Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 9.část

16.02.2009 (14:28) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2457×

Když otevřela dveře, rozzářil se mi úsměv na rtech. Tvářila se ostražitě a měla nakrčený nos, přece jen byla v domě plném upírů a každý její krok byl ostražitý. Když na mě však pohlédla, jakoby roztála, zavřela za sebou dveře a došla až ke mně.

Natáhl jsem k ní ruku, chytla mě za ni a posadila se. Usmála se a já ji nedočkavě políbil, strašně mi chyběla. Přivinula se ke mně a položila mi hlavu na hrudník.

„Zlato? Tak mě napadlo... můžu mít dotaz na tvé chlupaté já?"

Zvonivě se zasmála mému přízvisku a přikývla, „samozřejmě."

Natočil jsem si její pramínek vlasů na prst, „proč máš bílý kožich a modré oči, když jsi vlk? Nikdy mě nenapadlo se tě zeptat."

Zamyslela se, „kožich vlkodlaka odráží jeho osobnost, alespoň tak to tvrdil Sam. Netuším, proč mám zrovna bílou, protože je to barva nevinnosti a čistoty, ale zřejmě to nějaký důvod má. A oči? Sam si myslí, že to je zřejmě mojí matkou a tím, že nemám čistou indiánskou krev. Ale o všem se můžeme jen dohadovat." Usmála se.

„Zajímavé, jsi moje malá záhada," uculil jsem se na ni.

„Malá jo? Maláá?" Trochu se zasmála a chystala se mi něco udělat, samozřejmě jsem se bránil, takže jsme se jen tak přetahovali. Neměla moji sílu, ale já neměl její reflexy, takže jsme to vydrželi dlouho.

„Tak a dost," utnul jsem to a políbil ji, přestala se bránit a omotala mi ruce kolem krku, pobaveně jsem se zahihňal „ou. Ženské zbraně? Proti těm nic nezmůžu."

„To je dobře, aspoň něco na tebe platí," roztomile se na mě uculila a znovu mě políbila. Nechápal jsem, jak jsem kdy mohl pomyslet na Bellu, mám tu nejlepší holku, jakou jsem si kdy mohl přát a možná ještě víc. Vůbec si ji nezasloužím, ale proč se vzpírat osudu, že?

Jen tak jsme vedle sebe leželi a povídali si. Tlachali jsme bez smyslu, ale přece jsme si měli pořád co říct. Sophie nerada mlčela, na rozdíl ode mě, ale s ní mi nikdy nevadilo mluvit. Vždycky jsem byl spíš tichý, ale když u mě byla ona, byl jsem k nepoznání. Často jsem se smál a vždy jsem měl co říct. Říkal jsem si, že nechci, aby tohle někdy skončilo.

Ve škole jsem se začal skvěle bavit. Vždycky to pro mě bývala rutina: Pár hodin, oběd, další hodina a pak domů. Teď jsem své přestávky vyplňoval se Sophií a Bellou. Skvěle jsme si rozuměli a já se dokonce cítil, jako bych někam patřil. Sedával jsem s nimi dokonce i u oběda, což nelibě nesla moje rodina, ale mě to bylo v tu chvíli jedno, byl jsem šťastný. Měl jsem u sebe svoji lásku a svoji nejlepší kamarádku, co si přát víc?

Mimo školu jsme spolu chodívali i do kina nebo do přírody, většinou ve třech. Občas jsem byl i s Bellou sám, protože Sophie musela na hlídku. Nebo naproti tomu nemohla jít Bella. To byly dny, kdy jsme se k sobě se Soph chovali jako zamilovaní. Nechtěli jsme takhle chodit před Bellou a tak si myslela, že jsme pouze dobří kamarádi. Vlastně mi to nevadilo, byl jsem rád a nedokázal jsem říct proč, i když to bylo ode mě sobecké. Byl jsem dokonce rád, když jsem šel jen s Bellou, rád jsem si s ní povídal nebo i mlčel. Nebyla tak výřečná a to mi někdy vyhovovalo. Stihl jsem ji víc poznat, zjistil jsem, co má ráda, jak se jí tu líbí, co Charlie, co máma a její manžel. Většinou odpovídala váhavě, ale přesto odpověděla.

Téměř každý večer u mě byla Sophie, první jsme byli pouze u mě v pokoji, ale po jednom... nedorozumění se to změnilo. Šla totiž do koupelny a já řekl, že na ni počkám. Najednou jsem zaslechl vyjeknutí, okamžitě jsem vyrazil z pokoje, připravený ji bránit. Nebylo třeba, vystrašil ji Emmett, když po ní skočil s tím, že se chce seznámit, dost nevybíravým způsobem. Když jsem k nim doběhl - s vyceněnými zuby a připraven zaútočit - všiml jsem si, že ji Emmett drží kolem pasu a táhne ji do obýváku. Nevěděl jsem, jestli ho napadnout, ale když jsem zaslechl její zvonivý smích, uklidnil jsem se.

„Emmette?!? Co s ní děláš?" Vyhrkl jsem ještě trochu podrážděně.

„Sobče, nepodělíš se o ni s náma, tak ji musím představit sám," vyplázl na mě jazyk a já se uvolněně usmál.

„Nemyslel jsem, že je to dobrý nápad." Na oplátku jsem zaslechl něco, co znělo jako: „Vždyť ty nikdy nemyslíš." Tlumeně jsem zavrčel a šel za nimi. V obýváku byla naštěstí jen Alice s Jasperem a Esmé. Carlisle byl v práci a Rosalie zřejmě jela na své tradiční nákupy, divím se, že nevzala Alici.

„Dámy a pánov... no..páne," Emmett kouknul na Jaspera, „mám tu čest vám představit našeho nového domácího mazlíčka. Edward si konečně pořídil pejska a já vám ho chci představit."

Znovu jsem zavrčel, nechápal jsem, proč o ní takhle mluví. Prostě jsem nechtěl připustit žertování na její adresu. Podíval jsem se na ni a ona se na mě usmála, jejím uklidňujícím úsměvem. Nevadilo jí to, měla radost.

„Emmette!" Ozvala se trochu pohoršeně Alice, „největší ‚zvířátko' jsi tady ty."

„No dovol, já skoro nejsem chlupatej...  no né že by ona byla, teď. No prostě.. ehm, ehm.. tohle je Sophie."

Moje vlkodlačka se zářivě usmála na všechny, nepřipadala mi nervózní. Zato já jsem byl. Koukal jsem zamračeně na ostatní.

„Ahoj Sophie, ráda tě konečně poznávám," zvedla se Alice a objala ji.

„Taky tě ráda poznávám, hodně jsem toho o tobě od Edwarda slyšela," vřele se usmála a přešla k Esmé. „Těší mě, ráda poznávám maminku Edwarda" natáhla k ní ruku a Esmé ji překvapeně chytla. Trochu sebou, pod teplotou dotyku, trhla, ale ihned se usmála.

„I mě těší, konečně se vás Edward rozhodl ukázat a nedělat tajnosti."

„Edward?" Odfrkl si Emmett, „Ten by se nic nerozhod, všechno musim zařizovat já."

Sophie ho škádlivě šťouchla do boku, nechápavě jsem se díval, jak se k sobě ty dva chovají. Jako by se znali odjakživa. Je pravda, že oba byly společenské typy, ale tohle. Znovu ve mně bodala žárlivost a já se musel uklidnit, než jsem se přesvědčil, že ze strany Emmetta našemu vztahu opravdu nic nehrozí.

Od té doby jsme často sedávali i v obývacím pokoji s ostatními. Emmett si rád Soph posazoval vedle sebe a pošťuchoval, což nelibě nesla Rosalie, ale nikdy se neohradila. Esmé ji začala brát jako člena rodiny a dokonce se kvůli ní učila vařit, aby mohla podávat večeři. Carlisle většinou nebyl doma a jinak se choval neutrálně a zdvořile, jako vždy. Alice měla Sophii ráda a Jasper? Jasper většinou seděl mlčky a přemýšlel nad pro a proti. Nikdy nedostal z hlavy válku s vlky a já byl z toho často podrážděný, ale přesto šťastný, že u sebe mám Soph.

Všechno mi přišlo dokonalé, ale jak je známo, to nikdy nevydrží dlouho. Jednoho dne jsem přišel do školy a už od ráda se cítil tak nějak divně. Netrpím předtuchami, ale prostě jsem to nemohl vytěsnit pryč. Když jsem dorazil na trigonometrii a do konce hodiny se neobjevila Soph, ještě víc jsem znejistěl a byl jsem roztěkaný. Dokonce jsem nedokázal ani odpovědět na triviální otázku profesora, nad kterou bych za normálních okolností ani nezaváhal

Na obědě už mi bylo špatně od žaludku, když jsem si sedal vedle Belly. Nervózně jsem se rozhlížel a Bella na tom byla zřejmě podobně.

„Kde je Sophie?" zeptala se mě najednou.

„Já nevím, dneska jsem ji neviděl, ale nedala mi vědět," tvářil jsem se nešťastně.

„Třeba jen dostala chřipku nebo tak něco. Nebo jí někdo umřel a musela... na pohřeb a nebo... někde píchla gumu po cestě."

Uchechtl jsem se, „No.. nevím. Snad to bude v pořádku."

„Určitě," povzbudivě se usmála a už jsme se věnovali normální konverzaci, i když se mnou dnes zřejmě moc velká zábava nebyla. Těšil jsem se domů a škola mě vůbec nebavila. Ihned po posledním zvonění jsem odjel domů, ani jsem se nerozloučil s Bells, jak jsem měl ve zvyku.

Doma jsem se uklidil do pokojíčku a čekal a čekal. Nepřišla ani večer v obvyklý čas. Začínalo mi být ještě víc zle a nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem strach. První mě napadaly miliony odůvodnění, proč nepřišla od autonehody, přes ‚vlkodlačí akci' až po jiného kluka. Nevím, kde se to ve mně všechno bralo.

Pak jsem začal přemýšlet, co bych měl udělat. Trpělivě jsem se jí snažil dovolat na mobil, ale nezvedala ho. Zaplavovala mě čím dál větší beznaděj a už jsem se nedokázal soustředit vůbec na nic. Chvíli jsem si říkal, že ještě počkám a pak jsem se rozhodl, že půjdu do La Push.

„Edwarde?!" zaslechl jsem z chodby Alici, když mi vrazila do pokoje, „Ať tě to ani nenapadne. Zůstaneš tady. Dostal bys ji i nás do problémů!"

Podrážděně jsem zaklel, neuvědomil jsem si, co jí svými rozhodnutími způsobuji za změny vizí.

„Alice," zavrčel jsem, „musím zjistit, co se děje."

„A co když se nic neděje?! Je to jediný den, riskneš životy celé naší rodiny a možná i její?"

Chvíli jsem mlčel a pak jsem zavrtil hlavou, „Ne."

Alice se uklidnila, „To je dobře. Příště přemýšlej líp, určitě se nic neděje a ty zbytečně vyšiluješ."

Zarazila se, určitě slyšela to samé, co já. Ránu ze zdola a prudké otevírání dveří. „Edwarde?!" Ozvalo se zezdola a já ten hlas poznal, „Sophie!" během okamžiku jsem stál dole a prudce jsem ji objal. Vdechl jsem opojnou vůni jehličí z jejích vlasů. Ustoupila ode mě. Byla rozcuchaná, udýchaná, jakoby běžela po svých a né ve vlčí podobě, a po tvářích jí tekly slzy. Její výraz byl vyděšený, až zoufalý. Znovu jsem ji obejmul a tentokrát se neodtáhla, ale ještě víc se ke mě přitiskla, cítila se v bezpečí, alespoň na okamžik.