Stala se upírem, zmizela lidským očím. Její rodině byla oznámena její smrt. Cynthie se už nemohla uspokojit myšlenkou, že se má její Alice dobře, a tak jí zbývají jen vzpomínky, panenka a nevyřešený dluh...
Vzpomínám na tebe má milovaná Alice, kde a jak se nyní míváš, ty, má jitřenka. Však srdce pouhou vzpomínkou nezcelíš, říkává mi kdysi naše maličká panenka.
Nezapomněla jsi na tu naší malou?
Tu se záplatami jednu troufalou?
Z máti starých polštářů ušitou?
Co byla tím naším malým Husitou?
Ta panenka, co poztrácela korále,
pak hledala je s námi celá zoufalá.
A když hrály jsme si na zemi krále,
byla to naše královna, světaznalá.
Z jara pak po zpívajících říčkách,
plavila se s námi jako víla z hlubin.
Pak pátrala po utonulých střevíčkách,
vylovíc je plné žab, vlasů a ryb šupin.
Ta, co teď už si jen se mnou sama,
chodí bosky studenou rosou zrána,
Ta, co pláče že není dvorní dáma,
a ruka její není dávno princi dána.
Už víš? Přesně ta, teď stírá mé slzy,
utěšuje zraněné srdce holčičky,
jejíž sestřička odešla moc brzy.
Právě ta trhává se mnou kočičky.
To panenka stará se o mne bez přestání,
pečlivě, s láskou, úsměvem, radostí.
Nestrachuj se, že láska ke mně se nesklání,
ale upřímný úsměv se mně jen tak nezhostí.
Protože nevíš jak každý den stýská se,
po těch úsměvech tvých šťastných.
Však už nikdy nedočkám se té kráse,
jenž upadla jsi do spánků slastných.
Nevíš, jak stýská se večer každičký,
neslyšet od tebe Dobrou noc.
Náš pokoj bez tebe byl už dlouho maličký,
teď je ale děsivý Alice, velmi moc.
Nevíš, jak stýská se ráno z říše snů,
pak uvědomit si že létala jsem po duze.
Bez tebe, že já se jen zoufale si lžu,
se snem zapomenu, pak vytvářím iluze.
Už snad jen můžu a taky doufám,
že poslední okamžik dechu tvého,
radostný byl, ať smutně nocí nezoufám,
že trouflo si pošpinit ho něco zlého.
Neviděla jsem, nemůžu proto říct,
jak k andělům jsi ladně kráčela.
A však vím, že jistě vydali se tobě vstříc
a ty pak jsi se s nimi do oblak poděla.
To, že jsi odešla, tady téměř nikdo neví,
jen těch pár lidí, prý našich příbuzných.
Nikdo však o pohřeb zájem však nejeví?!
Není to snad zločin zločinů hrůzných?
Tak jsem se ptala kde vlastně jsi,
pochována, noci věčnosti uschována.
Nevědí, jak směšné, že říkají si rodina,
a mně to už vůbec neslouží to ke cti.
Co tedy můžu udělat jiného,
než na tebe vzpomínat před spaním,
s panenkou, na anděla známého,
přemýšlet jak tvou smrt Bohu zdaním.
Snad nebylo pro Něj pouhým zdáním,
že duši tvou zanechali jsme osudu.
Já jeho zlobě upřímně se nebráním,
ale zlo proti tobě, nemůže být bez studu.
Alice, našeptává panenka z pod peřiny,
nikdy hodná, milá a čestná nebyla.
Říká že Ďábel odpočítával vteřiny,
ty prý jsi jen a jen pro kruté zlo žila.
Na měkce krutou zem padají mé slzy slané,
panenka křičí, že nemám plakat pro tebe!
Neposlouchám, karty včerejška už dávno jsou rozdané,
však zvláštní pocit mám, při pohledu na nebe.
Proč? Protože nemohu utéct myšlenkám,
že modlívám-li se opravdu pro špatnou duši.
Snad ta prazvláštní panenka neřekne červenkám,
že přeji si, ať milý anděl tu lež přehluší.
Jakou? Já vím, že nikdy neuvěřím,
že otec zahrál si tehdy na Bruta.
Možná, že špatnou víru nocí já šířím,
když řeknu, že v tvém srdci zela temnota.
Avšak krutá slza pravdy upadá do prázdna,
když z nebe mává hvězda tvá nešťastna.
Sestřičko Alice, sestřičko má drahá,
proč nemůžeme zůstat navždy dětmi.
Proč tu fádní smrt nám život přísahá?
A proč jsme těmi volenými obětmi?
Však ten svět se točil, točí a bude točit dál,
nezastaví pro nic, nikoho na potkání,
Se zlatavým slunkem bez přestání,
ale vzpomínám, jak rád si kdysi hrál.
Nač do tohoto světa my stále se rodíme,
když smrti čelem tak brzko stojíme?
K čemu jsou domovy? Tvář má se ptává,
když za okny smrtka nám věčně stává.
Dnes, další smutný den,
se panenka mračí na mračící se mračna,
prý je jí jedno, že nedělává to slečna.
I mně se ty vrásky na čele tvoří,
kvůli té panence mé čelo jimi nespoří.
Poté řekla mi proč očka tak mhouří,
prý až velké ticho kolem lesů je,
přesně jako to co bývá před bouří,
to, co ta zlá semínka smrti zaseje.
Také ses těch temných příkrovů bávala,
vzpomínám se smutkem.
Jak ten rok maminka naše skončila,
protože neřídila se tvým úsudkem!
Však teď se nikdo nikoho nezastává,
když macecha tetě koláče posílá.
Beru panenku alespoň, co klopýtává
a nezmírní strach, když míjí mě postava bílá.
Čistě bílou kůži mrtvou měl ale ještě někdo,
nevlastnila ji jen ta žena s vlasy ohně.
Ještě jeden, s jehož skutkem se podělo,
příští den srdce mé kamsi do kmenu slivoně.
Jmenoval se James, jak to jméno,
do očí mi křičel neúprosně sprostě.
Tvé jméno prý mělo být jím vražděno,
nakonec mě doneslo se té poctě.
Bylas, jsi a navždy v srdci mém,
jako má sestra budeš milována.
Ve zdraví i nemoci, dobrém i zlém,
jak přísahá nevěsta oddávána.
Odříkávala jsem tvá dávná slova,
zatímco můj život bílím vrahem brán.
Říkala jsem to zas, opět a znova.
anděl ale nepřišel na pomoc od smrti ran.
Naposled jsem otevřela oči, uviděla ji,
mou panenku, mou, nikdy už ne tvoji.
Jak jen nehybně leží v červeném zábalu,
pak víčka zavřela se před světem pomalu.
Přemýšlím proč hloupá jsem byla tak to moc,
věřila, doufala, modlila se, každou každičkou noc.
Přestože nechtěla, ukápla poslední slza.
Slza pro Alice...
Má první poezie tady, tak doufám že mě v noci nepřijdete vzít po hlavě kamenem...
Budu vděčná za jakýkoliv typ komentáře.
Vaše R.R.
PS: Věnovat bych nemohla nikomu jinému než Tobě, nejdrazší a jediná, pěkně vychcaná sestřičko!!!
Tak fajn... Nádech, výdech a chtělo by to, abych přestala pusou vytírat podlahu. To je tak... Jaké slovo existuje kromě: úžasné, dokonalé, fantastické, dobré, nejlepší a ohrozmné? Protože ani tato slova nedokážou popsat, jak skvělé to je! Klaním se a oči mi můžou vypadnout při pohledu na tuto báseň a tvůj talent. Mohla bych si to přečíst 1 000x a i přesto bych na to čuměla jako tele na vrata, vážně dokonalost. By mě zajímalo, kde jsi ten talent nabrala, člověče. Vážně velkolepé, klaním se ti a ani trochu to nepřeháním (bez ironie).
Palec nahoru, líbí se mi to, sice nechápu jak někoho napadají verše a už vůbec nechápu jak jich někdo může napsat tolik... Každopádně velký obdiv, na tohle bych neměla! Je to super
Sdílet
Jedním slovem božské!!! 
Já nevím... Možná proto, že jsem nejspíš první, kdo ti řekl pravdu o tvém talentu pěkně od plic? 
Proč jen můj momentální zjev odpovídá tvé definici?
