Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 6. kapitola

20.11.2009 (13:30) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1825×

Víte, jak se říká, že když zemřete, no… nebo spíš když umíráte, že vidíte před očima celý svůj život? No, tak já ho neviděla. Já vlastně neviděla nic. Jenom tmu.

Ucítila jsem v nose vodu a když jsem ji vdechla, začala jsem se dusit. Snažila jsem se teplou tekutinu vydechnout, což se podařilo, ale jakmile jsem se zase nadechla, tekutina byla zpátky v mých dýchacích cestách.

Překulila jsem se na břicho a tekutinu zase vydechla. Otevřela jsem oči a oslepilo mě prudké sluneční světlo. Když jsem si zase zvykla, podívala jsem se pod sebe, co mě to chtělo utopit.

Ležela jsem v kaluži… nebo spíš v jezírku krve.  Moje mozkové závity se zapínaly velice pomalu, takže, fakt, že jsem měla být mrtvá, mi došel až za nějakých 15 minut. Nejdřív jsem se zhrozila, že se ze mě stal zombii, ale když jsem viděla svůj oranžový kožich, zase jsem se uklidnila. Zombíci jsou přece zelení, ne?

Ležela jsem tam a přemýšlela, co se to jenom stalo důležitého, ale stále jsem si nemohla vzpomenout co, jako kdyby jsme chtěli pojmenovat nějaký předmět, ale nevěděli by jste jako se, sakra, nazývá.

Pomalu jsme vstala a prohlídla si své tělo, ale protože bylo celé od krve moc jsem toho neviděla. Vydala jsem se podle pachu k nejbližší vodě.

Stoupla jsem si k hladině a opatrně se napila. Fuj! To je hnus. Co nejrychleji jsem se snažila dostat tu slanou vodu ze svých úst, ale tak nějak se mi to úplně nepodařilo. Asi po dalších 10 minutách nesmyslného otírání svého jazyka o zem jsem si uvědomila, že to asi nepůjde.

Dívala jsem se na vodu dost pochybovačně, ale nakonec jsme zatnula zuby a jak nejladněji jsem to dokázala, jsem do moře vběhla. Ale nakonec to tak ladně nevypadalo, spíš jako pád meteoritu.

Kolem mě se rozprostřela krvavá mlha a já si vychutnávala tu čistotu. Náhle mě něco kouslo do nohy, trhla jsem sebou a snažila se tu malou rybku, zakousnutou v mým prstně setřást, ale bylo to stejně marné, jako dostat sůl ze své huby.

Za chvilinku jsem měla další rybky zakousnutý i na druhý noze a na břichu. Rychle jsem plavala ke břehu, ale stejně když jsem vylezla jsem byla ozdobená jako vánoční stromeček.

Po chvilce rybky začaly odpadávat, nejspíš z nedostatku kyslíku a já byla zase volná.  Oddychla jsem si a po incidentu se zákeřnýma rybkami jsem úplně zapomněla na svůj problém.

Našla jsem si pěkný stinný místečko a rozplácla se tam jak široká tak dlouhá a snažila se co nejrychleji uschnout.

Když jsem znovu otevřela oči, uvědomila jsem si, že jsem usla a už byla tma. Můj žaludek se začal patřičně hlásit ke slovu, až mi to málem vehnalo do očí slzy.

Prohlédla jsem si okolní přírodu, vlastně byla velmi pěkná. Písečné pláže, skoro až deštné lesy a dokonce jsem narazila i na jeskyně. Když už jsem opravdu přestávala vidět, našla jsem si pěkné místečko pod palmou u pláže a snažila se potlačit kručení v žaludku.

„Křřř…“ jenže to se mi ani zamálo nepodařilo, na ostrově jsem nikde neviděla ani živáčka, snad kromě zákeřných rybek. Navíc už jsem začínala cítit pálení v krku z té žízně.

Tvrdě jsem tiskla oční víčka k sobě a snažila se usnout, to mi ale, stejně jako utišení mého žaludku nešlo…

Křoví poblíž se zahýbalo a já sledovala velkou kočku, jak si mě měří ustrašenýma očima. Nejspíš panter, pomyslela jsem si a kočce dál nevěnovala pozornost. Pak se ale zas ozval můj žaludek a já byla nucena přemýšlet, jak by asi panter chutnal.

Velká kočka se ale v minutě otočila a pádila pryč. Povzdechla jsem si a položila svou hlavu do pacek.

Běžím dlouhou, vlhkou chodbou a stále nevidím její konec. Když už někde konečně doběhnu, ocitnu se ve velké místnosti, se třemi trůny. Sedí na nich tři bledé osoby, jedna se na mě mile usmívá, druhá se kouká poněkud vražedně a třetí si mě vůbec nevšímá.

„Dítě, co tě k nám přivedlo?“ ozve se sametovým hlasem první osoba.

„Křřř…“ Cože??? Kručení v žaludku? Teprve po ucítění spalující žízně jsem si uvědomila, že to byl jenom sen.

Matně jsem si snažila vzpomenout, na to… vlastně ani nevím.

Podívala jsem se na východ a zjistila, že slunce je už se své plné kráse na obloze.

Těžce jsem se postavila a vzlétla směr nevímco. Snad bych se podívala do Evropy? Na Eiffelovku?

***

Když jsem se ocitla přesně nad středem Evropy, snesla jsem se přesně doprostřed nějakého lesa.

Jako na požádání byla kousek nějaká malá chaloupka. Těsně před ní jsem se proměnila a snažila jsem se nevnímat to horko, začínala jsem si pomalu, ale jistě zvykat. Podle pachu jsem usoudila že v chaloupce už pár měsíců nikdo nebyl, tak jsem rozbila okno a vlezla dovnitř.

Bylo vidět, že je chalupa vážně stará. Teď jsem ale neměla čas na nějaké prohlídky. Rychle jsem našla nějakou skříň a vyhrabala ještě jakž takž dobře vypadající tričko a tepláky, ty mi sahaly sice dobrých 10 centimetrů nad kotníky, ale což. V nějakou podprsenkou nebo kalhotkami jsem se vážně nezabývala a snažila se najít nějaké peníze.

V jednom šuplíku ležela nějaká bankovka a já se modlila, aby byla ještě platná. Zastrčila jsem si do kapsy a vyběhla ven.

Naboso jsem se vydala lesem a prozpěvovala si nějakou písničku. Hopkala jsem do rytmu veselé melodie, když jsem před sebou viděla nějakou civilizaci.

Rozhlédla jsem se kolem a viděla řadu různorodých domků a za nimi pole, za polem bylo velké sídliště a já se tedy vydala stále v rytmu si poskakujíc přes pole. Kdyby mě teď někdo viděl, myslel by si, že jsem totální idiot, nebo já nevím co.

Dohopkala jsem přes pole a obešla řady garáží. Viděla jsem nějaké jezero, ale když jsem usoudila, že z té vody by člověk dostal selhání jater, radši jsem to se svou řízní ještě vydržela.

Dohopkala jsem kolem pár domů, až k malé cestě a po levé straně si všimla obchodu, vydala jsem se tím směrem – stále si zpívajíc a poskakujíc do rytmu. A lidé se na mě vážně dívali hodně podezřívavě.

Tak obchodem stálo velkým písmem HRUŠKA a podvědomí mi říkalo, že to je název pro ovoce. Nejspíš jsem v této zemi bydlela, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se stát nazývá.

Vzala jsem si košík a prošla kolem regálů, rychle do košíků naházela nějaké minerálky a pár rohlíků. Všimla jsem si také otočného regálu s ponožkami a několik párů si do košíku také hodila. Akorát doufám, že budu mít dost peněz.

Přišla jsem k pokladně a naházela věci na pás. Prodavačka si mě měřila pochybným pohledem, ale nic neříkala. Když mi oznámila nějakou sumu, podala jsem jí papírovku.

Změřila si mě znova pochybným pohledem, ale poslušně mi vrátila nějaké peníze. Poděkovala jsem a šla i s věcmi ven. Zašla jsem za obchod a tam to všechno zkonzumovala, normální člověk by řekl, že po vypití 3 litrů minerálky a snězených 20 rohlících se budu cítit hodně špatně, ale já se cítila naopak výborně.

***

Ustýlala jsem si deku na lesní půdě, teď už v pohodlných šatech, nakoupených potravinách a jiných užitečných věcech.

Sotva jsem se dotkla země už jsem byla tuhá.

Běžím dlouhou chodbou a ta stále nekončí. Do cesty se mi postaví vysoký hnědovlasý upír.

„Co tady chceš??“ vyštěkne na mě.

„Je Demetri v pořádku?“ zeptám se ho vyděšeně.

„Ááá“ s křikem jsem se probudila a zjistila že to byl zase jenom sen. Ale… moment… Demetri?