ty co mám, jsou pěkně praštěné na svůj věk. Vypnula jsem počítač a šla do koupelny pustila vanu a zalezla dovnitř. Voda, byla příjemně teplá a hřejivá. Po 20 minutách jsem usoudila, že je čas vylézt a jít si lehnout.

„Isabello, ty ještě nespíš?“ volala na mě maminka.

„Ještě ne. Ale, už se tam chystám.“

„Tak dobrou miláčku.“

„Dobrou mami,“ rozloučila jsem se a vklouzla do pokoje.

Cestou jsem přemýšlela, jak by zítřek mohl probíhat. Napadlo mě, že ji vezmu do kina nebo někam nakupovat to miluju ze všeho nejvíc. Obchody jsou tu úžasné a ani ne moc drahé. Ale na druhou stranu co když nakupování nemá ráda a kino, už vůbec ne. Nechám to teď koňovi má větší hlavu a jdu si lehnout. A stím jsem usnula.

Probudila jsem se ráno kolem 8 hodiny. Venku, bylo dneska nějak neobvykle zataženo, alespoň nebylo takové vedro jako včera. Vyndala jsem z pod peřiny obě nohy na podlahu a přemýšlela, jestli mám, už vylézt nebo ještě hupsnout do vyhřátého pelíšku. Ale byla jsem vyspalá, takže koupelna vyhrála. Když jsem se dobelhala do koupelny shodila jsem ze sebe pyžamo a vklouzla do sprchy. V klidu jsem si umyla hlavu a pak ten zbytek. Nechtěla jsem vůbec vylézt, ale mamka za chvilku bude vstávat a zase by nadávala, že jsem tu dlouho. Otevřela jsem dvířka od sprcháče a vzala si osušku na otření. Když jsem vyšla podívala jsem se do zrcadla, co bylo u umyvadla. „Ty teda dneska vypadáš,“ prohodila jsem a všimla si, že jde dovnitř mamka.

„Dobré ráno.“

„Ahoj zlatíčko, jak ses vyspala?“ prohodila máma ještě ospalá.

„Docela dobře. Dnes večer nebylo takové vedro.“

„Tak to je dobře já se nevyspala skoro vůbec. Phil hrozně chrápal,“ všimla jsem si kruhů pod očima.

„To je mi líto. Kup mu nějaké prášky. Tedy jestli takové existují,“ prohodila jsem ze srandy.

„No asi se doktora zeptám,“ a obě sme se začaly smát.

„Tak já se jdu obléct. Má přijet kamarádka,“ a zavřela jsem za sebou dveře.

Šla jsem pomalu chodbou do svého pokoje vzala za kliku a otevřela. Všimla jsem si, že mi svítí mobil. Letěla jsem k němu div, že jsem se nepřerazila o svoje vlastní nohy.

„Ahoj Ell, budu tam tak za 2 hodinky. Stačí ti to na přípravu?“

Zmáčkla jsem odpovědět „Ahoj Caro, ano stačí. Bydlím v ulici St. Rose 1987,“ a odeslala.

Podívala jsem se na hodiny bylo zrovna 9 hodin. Tak jo bude tu tak kolem 11 to stačím ještě uklidit a dala jsem se hned do toho. Neměla jsem tam žádný binec, ale jen pro ten pocit. Když jsem skončila, zvedla ruku a podívala se na hodinky. „Jé, to už je hodin. Tak teď jdu udělat něco se sebou,“ stím jsem zalezla znovu do koupelny.

Vyčistila jsem si zuby, namalovala se a učesala. Tak teď se jen obléknout do toho šíleného počasí. Otevřela jsem dveře od koupelny a vyšla ven. Namířila jsem si to rovnou k sobě do šatníku. Nemám ho moc velký, ale za to se mi tam vejde spousta nového, co si pořád kupuju. Našla jsem vzadu ve skříni pěknou černou mikinu s kapucí. Bílé dlouhé tričko pod zadek a k tomu světlé džíny. Podívala jsem se do zrcadla a prohlédla se. „No myslím, že to ujde.“ Řekla jsem si pro sebe nahlas. Najednou jsem se zaposlouchala do toho ticha, co v mém pokoji vládne a uslyšela mobil, jak zvoní na poplach. Ten telefon mě jednou zabije, jak pořád řve. Vzala jsem ho do ruky a otevřela sms.

„Ahoj Ell, tak jsem tady a myslím, že jsem našla i tu ulici a barák.“

Letěla jsem k oknu a opravdu stála před domem ve žlutém Porsche. Nestačila jsem se ani divit kde na to vzala.  Výkon motoru má 235 kW, airbagy, ABS, palubní počítač a posilovač a to nemluvím o elektrických stahovacích sklech. No prostě nádhera. Má vkus to se musí nechat. Zamávala jsem na nic a šla ke dveřím.

„Ahoj Caro, takže jsi to našla bez problémů?“ zeptala jsem se ji.

„Ahoj Ell, jasně že našla. Takže co podnikneme?“

„Jestli chceš, můžeme jít buď do kina, nebo nakupovat,“ navrhla jsem a doufala, že si vybere tu druhou možnost.

„No mě osobně by se líbilo nakupování. Co ty na to?“ usmála jsem se celá šťastná.

„Tak naskoč a ukaž mi, kam mám jet,“ nastoupila jsem a vedla ji k nákupnímu centru.

Když jsme tam dorazily a zaparkovali hned jsem Caro táhla k prvnímu obchodu. Ta, ale nečekaně zabrzdila a otočila si mě k sobě.

„Ell měla, bych se ti představit svým jménem. Jmenuji se Alice Cullen,“ a podala mi ruku na pozdrav.

„Těší mě Alice já jsem Isabella, ale všichni mi říkají Bello.“

„Takže Bello kam se půjde jako první?“

„No myslela jsem, že se můžeme podívat na boty nebo oblečení. Anebo skočit si někam na kávu a něco sladkého.“

„Tak dávám přednost kávě a nějakému zákusku. Jdu za tebou veď mě,“ šla tiše za mnou.

Zavedla jsem nás do malé cukrárny na začátku centra. Vešli jsme dovnitř a usadili se. Obsluha přišla velmi rychle tak jsme si objednali.

„Bello, proč chodíš vůbec na net se seznamovat?“ zeptala se Alice a oči měla upřené na stůl.

„Jen tak pro zábavu. Poznávání nových lidí a tak.“

„Aha. No já jsem tam šla tehdy poprvé s tím, že si tam možná najdu nějakého kluka.“

„No to já také, ale narazila jsem tam na tebe. A jsem ráda jsi bezva.“

„Děkuji ti,“ a podívala se za sebe.

„Za co mi děkuješ?“ povytáhla jsem obočí a čekala.

„No, že jsi mi dala šanci. A já tak mohla na chvilku vypadnout ze stereotypu,“ krásně se usmála.

Akorád nám přinesla obsluha objednanou kávu a zákusek. Krásně to vonělo. Chvilku jsem míchala lžičkou obsah skleničky a zamyslela se.

„Bello, Bello jsi v pořádku,“ řekla ustrašeně.

„Ah promiň Alice. Jen jsem se zamyslela.“

„To je v pořádku.“

To bylo dost hloupé. Vidím ji poprvé a hned se zamyslím a ona je strachy bez sebe. Hrozně jsem se styděla.

„Alice, ty máš sourozence?“

„Ano mám. Sestru Rosalii a bratry Emmetta, Edwarda a přítel Jasper.“

„No páni ty jich máš.“

„Jsou, ale nevlastní. Takže jsem teoreticky stále jedináček.“

„No já nikoho nemám.“

Kávu jsem měla, už v sobě a čekala jsem jen na Alice. Už jsem se těšila na nakupování potřebovala jsem nové oblečení, protože už jsem si dlouho nic nekoupila.

„Co budeme kupovat Alice? Já, bych potřebovala nějaké šaty na normální nošení a k tomu boty. Doufám, že mi pomůžeš,“ a mrkla jsem na ni.

„Jistě, že ti pomůžu a ráda.“

„Tak co můžeme?“ kývla jsem na obsluhu a ta hned ochotně přišla. Zaplatili jsme a vyrazili směr nákupy.

Prolezli jsme snad každý krám, co tu máme. Šíleně mně boleli nohy. A já věděla, že až dorazím domů padnu jako zbitá. Hrozně mě ten den s Alice bavil. Jen byla velká škoda, že už musela domů. Po 5 hodinách lítání po obchodech mě odvezla i s taškami před dům, rozloučila se a odjela. Když jsem dorazila domů uklidila si všechny nové šaty, které zabrali minimálně šest tašek a boty, které byli jen v pěti. Pak jsem si na chvilku zalezla ještě k počítači a vstoupila do jiné dimenze jménem virtuální svět. Ve, kterém jsem poslední dobou byla jako doma. Bylo jednodušší utéct sem před chaotickou realitou. Když jsem se připojila, přišla mi zpráva na soukromí chat.

„Ahoj Ello, jak se máš? Nechceš pokecat?“ Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, protože mi nikdy nikdo nenapsal kromě Caro. Tedy vlastně teď Alice.

D-WAR? Kdo kruci je? Ještě by mi scházelo, aby to byl nějaký pošuk. Ba co víc, ale to si radši představovat nebudu.

„Ahoj D-WAR, mám se fajn. Co ty tady a že píšeš zrovna mě?“

„Ani nevím, co tu dělám, ale nemám, co dělat moje ségra odjela za nějakou kamarádkou.“

Kamarádkou? Ježiš doufám, že nemyslí Alice.

„Mohla bych se na něco zeptat?“

„Klidně se ptej.“

„Jak se jmenuješ?“ čekala jsem celá netrpělivá, jestli mi na tu otázku odpoví.

„Já jsem Edward a ty?“ Vytřeštila jsem oči na monitor a nestíhala vlastní myšlenky, které se mi rozeběhli někam na pochod.

„Já jsem Isabella, ale říkej mi Bello,“ chvilku byla odmlka a já doufala, že snad ještě napíše.

„Tak to jsi ty, ke které jela moje sestra?“

„Jestli se jmenuje Alice tak ano. Jsem to já. Ty se zlobíš, že odjela?“

„Ne nezlobím, ale měla něco říct, než se vypařila. Možná, bych jel rád sní a taky se odtud zdejchnul.“

„Tak to mě mrzí, že ti nic neřekla. Ale pozdravuj ji ode mne, až dorazí. Příště můžeš přijet sní jestli chceš. Ráda tě poznám, když jsi ten starší brácha :).“

„Neříkej dvakrát. Mohlo by se stát, že tě vezmu za slovo,“ nad touhle větou jsem se celá začervenala.

„No je dost pozdě. Asi půjdu spát. Sladké sny,“ čekala jsem na odpověď, i když odpovídat vůbec nemusel.

„I tobě sladké sny. Když budeš chtít najdeš mě zítra tady kolem 20:00 hodiny.“

„Dobře budu na to myslet. Ahoj,“ klikla jsem na, odpojit a vypnula počítač.

Byla jsem, už dost utahaná. Po tom dlouhém dni s Alice se sni, nedivím. Vzala jsem si do ruky košilku a namířila si to rovnou do koupelny. Zpátky jsem byla za 20 minut. Zalezla jsem pod studenou peřinu a zkusila usnout. Po chvilce jsem slyšela, jak se otvírají dveře od pokoje.

„Bello, spíš?“ pověděla maminka.

No tak mlčení by mi asi neprošlo. Ale bylo by to jediné řešení jak se vyhnout rozhovoru o mé nové kamarádce.

„Nespím. Co potřebuješ?“

„Nic důležitého. Klidně spi dobrou noc zlato,“ zavřela dveře a odešla.

Přemýšlela jsem proč semnou chtěla mluvit, ale že to počká, až do zítra. Chtěla mluvit o Alice? O škole? Já nevím. Raději jsem se zavrtala do peřiny, zavřela oči a nechala se unášet do říše snů.

Ráno jsem se probudila jako obvykle v 8 hodin. Byla jsem vyspalá jako nikdy. Teprve teď mi došlo, že se dneska nevyhnu rozhovoru s mámou. Chtěla jsem vylézt, ale nešlo to. Postel byla vyhřátá a já do ní na chvilku ještě zalezla. Ale co čert nechtěl, zazvonil mi mobil. Co to je za číslo? Říkala jsem si, když jsem uviděla příchozí sms z neznámého čísla. Zase někdo otravuje. Čelist kdyby mohla tak mi spadne minimálně o metr dolů. „Ahoj Bells. Doufám, že tě nebudím. Chtěl jsem počkat na večer, ale nedalo mi to tak jsem sestře sebral tvoje číslo. Doufám, že ti to nevadí… Edward.“

„Ahoj Edwarde, nestačím koukat. Jak tak vidím vím co chceš. Nevadí mi, že píšeš. Jsem vzhůru od 8. Pročpak bys nevydržel?“ byla jsem celá nedočkavá, co odepíše.

„Ani nevím. Byla to touha, kterou jsem musel poslechnout. Neznám tě a chtěl bych tě poznat.“ Edward docela překvapil.

I já se na večer moc těšila, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Myslela jsem si, že je to přitažlivost jako k nějakému adrenalinovému sportu. Ale nechápala jsem, že to tak cítí i on. Byl to dost zvláštní pocit. Když člověka neznáte, ale přesto ho to k němu přitahuje neuvěřitelnou silou. Kdybych věřila, že existuje nějaký nadpřirozený svět tak, bych řekla, že možné je všechno.

„Nevím jak je to možné, ale i já to cítím myslím stejně. Je to na tobě jestli chceš přijet nebo ne.“ Psala jsem to upřímně což mě překvapilo. Nebylo u mě zvykem, že jsem chtěla poznat člověka hned první den, co jsem ho znala. Ale u něj mi to bylo tak nějak upřímně jedno.

„Přijedu rád. Ale Alice nechám doma.“

„Budu se těšit,“ odepsala jsem a šla si připravit nějaké věci, které by se hodily na první schůzku.

Letěla jsem hned do šatny a našla si tam krásné růžové šaty bez ramínek a k tomu i lodičky. Samozřejmě jsem mobil nezapomněla vzít sebou… Doufám, že odepíše, kdy přijede.

„Přijedu dneska kolem 13 hodiny. Co ty na to,“ popadla jsem mobil a četla úplně bez dechu.

„Dobře takže kolem 13 hodiny. Zatím ahoj. Budu se těšit,“ položila jsem mobil a začala jsem něco se sebou dělat. Osprchovat a upravit si vlasy.Když jsem byla hotová zalezla jsem do pokoje a oblékla se. Mrkla jsem na hodinky 12 hodin, takže mám ještě hodinu.

Naučené jsem měl uklidit si vždycky pokoj, když měl někdo přijít. To jsem měla asi jako úchylku po mámě. Ta to totiž dělala taky. No moc jsem toho na uklízení neměla, takže jsem si sedla k počítači a pustila si písničky. Zaposlouchala se do nich a zapomněla jsem na okolní svět.

„Isabello,“ volala maminka.

„Isabello, ta holka je snad hluchá,“ zaslechla jsem, až dupání po schodech klepání na dveře.

„Ano mami,“ podívala jsem se na ni.“

„Máš tu nějakého chlapce. Říká, že se jmenuje Edward. Znáš ho?“ koukala na mě jak na mimozemšťana co to mám na sobě.

„Dobře. Děkuju,“ podívala se na mě, otevřela pusu, jako kdyby chtěla něco dodat, ale zase ji zavřela a přivřela dveře.

Vypnula jsem počítač a letěla dolů. Edward, byl dole s maminkou a povídali si. Byl to takový zvláštní pocit, aby tady na mě čekal kluk. Když jsem ho spatřila nemohla jsem uvěřit jak je možné, že tohle krásné stvoření čeká na mě. U nás v obýváku. Podíval se na mě a viděla jsem ty jeho krásné oči. Měl je podobné jako Alice, ale vlasy měl jiné než ona. Takové zlaté. Hrálo mu v nich snad milion odstínů.

„Ahoj Bello, strašně ti to sluší. Můžeme jít?“ zeptal se a při tom mi políbil ruku.

Celá jsem se začervenala a on se usmál. Ukázal mi ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděla. Celý život čekám na kluka, co by mě miloval a hodnou kamarádku, která by poslouchala i mě a ne jen sebe. Tohle je neuvěřitelný pocit. Já jsem získala obojí najednou. V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě. A to jsem ho ani neznala, ale jediné co jsem věděla, bylo, že jsem se do něj asi na první pohled zamilovala. Pořád se smál, když jsem se začervenala. Vůbec jsem ho nechápala.

„Moc děkuju. I tobě to sluší. Můžeme jít,“ pomalu jsem se otočila ke dveřím a zamířila si to rovnou k nim.

„Isabello,“ hubovala maminka.

„Neboj na večeři přijdu.“

„Dobře, ale nezapomeň na to. Jinak příště nikam nejdeš!“ zavřela jsem dveře a šli jsme k jeho autu. Asi mě nemělo vůbec překvapit, co měl za auto.

Otevřel mi dveře u spolujezdce a já nastoupila. Obešel auto, nasedl a nastartoval. Pomalu se rozjel a vyjel od nás z ulice.

„Tak Bello, kam půjdeme?“ zeptal se a při tom koukal stále před sebe.

„Kam chceš.“

„Dobře kam chci, ale na to sis tedy moc pohodlné boty nevzala,“ zase se krásně usmál.

„Jak to? Kam jedeme…“ pořád mi vrtalo hlavou kam mě chce vzít.

Dojeli jsme na nějakou cestu, kterou lemovaly stromy. Když jsme dojížděli ke konci lesa, byla tam nádherná pláň. Zastavil auto a vystoupil. Znovu obešel auto a mě otevřel dveře, abych mohla vystoupit.

„Mám jít rovně?“ zeptala jsem se s obavou, že tam v těch botách ani nedojdu.

Edward, byl ale rychlejší. Než jsem stihla říct, že se asi zabiju, držel mě v náručí a šel semnou k mýtince. Když jsme tam došli tak mě postavil na zem a já se mohla podívat, jak to tam vypadá. Krásná velká louka a uprostřed bylo něco, co jsem na takovou dálku nemohla ani identifikovat.

„Co je to tamhle vzadu?“ řekla jsem udivená tou krásou, která tady na mě působila.

„Tam jdeme. Tajně jsem doufal, že řekneš abych jel kam chci. Tak jsme tady,“ pořád se usmíval a mě se to ohromě líbilo.

Připadala jsem si tam jak Alenka v říši divů. Všude bylo mraky kytek a nebe to jen podtrhlo. Prostě krása, nádhera.

„Edwarde kam jsi mě to vzal?“ podotkla jsem se zatajeným dechem.

„Když jsme se sem přistěhovali. Prošel jsem celý les křížem krážem. A našel tohle místo. Chodím sem odpočívat a relaxovat. Doufám, že se ti tu líbí?“

„Odkud jste přišli?“ zeptala jsem se zájmem.

„Chicaga.“

„Tam jsem nikdy nebyla. Jaké to tam je?“ byla jsem najednou hrozně zvědavá.

„No jaké to tam bylo. To je široký pojem. Máš tam víc možností než tady, ale to jistě znáš z Philadelphie.“

„No to máš pravdu. Promiň, nechtěla jsem tak vyzvídat.“ A sklopila oči.

Ruku mi dal pod bradu a já se mu podívala do jeho medových očí. Byly tak uhrančivé, krásné úplně jsem se v nich ztratila. Přešla jsem blíž k němu tak, aby mezi námi nebyla moc velká mezera. To se mi totiž nelíbilo. Lehce jsem se na něj usmála a políbila ho něžně rty. Poprvé to, bylo nádherné, ale když jsem ho zkusila políbit podruhé, byl najednou pryč. Stála jsem tam jak přimražená. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde nebyl.

„Edwarde, kde jsi?“ zavolala jsem do prázdného místa. Vůbec se neukázal.

„Edwarde. Co se to kruci děje,“ klesla jsem na kolena a začala plakat. Byla jsem tak vystrašená, že jsem se už nedokázala ovládat.

Stále se nikde neobjevil a já teď nevím, jestli jsem měla strach o sebe nebo o něj. I když jsem si byla stoprocentně jistá, že jemu nic není. Ani nevím, jak dlouho jsem tam klečela na kolenou, ale pomalu už začínalo pršet. A vzhledem k tomu, že jsem toho na sobě moc neměla, byla mi zima. Na pravé straně se něco šustlo a ve mně hrklo.

„Edwarde, jsi to ty? Do háje ozvy se!“ volala jsem na to místo, už celá promočená.

„Bello, omlouvám se!“ v tu ránu byl u mě a omlouval se.

Vůbec jsem nechápala tu rychlost. V jednu chvíli tu nebyl a v druhou ano? Tohle mi bude muset vysvětlit.

„Edwarde, kdo jsi? To co jsi předvedl normální člověk nesvede!“

Chvilku bylo ticho, ale pak se rozpovídal. Podal mi svou bundu, abych nenastydla, vzal mě do náručí a rozběhl se semnou do auta. Vůbec mě nenapadlo bát se ho. Cítila jsem se sním podivně v bezpečí. Zastavil se u auta, položil mě na zem a otevřel mi dveře, abych nastoupila. Vlezla jsem dovnitř a čekala na odpověď.

Nastoupil dovnitř auta a přemýšlel jak má všechno vysvětlit.

„Bello, já nejsem normální člověk. Teoreticky nejsem ani z tohohle století. Nevím, jestli mi uvěříš nebo ne, ale já cítím, že k sobě patříme. Nechtěl, bych tě nijak vystrašit, ale musíš vědět, kdo jsem i celá má rodina,“ koukala jsem na něj jak na zjevení, které přišlo z nebe.

„Takže ty mi chceš říct, že jsi?“ hlas se mi třásl no vlastně jsem se klepala celá.

Edward si toho všiml, nastartoval a zatopil. Za chvilku v autě bylo příjemné teplo.

„Ano. Nejsem člověk. Já já jsem upír,“ když to dořekl, sklopil oči na volant.

„A to mi říkáš jen tak? Strach, ale nemám, cítím se s tebou tak nějak v bezpečí. Asi taky nejsem normální,“ vydrkotala jsem ze sebe.

„Ano. Když jsi mě chtěla políbit podruhé přestal jsem se ovládat a to byla chyba. Promiň.“

„Nic se neděje, ale co teď bude s námi?“

„Pochopím, když mě nebudeš chtít, už nikdy vidět. Je to na tobě Bello.“

„Já tě nechci ztratit. Zamilovala jsem se do tebe. Neopouštěj mě prosím,“ nemusela jsem ani přemýšlet co řeknu.

„I já se do tebe zamiloval hned, co jsem tě poprvé uviděl. Neopustím tě nikdy, pokud mi to sama neřekneš! Smím tě políbit?“

Já jsem jen kývla a čekala, až se rozhodne sám. Nechtěla jsem ho zase vystrašit jako před tím. Kdybych věděla kdo jsou nikdy, bych na něj takhle nenaléhala. Příšerně jsem se do něj zamilovala, ale věděla jsem, že tohle u mě nikdy nepomine!!!

Po chvilce se ke mně nahnul a políbil mě. V břiše jsem najednou měla tucet motýlků, byl to krásný pocit, která jsem nikdy nezažila v takové míře.

Získala jsem kamarádku a lásku na celý život. Jestli se to povede a Edward jednou bude souhlasit s mou proměnou budu, sním navěky.

The End

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Amore attraverso sito: