Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Hádky s blonckou aneb Rozbřesk ve verších - 1. část

01.12.2011 (15:00) • Sundance • FanFiction poezie • komentováno 6× • zobrazeno 1701×

Na tvoji svatbu přišel jsem nakonec,

ale pohádku ještě neukončil zvonec.

Ta teprve teď začíná zvláštním začátkem,

nekončí nedělí, nýbrž pátkem.

Odjeli jste na líbánky,

nevzali jste si s sebou sáňky.

K moři jedete přece,

na kouzelný ostrov Esmé.

Nevím, jak jste to dělali,

ale v moři jste do noci rajtovali.

A to byl začátek konce věčnosti,

ale bude začátek nesmrtelnosti.

Edward šťastný nebyl,

když zjistil, že zlobil.

Mělas modřiny tak velké,

že schovat je, bylo nelehké.

Menstruaci jsi dostat měla,

ale nedostala, jak jsi chtěla.

Otravu jídlem myslela sis, že máš,

v tvém břiše vyrůstal „plod" váš.

Hned jste jeli zpátky,

přestali myslet na vaše hrátky.

Já přišel jsem za tebou:

„Bello, co to je s tebou?"

Edward chtěl, abych ho zabil,

s radostí bych pistoli nabil.

Avšak ta ho nezabije,

jako že vegetarián je.

Smečku jsem ve dví rozdělil.

Leah a Seth mě následovali.

On říkal, že bratr už jsem nebyl,

válečnou poradu svolali.

Titul bratra uhájil jsem

i s Leah a Sethem.

Seth říkal, že chápe důvod,

proč připravili takový podvod.

Leah říkala, že ho často pouštěli,

já si říkal, že musel padat na hlavu.

Prý, že ho od šprynclů odtrhovat museli,

protože měli olověnou barvu.

Bella říkala, že spánku za šest vtěřin podlehnu,

ale než na podlahu ulehnu,

povím Rosalie jeden vtip,

který jí způsobí obličejový tik.

„Víš, jak blondýnku utopit?"

zvědavě jsem se ptal.

„Stačí na dno bazénu zrcadlo přilepit."

Ale ona říkala, že ten už zná.

***

Esmé starost dělala si,

že domov jaksi nemáme si.

Jídlo nemáme, oblečení taky,

avšak do La Push nechceme zpátky.

Byl jsem hlady bez sebe,

tak Rosalie řekla Belle,

že jídlo přinese mi.

Doufám, že neskazí mi sny.

Z kuchyně se ozývaly divný zvuky,

to rozesmálo všechny upíří kluky.

Z mísy na salát udělala mísu na psí žrádlo,

slovo Fido bylo na boku napsáno,

ale protože mi vyhládlo,

bylo mi jedno, že je toho málo.

Abych jí to oplatil,

řekl jsem jí hádanku.

„Má to mozek a je to blonďatý,

to je stav, kdy musíš obrátit stránku."

Jedním dechem pokračoval jsem:

„Zlatý retrívr přece."

„Ten zná přece každý pán."

„Tak se budu snažit dál."

Doopravdy jsem se snažil.

Jen co od bloncky blbá poznámka padla,

misku s jídlem jsem po ní hodil,

ta s hlasitým beng na podlahu dopadla.

„Vlasy zamazal si mi,

to si potom vyřídíme pěstmi!

Já na to nezapomenu,

že teď mám na hlavě pěnu."

„Blondýně pamět vymazat je lehký,

stačí do ucha jí fouknout."

„Nové vtipy najít je nelehký,

avšak snažší je nějakou zbouchnout."

Leah říkala, že Rosalie chápe,

já si myslel, že jenom už chrápe.

Ale ona nespala, myslela to vážně,

já si začal myslet, že potřebuje lázně.

Prý, že chápe, proč se stará o Bellu,

prý, že až dítě bude venku,

bude jí jedno, že tu už Bella nebude.

Hlavně, že dítě tu po ní zbude.

Leah děti nemůže mít,

ať se bude snažit sebevíc.

Stejně jako bloncka,

která asi nebude taková socka.

Přišel jsem zpět k pijavicím,

kde neležela Bella spící.

Alice říkala, že má další zlomeninu,

já si říkal, že by měla snažší mít rakovinu.

Když Rosalie k nám sešla,

nadávala, že něco tu smrdí.

Nejradši by mě ven vyvedla,

myslím si, že jsou moc hrdí.

„Víš, Rosalie, jak tvoje mozkový buňky umírají?"

ptal jsem se zvědavě.

Ona mlčela, jako by nebyla mezi upíry, co krev sají.

„Tak co, znáš ho nebo ne?"

Když mi neodpověděla,

obrátil jsem se na Edwarda.

„Tak co, už ho slyšela?"

Edward humor neměl,

ale odpověděl.

„Ne, nezná ho."

To je super, že jo?

„Ten se ti bude pijavice líbit,

to ti můžu slíbit.

Tvoje mozkový buňky o samotě umírají,

občas se i pohádají."

***

Už i Edward z toho „plodu" taje,

ale nic o něm zatím neví, jsou v tom skryté taje.

Nemohl jsem se už na to dívat,

s tím se nikdy nenaučím splívat.

Edward řekl, abych vypadl.

Neřekl to hrubě, byl to můj záchraný kruh.

Do jejich garáže jsem vpadl

a sedl do auta, které mělo červený pruh.

Jel jsem do velkého města,

kde otisknout se dá lehce.

Vytičená byla moje cesta,

která se objevila v dálce.

Chtěl jsem se do nějaké otisknout,

to bych si ale musel vytisknout,

jak moje vyvolená vypadá.

Co mě to jenom napadá?

Jedna holka oslovila mě,

že se nechovám skromně.

Prý jsem to auto ukradl,

že jsem někoho okradl.

V autech vyznala se,

ale neztratil jsem se v čase.

„Už půjdu," řekl jsem.

„Dobře." A šla lesem.

Přijel jsem zpátky,

Leah tam byla.

Za to budou splátky,

koho jen kryla?

Mám ji uklidnit,

ale i sebe zklidnit.

Bella plakala,

až z toho smrkala.

Povídali jsme si,

když vykřikla jak na lesy.

Dítě už ven chtělo,

už se ven dralo.

Bylo to velmi nechutné,

doopravdy i smutné.

A už se dítě klubalo na svět,

to vám radši nebudu vyprávět.

Edward nevěděl, co má dělat,

nebo nevěděl co nědělat?

„Vem to dítě"! No to zrovna.

„Ne, vyhoď ho z okna!"

Když bylo po všem

a já si myslel,že je Bella mrtvá,

došel mi nový vjem,

že bude nemrtvá.

Chtěl jsem tu zrůdu zabít,

podíval jsem se na to,

a hned hlavní bylo, že musí žít.

Život jsem vyměnil za to!

Moje milá Renesmé,

ty jsi asi po Esmé.

Laskavá, hodná, milá,

sama ses nakrmila.

Píšu ti tyto řádky,

když kolem bouchají zátky.

Chci, abys věděla, jak to s námi bylo,

aby sis nemyslela, že nás to zabilo.

Otisk - tak se tomu říká.

Krásná - na písmeno ká,

milá - na písmeno em

a my tě moc milujem.

Myslí se tím to, že tam byla ještě před Jacobem, ne, že je tam teď. :) A co na to říkáte? Mám napsat druhou část knihy?

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Hádky s blonckou aneb Rozbřesk ve verších - 1. část: