Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Představa

25.12.2010 (19:00) • SaDiablo • FanFiction poezie • komentováno 1× • zobrazeno 4713×

Bylo to už tak, tak dávno, ale mně ani Edwardovi to nevadilo. Nemuselo. Měli jsme jeden druhého, mohli jsme se o sebe navzájem opřít. A to byla krása naší lásky, veškerého souznění.
Byli jsme spřízněné duše, které nebylo možné rozdělit. Proč to nikdo nechápal? Proč nikdo nechápal mou bolest, když odešli? Jen Edward, to on jediný mne pochopil.

●●●

„Jak se to vyvíjí, Dukeu?“
„Víš to líp než já, kamaráde…“

Duke si povzdechnul a založil ruce do kapes svého pracovního obleku. Svěsil hlavu a přemýšlel nad tím, kdy si osud přestane zahrávat s rodinou, která byla jako jeho vlastní.
Do práce nosil formální oblečení, zároveň ale takové, aby se klienti cítili pohodlně a příliš se nezaobírali vzhledem jak jeho tak kanceláře, ve které své služby poskytoval.

Druhý muž, stojící vedle Dukea, se nervózně ošíval rameny a trhavými pohyby pošilhával k přiotevřeným dveřím Dukeovy pracovny. Potil se čím dál více. Cítil, jak se mu kostkovaná košile lepí na chladnou, orosenou pokožku. Jedna kapka potu se mu perlila na čele a následně na to sjela až pod jeho bradu.
Nepříjemně ho zalechtala na dvoudenním strništi. Znovu sebou trhnul, čímž srazil jednu z několika plastových židlí, které byly v čekárně umístěny pro čekající.

„Neboj se,“ poplácal muže po ramenou Duke. „Však my ji z toho dostaneme.“
„Ale jak?“ pronesl tiše a spodní ret se mu zachvěl. „Dukeu,“ odmlčel se. „Trvá to už rok. Rok.“ Zdůraznil poslední slovo, které z celého jejich rozhovoru hrálo tu nejvýznamnější roli.

Jak. To by Dukea taky zajímalo. Jak to nebohé stvoření dostat z tak závažného stavu? Za celá léta své praxe v životě neviděl toto. Takové pomatení, laicky řečeno.
Ale pomatení se dá vyléčit, většinou, ale toto bylo víc. Šílenství.

●●●

„Udělej dědovi pápá!“
„Ahoj.“

Muž v zelené, kostkované košili zamával levou rukou dívce, která se na něj zářivě usmívala. V rukou držela umělou panenku se zlatavými, kudrnatými vlasy. Drobné prstýnky jí spadaly na nehybná ramena a umělou hmotu, v podobě drobného tělíčka, zakrývalo světle hnědé pyžamko. Bylo stejně hnědé jako dívčiny oči. Jako oči jeho dcery.

„A-ano?“ koktala dívka s uchem u panenčiných drobných rtíků béžové barvy.

Muž se zmohl pouze na chabý úsměv, který ale jeho nevšímavou dceru značně uspokojil. Nevšímala si ničeho jiného, než té panny. Už nebýval rozčílený, nekřičel, aby se vzpamatovala, nevyhrožoval jí tím, že svým přístupem ztratí všechny přátelé, kteří jí zbyli. Dávno pochopil, že i jeho tiché prosby mu k ničemu nejsou, že k ničemu nevedou.

„Říká,“ mlaskla dívka a prameny hnědých vlasů jí spadly do obličeje, „že má hlad. Že mu uděláš papání, Charlie? Už dlouho nic nejedl.“ S těmito slovy se vydala po schodech nahoru.
Až se za ní zavřely dveře, muž se s třesoucíma se nohama posadil na plastovou kuchyňskou židli a tiše se rozplakal.

Až když ho přestala oslovovat „tati“, zjistil, že něco není v pořádku. Té panně sice říká, že je její děda, ale za jakou cenu?
Občas ji slýchává, když mluví s Reneé, kterou občas potěší oslovením „matko“. To je ale maximum, které z ní dostanou.

Po marném pokusu, kdy se snažil dceru dostat k matce do Phoenixu, kde by měla mnohonásobně větší péči, než v tomto malém městečku, kde bývali, to vzdal. Tenkrát, před devíti měsíci od Reneé utekla. Nevědělo se, kde je, až do té doby, než ji policie našla v jednom laciném hotelu u Forks.

Neřekla, jak zvládla takovou cestu sama, dozvěděli se jen to, že si přeje zůstat ve Forks. Že Edward ve Phoenixu prostě nemůže být. A Charlie netušil proč. To také odmítala říct.

●●●

Už tolik necítil tlak v nohou, který před chvílí prostupoval celým jeho tělem. Odvážil se vstát.

Otevřel ledničku a díval se na její obsah. Osušil si poslední vlhké místo na vousaté tváři a smutně zakroutil hlavou.

„Tak co si dá Edward tentokrát?“ zamumlal, když uslyšel, jak dcera přichází.
„Nejspíš jen přesnídávku, jako takovou odpolední svačinku. Za chvilinku bude večeře, aby ses nepřepapal, co říkáš, Edwarde?“ Zasmála se a zlehka umělou pannu vyhodila do vzduchu.

„Psst, Edwarde, psst.“ Charlie slyšel, jak to chlácholí. Jakoby se tomu mohlo něco stát.

Chtělo se mu zvracet. Už to nebyla pouze ranní nevolnost, se kterou se každé ráno probouzel. Napětí v břiše cítil celý den. A to i v tu chvíli, když se ocitnul sám. Bez jeho dcery. Bez… Belly.

To jméno už skoro ani neříkal. Cítil se zrazen. Tu osobu, kterou každé ráno potkával v koupelně, za svou dceru už dávno nepovažoval!
To nebyla ona. Stále dokola si to opakoval, pořád přemílal tu stejnou větu.

●●●

„Jak se chlapec cítí tentokrát, Bello?“

Pracovna, která byla určena pohodlí pacientů, byla vcelku útulná, zapříčiňovala to, že se v ní lidé cítili bezpečně a chráněně před vlivy a nástrahami okolního světa.
Bella Swanová byla pravidelným pacientem už jeden celý rok. Každý den dopoledne docházela k němu na pohovor.
Stav takových lidí se běžně neléčí ze dne na den, ale jistý postup se za určitý čas zaznamenat dá. Ale u ní…
Charlie byl Dukeův dlouholetý přítel. A když se dozvěděl o této ošemetné situaci, která se na první pohled zdála až příliš banální, nad ničím nepřemýšlel a případ s mávnutím ruky vzal.
To ale nevěděl, že ho čeká několik strastiplných měsíců a chvil.

Tato příliš mladá dáma si neuvědomovala situaci, ve které se nacházela. Dukeovi bylo řečeno, že ji opustila velmi blízká osoba, která s ní není v kontaktu. Prý se vytratila ze dne na den a nenechala po sobě nic. Pouze prázdnotu v dívčině srdci.
Jak obrovská nicota to ale musí být, že dokáže mysl zasáhnout do takových rozměrů?

„Už lépe, děkuji. Nachlazení už naštěstí pominulo, ale stále je tu ještě jedna věc.“ Dívka se k muži opatrně naklonila přes stůl, když tu se náhle začala chichotat.
„Ano?“ Muž na druhé straně stolu nadzvednul jedno obočí a přemáhal se nenechat koutky jeho úst v hraném úsměvu povisnout.
„Neslyšel jste?“ Hnědovláska se stále chichotala, ale v hlase se jí zračil vyčítavý tón, namířený na hračku ležící v jejím klíně. „Prdíky.“

●●●

„Bello, počkáš venku?“
„Dobře, Charlie, ale pospěš si, Edward potřebuje přebalit.“ Rozhodnul se její poznámku ignorovat a se sklopenýma očima se otočil na doktora.

„Poslouchám,“ pronesl tiše s pohledem upřeným na špičky svých bot.
„Charlie,“ povzdechnul si Duke, přičemž zvolil menší pauzu.

„Bella je unikátní případ, který jsem ještě neviděl. A velmi rád bych řekl, že i přesto si s tím dokáži hravě poradit. Ale není to tak.“
„A co mi doporučuješ?“ Hlas byl pevný, bez náznaku jakékoliv obrany. Byl připraven si vyslechnout, co pro jeho holčičku bude nejlepší. Hlavně, že jí to pomůže.
„Nejvhodnější by bylo zkusit ji na chvíli umístit do sanatoria pro duševně choré.“

Ta slova jím projela jako ledový hrot. Vyrazila mu dech. A tak stál jen na místě, ztuhlé tělo mu nedovolovalo se hýbat. Dýchal přerývavě a na jeho pokožce se znovu začaly perlit drobné kapky potu.
Musí o tom říct Reneé. Zda bude sou…

„Charlie?“ Duke se dotknul opatrně mužova ramena, jakoby ho snad svým dotekem měl zranit. „Charlie, jsi v pořádku?“
„Musím o tom říct Reneé, Dukeu.“
„Dobře, příteli. Zavoláš mi, jak ses rozhodnul?“ volal za Charliem, který vrávoravě odcházel svižným krokem chodbou.
Duke nevěděl, jestli ho Charlie slyšel, zřejmě ale ano, vysvětlil si to nenápadným pokývnutím Charlieho hlavy.

●●●

„Bello,“ zkoušel to už po několikáté. I když věděl, že to bude marné, nevzdával se. Ještě není pozdě… Nemusí být.
„Bello,“ zvolal znovu a jemně jí zatřásl rameny. Nepřítomně na něj hleděla, jakoby nevěděla, že tam, naproti ní, někdo stojí.
„Ano?“ hlesla.
„Ty si nevzpomínáš? Nevzpomínáš si na Cullenovy?“
„Na koho? Nikoho takového neznám, Charlie.“
„Bello… Jsem tvůj otec, tvůj táta,“ ztišil hlas, ve kterém bylo slyšitelné zoufalství.
„Však já vím.“ Mluvila jako stroj, stroj s chybějící součástkou a on nevěděl, jak…
„Nemusíš mi tak říkat. Nemusíš mi říkat Charlie,“ prosil ji s dlaněmi položenými na jejích pažích.

Její pohled nic neříkal. Nic, co by znal. Žádná stopa po Belle, kterou znal. Po své dceři, kterou miloval.

„Však já vím,“ zdůraznila ještě jednou svou poslední větu. Mlha v očích prohlubovala její zastíněný pohled.
„A když mne teď omluvíš,“ kývla hlavou. „Edward pláče. Nejspíš mu spadl dudlík.“

Vymanila se z jeho pevných paží, které ochable spadly k Charlieho bokům. Opět stejný pocit. Stejně roztřesená kolena.

Třesoucí se rukou se přidržoval kuchyňské linky, když přecházel na druhou stranu místnosti. Do pevné linky vyťukal známé číslo.
„Reneé?“ zašeptal do telefonu, jakmile osoba na druhém konci zvedla sluchátko. „Je tu něco, co ti musím říct…“

●●●

„Bude se ti tady líbit, Bello,“ promlouval k Belle Duke a Charlie je jen pozoroval. Vlastně se díval jen na Bellu.
Tašku neměla nijak těžkou, ostatně předpokládala, že se jedná spíš o týdenní oddechovou „dovolenou“.

Nevěděl, co si myslela. O účelu návštěvy budovy, do které právě vcházeli, neměla ani potuchy, dokonce jí ani nebylo podezřelé, že některé ženy, nejspíše sestřičky, nosí nemocniční bílé pláště.
Samozřejmě jich bylo jen minimum, ale ona byla vždy tak všímavá…

Co když na tom bude ještě hůř? Na léčení měla strávit něco přes pět měsíců, ale i tak… Dokáží ji vyléčit?

Pozoroval její postavu. Její dlouhé, hnědé vlasy, které jí sahaly až do druhé poloviny zad. Nebyly to ty nádherné, ledabyle učesané vlasy, jako vždy nosila…

„To doufám. Charlie, že se budeš dobře starat o Edwarda?“
„Ano, drahoušku.“ Došel až k ní a políbil ji na čelo. „Budu.“

Když odcházeli, ještě jednou se za ní ohlédnul a doufal, že se jeho Bella brzy vrátí. Však já za tebou budu chodit, holčičko, pomyslel si a definitivně vykročil z obrovské budovy.

●●●

Uběhlo několik týdnů a Charlieho tělo i mysl se dávaly zpátky dohromady. Běžné věci už nebral za podivné či divné, vše se začalo dávat dohromady.

Charlie už dávno zapomněl na to, jaké to je, jen tak si sednout k televizi, líně si položit nohy na stůl a pozorovat hráče fotbalu, kteří se za omračující částky honí po obrovském, zeleném hřišti, zatímco on se rozvaluje v obýváku na sedačce.
Nedoufal, že ještě někdy bude cítit potřebu promluvit si s přítelem a řešit s ním normální denní záležitosti o rybaření či své práci.
Nevnímal čas, který mu protékal mezi prsty, cítil se zase jako on… Ale sám.

Za Bellou byl jen jednou, hned v prvním týdnu jejího pobytu, ale jejich setkání nedopadlo příliš dobře. Chtěla donést tu pannu, tu, kterou hned v nepřítomnosti Belly zničil a vyhodil. Tu, na které si vybil všechnu nahromaděnou zlobu za uplynulý rok.

●●●

„Charlie.“

Bylo pozdní odpoledne a Charlie Swan si v kuchyni chystal večeři. Jako každou sobotu se chystal usednout ke krátkým zprávám a jako vždy si chtěl poslechnout nové informace, které nějakým způsobem ovlivnily svět.

Ale když za sebou zaslechl ten hlas, který byl tak vzdálený jako sám měsíc na noční obloze, zároveň ale tak blízký, tak medový... Málem by na něj zapomněl.

„Alice…?“ vydechl a s námahou se otočil. Cítil její vůni, která náhle zaplavila celou místnost. Cítil to, co cítil, když jeho druhá dcera opouštěla Forks. Se všemi Culleny. A taky náhle cítil bolest. Tu bolest, která zaplavovala celou tu strašnou dobu Bellu. Jeho jedinou dceru.

Cítil, jak se mu krev nahrnula do obličeje a i přes knedlík v krku se snažil, aby jeho hlas zněl přísně a chladně.
„Alice.“ Při opětovném vyslovení jejího jména jím projel plamen jako blesk z čistého nebe.

„Oh, Charlie. Co se stalo?“ Na chvíli uvažoval nad tím, proč zní, jakoby vše věděla. Jakoby mu dokázala nahlédnout do každé skuliny jeho duše, že se před ní a jejím pohledem nemůže nikam schovat.

„Bella onemocněla.“ Díval se jí do očí. Jakoby se v nich odrážela stejná bolest, jakou právě cítil.
„Charlie, je mi to tak líto.“

„Je moc pozdě, Alice! Celá vaše rodina zničila mé dceři život! Ona na vás už zapomněla, už vás ani nezná! Pamatuje si jen to jeho zatracený jméno!“
„Co můžu udělat?“ pípla, protože věděla, co jí odpovím.
„Nic. Proto prosím, Alice, abys odešla. A už se nikdy nevracela.“

●●●

Charlie zasednul k jídelnímu stolu a jedl vystydlou večeři. S tepelnou úpravou si ale hlavu nelámal, bylo mu jedno, co jí. Chuť by stejně nevnímal, tak proč by se měl zabývat takovými banalitami?
Prostě jí večeři. Jako každý den, každý večer.

Za zády se rozdrnčel telefon. Charlie zabručel. Zrovna teď na nikoho, na nic, neměl náladu. Určitě to bude Billy a rozhovor na jejich oblíbené téma – ryby.
Ale tentokrát to zvedat nehodlal.

Za minutu dotyčný volal zas. Charlie nervózně pustil vidličku do poloprázdného talíře a ta s kovovým zvukem narazila na jeho okraj.

„Ano?“ zavrčel do sluchátka a nemohl přijít ani na jeden důvod, proč by mu někdo měl volat tak pozdě.
„Pan Charlie Swan?“
„A-ano,“ zakoktal, když uslyšel hlas nějaké velmi mladé ženy.
„Promiňte, zda ruším, ale volám ohledně vaší dcery, slečny Belly Swanové, z nemocni…“
„Co se stalo mojí dceři?“ nakrčil čelo.
„Zmizela, pane.“

Pokud jste došli až sem, tak doufám, že zanecháte alespoň krátký komentář s kritikou, zda-li se vám povídka líbila či ne.

Díky, Sadi. :)

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Představa: