Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 13. kapitola

31.08.2011 (07:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2097×

13. kapitola - Opravdu jsi anděl?

Miraclin pohled:

Nevěděla jsem, o čem to matka mluví, ale neptala jsem se. Prvně jsem ji potřebovala utišit, aby přestala plakat, uklidnila se a potom mi, možná, řekla, co se tu stalo a proč stále dokola opakuje tu jednu větu.

„Ššš, to bude v pořádku, nikdo ti mě nevezme,“ hladila jsem ji po zádech a máminy vzlyky postupně slábly, až zanikly úplně. Máma se trochu uklidnila, ale stále mi připadala velmi rozrušená. Těkala pohledem po místnosti a ani na okamžik se nepodívala na mě. Co se tu proboha stalo?

S jejím zvláštním chováním jsem dostávala stále větší strach a ta otázka, která mi celou dobu křičela v podvědomí, se mi drala na jazyk.

„Mami, už je to v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že znovu nezačne plakat.

A máma brečet nezačala, jenom přikývla. Sledovala jsem ji a na malý okamžik mi připomněla muže, kterého jsem jako malá viděla, když jsme cestovali. Seděl na zemi v roztrhaném kabátu, rozháněl se rukama kolem sebe a křičel do prázdna, ať jdou všichni pryč a nechají ho napokoji. Tehdy jsem nevěděla, co s tím mužem je, když křičel na všechny a zároveň na nikoho, protože kolem něj nikdo nebyl. Později mi to máma vysvětlila. Ten pán byl blázen. A když jsem se teď dívala na mámu, jak těká pohledem po místnosti, jako by snad čekala, odkud někdo přijde, mi ho nejvíc připomínala.

Dost! Máma není blázen. Něco nebo někdo ji musel hodně vystrašit. Říct jí něco, co neměl.

„Mami, byl tu někdo cizí?“ zašeptala jsem a máma na mě v tu chvíli pohlédla prázdným zrakem.

„Cizinec,“ zašeptala jediné slovo a já cítila, jak se v mém nitru zvedla vlna zloby. Jenže jsem nevěděla, jestli je to na toho cizince, o kterém jsem vůbec nic nevěděla, nebo na matku, která ho osočila. Tohle by přece neudělal - ani jeden z nich.

Nakonec se mi podařilo mámu uložit do postele. Po chvíli i usnula a já jsem se vrátila zpět do vesnice. Musela jsem najít toho cizince, abych se ho zeptala na to, jestli mi má matka říkala pravdu. Svíjely se ve mně hrozné pocity. Matka mi nikdy nelhala, ale zároveň ten cizinec nevypadal jako někdo, kdo by byl schopen ublížit. Ale - Isabella mě před ním přece varovala, takže… Je možné, aby to skutečně udělal on? Ale co mohl mámě říct, že ji uvedl do takového stavu?

Měla jsem strach z toho, co se dozvím, ale potřebovala jsem vědět pravdu a potřebovala jsem mámu uzdravit. Chtěla jsem, aby byla jako dřív. Možná trochu nevrlá, ale rozhodně ne blázen! To mi totiž lámalo srdce.

Ve svém stavu jsem dokonce zapomněla i na dobré vychování a jen, co jsem vešla do hostince, jsem se obrátila na muže za pípou. „Můžete mi říct, kde najdu pana Masena?“ procedila jsem skrz semknuté rty a čekala rychlou odpověď.

„Je ve svém pokoji, mám mu něco vyřídit?“ zeptal se, jako by si nevšiml mého zlobného výrazu.

„Ne, to nebude nutné. Potřebuji si s ním jenom promluvit. Které dveře to jsou?“ vyhrkla jsem a hostinský se na mě překvapeně podíval.

„Slečno, není nejvhodnější, abyste šla sama do pánova pokoje,“ snažil se mi mé činy rozmluvit.

„Vy za mě nerozhodujte, co je pro mě nejlepší a co ne!“ vykřikla jsem. „Potřebuji s ním mluvit a pokud mi neřeknete, které dveře jsou od jeho pokoje, najdu si je sama,“ upozornila jsem ho a nevěřila vlastním uším, že něco takového říkám. Nikdy jsem se takhle nechovala.

„Miracle, tohle by se vaší matce nelíbilo,“ změnil strategii, aniž by věděl, že mě tím ještě víc rozhněvá.

„Nemluvte o mé matce,“ upozornila jsem ho a už jsem se chystala vyjít po schodech do patra, kde se nacházely hostinské pokoje, když vtom mě zarazil něčí hlas.

„Nebude potřeba, abyste mě, slečno, musela navštívit v mém pokoji. Již jsem byl o vaší přítomnosti informován, řekněme velmi neobvyklým způsobem, ale budiž, můžeme si tedy promluvit zde.“ Cizinec sešel z posledního schodu a na tváři měl úsměv.

Trochu jsem se zahanbila tím, že jsem tu tak křičela na celý hostinec, že mě slyšel až do patra, ale jelikož to splnilo svůj účel, mohla jsem být spokojená.

„Dobrá tedy, promluvíme si tady,“ souhlasila jsem a došla k nejvzdálenějšímu stolu v místnosti. Posadila jsem se na židli a počkala, až si přisedne ke mně.

„Dá si slečna něco na pití?“ zeptal se, když zaznamenal vytrvalý pohled, kterým si naši dvojici měřil hostinský. Byli jsme pod jeho neustálým dohledem, a to jsem si musela i připomínat. Nesměla jsem po panu Masenovi křičet. Musím si zachovat chladný výraz, jaký mají hráči karet.

Jenže to bylo těžké. Stále jsem byla rozpálená do běla z toho, co mi řekla matka.

Odmítla jsem jeho nabídku k pití a snažila jsem se nějak uvolnit. Opřela jsem se o opěrku židličky a chvíli si jenom toho zatraceně pohledného cizince prohlížela. Při pohledu na něj dokonce i moje odhodlání vyprchávalo. Jeden pohled do jeho tváře stačil, abych zaváhala o tom, že má matka mluví pravdu.

Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala ty hrozné myšlenky, které obviňovaly mou matku ze lhaní, a raději se soustředila na to, na co jsem se ho chtěla zeptat.

„Ehm… Chtěla jste se mnou mluvit?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem nevyslovila ani slůvko.

„Ano, chtěla. Jenom teď nevím, jak začít,“ zamumlala jsem a sklopila zrak ke stolu. Odvaha mě dávno přešla na to, abych ho obviňovala ze stavu mé matky.

„Tak začněte od začátku,“ pobídl mě a prsty mi zvedl obličej, abych se na něj podívala. „Prosím.“

„Dobře tedy. Já… Vrátila jsem se dnes asi v poledne domů a našla jsem tam mou matku, která byla velmi rozrušená. Ptala jsem se jí, co se stalo a jediné, co mi řekla, bylo, že jste s ní mluvil. Proto jsem s vámi chtěla mluvit. Zeptat se, co jste jí řekl. Proč se tak chová?“

„Vaše matka se necítí dobře? Je mi líto, pokud ji náš rozhovor takto rozrušil,“ omlouval se mi a mě hned spadl obrovský kámen ze srdce. Věděla jsem, že pan Masen by to nezpůsobil úmyslně.

„Ne, to mě je líto, že jsem tu vyvedla takovouhle scénu. Co si o mě hostinský pomyslí?“ strachovala jsem se a cítila, jak mi studem začínají hořet tváře.

„Nemáte se za co stydět. Jenom jste se bála o svou matku, a to si také bude myslet i hostinský. Navíc nikomu nic není do toho, o čem si my dva spolu povídáme, nemám pravdu?“ otázal se a já nesměle přikývla.

„Proč jste vlastně šel k nám domů?“ zeptala jsem se po chvíli a znovu se na něj podívala.

„Chtěl jsem mluvit s vaší matkou. Jednou mi řekla něco zajímavého a já jsem chtěl v našem rozhovoru pokračovat,“ usmál se na mě mile a já si byla jistá, že kdybych teď neseděla na židličce, podlomily by se mi pod tím úsměvem kolena.

„Vy jste už někdy předtím mluvil s mou matkou?“ Tohle jsem netušila. Máma mi to musela zatajit, ale proč? Že by to bylo kvůli tomu, že mě před ním v minulosti varovala a pak by musela přiznat, že se zmýlila a pan Masen je milý člověk?

„Ano. Jednou jsem ji potkal na návsi, když jsem se tam procházel. Pěkně jsme si spolu popovídali a dneska jsme v rozhovoru pokračovali. Vaše matka si mě totiž s někým spletla a já jsem byl hrozně zvědavý na kohože to jsem podobný,“ ozřejmil mi situaci.

„A co vám odpověděla?“ Byla jsem taky hrozně zvědavá.

„Nevěřila byste mi to, kdybych vám to řekl,“ namítl, ale já ho vybídla, aby mi to přece jenom sdělil. „Tak tedy dobrá. Vaše matka řekla, že jsem podobný na - na vašeho otce,“ sdělil a já jsem jenom překvapeně hleděla do jeho pozoruhodných očí a nevěděla, jestli si ze mě nedělá legraci. Při jeho slovech se mi na okamžik zastavilo srdce a napadlo mě něco zcela bláznivého. Co když přede mnou sedí anděl?

Nebyla jsem si jistá, ale jenom ta myšlenka… Srdce se mi rozbušilo velkou rychlostí. Sledovala jsem muže před sebou a myšlenky, které mi létaly v hlavě, nedávaly vůbec žádný smysl. Byly stejně zmatené jako v tu chvíli já sama.

Edwardův pohled:

Souhlasil jsem s rozhovorem s Miracle, protože jsem byl zvědavý. Její matka mi nasadila brouka do hlavy a já jsem chtěl tu záhadu vyřešit. Její matka byla omámená, což do jisté části odmítalo možnost, že by mi mohla lhát. Ale nebyl jsem si tím tak jistý.

A potom - ta reakce Miracle, když jsem řekl, že její matka tvrdila, že jsem podobný na jejího otce. Splašený tlukot srdce, zrychlený dech. Co si asi musela začít myslet, když jsem jí odpověděl? Nezdálo se, že by měla strach, spíš byla ohromená. Nevím.

„Stalo se něco?“ zajímal jsem se.

„Ale samozřejmě, že ne,“ zamumlala a odvrátila ode mě pohled. Něco přede mnou skrývala a její myšlenky přede mnou byly schovány za hustou bílou mlhou, kterou jsem nedokázal proniknout ani po bližším seznámení. Ještě nikdy se mi nestalo, aby můj dar selhal, ale teď jsem uvažoval nad skutečností, kterou jsem se dozvěděl od Miracliny matky. Pokud by skutečně byla dcerou anděla, mohl být můj dar omezený pouze na lidi a upíry. Miracle by byla úplně jiný… druh.

Miraclin pohled:

Nedokázala jsem se uklidnit. Bylo by velmi hloupé se pana Masena zeptat, jestli je také anděl, jako můj otec, ale nevěděla jsem, jak dlouho to budu moct jenom vydržet. Ta otázka se mi neustále drala na jazyk a já se do něj musela kousnout, abych ji nevyslovila nahlas. V tu chvíli jsem v ústech ucítila slanou chuť krve, kousla jsem se víc, než jsem měla v plánu.

„Co ještě vám řekla má matka, nebo vy jí?“ vyslovila jsem další otázku a polkla.

„Moc toho už nebylo. Vaše matka se ponořila do svých vlastních myšlenek, a tak jsem raději odešel a nechal ji samotnou,“ odvětil a určitě nelhal. Andělé přece nikdy nelžou, jsou to bytosti čisté jako čerstvě napadaný sníh.

„Aha.“ Nebylo to to nejchytřejší, co jsem v tu chvíli mohla říct, ale z nějakého důvodu jsem byla zklamaná. Bláhově jsem si myslela, že to přizná, že mi řekne, že je to anděl. Možná by to s námi mohlo jednou dopadnout jako s matkou a otcem. Anebo… Ne, doufám, že se otci nic nestalo, kvůli našim rozhovorům. Musela bych jim nějaký způsobem vysvětlit, že to byla jenom moje chyba. Musela bych…

„Nad čím přemýšlíte?“ zeptal se starostlivě pan Masen. Vlastně, je to jeho skutečné jméno? Nebo si tak nechává jenom říkat mezi lidmi?

„Jenom jsem se zamyslela nad otcem,“ odvětila jsem popravdě a snažila se usmát.

„Omlouvám se, že jsem tak netaktní a vyzvídám. Mračila jste se, a tak jsem si dělal starosti.“

„To je v pořádku. Jsem v pořádku. Jste opravdu milý.“ Opět jsem cítila, jak se mi do tváří nahnala krev a já celá hořela. Ano, musel být anděl, jinak jsem si nedokázala vysvětlit tu jeho starostlivost. Kde kdo by mé zamračení přešel bez nějaké poznámky, ale on ne. On je jiný.

„Jsem tomu jenom rád. Úsměv vám sluší mnohem víc,“ lichotil mi.

„Děkuju,“ špitla jsem a… musela utéct. Myšlenky jsem měla v jeho přítomnosti tolik zmatené, že jsem nedokázala normálně uvažovat. Stále jsem měla na jazyku tu otázku o andělech a kdybych se zdržela, jistě bych ji nakonec vyslovila nahlas.

Bellin pohled:

Pochopila jsem, o co se to Rumer snažila. A musela jsem uznat, že snaha se cení, ale tohle jí bohužel nevyjde. Terkami je neuvěřitelně milý a příjemný společník, který by dokázal ženu učinit šťastnou, ale bohužel tou ženou jsem nemohla být já.

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Byla jsem ve věku, kdy bych měla pomýšlet na vdavky a na mateřství, ale jenom to pomyšlení, že bych patřila nějakému muži, mi v tuhle chvíli nahánělo hrůzu.

No a čeho jsem nevyužila já, toho se snažily využít ostatní dívky v našem táboře. Terkami všechny učaroval. Jeho melodický hlas, pohyby hodné atleta a hlavně ten jeho uhrančivý pohled tmavých, skoro až černých, očí.

„Bello, to si ze mě děláš legraci. Vážně necháš Terkamiho napospas ostatním dívkám?“ smutnila Rumer, když si ke mně našla cestu a všimla si, jak sleduju Cingara a Terkamiho při jízdě na koni.

„Snad sis nemyslela, že se mu hned vrhnu kolem krku?“ oplatila jsem jí otázku otázkou.

„Popravdě - myslela. Ale pokud jenom děláš drahoty, tak ti musím říct, že je to zbytečné. Terkamimu se taky líbíš, tak mu dej najevo, že u tebe přece jenom má šanci,“ nabádala mě a já se rozesmála. Dělám drahoty? Nechápala jsem, kde zrovna ona přišla na podobné slovo.

„Rumer, rozesmála jsi mě, opravdu, ale tohle nebude fungovat. Já a Terkami nemáme společnou budoucnost,“ zchladila jsem její nadšení a Rumer se zamračila.

„To si myslíš sama od sebe nebo to řekly karty?“ vyzvídala.

„Myslím si to sama, ale mám takový pocit, že by ti to karty potvrdily,“ odpověděla jsem popravdě. Nemělo cenu, abych před Rumer něco předstírala. Nejenom, že by to hned poznala, ale taky - neměla jsem důvod jí lhát.

„Hmm, a nerozmyslíš si to? Jenom se na něj podívej. Copak nevidíš to dokonalé tělo, jak se vlní na tom koňském hřbetu? Každý jeho sval… Hmm… Krásný úsměv, uhrančivý pohled…“

„Kdybych nevěděla, jak moc miluješ svého muže, tak bych si myslela, že by sis chtěla něco začít i s Terkamim,“ dobírala jsem si ji a Rumer mě jenom plácla přes rameno, když se probrala ze svého okouzlení. Každopádně jsem s ní musela souhlasit, pohled na Terkamiho na koňském hřbetě byl úchvatný.

Ve chvíli, kdy jsem hleděla na jeho nahá záda, na kterých se třpytily kapičky potu, se k nám obrátil a opětoval mi pohled. Cítila jsem se jako malá holka nachytaná při činu a zároveň jako bych padala do té neuvěřitelné hloubky, kterou pro mě jeho oči představovaly.

„Já si myslím, že bys Terkamimu měla dát ještě šanci a hned ho nezavrhovat,“ prohodila a než jsem stačila něco namítnout, odešla zase za svými povinnostmi. Její slova o kartách mi však začala vrtat hlavou, až jsem se nakonec zvedla a zamířila si to do své karavany, abych si je mohla vyložit. Věřila jsem v to, že mi potvrdí, má slova, ale… Nevím, všechno nakonec může být úplně jinak a možná mi je Terkami skutečně souzený.

Urovnala jsem si ubrus na stolku a rozložila na něm karty. Když jsem byla hotová zhluboka jsem se nadechla, abych uvolnila své vnitřní napětí, a poté jistou rukou vytáhla čtyři karty. Všechny ostatní jsem shrnula stranou a čtyři karty otočila tak, abych na ně viděla.

Štěstí

Neštěstí

Vdovec

Myšlenky

Štěstí jistě představovala Rumer a nadcházející svatba Cingara a Jessenie. Tím jsem si byla víc, než jistá. U čeho jsem však zaváhala, byla karta Neštěstí. Netušila jsem, co by mohla znamenat. Můj život byl doteď velmi spokojený, takže jsem mohla zvrat očekávat v budoucnosti - a zřejmě hodně blízké.

S tou kartou mohl úzce souviset i Vdovec. Cesta, kterou budu muset podle téhle karty podniknout, mi může do jisté míry zkomplikovat život. Mohla to být cesta zpět na jih Francie a následně do Španělska, která změní můj život, anebo to může být jenom duchovní cesta.

Nakonec ani karta Myšlenek mi nenapověděla, jak jenom to s Terkamim a mnou bude. Po krátkém zaváhání jsem karty zamíchala mezi ostatní a znovu je pečlivě vyložila na stůl a proces jsem opakovala. Jaký byl však pro mě šok, když jsem si vytáhla tři stejné karty a kartu Myšlenek nahradila Smrt, představující velkou změnu.

Miraclin pohled:

Doběhla jsem až na náves a musela se zastavit, abych popadla dech. Zvažovala jsem, co bych měla dělat dál. Neměla jsem utíkat, bylo to stejně nezdvořilé jako bláznivé. Co si teď o mně vůbec pan Masen pomyslí? Co si o mně pomyslí anděl?

Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila, ale klid se nedostavil. Srdce mi tlouklo stejně zběsile jako při rozhovoru s cizincem. Věděla jsem, že bych se měla vrátit za matkou a ujistit se, že je v pořádku, ale nějak jsem se nemohla rozhodnout, co budu dělat.

Ohlédla jsem se za záda. Hleděla jsem na cestu, po které jsem od hostince přiběhla a nemohla se rozhodnout, jestli se mám vrátit nebo ne. Byla jsem na vážkách. Nevěděla jsem, jak bych to panu Masenovi vysvětlila - a to mě ještě víc znervóznilo.

Mohla jsem se mu vyhýbat, ale věděla jsem, že bych to nedokázala. Byla jsem zvědavá, co tady dělá.

Než jsem se tedy rozhodla, jestli bych se měla vrátit, anebo jít domů, zahlédla jsem na cestě od hostince známou siluetu a v plášti. Nechápala jsem, jak je to možné, ale srdce se mi rozbušilo ještě divočeji, když jsem si uvědomila, že se za mnou vydal.

„Miracle, co se stalo? Proč jste utekla?“ oslovil mě, jen co ke mně došel.

„Nevím… Vaše přítomnost mi dělá jenom zmatky v myšlenkách,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem nad svou odpovědí začala vůbec přemýšlet a na cizincově tváři se objevil lehký pokřivený úsměv, který mi věnoval už v hostinci. Cítila jsem zvláštní tíhu v kolenou a měla pocit, jako by se mi podlamovala.

„A teď už v nich máte jasno, po tom zběsilém útěku?“ zajímal se.

Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo možné, abych si takhle rychle udělala pořádky v myšlenkách, když jsem měla ještě spoustu otázek a bez nich jsem byla velmi nerozhodná. Možná by dokonce stačila odpověď jenom na jednu otázku, abych si utřídila myšlenky. Klíč k myšlenkám, podle kterého by všechno dávalo smysl.

„Tak to se omlouvám, že vám v mysli způsobuju takový chaos. Nejspíš bych měl odejít, abyste si mohla ujasnit myšlenky,“ navrhl a já po něm střelila zděšený pohled. Nechtěla jsem, aby odešel, zvlášť ne teď, když za mnou přišel. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli bych opět sebrala tolik odvahy, abych se za ním vydala a rozhoupala se k rozhovoru s ním.

„Nechoďte,“ kuňkla jsem a zase se utápěla v tom jeho zvláštním pohledu.

„Asi způsobuju větší zmatek, než jsem očekával. Měl jsem za to, že si chcete ujasnit své myšlenky a zatím nechcete, abych odešel,“ odvětil a trochu překvapeně se stále usmíval.

„Já-já mám jednu otázku,“ vyslovila jsem konečně. Ta otázka bude mým klíčem k utřízení toho nepořádku v mé hlavě.

„Tak se ptejte. Pokud to bude v mých silách, rád vám odpovím,“ pobídl mě a já si připadala hloupě, že tu otázku přece jenom nakonec vyslovím. Jak se bude tvářit, když ty slova zazní? Vysměje se mi, ublíží mi, nebo - jak se zachová? Mám se jeho reakce bát?

Netušila jsem, a to mě ničilo. Vždy jsem byla zvyklá na to, mít ve všem jasno, ale tohle bylo něco, co mě štvalo.

„Ehm… Jsi-jste anděl?“ vyslovila jsem ta slova, která zakončoval ten největší otazník, jaký jsem si dokázala představit, a čekala jsem na odpověď, která o všem rozhodne.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 13. kapitola: